„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

2010

Jan Švankmajer: Přežít svůj život

Jan Švankmajer: Přežít svůj život

Jan Švankmajer je vedle režiséra Jana Němce a částečně i režisérky Věry Chytilové posledním mohykánem tak zvané Československé nové vlny, jenž nepodlehl stále silnějším komerčním tlakům a naopak si již od prvotních krátkometrážních filmů z půli 60. let udržuje vysokou kvalitativní úroveň. Ba, Jan Švankmajer dlouhodobě ční nad současnou, co do kvality zcela průměrnou, českou kinematografií tak, že jeho filmy jsou více než v České republice mnohem slavnější a známější v zahraničí.
Juraj Herz: Habermannův mlýn

Juraj Herz: Habermannův mlýn

V roce 2010 velkofilm Juraje Herze Habermannův mlýn, v roce 2011 potom další velkolepě pojatý film Lidice, tentokrát v režii Petra Nikolaeva - krom nabubřelé pompéznosti, která zdaleka neodpovídala skutečným kvalitám a to počínaje scénářem a konče patetickými hereckými výkony, oba snímky též spojuje obdobné téma vzdáleně založené na skutečných historických událostech. - V Lidicích bylo za velmi známých okolností v červnu roku 1942 zavražděno 173 mužů, ženy byly odvlečeny do koncentračních táborů, děti poslány na německou převýchovu a samotná vesnice byla srovnána se zemí. To vše jako akt pomsty za atentát na Reinharda Heydricha. V Bludově, kde se odehrával skutečný příběh Habermannova mlýna, bylo zase v dubnu roku 1945 postříleno 23 nevinných rukojmí jako akt pomsty i výstraha za spolupráci českých bludovských obyvatel s partizány. Snímek Lidice byl produkován českými producenty a vyznění filmu je celkem jednoznačné v podobě Čechů jakožto hrdinů i obětí krvežíznivých Němců. Habermannův mlýn byl zase z větší části financován prostředky německých a rakouských koproducentů, jeho vyznění se pak nese v rovině hodného Němce - Habermanna, jenž po celou válku s Čechy kamarádil a obětoval velkou část rodinného majetku, aby Čechy zachránil, a zlých Čechů, kteří jej po válce lynčují a drancují jeho majetek. Dlužno říci, že film Habermannův mlýn si na rozdíl od Lidic příliš nehrál na rekonstrukci historických událostí a použitý příběh je s výjimkou jména Habermann naprostou fikcí z pera druhořadého českého spisovatele Josefa Urbana a druhořadého německého televizního scénáristy Wolfganga Limmera.
Petr Jákl: Kajínek

Petr Jákl: Kajínek

Legenda o Jiřím Kajínkovi díky dlouholeté masáží bulvárních médií již bezmála dosahuje aureoly nejslavnějších českých lupičů a zbojníků v čele s Václavem Babinským či Nikolou Šuhajem. A vzhledem k tomu, že volné filmové rekonstrukce skutečných kriminálních případů u nás mají bohatou filmovou i televizní tradici, byla filmová podoba legendy o Kajínkovi sázkou na jednoznačný komerční úspěch.
Erika Hníková: Nestvatbov

Erika Hníková: Nestvatbov

Vedle nestorkyně Heleny Třeštíkové, kontroverzní dvojice Filipa Remundy a Víta Klusáka, je nejvýraznější postavou současné české filmové dokumentaristiky rovněž lehce kontroverzní filmařka Erika Hníková, jež do širokého povědomí vstoupila již svým absolventským a prvním celovečerním filmem Ženy pro měny, ale diskuzi a značný mediální vzbudily i její další snímky, zejména pak ten poslední z roku 2010 Nesvatbov.
Jiří Strach: Santiniho jazyk

Jiří Strach: Santiniho jazyk

Filmový žánr mysteriózního thrilleru je typickým produktem hollywoodu, který naň má de facto monopol, protože právě jen americká produkce dokáže tento žánr prodat ve správném obalu tomu správnému publiku. A tento poznatek bohužel platí i pro relativně vydařený snímek Santiniho jazyk režiséra Jiřího Stracha, který do filmové podoby zdařile převedl úspěšný literární námět Miloše Urbana, zachoval v něm originální zápletku i napětí, do hlavních rolí obsadil kombinaci známých i neotřelých tváří a snímku nelze nic vytknout ani co do výše produkčních nákladů, technické kvality či zvolených exteriérů. Přesto však jeho snímek u diváků propadl.
Helena Třeštíková: Katka

Helena Třeštíková: Katka

Helena Třeštíková se režií filmových dokumentů s použitím časosběrné metody zabývá již od poloviny 70. let. Do širokého povědomí ale vstoupila v roce 2005, kdy se s obrovským diváckým zájmem setkalo pokračování jejího cyklu z 2. poloviny let 80., ve kterých mezi léty 1982 až 1987 - Manželské etudy, respektive 1999 až 2006 - Manželské etudy po dvaceti letech - kontinuálně natáčela rozhovory se šesti manželskými dvojicemi. Z Třeštíkové, jež sice byla uznávanou dokumentární režisérkou ale nikdy neoslovovala masovější publikum, se tak po odvysílání nově sestříhaného cyklu stala doslova filmová celebrita a její nové dokumenty již nejsou určeny pro okrajového televizního diváka, ale jsou uváděny do kin a na DVD.
Tomáš Řehořek: Piko

