V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Kostel sv. Athelstana stál na nejvyšším bodě Knype Hill, a zachtělo-li se vám vyšplhat na věž, viděli jste na deset mil kolem. Ne že by tam bylo něco, co by za tu námahu stálo - jen rovinatá, slabounce zvlněná jihoanglická krajina, v létě nesnesitelně jednotvárná, zato v zimě protkaná pravidelnými vzory jilmů, holými a ovívajícími olověnou oblohu.

Ihned pod vámi se rozprostíralo městečko, přetnuté do dvou nerovných částí hlavní třídou spojující východ a západ. Jižní strana města byla původní, zemědělská a ctihodná. Severní straně vévodily budovy cukrovaru páně Blifíla-Gordona s kostrbatými paprsky bídných chatrčí ze žlutých cihel, obydlených z valné části zaměstnanci továrny. Dělníci, kteří tvořili více než polovinu dvoutisícového obyvatelstva městečka, byli městští přivandrovalci a téměř do jednoho bezbožní.

Dvěma středobody, chcete-li ohnisky, kolem nichž se točil místní společenský život, byly Knypehillský konzervativní klub (s neomezeným prodejem alkoholu), jehož arkýřovými okny bylo v kteroukoli otevírací dobu baru vidět kulaté růžolící tváře městské elity podobné buclatým zlatým rybkám poulícím oči za stěnou akvária; a o něco dále po hlavní třídě cukrárna U Kremrole, hlavní dostaveníčko místních dam. Nebýt viděna U Kremrole mezi desátou a jedenáctou hodinou ranní se šálkem ,ranní kávy' a neúčastnit se alespoň na půlhodinku libého šveholení hlásků vyšší střední vrstvy („Má drahá, představte si, měl devět piku na eso a on vám nevynese trumfy! Ale drahoušku, snad už zase neplatíte za mou kávu? Ale to je od vás prostě roz-koš-né! Ale slibte mi, má drahá, že zítra mi dovolíte zaplatit za vaši. No není ten miláček Toto takový chytrý pejsek. No podívejme se na něho, jak tu sedí a krčí ten svůj černý nosánek, viď zlatíčko, no panička ti dá cukříček, to víš, že ti ho dá. Ham, Tetičku, ham!“), znamenalo zavřít si dveře do knypehillské společnosti. Farář těm paničkám kysele přezdíval .kavalerie'. Nedaleko kolonie rádoby malebných vil obývaných kavalerií, ale oddělena svým rozlehlým pozemkem, stála Usedlost slečny Mayfíllové. Byla to prapodivná napodobenina hradu z rudých cihel - čísi marnotratnost přibližně z roku 1870 - a naštěstí téměř zcela zakrytá hustými okrasnými křovinami.

Fara ležela v polovině kopce, průčelím ke kostelu a zády k hlavní třídě. Budova se minula stoletím, byla až příliš veliká a pokrytá neustále se odlupující žlutou omítkou. Některý z farářových předchůdců přistavěl na jedné straně prostorný skleník, jejž Dorothy používala jako pracovnu, ač jí padal na hlavu. Zahradu před domem dusily přestárlé jedle a rozložitý jasan stínil přední místnosti a mařil všechny pokusy vypěstovat zde květiny. Za domem byla veliká užitková zahrada. Na jaře a na podzim ji Proggett vždy pomohl zrýt a Dorothy se ji, zbývala-li jí chvilka, snažila ošít, osázet a zbavit plevele; navzdory čemuž zahrada většinou představovala neproniknutelnou džungli plevele.

Dorothy seskočila z kola u přední branky, na niž někdo úslužně nalepil plakát s nápisem „Volte Blifila-Gordona, volte vyšší mzdy!“ (Následující týden se měly konat doplňovací volby a pan Blifil-Gordon kandidoval za konzervativní stranu.) Dorothy otevřela domovní dveře. Na prošoupané rohožce kokosové barvy ležely dva dopisy. Jeden z děkanství a ten druhý, zlověstně slabounký, od firmy Catkin&Palm, což byli otcovi kněžští krejčí. Nepochybně účet. Farář jako vždy sebral jen ty dopisy, které ho zajímaly, a ostatní nechal bez tknutí. Dorothy se zrovna shýbala pro psaní, když ji vyděsila neofrankovaná obálka, která se zachytila na vnitřní straně schránky.

