Kategorie
23. Květen 2008
Zvonokosy je kultovní humoristické dílo jež se pro přiblížení dá srovnat s novelou Zdeňka Jirotky Saturnin a
Gabriel Chevallier s nejznámějším českým humoristou Karlem Poláčkem. Již krátce po svém vydání v roce 1934 byla kniha vydána v několika desítkách
vydání. Český překlad Clochemerle v němž Jaroslav Zaorálek krom úpravy názvu na Zvonokosy změnil i originální jména osob i míst na
české ekvivalenty pak poprvé vychází v roce 1937.
Děj knihy se odehrává v autorově rodném kraji Beujolais v Burgundsku, ale přesné jméno městečka, které knihu inspirovalo Gabriel
Chevallier prozradil až po dvaceti letech. Ale Vaux en Beujolais rozhodně nebralo Zvonokosy jako urážku, ba naopak se ke knize s hrdostí hlásí
a početní turisté si zde mohou na vlastní oči prohlédnout i vyzkoušet republikánský výdobytek civilizace - veřejný záchodek, jež tvoří ústřední zápletku
knihy.
Ale zmiňovaný záchodek, jež obyvatele městečka Zvonokos rozdělil na jeho přívržence - Záchodomilce a odpůrce - Záchodobijce stojí v
pozadí za Chevallierovou pichlavou satirou maloměšťanského obyvatelstva všech společenských vrstev, jejichž ctnostné a navenek vážené vlastnosti drtí
nemilosrdnými charakterovými karikaturami.
Skutečný boj se nevede o veřejný záchodek, jež je ambiciózním a sedlácky rozvážným starostou Bartolomějem Pešinkou prezentován jako
civilizační výdobytek francouzské republiky, ale demarkační linie stojí mezi smyslnou a pohlavně aktivní částí obyvatel a mezi zastydlým, zaschlým,
závistivým či frigidním zbytkem obyvatelstva. První polovina je charakterizována přívrženci krásné boubelaté a tuze smyslné rusovlásky Judity Čuprové,
jež s vědomím celého městečka podvádí svého manžela s Lorencem Pořízkem. Druhá pak zastydlou starou pannou Eulálií Čubíkovou, jež pro svou škaredost již
zdaleka odpuzovala všechny potencionální uchazeče nejen o její ruku, ale i tělo tak, že se proti své vůli musela stát živým svědomím městečka.
Mezi další nejvýznamnější aktéry pozdějších skandálních událostí, jež propukly o posvícení a jimiž se městečko Zvonokosy stalo
nejvyšším politickým tématem Francie, byl lehce primitivní farář Severin Calaba, jež se sice snažil být se všemi zadobře, pravidelně navštěvoval místní hostinec
a léta spal se svou hospodyní i kuchařkou, jež nebyly nijak oslnivého vzhledu, ale farář jen toužil po ukojení svého těla, nikoliv po dosažení smyslných
rozkoší. Ale přes svou snahu si to z nikým nerozházet, byl chápán jako historický odpůrce republiky a proto byl neuznaným učitelem Inocencem Kulíškem po
posvícenských událostech a opilecké rvačce v kostele prohlášen za vůdce místní rebelie, jež měla ve svém smyslu ohrozit republikánskou povahu státního
zřízení. Z dalších obyvatel jsou v dalším příběhu důležití namyšlený a hloupý doktor Funebral; sebelítostivý a nekrofilní lékárník Famfule; nedozrálý prodejce
bicyklů Evžen Bzikavka jenž byl idolem všech malých kluků, ale doma úpěl pod manželčiným pantoflem, lidsky vyschlý notář Sakumpak, jeho romanticky naivní
dcera Hortenzie a povalečský syn Ruda, jež nakonec z notáře, pomocí své milenky a pozdější manželky, jež dříve bývala i milenkou notářovou, z něj vysál
značné peníze, jež celý svůj život úzkostlivě schraňoval tak, že jej nakonec přivedl do hrobu. Ale i ostatní obyvatelé trpěli nějakou tou charakterovou
chybičkou, jež je nutila zdůrazňovat některou ze svých domnělých předností tak, že byli pro statním pro smích.
