V noci jsem snil, že jsem motýlem

Frederick Forsyth ve své prvotině a současně i svém suverénně nejznámějším díle Den pro Šakala dokonale zúročil své bohaté zkušenosti zpravodajského reportéra (částečně působil i v Československu) tak, že celá novela se vyznačuje rychlým spádem děje i autentickým popisem špionážního a policejního prostředí.

Pod slupkou navenek napínavého souboje francouzských špionážních a policejních složek proti najatému anglickému zabijáku Šakalovi se bohužel skrývá bohapustá nuda, jež vyplývá z absence lidského činitele - jak profesionální zabiják Šakal tak jeho hlavní protivník inspektor Claude Lebel i vlastní terč, generál a francouzský prezident Charles de Gaulle, de facto postrádají jakékoli lidské stránky a jejich osobnost je zploštěna ad absurdum ve prospěch vykonávaného úkolu.

Rovněž Forsythova dokonalá faktografická průprava nenechává v novele ani nejmenší prostor pro čtenářovu imaginaci tak, že přílišná snaha o věcnou dokonalost již po několika desítkách stran vzbuzuje pochybnosti o věrohodnosti popisovaného tématu. Tyto rozpaky se pak dále prohlubují s absencí jakýchkoliv náhod ale i v reálné nemožnosti splnit svůj úkol - a to jak zabít De Gaullea, tak chytit Šakala, a přesto přímočarému dějovému postupu bez slepých uliček, omylů či lidského faktoru.

Den pro Šakala tak bude příjemným zpestřením pro nejednoho příznivce anglického detektivního románu à Agatha Christie či Arthur Conan Doyle, nicméně není již z principu vhodné pro ostatní čtenáře, kteří si nelibují v četbě románů založených jen a pouze na přímočaré zápletce, která vyžaduje nekritickou oddanost a četbu jedním dechem.