„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Samuel Beckett: Čekání na Godota

Samuel Beckett: Čekání na Godota

Samuel Beckett: Čekání na Godota

En attendant Godot, 1949

»Co se takhle oběsit?«
Při příležitosti převzetí Nobelovy ceny, Samuel Beckett prohlásil, že Čekání na Godota, jakožto jedno z nejuznávanějších existencialistických výtvorů absurdního divadla, začal původně psát pro vlastní pobavení, aby si tak odpočinul od svého prozaické tvorby. Snad je též určitou hříčkou osudu, že Beckettovo drama sepsané mezi 9. říjnem 1948 a 29. lednem 1949 dle legendy odmítlo na třicet pět divadelních režisérů s tím, že si Čekání na Godota pouze hraje na něco nového, co je však ve skutečnosti zcela nehratelné, ba krom prvoplánovitého šoku nemá nic, co by mohlo zhýčkanému pařížskému publiku nabídnout.
Dlouholetá snaha Beckettovy manželky Suzanne se však nakonec potkala s plným pochopením u avantgardního režiséra Rogera Blina, kterému se po více než roce nakonec podařilo k uvedení hry přesvědčit Jeana-Marie Serreaua, ředitele divadélka Théâtre de Babylone, které se po necelém půlroce existence potácelo nad bankrotem tak, že uvedení Čekání na Godota mělo být závěrečným polibkem na rozloučenou. Nicméně přes počáteční rozpaky se premiéra setkala s doslova bouřlivým přijetím jak na straně diváků, tak divadelních kritiků, Babylone se finančně zachránilo a Beckett se během jednoho večera stal jedním z nejuznávanějších dramatiků 20. století.
Většina pokusů o interpretaci Čekání na Godota si snad pro velmi těžkou uchopitelnost smyslu potažmo sdělení hry více všímá tajemné postavy Godota, jež je všeobecně pokládán za předobraz Boha (z anglického God). Nicméně není asi nutné více rozebírat, že postava Godota je ve hře použita jen jako přibližující symbol, či lépe katalyzátor ve smyslu chemické reakce - Godot je ve hře zcela nadbytečný, vlastní hry se žádným způsobem neúčastní, nicméně bez jeho byť jen tušené existence, by hra neměla nejen sama o sobě smysl, ale ztratila by i onen existenciální rozměr. Ba, Godot napříč všem pokusům o interpretaci, je a bude navždy tajemný, nepoznatelný a neuchopitelný, kdy sám Samuel Beckett prohlásil, že kdyby jen tušil, kdo je Godot, nemusel by Čekání na Godota vůbec začít psát.
Tedy, smysl potažmo výklad hry lze bez zbytečných zkreslení uvést v jediné větě: Dva tuláci, Vladimír a Estragon, každý večer čekají na příchod jistého Godota, avšak zda čekají den, měsíc či padesát let, zda je ono místo se smuteční vrbou opravdu to místo, kde čekali včera, zda vůbec bylo nějaké včera a zda je vůbec nějaké zítra, to nevědí oni samotní a netuší to ani divák, ba jediné co lze s jistotou prohlásit je, že Godot nikdy nepřijde.
Podobnost s lidským životem, ve kterém člověk kráčí odnikud nikam, čeká, aniž ví na co, a svůj čas zabíjí tlacháním o ničem, není zcela jistě náhodná.

Zdroje:

Pavučina:

  1. Waiting for Godot, Wikipedia.
PřílohaVelikost
Samuel Beckett: Čekání na Godota203.84 KB
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.3 (3 hlasy)