„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Bernard Shaw: Pygmalión

Bernard Shaw: Pygmalión

Bernard Shaw: Pygmalión

Pygmalion, 1913

Byť Bernard Shaw během své tvůrčí kariéry napsal více než 700 divadelní her a položil tak základy současného britského dramatu, de facto jej přežilo pouze jedno jediné dílo, které je navíc známější svým muzikálovým zpracováním jako My fair lady.
Odkaz a vliv Bernarda Shawa je však mnohem širší - již na přelomu let 19. a 20. století proslul jako brilantní literární, divadelní i hudební kritik, jehož recenze se vyznačovaly neopakovatelným břitkým humorem a ironií. Tento humor pak dále šířeji rozvinul nejprve ve svých nepříliš zdařilých prozaických pokusech, a později pak o to oblíbenějších divadelních hrách tak, že ač je svým původem Ir, stal se tento Shawův osobitý humor de facto synonymem moderní anglické literatury a dramatu.
Ostatně právě pro jeho charakteristickou ironii byl Shaw v roce 1925 oceněn i Nobelovou cenou za literaturu „…za idealismus i humanitu jeho literárního díla, jehož svěží satira často v sobě zahrnuje osobitou poetickou krásu“.
Hra Pygmalión z roku 1912 s nadsázkou a ironií reflektuje jak původní řeckou báji o sochaři Pygmalionovi, který se zamiloval do svého díla, tak viktoriánskou morálku, zaslepený akademismus i omšelý námět červené literatury - jak byla chudá švadlena bohatým princem na bílém koni ze své chudoby pozdvižena.
Avšak ¨původní hra více než do dokonalosti dovedenou formou více proslula svými dalšími interpretacemi, kdy Shaw již v rámci prvního filmového zpracování z roku 1938 svolil, aby byl nejasný konec hry přeměněn v happyend (sám Shaw toto zakončení, na který ostatně svého diváka falešně vábí po celý děj hry, dementoval v samostatném doslovu), čímž se pak původní kompaktně uzavřený text otevřel dalším zcela bezuzdným pokřivením. Dnes je tak Pygmalion více než forma výsměchu brán jako klasický příspěvek do nasládle romantického žánru.
V kontextu dalšího ohýbání původního inteligentního humoru též stojí za zmínku představení Městského divadla v Brně, které muzikálovou předlohu dále zdeformovalo do tzv. brněnského humoru (pro nerodilého Brňáka pro svou těžkopádnost asi nepochopitelný) v rámci inscenace My fair lady ze Zelňáku, ve kterém byly původní londýnské reálie nahrazeny názvy brněnských městských čtvrtí a slangová řeč převedená do tzv. hantecu (tedy uměle stvořeného nářečí, jež se částečně inspirovalo jazyky původně dominantních etnických skupin obyvatel Brna - němčinou a jidiš).

Použitá literatura:

  1. Bernard Shaw, Pygmalion, Artur: Praha, 2007.

Celý text on-line:

Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.8 (4 hlasy)