V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jedním z oněch dílek, jež se až k prahu našeho století uchovaly jen díky věhlasu svých věhlasnějších literárních příbuzných tak, aby bylo učiněno zadost i těm z nejneukojenějších a nejrozvášněnějších čtenářů, je i Dostojevského povídka z roku 1873, tedy z období, kdy Dostojevskij vydával vlastní časopis Deník spisovatele, s velmi neobvyklým názvem Bobek.

Tato povídka svého vášnivého čtenáře nezaujme ani tak literárními kvalitami, naopak ji lze položit jako slabší kus z oné humoristicky laděné části Dostojevského tvorby, ba dokonce více než k Dostojevskému má blíže k lehkovážné francouzské próze, ale postavu zneuznaného spisovatele, jenž je po odmítnutí svého románu a několika fejetonů, nucen svůj chléb vezdejší dobývat psaním bezduchých reklamních textů à la „Pozor! Primissima zlatový čaj z vlastních plantáží“ či šestice dílek typu Umění líbiti se dámám, lze položit jako sebeironický předobraz samotného autora v rané fázi svého literárně činného období.

Káď hořkosti našeho hrdiny definitivně přeteče poté, co je v novinách zrecenzována jeho portrétovaná podobizna úslovím „Jděte se podívat na tu bolestnou a bezmála šílenou tvář.“ tak, že hledajíc rozptýlení se zúčastní hned patnácti pohřbů za sebou, aby poté nezpozorován vyslechl i hovor několika nedávno pohřbených umrlců, jež i s vědomím vlastní smrti záhy navázali na onu společenskou hru, jež je často připodobňována ke klovacímu řádu tvora zvaného kur domácí.