»Eulalie Čubíková vstupuje na scénu, a proto si o ní něco povězme. Představujeme si cholerickou brunetu, vyschlou
a jedovatou, s ošklivou pletí, s ošklivým pohledem, s baziliščím jazykem, se špatně trávícím žaludkem, a to všechno zastřeno výbojnou zbožností a pokryteckou
laskavostí. Vzorný příklad zdrcující počestnosti, neboť počestnost v takovém těle je hnusná na pohled a ostatně v tomto případě měla původ spíše v
pomstychtivosti a nenávisti k lidem než ve vrozené dobrotě. Zanícená žmoulatelka růženců, horlivá odříkávatelka litanií, ale také zuřivá roztrušovatelka
pomluv a tajných výhrůžek. Slovem zvonokoská zmije v masce božího hovádka. O jejím věku se nemluví, nikdy se o něm nemluvilo. Je možné hádat jí něco
přes čtyřicet, ale nikoho to nezajímá. O všechen tělesný půvab byla osudem připravena již v dětství. Stejně jako neměla žádný určitý věk, neměla Eulalie
Čubíková žádné životní příhody. Po smrti svých rodičů zdědila slečna Eulalie jedenáct set franků renty a v sedmadvaceti letech začala život osamělé staré
panny vzadu v Mnišské uličce, ve stínu kostela. Ve dne v noci tam bděla nad městečkem a veřejně kárala jeho hanebnosti a chtíče jménem ctnosti, které
zvonokoští muži z opatrnosti vůbec nedbali.
Celé dva měsíce pozorovala slečna Eulalie, co se děje kolem veřejného záchodku, a její vztek každodenně vzrůstal. Všechno mužské v ní
probouzelo jenom nenávist a roztrpčenost. Viděla, jak mládenci neobratně škádlí děvčata, viděla, jak děvčata pokrytecky dráždí chlapce a jak pozvolna
vzniká tichá dohoda mezi těmi mladými, zbožně se tvářícími poťouchlicemi a bujnými zdravými floutky, a pohled na to v ní probouzel myšlenku, že takovéto
hry vedou mládež k děsné ohavnosti spuštění. Více než kdy jindy viděla mravnost v nebezpečí vinou záchodku. Nakonec začínala Mnišská ulička - v těch
vedrech - silně zapáchat močí.
Když byla dlouho přemýšlela a když se byla dlouho modlila, stará panna se rozhodla, že podnikne křížovou výpravu a že první její
útok bude platit nejnestydatější tvrzi hříchů. Vyzbrojivši se pod šatstvem hojnými škapulíři a posvěcenými medailonky a přimísivši tím zbožného medu do
svého jedu, vydala se jednoho rána k ženě posedlé ďáblem, k hanebnici, k nečisté feně, k své sousedce Juditě Čuprové, kterou již šest let neoslovila.
Schůzka dopadla špatně, a to vinou slečny Eulalie, neboť její apoštolský žár měl neblahý vliv na její řeč. Stačí, když zde zaznamenáme
jejich vzrušeného rozhovoru. Když vyslechla stížnosti staré panny, Judita odpověděla:
„Opravdu nevidím, slečno, proč by se záchodek měl zbourat. Mně nepřekáží.“
„A co ten zápach, paní, necítíte?“
„Vůbec ne, slečno.“
„Tak to potom dovolte, abych vám, paní Čuprová, řekla, že nemáte dobrý čich.“
„Ani sluch, slečno, takže mi nikterak nevadí, co kdo o mně povídá.“
Slečna Eulalie sklopila oči.
„A nevadí vám, paní, co se děje v uličce?“
„Pokud vím, neděje se tam, slečno, nic neslušného. Mužští tam chodí dělat, však víte co. Někde to dělat musejí. Co je na tom
špatného?“
„Co je na tom špatného? Špatné je na tom to, že někteří protivové mi ukazují hnusné věci.“
Judita se usmála.