Tomáš Řehořek: Piko

Způsob zpracování autorského filmu Tomáše Řehořka Piko, s podtitulem „Skutečný příběh drogy, která změnila svět“, balancuje na rozmezí mezi hraným filmem a hraným dokumentem. V každém případě o české droze pervitin, celosvětově známé jako piko, se toho ve filmu nedozvíme celkem nic nového. Podobným způsobem ustoupil do pozadí i původní záměr filmového dokumentu s někdejšími třemi hlavními aktéry české pervitinové scény na pomezí 70. a 80. let - jedním z vynálezců pervitinu, Pavlem Gregorem, policistou z protidrogového oddělení přezdívaným Fífa a jedním z nemála přeživších prvotních aplikátorů drogy, zpěvákem skupiny Vitacit Danem Horynou. Dějové vsuvky měly původně jen dramaticky doplňovat rozhovory s těmito třemi pamětníky, ty ale ve výsledné verzi zcela upozaděny a zařazeny až na samý konec filmu - to, o čem film ve skutečnosti pojednává, se tak divák dozvídá jaksi jen mimoděk.
22. Listopad 2011
Největší z Čechů

Největší z Čechů

Robert Sedláček je absolventem dokumentární tvorby na pražské FAMU a k dnešnímu dni natočil necelou dvacítku dokumentárních filmů. - Z nich největší mediální ohlas rozruch vzbudil dokument z roku 2007 Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny. V roce 2006 však Sedláček sběhl z oblasti dokumentu k celovečernímu hranému filmu a úspěšně debutoval snímkem Pravidla lži, který vzbudil jak značný zájem diváků, tak úspěšně zabodoval u filmové kritiky, kdy si odnesl všechna významná česká filmová ocenění.
Ian McEwan: Solar

Ian McEwan: Solar

Solar, 2010

Ke globálnímu oteplování můžeme zaujmout celou řadu postojů a to od ideologického popírání až k fanatickému ekologismu s počítáním vlastní uhlíkové stopy. Postoj hlavního hrdiny nejnovějšího románu jednoho z nejvýraznějších britských autorů posledních dvou dekád, Iana McEwana, profesora a nositele Novelovy ceny za fyziku Michaela Bearda, je pak směsicí osobní vlažnosti, kdy globální oteplování potažmo osud světa je asi tou poslední věcí, která by jej zajímala, a profesního pragmatismu. - Blairova vláda se rozhodla v očích veřejnosti napravit svou značně pošramocenou reputaci tím, že zřídila ústav pro výzkum alternativních energií, a jeho ředitelem byl díky svým konexím zvolen právě Michael Beard.
Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj

Mariusz Szczygieł: Udělej si ráj

Zrób sobie raj, 2010

V pořadí poslední kniha polského novináře Mariusze Szczygieła Udělej si ráj se podobně jako polský, český, německý či francouzský bestseller, ale též i kniha oceněná jako Evropská kniha roku 2006 - Gottland z roku 2006, věnuje Čechům, respektive přibližuje fenomén Čechů polským čtenářům. Není tedy divu, že za zástupu Szczygiełových knih byly právě jen tyto dvě přeloženy do češtiny.
Binet Laurent: HHhH

Binet Laurent: HHhH

HHhH, 2010

Zcela neznámý francouzský spisovatel Binet Laurent napsal v roce 2010 svou románovou prvotinu s nic neříkajícím názvem HHhH. V témže roce byl tento román oceněn, ve Francii sice velmi prestižní, ale u nás opět zcela neznámou, Goncourtovou cenou a to ve vedlejší kategorii za nejlepší románovou prvotinu. V témže roce román přeložila Michala Marková a vydalo jej nakladatelství Argo. A tento román zcela neznámého a začínajícího autora se takřka bez publicity stal okamžitě nejprodávanější knihou na českém trhu.
Alice Nellis: Mamas & Papas

Alice Nellis: Mamas & Papas

Česká kinematografie již minimálně dekádu hledá filmovou tvůrkyni, jež by pomohla zaplnit propast, která vznikla po odchodu nepřekonatelné Věry Chytilové do uměleckého důchodu. Filmových tvůrkyň se sice za poslední dvě desetiletí etablovala celá řada, avšak žádná z nich nevyprodukovala snímek, jež by dokázal obstát i před tím nejnesmiřitelnějším kritikem - před časovým odstupem, který nemilosrdně dělí zrno od plev. A tak jako nejnadějnější se jevila tvorba Alice Nellis, kdy zvláště její první dva autorské snímky, Ene Bene (2000) a Výlet (2002), vzbudily své času značný rozruch v jinak malém českém smrdutém rybníčku, který dlouhodobě nedokázal přinést nové téma.
Bastardi

Bastardi

Po shlédnutí autorského snímku amatérského tvůrce Tomáše Magnuska Bastardi se mi vytanula parafráze známého divadelního pořekadla „není malých rolí, ale malých herců“, a to, že není špatných filmů, ale jen filmů, co příliš tlačí na pilu.