„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka

Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka

Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka

La Cantatrice chauve, 1948

Dramatickou tvorbu Eugèna Ionesca můžeme hodnotit všelijak, avšak obviňovat jej z konformity, konservatismu či dokonce absence originálního smyslu pro humor si nedovolí ani krátkozraký milovník divadelního kabaretu. Ano, Eugène Ionesco není pouhým revolučním dramatikem, jenž pomohl přijít na svět žánru absurdního divadla. Eugène Ionesco je fenomén a jeho hry se dají bezmála přirovnat k archivnímu vínu - nejen čím starší tím lepší, ale též čím starší tím aktuálnější tak, že jeho vůbec první drama Plešatá zpěvačka z roku 1948 sice předběhlo svou dobu a na svého diváka si muselo jedno až dvě desetiletí počkat, nicméně o to větší požitek skýtá svému pragmatismem a účelovostí odkojenému divadelnímu labužníkovi dnes.
Ač by se chtělo říct, že divadlo je tu od toho, aby nám sdělilo svůj příběh či poselství, Ionesco převrátil tuto divadelní definici naruby a do popředí ustavil absurdní reflexi s tím, že záleží jen na diváku samotném, zda se vůbec s nějakou interpretací popere.
Tak jako nejgeniálnější myšlenky v dějinách lidstva jsou ve své základu vlastně ty nejjednodušší, vzal si Ionesco jako svůj vzor inspirace běžnou učebnici anglické konverzace, kterou takřka bez výraznějších úprav převedl do dramatické podoby. Hru Plešatá zpěvačka tak lze označit nejen za průkopnici absurdního divadla, ale vůbec první antihru (vypustím-li ony čistě dadaistické hrátky, kdy bylo ve zhasnutém sálu se zvukovou kulisou řevu „účinkujících“ po divácích házeno drobnými kuličkami).
Avšak nyní zanechám poklon a ve stručnosti nastíním děj:
Pan a paní Smithovi sedí po večeři u krbu a zatímco si pan Smith čte noviny, paní Smithová široce rozebírá večerní tabuli, jak a komu které jídlo zachutnalo, a svému manželovi oznamuje jak se jmenují jejich takřka dospělé děti. Poté je rozebíráno široké pokolení potomků Bobyho Watsana, ve kterém v úctě k tradici se mají všichni bez rozdílu věku, pohlaví či příbuzenského vztahu jméno Bobby Watson. Tato manželská idylka je narušena oznámením služky, že v předsíni již několik hodin čekají manželé Martinovi, kteří po usazení se v přijímacím pokoji dlouze pátrají, kde se již viděli, aby po dlouhém dialogu zjistili, že jsou již několik desítek let manželé, což vzápětí služka Máry, alias Sherlock Holmes v převleku za služku vyvrátí. Debata se poté otočí směrem k rozeznělému zvonku, kdy se mezi panem a paní Smithovou rozhoří vášnivá diskuse, zda skutečnost, že někdo zazvoní na venkovní zvonek skutečně znamená, že někdo stojí přede dveřmi. Nicméně na čtvrté zvonění jde paní Smithová proti svému vnitřnímu přesvědčení otevřít a stojí tam velitel hasičů. Diskusi tak zdánlivě vyhraje pan Smith, nicméně v dalším hovoru je odhaleno, že ačkoliv velitel hasičů stál přede dveřmi tři čtvrtě hodiny, on sám nezvonil a ani neviděl, že by zvonil někdo jiný. Poté, co je rozřešen problém zvonku, se velitel hasičů ptá, zda náhodou v domě nehoří. Po zamítavé odpovědi, že se v domě nenachází ani rozžatý špaček cigarety, je zklamaný velitel hasičů nucen odejít, protože má hlášeno, že za dvě a tři čtvrtě hodiny, vypukne na druhém konci požár…
Plešatá zpěvačka ale i Ionescovo drama tak má snad jedinou chybu - vstoupilo do dějin i učebnic teatrologie, nicméně vzhledem k velmi uzavřenému okruhu svých diváků, jež jsou s to přistoupit na Ionescův humor, se u nás prakticky nehraje.

Použitá literatura:

  1. Eugène Ionesco, Plešatá zpěvačka / Židle, Artur, Praha: 2006.
PřílohaVelikost
Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka256.62 KB
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.7 (15 hlasů)