„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1949

Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího

Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího

Death of a Salesman, 1949

Arthur Miller je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších divadelních tvůrců 20. století. Mnoha lidem je však paradoxně více znám pro své, v pořadí druhé, manželství s Marylin Monroe anebo svým krátkým angažmá v Americké komunistické straně v polovině 30. let. Ti divadla znalejší pak asi okamžitě vychrlí názvy nejznámějších Millerových her à la Všichni moji synové (1947), Smrt obchodního cestujícího (1949), Čarodějky ze Salemu (1953) či Pohled z mostu (1955).

Existenciální povídka

Kain, existenciální povídka, byla inspirována Utrpením mladého Werthera, knížečkou, kterou jsem znovu a znovu četl, když jsem byl na handlu ve Cvikově, ten čas jsem byl velice zamilovaný první láskou k Jiřině Sokolové, bylo to roku třicet šest, bydlel jsem u švadleny paní Plischke, chodil jsem se o těch prázdninách koupat a potom jsem seděl v altánu a četl jsem to Utrpení, psal jsem obden zamilované dopisy, pamatuji se, že jsem míval oči plné slz, bylo mi dvaadvacet let a měl jsem právo na to být nešťastný. Naučil jsem se také tou láskou nespat, tak silný a krásný to byl cit k dívence, které nebylo ani šestnáct let. Celá léta jsem psal pod dojmem této dívenky, byla to moje múza. Za protektorátu jsem si přečetl Vita Nuova a zamiloval jsem se do Beatrice, do utrpení lásky Dantovy. A po válce jsem se nemohl nasytit textu Camuse, Cizince, který se mnou hnul tak, že jsem pod jeho patronací a inspirací napsal Kaina, to svoje trauma lásky se sebevraždou, pokusem o suicidu, utvrzen v přirozeností sebevraždy Pliniem, který ve svých spisech několikrát poznamenal, že během svých cest a hovorů s lidmi nepotkal člověka, který by ve svém životě alespoň jednou nebyl v situaci, že by usiloval o své neživotí.
Boris Vian: Mravenci

Boris Vian: Mravenci

Les fourmis, 1949

Boris Vian zemřel velmi předčasně v 39 letech na zástavu srdce, stihl toho za tento svůj velmi krátký život požehnaně. Spíše než jako spisovatel tak bývá uvozován přízvisky jako prozaik, novinář, hudební skladatel, dramatik, herec, malíř, hudebník, kritik, překladatel, scenárista a snad nejvíce jako člen Collegia Pataphysicum, tedy společností bojující satirou proti lidské hlouposti inspirované posmrtně vydaným dílkem Alfreda Jarryho Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika.
Alfréd Radok: Daleká cesta

Alfréd Radok: Daleká cesta

Alfréd Radok je uznáván co by nejlepší a nejvýznamnější český divadelní režisér všech dob, který zejména díky věhlasu své Laterny Magiky, poprvé předvedené na bruselském Expu v roce 1958, prorazil i na světových divadelních scénách. Nicméně jeho filmové dílo, jež tvoří zejména trojice snímků Daleká cesta (1949), Divotvorný klobouk (1952) a Dědeček automobil (1956) zná více či méně jen úzký okruh filmových labužníků, protože zatímco Daleká cesta byla záhy po své premiéře 1. ledna 1950 stažena z kin a Divotvorný klobouk se pro změnu do kin nedostal vůbec. Další dvě desetileté naprostého mlčení kolem Alfréda Radoka pak vyvolala jeho emigrace po roce 1968, kdy se již nevrátil ze své režijní stáže ve Švédsku.
Akira Kurosawa: Toulavý pes

Akira Kurosawa: Toulavý pes

Ač se Akira Kurosawa svého světového věhlasu a proslulosti dočkal se svými válečnými velkofilmy s inspirací v japonské historii, přinejmenším pozoruhodné jsou i jeho příspěvky do kategorie neorealismu. Snímek Toulavý pes pak navíc Kurosawa rozšířil i o v té době velmi módní filmový postup později nazvaný noir ale i motivy z italského neorealismu.
Filmové labužníky pak jistě nenechá v klidu fakt, že hlavní roli detektiva kriminální policie Murakamiho Kurosawa svěřil svému dvornímu herci Toshirô Mifune, se kterým je spojena vůbec nejlepší část Kurosawovy filmografie.
Josef Škvorecký: Zbabělci

Josef Škvorecký: Zbabělci

1948-49

Osobní srovnání se s 2. světovou válkou na úrovni alespoň částečné sociologicko-psychologické reflexe je v české literatuře zastoupeno jen velmi poskrovnu, ba ještě stále zde dominují díla à la Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka či Němá barikáda Jana Drdy, jež historické události interpretují ve velmi subjektivním úhlu pohledu. Není tedy velkého překvapení, že do značné míry autobiografický román Josefa Škvoreckého Zbabělci, ve kterém Škvorecký předkládá poněkud odlišný pohled jak na závěrečné dny války tak na „hrdinství“ českého lidu, než jaký nám předkládal a dodnes kontinuálně předkládá oficiální výklad dějin, vyvolal v roce svého vydání, 1958, menší revoluci, kdy se sice soudobá literární kritika vehementně snažila Zbabělce zostudit a odsoudit, avšak na straně čtenářů se setkal s velmi nebývalým ohlasem.
Samuel Beckett: Čekání na Godota

Samuel Beckett: Čekání na Godota

En attendant Godot, 1949

»Co se takhle oběsit?«
Při příležitosti převzetí Nobelovy ceny, Samuel Beckett prohlásil, že Čekání na Godota, jakožto jedno z nejuznávanějších existencialistických výtvorů absurdního divadla, začal původně psát pro vlastní pobavení, aby si tak odpočinul od svého prozaické tvorby. Snad je též určitou hříčkou osudu, že Beckettovo drama sepsané mezi 9. říjnem 1948 a 29. lednem 1949 dle legendy odmítlo na třicet pět divadelních režisérů s tím, že si Čekání na Godota pouze hraje na něco nového, co je však ve skutečnosti zcela nehratelné, ba krom prvoplánovitého šoku nemá nic, co by mohlo zhýčkanému pařížskému publiku nabídnout.
Šolom Alejchem: Tovje vdává dcery

Šolom Alejchem: Tovje vdává dcery

1949

Byť Šolom Alejchem (doslova „Mír s tebou“) je více znám prostřednictvím jednoho z nejslavnějších muzikálů všech dob, Šumař na střeše (1964), kterému byly čtyři Alejchemovy povídky Moderní děti (1899), Hodl (1904), Chava (1905) a Vyžeňte je (1914) přímou inspirací, do dějin literatury se zapsal jako vůbec první spisovatel píšící, ať již v rodném Rusku, tak po sérii protižidovských pogromů později v USA, jazykem jidiš, ale též jedním z prvních, který byť velmi ironickou formou reflektuje velmi nejisté postavení Židů v evropské společnosti jakožto občanů druhé kategorie, kde pravidelné pogromy pořádané v Evropě již od dávného středověku, představují pouze onen viditelný vrcholek ledovce.

ČÁST PRVÁ

 

1

Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř.