Charles Bukowski: Faktótum

Kategorie

19. Květen 2008

Charles Bukowski: Faktótum

Factotum, 1975

Již název novely Charlese Bukowského Faktótum (z lat. fac totum = udělej vše, či volně přeloženo děvče pro všechno) naznačuje, že se Bukowski retrospektivně vrací ke svým nesčitatelným povoláním, kterými prošel ve zhruba desetiletém období mezi svým 20. a 30. rokem, než se „usadil“ jako poštovní úředník, potažmo se ve svých pětačtyřiceti letech stal profesionálním básníkem a spisovatelem.

Bukowski ve Faktótu již tradičně používá své alter ego Chinaski a přes mnohé přídavky ze své imaginace nelze pochybovat, že základ celé novely je založen na skutečných prožitcích, byť to, co později interpretuje jako obdobu specifického způsobu protestu a rebelství vůči všude přítomnému měšťáctví - ostatně Bukowski patří do stejné generace jako beatnici, mělo ve skutečnosti spíše nádech sebedestruktivity.

Ač je kniha charakterizována jako novela, jedná se spíše pro Bukowského více charakteristický žánr povídek, které jsou vzájemně logicky propojeny, avšak každá kapitola tvoří samostatný smysluplný celek. Ostatně řadu námětů Bukowski zpracoval již dříve v několika mírně odlišných variacích.

»Když jsem dojel do Filadelfie, našel jsem si ubytovnu a zaplatil na týden dopředu. Nejbližší bar byl starý padesát let. Ze záchodů pod námi vzlínal skrz podlahu do baru smrad chcanek, sraček a zvratků za posledního půl století.

Bylo půl páté odpoledne. Uprostřed baru si dva hoši dávali přes držku.

Maník po mé pravici řekl, že se jmenuje Danny. Ten vlevo se jmenoval Jim.

Danny měl v ústech cigaretu se svítící špičkou. Vzduchem prolítla prázdná flaška od piva a minula tu cigaretu i jeho nos jen o fous. Nehnul se, ani se nerozhlédl, jenom si oklepal popel z cigarety. „Ta šla těsně vedle, ty hnido! Ještě jednou a chytneš bombu na rypák!“

Všecka místa byla obsazená. Byly tam i ženské — pár tlustých pitomých hospodyněk a dvě nebo tři dámy, na které přišly horší časy. Jak jsem tam tak seděl, jedna z nich se zvedla a odešla s jedním z chlapů. Za pět minut byla zpátky.

„Heleno! Heleno! Jak to děláš?“

Řehtala se.

Někdo další vyskočil, aby to s ní zkusil. „Ta musí stát za to. Tu voprubuju!“

Odešli spolu. Za pět minut byla Helena zpátky.

„Ta musí mít píču jako čerpadlo!“

„Tak to bych si moh prubnout taky," řekl jeden děda až na konci baru. „Mně se nepostavil vod doby, co Teddy Roosevelt dobyl svůj poslední kopec.“

S ním to Heleně trvalo deset minut.

„Chci sendvič," povídá jeden tlusťoch. „Kdo je ochotnej mi doběhnout pro sendvič?"

Nabídl jsem se mu. „Housku s rostbífem, a ať je na ní všecko."

Dal mi nějaké prachy. „Drobný si nech."

Zašel jsem k sendvičárně. Vylezl starej ochcap s obrovským pupkem. „Housku s rostbífem zabalit, a ať je na ní všecko. A láhev piva pro mne, než to zabalíte."

Vypil jsem pivo, donesl sendvič tlusťochovi a našel si jiné místo. Přinesli mi panáka whisky. Zazdil jsem ho. Pak dalšího. Zazdil jsem ho. Ajuke box hrál.

Z druhého konce baru přišel kluk, kterému mohlo být tak čtyřiadvacet, a řekl mi: „Ty žaluzie potřebujou vyčistit."

„Taky si to myslím."

„Co děláš?"

„Nic. Chlastám."

„Tak co říkáš na ty žaluzie?"

„Pět lupenů."

„Platí."

Říkali mu Billy-Boy. Billy-Boy se oženil s majitelkou baru. Té bylo čtyřicet pět.

Přinesl mi dva kýble a nějaké mydliny, hadry a houby. Položil jsem žaluzie na podlahu, vytáhl lišty a pustil se do toho.

„Dokud budeš makat, máš chlast zdarma," řekl mi noční barman Tommy.

„Jednu whisku, Tommy."

Byla to pomalá práce; zpečený prach se změnil na hluboko zažraný sajrajt. Párkrát jsem si o okraje kovových líšt pořezal prsty. Mýdlová voda mě pálila.

„Jednu whisku, Tommy."

Dokončil jsem jednu sadu žaluzií a zavěsil jsem je.