„Opravdu? Hrozně hnusné věci? Nepřehánějte, slečno!“
Eulalie žila stále v takovém duševním stavu, že měla sklon vidět ve všem osobní urážku. Proto ihned odsekla:„Ach, já vím,
někoho takové věci nelekají! Čím víc jich vidí, tím šťastnější je!“
Krásná obchodnice měla pevnou oporu ve svém nádherném a ukojeném těle, tak vítězně předstihujícím závistivou Čubíčku, a proto
odpověděla s triumfální laskavostí:
„Je vidět, slečno, že vy se také příležitostně díváte na ty ohavnosti…“
„Ale nedotýkám se jich, paní, jako jisté necudy, nepříliš vzdálené, jež bych mohla jmenovat!“
„Já vám, slečno, jistě nebudu bránit dotýkat se toho. Neptám se vás, co děláte v noci vy.“
„Nic nedělám, paní, spím! Nedovoluji vám říkat…“
„Ale já přece nic neříkám, slečno. A smíte si přece dělat, co chcete. Každý si smí dělat, co chce.“
„Já jsem, paní, počestná žena.“
„Kdo vám tvrdí opak?“
„Já nejsem jako ty nestydy, co jsou úslužné ke každému, kdo se natrefil… Taková, která se valí se dvěma, se zrovna tak
dovede pelešit s deseti! To vám říkám rovnou do očí, paní!“
„Abyste se mohla s někým válet, co musíte, milá slečno, napřed počkat, až vás o to někdo požádá. Mluvíte o věcech, které dobře
neznáte.“
„Snadno se bez nich obejdu. Ba jsem, paní, opravdu ráda, že se bez nich dovedu obejít, když vidím, do jaké propasti vede taková
zkaženost!“
„To vám, slečno, ráda věřím, že se bez toho ráda obejdete, ale nemáte z toho ani hezkou pleť, ani dobrou náladu.“
„Nepotřebuji dobrou náladu, paní, když mluvím s lidmi, kteří jsou veřejnou hanbou… Ach, paní, já vím všechno! Mám
dobré oči, paní! Mohla bych toho napovídat… Vím o každém, kdo vchází a vychází, a v kterou hodinu. A mohla bych jmenovat ty, které svým mužům
nasazují parohy. Já, paní, bych to opravdu mohla!“
„Nenamáhejte se, slečno, nezajímá mě to.“
„A co když mně se chce to říci?“
„Tak potom počkejte, slečno. Znám někoho, koho to možná bude zajímat…“
A obrátivši se do místnosti za krámem, Judita zavolala:
„Ferdo!“ Čupr se hned objevil ve dveřích.
„Co chceš?“ Zeptal se.
Jeho žena jen pohodila hlavou k Eulalii:“
„Tuhle slečna ti chce něco povědět. To ona roztrušuje, že prý tě podvádím - patrně s tvým Pořízkem, protože u nás věčně
vysedává. Zkrátka, nasadila jsem ti parohy, chudáku Ferdo. To je už jisté.“
Čupr byl z lidí, kteří snadno blednou a jejich horečná bledost s nehezkými zelenavými odstíny je strašná na pohled. Přikročil k staré
panně:
„Co zde vůbec pohledává ta ropucha?“
Slečna Eulalie se napřímila a chtěla něco namítnout. Ale Čupr ji nepustil ke slovu:
„Plete se do toho, co se děje doma v bytech, tahle štěnice! Hleďte si raději toho, co se děje pod vašimi sukněmi! Jistě to tam
nezavání nijak libě! A koukejte odtud mazat vy mrcho smradlavá!“
Stará panna byla bledá svým způsobem, do žluta.
„Ach, no tohle!“ protestovala. „Tak vy mi dokonce nadáváte! To si spolu ještě vyřídíme! A hlavně se mně nedotýkejte,
vy pijane jeden! Pan arcibiskup se už doví…“
„Už ať jsi venku“ křičel Čupr, „nebo tě rozšlápnu jako švába, ty čubíkovská špindíro! Koukej vypadnout! Já ti
povím, jestli jsem paroháč, ty stará žloutenko, ty hemeroide jeden!“
Pronásledoval ji nadávkami až na roh Mnišské uličky. Potom se vrátil, pyšný a hrozně rozčilený:
„Vidělas,“ řekl ženě, „jak jsem jí vyndal perka, té čubajzně?“
V Juditě byla ona shovívavá laskavost, kterou bývá často vidět u rozkošnických žen. Odpověděla proto:
„Je to chuděra, chybí ji to, a patrně právě proto je taková…“
A dodala:
„Je to tak trochu tvá vina, Ferdo, takové klepy. Když sem pořád taháš toho svého Pořízka, ženské mě pomlouvají. Víš přece, jak
zlí jsou lidé.“
Čupr v sobě měl ještě zbytek zlosti a vybil ji v těchto slovech:
„Lorenc sem bude chodit tak často, jak já budu chtít, mordie! Nedám si přece ve vlastním baráku poroučet od cizích lidí!“
Judita se povzdechla. Bezmocně pohodila rukama a potom obratně řekla:
„Já vím, Ferdo, že si děláš všechno jenom podle své hlavy!“«[1]
Použitá literatura:
- Gabriel Chevallier, Zvonokosy, Levné Knihy KMa: Praha, 2004.
Pavučina:
[1] Chevallier, s. 101-106.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 22193x přečteno
Zaslat e-mailem
