„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1948

Ladislav Klíma: Z

Ladislav Klíma: Z

1997

V roce 1997 nakladatelství Lege artis završilo to, co započalo již v roce 1991, a to postupné vydávání literárních i filozofických textů jednoho z nejoriginálnějších českých myslitelů Ladislava Klímy. - Sbírka byla editorem Miroslavem Kromišem nazvána Zet jako symbol pomyslné tečky za celým Klímovým dílem, kdy právě sbírkou Zet bylo ukončeno dlouholeté úsilí o znovuvydání všech již dříve vydaných Klímových textů (tedy s výjimkou Klímova dramatu Matěj Poctivý, jež bylo poprvé a zatím naposled vydáno v roce 1922) a dále je v této sbírce obsažena i čtveřice dopisů, jež nebyla doposud nikdy veřejně publikována.
Džuničiró Tanizaki: Sestry Makiokovy

Džuničiró Tanizaki: Sestry Makiokovy

細雪 (Sasameyuki), 1943-1948

Současná japonská literatura se již plně nese v intencích moderní evropské prózy a například dílo v současnosti celosvětově proslulého Haruki Murakamiho, jehož knihy se již po dlouhá léta stávají bestsellery jak v Japonsku, tak napříč celou Evropou ale i v Americe, již nenese takřka žádné vnější znaky kdysi svébytné japonské kultury a tradiční japonské literatury. A jedním z nejvýznamnějších novátorů, jenž ve 20. letech 20. století přinesl do japonské beletrie doposud zcela neznámé prvky, námět i styl inspirovanými v soudobé moderní evropské literatuře, byl Džuničiró Tanizaki (谷崎 潤一郎), který je dnes, snad poněkud paradoxně, považován za posledního tradicionalistického japonského spisovatele.
Graham Greene: Jádro věci

Graham Greene: Jádro věci

The Heart of the Matter, 1948

Ačkoliv můžeme Grahama Greena zařadit mezi nejvýznamnější spisovatele 20. století, bývá charakteristika jeho díla mnohdy nejednoznačná. - V kontextu anglosaské literatury bývá zařazován do druhokolejné kategorie s přívlastkem autora co do názorů i obsahu díla příliš přimknutého ke katolicismu. Na straně druhé se v souvislosti s Greenem můžeme potkat s označením „Dostojevský 20. století“ či s výčtem mnoha ocenění, jež jeho dílo, v čele s romány Moc a sláva, Tichý Američan a Jádro věci, bývá zařazováno do seznamu toho nejlepšího, co kdy bylo napsáno. K nejednoznačnému postoji může též přispět Greenovo členství v britské komunistické straně ve 20. letech (vstoupil tam dle svých slov z pouhé recese) či angažmá v britských tajných službách během II. světové války, kdy mimo jiné působil i v africké Sierra Leoně.
Akira Kurosawa: Opilý anděl

Akira Kurosawa: Opilý anděl

Sám Akira Kurosawa Opilého anděla charakterizoval jako jednoznačný kvalitativní předěl ve svém díle, parafrázovaně řečeno jako svůj první film, jenž skutečně pramenil z jeho nitra. Opilý anděl je však významný hned z několika dalších aspektů: Pro světovou kinematografii znamenal začátek vůbec nejzdařilejší spolupráce dvojice režisér - herec, tj. Akira Kurosawa - Toshirô Mifune. Z hlediska kinematografie japonské se jedná o první kritický pohled na poválečné Japonsko se zobrazením sociální bídy, nadvlády zločineckých gangů ale i všudypřítomnou korupci.
Vittorio De Sica: Zloději kol

Vittorio De Sica: Zloději kol

Zloději kol, vrcholný a do značné míry i iniciující počin filmového neorealismu, jeden ze skvostů světové kinematografie ale i takřka dokumentární sonda do neutěšených sociálních poměrů postfašistické Itálie, stojí na čtyřech hlavních pilířích - velmi propracovaném scénáři založeném na kvalitním námětu Luigiho Bartoliniho; geniální režii Vittoria De Sica; excelentních hereckých výkonech v popředí s Lambertem Maggioranim v roli Antonia; a snad nejvíce právě na neorealistickém filmovém postupu tak, že Zloději kol jsou všeobecně pokládány za neorealistickou standartu.
Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka

Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka

La Cantatrice chauve, 1948

Dramatickou tvorbu Eugèna Ionesca můžeme hodnotit všelijak, avšak obviňovat jej z konformity, konservatismu či dokonce absence originálního smyslu pro humor si nedovolí ani krátkozraký milovník divadelního kabaretu. Ano, Eugène Ionesco není pouhým revolučním dramatikem, jenž pomohl přijít na svět žánru absurdního divadla. Eugène Ionesco je fenomén a jeho hry se dají bezmála přirovnat k archivnímu vínu - nejen čím starší tím lepší, ale též čím starší tím aktuálnější tak, že jeho vůbec první drama Plešatá zpěvačka z roku 1948 sice předběhlo svou dobu a na svého diváka si muselo jedno až dvě desetiletí počkat, nicméně o to větší požitek skýtá svému pragmatismem a účelovostí odkojenému divadelnímu labužníkovi dnes.