„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Novela

Lev Nikolajevič Tolstoj: Hadži Murat

Lev Nikolajevič Tolstoj: Hadži Murat

Хаджи-Мурат, 1912

Lev Nikolajevič Tolstoj je považován za jednoho z vůbec nejvýznamnějších spisovatelů všech dob. A Tolstoj všechny své literární předchůdce i následovníky převyšuje nejenom vysokou myšlenkovou úrovní svého díla, či úrovní stylistickou, kdy své díla psal a přepisoval po mnoho let, aby je poté zavrhl s tím, že nejsou v souladu s jeho morálním přesvědčením a nikdy (tedy za svého života) je nedal ke zveřejnění. Ale Tolstoj se vyvyšuje i snahou o soulad mezi světem, který popisoval ve svém díle, a světě skutečném, kdy Tolstoj po roce 1877, kdy se odvrátil od pravoslavného vyznání k vyznání bližšímu prvním křesťanům (a které mimochodem, jak jej upozornil Tomáš Garrigue Masaryk , jenž poté Tolstého i osobně navštívil, je jeho představa křesťanské církve v mnoha ohledech blízká tomu, co vyznávali Moravští bratři, odnož evangelické Jednoty bratrské) propustil své nevolníky, vzdal se autorských práv na knihy vydané po roce 1877 a působil zejména jako učitel a propagátor svého duchovního učení.
Graham Greene: Desátý muž

Graham Greene: Desátý muž

The Tenth Man, 1944

Graham Greene napsal novelu Desátý muž v roce 1944 a to jako filmový námět pro hollywoodské studio MGM, se kterým byl Greene nucen jakožto začínající spisovatel uzavřít nevýhodnou smlouvu, kdy se krom jiného vzdal veškerých autorských práv. Ale film nebyl nakonec realizován a novela tak upadla do zapomnění a to jak v MGM, tak v paměti samotného Greena. V roce 1948 tak Greene napsal opět jako podklad ke scénáři jinou povídku s podobným názvem, avšak se zcela rozdílným motivem a to Třetí muž, jež byla naopak velmi úspěšně zfilmována, kdy stejnojmenný film je dnes považován za jeden z nejlepších snímků žánru noir. Samotná novela Desátý muž byla objevena až po čtyřiceti letech v roce 1983, kdy americký nakladatel Anthony Blond od MGM odkoupil veškerá práva a poslal ji Greenovi, aby na ní dle svého uvážení udělal případné úpravy. Greene si sice na text Desátého muže nevzpomínal, ale ve svém soukromém archivu objevil, že se tímto námětem jako možným filmovým scénářem zaobíral již v roce 1937.
Nathanael West: Přítelkyně osamělých srdcí

Nathanael West: Přítelkyně osamělých srdcí

Miss Lonelyhearts, 1933

Nathanael West, rodným jménem Nathan von Wallenstein Weinstein, vydal za svého velmi krátkého života - zahynul ve svých třiceti sedmi letech při autonehodě, když spěchal na pohřeb svého velkého přítele Francise Scotta Fitzgeralda, jenž zemřel o den dříve - čtyři novely, které však nevzbudily žádný ohlas a zapadly do zapomnění až do doby, než byl Nathanael West znovuobjeven v 50. letech.
Gabriel García Márquez: Zpověď trosečníka

Gabriel García Márquez: Zpověď trosečníka

Relato de un náufrago, 1955 (1970)

Gabriel García Márquez, dnes světoznámý spisovatel a nejlepší autor v žánru magického realismu, začínal svou tvůrčí dráhu jako novinář - a to již od svých prvopočátků, kdy studoval práva na Národní univerzitě v Bogotě, tak i v pozdějším období, kdy i po své nucené emigraci do Evropy, spolupracoval jako zahraniční korespondent. Pro vznik knihy Zpověď trosečníka je ale rozhodující období mezi roky 1954 a 1955, ve kterém Márquez pracoval v redakci nezávislého deníku El Espectador, v němž se věnoval zejména filmovým kritikám. Na podzim roku 1955 však redakci navštíví tou dobou kolumbijský národní hrdina Luis Alejandro Velasco, jenž jako jediný z několika námořníků přežil deset dnů na širém moři poté, co jej a jeho druhy smetla bouře z platby torpédoborce Caldas, s tím, že deníku prodá svůj příběh.
Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem

Jaroslav Rudiš: Nebe pod Berlínem

2002

Jaroslav Rudiš se svou románovou variací na slavný film Wima Wenderse Nebe nad Berlínem debutoval v roce 2002. V témže roce bylo Nebe pod Berlínem oceněno Cenou Jiřího Ortena (literární ocenění pro mladé autory do třiceti let) a z Nebe pod Berlínem se stal nevídaný bestseller a to nejen u nás, ale velkého úspěchu dosáhla novela v Německu, Polsku a celkově byl zatím přeložen do pěti jazyků. V roce 2005 poté, co byla novela beznadějně vyprodána, vydalo nakladatelství Labyrint druhý dotisk, který však také velmi záhy zmizel z knihkupeckých pultů tak, že v roce 2007 byl vydán dotisk třetí. V roce 2010 pak byla novela dokonce vydána jako audiokniha čtená přímo Jaroslavem Rudišem a doprovázená Rudišovou post-punkovou hudební skupinou U-Bahn. Nelze se tedy nedivit, že s Nebem pod Berlínem se často objevují příměry jako kultovní či dokonce generační román.
Jaroslav Havlíček: Jaro v domě

Jaroslav Havlíček: Jaro v domě

1927

Jaroslav Havlíček zemřel v důsledku celkového fyzického vyčerpání spojeného se zánětem mozkových blan. V roce 1943, když umíral, byl Havlíček znám jen malému okruhu čtenářů, kdy za života byla vydána jen menší část jeho díla. Ta větší část byla vydána až posmrtně a to v čele s Havlíčkovým vůbec nejznámějším románem Petrolejové lampy s první verzí z roku 1935, který byl poprvé otištěn v roce 1944. Ale uznání a širokého věhlasu se Havlíčkovi dostalo až s odstupem dalších 20 let a to po zfilmování Petrolejových lamp Jurajem Herzem v roce 1971 tak, že dnes je považován za nejlepšího autora české psychologické prózy.
Edgar Lawrence Doctorow: Světová výstava

Edgar Lawrence Doctorow: Světová výstava

World’s fair, 1985

Edgar Lawrence Doctorow staví svůj autorský styl na kombinaci reálně podaného příběhu, jehož autentičnost podporuje tím, že děj umisťuje do všeobecně známých míst, anebo do něj v okrajových úlohách vkládá známé historické postavy, a čisté autorovy fikce. A nejinak je tomu u jeho románu Světová výstava z roku 1985, který navenek, a to díky mnoha paralelám s autorovými biografickými údaji, navíc budí dojem vzpomínkové autobiografie.
Friedrich Dürrenmatt: Soudce a jeho kat

Friedrich Dürrenmatt: Soudce a jeho kat

Der Richter und sein Henker, 1950

Friedrich Dürrenmatt je zařazován mezi klasiky německé literatury a dramatu, ale oceňována je zejména raná část jeho tvorby, konkrétně pak jeho dvě detektivní novely Soudce a jeho kat z roku 1950 a Podezření z roku 1951, a dále pak divadelní komedie Návštěva staré dámy z roku 1956. Obecně je Dürrenmattovo dílo vyzdvihováno pro svůj satirický podtext ale i filozofické přesahy. Díky mnoha paralelám - díla psaná v němčině, pobyt ve Švýcarsku, malý generační rozdíl i orientace na epické divadlo - bývá Friedrich Dürrenmatt srovnáván s politicky ale i divadelně angažovaným německým dramatikem Bertoltem Brechtem, který však na rozdíl od Dürrenmatta zaujímal mnohem radikálnější postoje, působil nejen jako autor ale i jako režisér ba dokonce i jako divadelní ředitel, ale zejména divadlo pojímal jako způsob osvěty.
Friedrich Dürrenmatt: Podezření

