V noci jsem snil, že jsem motýlem

V roce 2010 velkofilm Juraje Herze Habermannův mlýn, v roce 2011 potom další velkolepě pojatý film Lidice, tentokrát v režii Petra Nikolaeva - krom nabubřelé pompéznosti, která zdaleka neodpovídala skutečným kvalitám a to počínaje scénářem a konče patetickými hereckými výkony, oba snímky též spojuje obdobné téma vzdáleně založené na skutečných historických událostech. - V Lidicích bylo za velmi známých okolností v červnu roku 1942 zavražděno 173 mužů, ženy byly odvlečeny do koncentračních táborů, děti poslány na německou převýchovu a samotná vesnice byla srovnána se zemí. To vše jako akt pomsty za atentát na Reinharda Heydricha. V Bludově, kde se odehrával skutečný příběh Habermannova mlýna, bylo zase v dubnu roku 1945 postříleno 23 nevinných rukojmí jako akt pomsty i výstraha za spolupráci českých bludovských obyvatel s partizány. Snímek Lidice byl produkován českými producenty a vyznění filmu je celkem jednoznačné v podobě Čechů jakožto hrdinů i obětí krvežíznivých Němců. Habermannův mlýn byl zase z větší části financován prostředky německých a rakouských koproducentů, jeho vyznění se pak nese v rovině hodného Němce - Habermanna, jenž po celou válku s Čechy kamarádil a obětoval velkou část rodinného majetku, aby Čechy zachránil, a zlých Čechů, kteří jej po válce lynčují a drancují jeho majetek. Dlužno říci, že film Habermannův mlýn si na rozdíl od Lidic příliš nehrál na rekonstrukci historických událostí a použitý příběh je s výjimkou jména Habermann naprostou fikcí z pera druhořadého českého spisovatele Josefa Urbana a druhořadého německého televizního scénáristy Wolfganga Limmera.

Vedle nestorkyně Heleny Třeštíkové, kontroverzní dvojice Filipa Remundy a Víta Klusáka, je nejvýraznější postavou současné české filmové dokumentaristiky rovněž lehce kontroverzní filmařka Erika Hníková, jež do širokého povědomí vstoupila již svým absolventským a prvním celovečerním filmem Ženy pro měny, ale diskuzi a značný mediální vzbudily i její další snímky, zejména pak ten poslední z roku 2010 Nesvatbov.

Helena Třeštíková se režií filmových dokumentů s použitím časosběrné metody zabývá již od poloviny 70. let. Do širokého povědomí ale vstoupila v roce 2005, kdy se s obrovským diváckým zájmem setkalo pokračování jejího cyklu z 2. poloviny let 80., ve kterých mezi léty 1982 až 1987 - Manželské etudy, respektive 1999 až 2006 - Manželské etudy po dvaceti letech - kontinuálně natáčela rozhovory se šesti manželskými dvojicemi. Z Třeštíkové, jež sice byla uznávanou dokumentární režisérkou ale nikdy neoslovovala masovější publikum, se tak po odvysílání nově sestříhaného cyklu stala doslova filmová celebrita a její nové dokumenty již nejsou určeny pro okrajového televizního diváka, ale jsou uváděny do kin a na DVD.

Robert Sedláček je absolventem dokumentární tvorby na pražské FAMU a k dnešnímu dni natočil necelou dvacítku dokumentárních filmů. - Z nich největší mediální ohlas rozruch vzbudil dokument z roku 2007 Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny. V roce 2006 však Sedláček sběhl z oblasti dokumentu k celovečernímu hranému filmu a úspěšně debutoval snímkem Pravidla lži, který vzbudil jak značný zájem diváků, tak úspěšně zabodoval u filmové kritiky, kdy si odnesl všechna významná česká filmová ocenění.

V pořadí poslední kniha polského novináře Mariusze Szczygieła Udělej si ráj se podobně jako polský, český, německý či francouzský bestseller, ale též i kniha oceněná jako Evropská kniha roku 2006 - Gottland z roku 2006, věnuje Čechům, respektive přibližuje fenomén Čechů polským čtenářům. Není tedy divu, že za zástupu Szczygiełových knih byly právě jen tyto dvě přeloženy do češtiny.

Česká kinematografie již minimálně dekádu hledá filmovou tvůrkyni, jež by pomohla zaplnit propast, která vznikla po odchodu nepřekonatelné Věry Chytilové do uměleckého důchodu. Filmových tvůrkyň se sice za poslední dvě desetiletí etablovala celá řada, avšak žádná z nich nevyprodukovala snímek, jež by dokázal obstát i před tím nejnesmiřitelnějším kritikem - před časovým odstupem, který nemilosrdně dělí zrno od plev. A tak jako nejnadějnější se jevila tvorba Alice Nellis, kdy zvláště její první dva autorské snímky, Ene Bene (2000) a Výlet (2002), vzbudily své času značný rozruch v jinak malém českém smrdutém rybníčku, který dlouhodobě nedokázal přinést nové téma.