V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jedním z mála, ne-li vůbec jediným renesančním dramatikem, jehož dílo odolalo výkyvům vkusu i staletí a je dodnes s velkým úspěchem uváděno, je Mandragora Niccolò Machiavelliho. Hru, ostatně jako většinu svého díla, Machiavelli sepsal ve svém vyhnanství z rodné Florencie, v tomto případě pravděpodobně mezi léty 1512 a 1514, knižně v roce 1518, s tím že v roce 1520 byla údajně uvedena i před papežem Lvem X.

Niccolò Machiavelli byl po většinu svého oddán své diplomatické kariéře, po pádu Florentské republiky a návratu rodu Medicejců, byl nucen odejít na svůj statek v San Cascianu, kde se věnoval studiu antické a latinské literatury, v jejichž literárním odkazu pak koncipoval své nejslavnější díla - krom Mandragory se mezi ně patří i Vladař z roku 1513, Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia z let 1513 až 1519 a Florentské letopisy z let 1520 až 1525.

Žánr komedie byl v soudobé Itálii velmi oblíbený, nicméně od lidových commedie dell´arte se Machiavelli odlišoval jak satirou, kdy si na mušku bere zejména pokrytectví, hloupost a pověrčivost, tak svým vzorem nejen v antické komedii ale i v díle dalšího Florenťana Giovanna Bocaccia - v Dekameronu z let 1348 až 1353 tak, že pro odlišení bývá tento žánr nazýván commedia erudita, neboli vzdělaná komedie.

Machiavelli v Mandragoře v podstatě jen dále rozvinul věčné téma klamaného manžela, dobře známé právě z Dekameronu, nicméně Machiavelliho originalita je skryta v jeho dodnes poplatné kritice a satiře.

Poprvé byla u nás Mandragora uvedena před první světovou válkou ve Smíchovské divadle v úpravě německé verze, první verze vzniklá překladem z originálu byla uvedena v Revoluční scéně v roce 1921.