Friedrich Dürrenmatt: Podezření

Verdacht, 1951

Umělecké počátky dnes nestora švýcarské německy psané literatury Friedricha Dürrenmatta nebyly jednoduché. Jeho první divadelní hra Psáno jest, kterou napsal v letech 1945/46 byla uvedena v roce 1947, první věhlas mu přinesla dvojice detektivních novel Soudce a jeho kat z roku 1950 a Podezření z roku 1951, jež vycházely na pokračování v časopise Der Schweizerische Beobachter. Ale první velký finanční úspěch mu zajistila až série rozhlasových her z let 1952 až 1954, které psal na objednávku pro německý rozhlas. - Některé z nich později přepracoval i pro divadelní provedení - nejznámější je Herkules a Augiášův chlév z roku 1954.
Otakáro Schmidt: Eliška má ráda divočinu

Otakáro Schmidt: Eliška má ráda divočinu

1997

Imaginativní snímek Eliška má ráda divočinu z roku 1999 je polozapomenutou a nedoceněnou perlou české polistopadové kinematografie, jež prošla bez většího ohlasu kiny, festivaly i televizí a dnes je kultovní legendou jen pro pár zasvěcených filmových fajnšmekrů. Ale o to více zapomenuta, ba spíše neobjevena, zůstala stejnojmenná literární podoba, jež sice vznikla o dva roky dříve než film, ale již na základě hotového filmového scénáře. Současně autor scénáře i novely Otakáro Schmidt původní filmový příběh značně přepsal tak, aby byly před čtenářem rozvinuty zamýšlené filmové obrazy, potažmo dostal konkrétní kontury ve scénáři jen velmi nesouvisle naznačený příběh.
Pavel Kohout: Bílá kniha o případu Adam Juráček

Pavel Kohout: Bílá kniha o případu Adam Juráček

1970

Spisovatel a dramatik Pavel Kohout je osobnost značně kontroverzní - podobně jako například světoznámý spisovatel Milan Kundera si v mládí prošel obdobím nekritického obdivu ke stalinismu, v 60. letech se stal reformním komunistou a poté, co byla jeho ideologie v srpnu roku 1968 poražena a byla nastolena normalizace, se dostal do politické opozice, kterou stvrdil podpisem dokumentu Charta 77, jež tehdejšího prezidenta a prvního tajemníka diktátorským způsobem vládnoucí komunistické strany, Gustava Husáka, žádala o dodržování Listiny základních lidských práv a svobod, kterou Československo přijalo v roce 1976. - Již o rok později byl Kohout nucen emigrovat do Rakouska, kde se pro západní svět stal symbolem obětí komunistické perzekuce ale i předním představitelem české literární scény.
Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

1931

Karel Poláček je dnes považován za ikonu české meziválečné literatury a vedle Jaroslava Haška za předního představitele humoristické ale i satirické prózy. Ale podobně jako Hašek, jenž byl proslulý svou leností a s výjimkou světoznámého Švejka se z principu odmítal zabývat serióznější literaturou nad rámec časopisecky udávaných povídek, psal Poláček, jenž nesporně měl vynikající literární talent, jen tak, aby to „stačilo“ a z jeho rozsáhlé bibliografie čítající na třicet románů, novel, sbírek povídek, fejetonů ale i dílek z dalších literárních útvarů, je opravdu literárně hodnotný jen jediný výtvor a to posmrtně zveřejněný román psaný jako by školáckou rukou desetiletého chlapce, Bylo nás pět. Ostatní romány à la Muži v offsidu (1931), Dům na předměstí (1933) či Hostinec U kamenného stolu (1948), jež zlidověly pro své filmové zpracování, pojí to, že mají velmi dobrou první třetinu či dokonce polovinu díla, ale poté Poláček zjevně pod vlivem jak financí, tak přislíbeného termínu svému nakladateli, sklouzává k lascivnosti a opakování se.
Jaroslav Havlíček: Synáček

