V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jen ostudou, kulturní zaostalostí i dluhem vůči modernímu divadlu lze nazvat ignorance s jakou česká divadla zcela opomíjejí dramatické dílo absurdního dramatu jakožto dominantního směru divadla 20. století, Eugèna Ionesca, kdy české divadlo stále nesplatilo svůj dlouholetý dluh a Ionescově nastudování se ostentativně vyhýbá.

Prozaická tvorba pak sice v Ionescově díle tvoří až druhořadou linii, nicméně v tomto ohledu Ionesco nepatří ne-li mezi vyvolené tak alespoň mezi přehlížené autory, ba krom dramat Plešatá zpěvačka, Židle a Král umírá se českého vydání dočkaly i Střípky z deníku, román Samotář, a zatím poslední vydané dílo Fotografie plukovníka, jež shrnuje Ionescovy povídky z druhé poloviny 50. a počátku 60. let.

Povídky Fotografie plukovníka jsou pozoruhodné zejména pro znalce Ionescova dramatického díla, kdy je zajímavé sledovat vývoj Ionescových námětů: Nosorožci (1957) → Nosorožec (1959), Amédée aneb Jak se ho zbavit (1954) → Korouhev (1955) a další, nicméně co kvality této sbírce zcela vévodí povídka Fotografie plukovníka z roku 1955, jež snoubí Ionescovy vzpomínky na krátké období, které strávil ve svém rodném Rumunsku, a svůj mimořádný talent pro absurdno, potažmo schopnost dovést diváka potažmo čtenáře na samou hranu logiky a racionality.