V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zcela neznámý francouzský spisovatel Binet Laurent napsal v roce 2010 svou románovou prvotinu s nic neříkajícím názvem HHhH. V témže roce byl tento román oceněn, ve Francii sice velmi prestižní, ale u nás opět zcela neznámou, Goncourtovou cenou a to ve vedlejší kategorii za nejlepší románovou prvotinu. V témže roce román přeložila Michala Marková a vydalo jej nakladatelství Argo. A tento román zcela neznámého a začínajícího autora se takřka bez publicity stal okamžitě nejprodávanější knihou na českém trhu.

Mnohého čtenáře možná ihned napadne otázka, co je špatně, že na knižním trhu, kde již dvě desetileté suverénně vládne škvár à la knižní kuchařky a recepty, Michal Viewegh, Dan Brown a Joanne Rowlingová, se bestsellerem stane kniha s nezpochybnitelnými literárními kvalitami balancující mezi románem, esejí a historickou sondou k tématu, který byl během komunistickou propagandou přetvořen ad absurdum tak, že toto téma již nikoho v českých zemích nezajímá - Reinhard Heydrich a operace Anthropoid.

Ano, za šifrou HHhH se se skrývá složenina „Himmlers Hirn heißt Heydrich“ neboli „Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich“ a Binet Laurent tak v románu naplnil své dlouholeté amatérské bádání, kdy jej fascinovalo téma atentátu na někdejšího třetího muže v roce 1942 zcela neotřesitelné Třetí říše, a ve formě na pomezí románu a eseje, potažmo literatury faktu a fikce, skládá svůj soukromý hold nejen Československému národu, který charakterizuje jako jeden z nejstatečnějších vůbec, ale i svému nepřímému učiteli Milanu Kunderovi, na jehož stylistiku nejen navazuje, ale i se naň přímo odvolává.

HHhH se čte jedním dechem, a to i přesto, že podrobný průběh a historické pozadí atentátu zná každý žáček základní školy. Ba, Laurent, i neznalému čtenáři hned v úvodu prozrazuje konečné vyvrcholení událostí. Síla románu je totiž skryta v autorově stylu, ve kterém se v osobních pasážích takřka intimně vyznává ze své posedlosti tímto tématem, ale i často neguje vůbec možnost pravdivě popsat skutečný průběh událostí, potažmo relativizuje své historické vědomosti, kdy sice přečetl veškerou dostupnou literaturu ve francouzštině i angličtině, několikrát navštívil Prahu a dokonce i shlédl veškeré možné filmové dokumenty i celovečerní filmy často B-éčkové provenience (jako jeden za všechny uvádím film slavného německého filmového expresionisty Fritze Langa Hangmen Also Die! z roku 1943), přesto je si ale vědom toho, že není více zavádějícího a více antihistorického materiálu než tzv. historický román - a proto Laurent důsledně rozděluje jednotlivé kapitoly tak, aby čtenář dokázal jednoznačně rozlišit historická fakta od autorovy fantazie. Ostatně právě ze své invence v podobě vyplnění bílých míst si na několika místech dělá sám ze sebe legraci.

Binet Laurent napsal beze sporu velmi poutavý román. Poutavým i pro českého čtenáře se však stal zejména pro svou glorifikaci československého národa, která jde proti obecnému proudu posledních dvaceti let, kdy začala převládat charakteristika Čechů coby zbabělců, potažmo se začaly relativizovat i nejslavnější dějiny českých zemí - období husitství a Československé legie.

Dovolím si však říci, že zcela fenomenální úspěch tohoto Laurentova díla je založen zejména na čtenářově hladu, který následoval po úspěchu obdobně laděných děl à la Zatím dobrý čecho-američana Jana Nováka a zejména pak sbírky esejí polského novináře Mariusze Szczygieła Gottland.