Jaroslav Havlíček: Synáček

1932-1941

Jaroslav Havlíček psal svou co do počtu stránek nevelkou novelu Synáček dlouhých deset let. A dlouhých nejenom z pohledu lidského života, ale i z pohledu celého Havlíčkova díla, kdy právě mezi roky 1932 a 1941 napsal a publikoval všechny své romány ale i všechny své další významné prózy. Synáček, jež je v podstatě velmi komorní novela, která v průběhu šesti desetiletí sleduje život svého hlavního hrdiny Antonína Skály přezdívaného Synáček, je ale významná i svým vlivem, kdy Havlíček právě v Synáčkovi objevil nosné téma svých vrcholných románů v čele s Petrolejovými lampami a Helimadoe - tedy téma maloměsta s předobrazem svého rodného městečka Jilemnice, kde se pod názvem Olšiny odehrává děj jak Synáčka tak velmi blízkých Petrolejových lamp (v původní verzi pod názvem Vyprahlé touhy), tak další dvě pokračování Lamp, kdy ale část druhá Vlčí kůže zůstala rozepsána a část třetí zůstala jen v podobě rozvrhu dalšího děje.
Graham Greene: Moc a sláva

Graham Greene: Moc a sláva

The Power and the Glory, 1940

Jeden z nejslavnějších anglických romanopisců 20. století Graham Greene se ve svém díle opakovaně vracel k několika tématům, které se prolínají i jeho vlastním životem tak, že přes značnou dávku fikce a nadsázky lze mnoho jeho románů prohlásit za velmi osobní, protože v nich před očima čtenářů řešil velmi intimní témata. - Jak je poměrně velmi dobře známo, Graham Greene v roce 1927 přijal katolickou víru své manželky a stal se z něj sice do účasti na veřejných náboženských rituálech velmi vlažný věřící, ale o to více však katolicismus ovlivnil jeho život duchovní. Greene v řadě svých knih zkoumal téma náboženské morálky a to jak v kontrastu s vnitřním svědomím tak v kontrastu nepříliš příkladného života. - Greene, podobně jako hrdinové z jeho románů, se po řadě milostných avantýr rozešel se svou manželkou po roce 1945, nikdy se s ní však nerozvedl a po dlouhá desetiletí tak veřejně žil s řadou svých milenek.
Josef Škvorecký: Lvíče

Josef Škvorecký: Lvíče

1969

Satiricky pojaté novele Lvíče dal Josef Škvorecký podtitul Koncové detektivní melodrama s tím, že jak zůrazňuje úvodem, všechny postavy i jejich charaktery jsou zcela smyšlené a novela samotná není nic jiného než pouhou brakovou detektivkou. Ale Josef Škvorecký je znám nejen jako jeden z nejlepších českých spisovatelů 2. poloviny 20. století, či jako výborný vypravěč i pozorovatel, ale již od své prvotiny Zbabělci (z let 1948-49 vydáno ale až roku 1958) proslul svým ironií prodchnutým humorem. Detektivní zápletka Lvíčete, jež je pro své filmové ztvárnění i anglický překlad novely též známa pod názvem Flirt se slečnou Stříbrnou, je v příběhu jaksi navíc, a tvoří v něm jen pointu přidanou právě jen proto, aby novela mohla být nazvána detektivní variací na nevážné téma. Škvorecký ale opět proslul tím, že vnější háv takřka humoristicky laděného díla, je u něj pouhou zástěnou, za kterou se skrývá nejenom satira ale i velmi trefně pojatá kritika tak, že i nebýt faktu, že v roce 1969 emigroval do Kanady, byla takřka po celé období mezi léty 1948 až 1989, krom krátkého mezidobí v 2. polovině 60. let, drtivá část jeho díla zakázána.