Štamgasti se otočili, aby si prohlídli moji práci.

„Paráda!"

„Hned to tu vypadá vo moc líp."

„Teď nejspíš zvednou ceny."

„Jednu whisku, Tommy," řekl jsem já.

Sundal jsem druhou sadu žaluzií a vytáhl lišty. U hracího automatu jsem vyhrál na Jimovi čtvrťák, a pak jsem vylil kýble do hajzlu a natočil si čistou vodu.

Druhá sada už nešla tak rychle. Taky jsem se víckrát řízl. Řek bych, že ty žaluzie naposledy čistili tak před deseti lety. Vyhrál jsem u automatu další čtvrťák a Billy-Boy už na mě halekal, abych se vrátil k práci.

Helena prošla kolem mne na dámský hajzl.

„Helenko, dám ti pět lupenů, až s tím budu hotov. Bude to stačit?"

„Jasně, ale ty budeš tak zedřenej, že se ti nepostaví."

„Ale postaví."

„Budu tu do zavíračky. Jestli budeš ještě stát na nohou, tak to můžeš mít zadara!"

„Budu stát jako věž, holčičko."

Helena odešla na hajzl.

„Jednu whisku, Tommy."

„Hele, nepřeháněj to," povídá Billy-Boy, „nebo to dneska nedoděláš."

„Billy, jestli to nedodělám, můžeš si toho bůra nechat."

„To beru. Všichni to slyšeli?"

„Slyšeli jsme tě, Billy, ty ksichte škrtounská."

„Jednu na rozjezd, Tommy."

Tommy mi podal panáka. Vypil jsem ho a vrhl se do práce. Jel jsem jako tretka. Po dalších pár panácích byly všecky tři sady žaluzií zavěšené a zářily.

„Tak, a je to. Billy, cvakej."

„Ještě jsou tu tři okna v zadním salónku."

„V zadním salónku?"

„V zadním salónku. Tam, co se dělaj oslavy."

Billy-Boy ml ukázal zadní salónek. Byla tam další tři okna, tři další sady žaluzií.

„Dvě pade bude stačit, Billy."

„Ne, musíš je udělat všecky, jinak dostaneš kulový."

Vzal jsem svoje kýble, vylil vodu, napustil si čistou a sundal sadu žaluzií. Vytáhl jsem lišty, položil je na stůl a čuměl na ně.

Jim se u mne zastavil po cestě na hajzl. „Co je?"

„Už nemůžu."

Když se Jim vrátil z hajzlu, stavil se u baru pro pivo a začal čistit ty žaluzie.

„Jíme, nech to bejt."

Šel jsem k baru a dal si další whisku. Když jsem se vrátil, jedna z holek právě sundávala sadu žaluzií. „Dej pozor, nepořež se," řekl jsem jí.

Za pár minut už tam vzadu bylo pět šest lidí, kteří se bavili a smáli — dokonce i Helena. Všichni čistili žaluzie. Netrvalo dlouho a byli tam skoro všichni hosti z baru. Já mezitím zazdil další dva panáky. Konečně byly žaluzie hotové a zavěšené. Ani to netrvalo tak dlouho. Blýskaly se. Billy-Boy do toho přišel se svou:

„Nemusím ti dát nic."

„Práce je hotová."

„Ale tys ji nedodělal."

„Blily, ty škrte, nebuď kokot," ozval se někdo.

Billy-Boy vylovil toho bůra a dal mi ho. Přesunuli jsme se k baru. „Každýmu jednoho panáka!" Položil jsem bůra na pult. „A taky jednoho pro mne."

Tommy nás obešel a všem nám nalil.

Vypil jsem toho svého a Tommy si sebral bůra.

„Dlužíš baru tři patnáct."

„Napiš to na futro."

„Tak jo. Jak se jmenuješ?"

„Chinaski."

„Znáš ten fór vo tom Polákovi, jak šel srát na žumpu?"

„Jo."

Až do zavíračky se ke mně panáky vracely. Když jsem dorazil posledního, rozhlídl jsem se kolem sebe. Helena zdrhla. Helena mi prostě krmila ucho.

Je to prostě běhna, pomyslel jsem si, a má strach z dlouhý tvrdý dřiny...

Zvedl jsem se a šel jsem zpátky na ubytovnu. Měsíc jasně svítil. V prázdné ulici jsem za sebou slyšel ozvěnu, jako by mě někdo sledoval. Otočil jsem se. Nic takového. Byl jsem úplně sám.[1]«

Použitá literatura:

Charles Bukowski, Faktótum, Pragma, Praha: 2002.

Pavučina:

Charles Bukowski - bibliografie.

[1] Bukowski, s. 39-43.

V noci jsem snil, že jsem motýlem

„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“