Učet - to nemohlo být nic jiného než účet. Navíc jí bylo od první chvíle, co ho uviděla, jasné, že je to ten strašný účet od řezníka. Polilo ji horko. Chvilinku se modlila, aby to přece jen nebyl Cargillův účet - ať je to třeba účet na tři libry a devět šilinků od soukeníka nebo ten z koloniálu, od pekaře, od mlékaře - kterýkoli jiný, jen ne ten od řezníka! Pak se vzchopila, vytáhla obálku z otvoru a křečovitým pohybem ji otevřela.

Účtujeme Vám: 21 L 7 s. 9 p.

Stálo to černé na bílém neškodným rukopisem Cargillova účetního. Ale pod to připsala odsuzující ruka tlustými písmeny a několikrát podtrhla: „Vemte prosím na vědomí, že tento účet byl vystaven již velice dávno! Předem děkuji za co nejrychlejší vyřízení celé záležitosti, S. Cargill.“

Do barvy Dorotina obličeje se přidalo ještě více běloby a žaludku se přestalo chtít snídat. Strčila si účet do kapsy a vkročila do jídelny. Byla to nevelká, tmavá místnost volající po nových tapetách a budící dojem, tak jako všechny ostatní místnosti na faře, že kritériem pro volbu nábytku byla jeho zašlost. Jednotlivé kusy byly sice ’dobré&rlquo;, ale neopravitelně pobité, a na křeslech prolezlých červotočem se dalo sedět jen tehdy, znal-li člověk jejich slabé stránky. Na stěnách visely staré, tmavé, polorozmazané rytiny, z nichž jedna - Van Dyckův portrét Karla I. - by možná měla i nějakou cenu, kdyby ji o ni nepřipravilo vlhko.

Farář stál u prázdného krbu, hřál se nad domnělým ohněm a pročítal dopis, který přišel v dlouhé modré obálce. Stále ještě měl na sobě sutanu z černého moaré, která nechávala vyniknout bělosti jeho hustých vlasů a bledé, jemné, nepřívětivé tváři. Když Dorothy vstoupila, odložil dopis, vytáhl hodinky a významně se na ně zadíval.

„Trochu jsem se zpozdila, otče.“

„Ano, Dorothy, trochu ses zpozdila,“ poznamenal farář, opakuje její slova s jemným, i když ne nevýrazným důrazem. „Zpozdila ses o dvanáct minut, abychom byli přesní. Nemyslíš si, Dorothy, že když musím vstávat ve čtvrt na sedm, abych sloužil svaté přijímání, a vrátím se zcela vyčerpán a hladov, bylo by od tebe milé, kdybys dokázala připravit snídani, aniž by ses trochu zpozdila?“

Bylo jasné, že farář není, jak Dorothy jemně říkávala, dobře naladěn. Měl ten typ hlasu, jehož znuděnost a kultivovanost nepůsobí nikdy přímo rozhněvaně a rozhodně nikdy vesele - ten typ hlasu, co jako by celou dobu říkal: „Já opravdu nevím, proč se nic nemůže udělat bez problémů!“ Vůbec to vypadalo, že ustavičně trpí hloupostí a únavností ostatních.

„Je mi to opravdu líto, otče! Ale musela jsem ještě na skok k paní Tawneyové.“ (Paní Tawneyová byla ona ’pí T‘ z úkolníčku.) „Včera se jí narodilo děťátko a ty přece víš, že mi slíbila, že s ním přijde pro požehnání. Ale když si bude myslet, že o ni nestojíme, tak nepřijde. Přece víš, jaké jsou - kostel je pro ně jen obtíž. Když je k tomu nedotlačím, nepřijdou.“

Farář nic nenamítal, ale cestou ke stolu jen nespokojeně zabručel. To mělo znamenat, že podle něj je za prvé povinností paní Tawneyové přijít si pro požehnání, aniž by ji k tomu musel někdo dotlačit, a že Dorothy za druhé nemá co marnit čas návštěvami u městské lůzy, obzvláště ne před snídaní. Paní Tawneyová byla žena jednoho z dělníků a žila in partibus infidelium, severně od hlavní třídy. Farář položil ruku na opěradlo židle a změřil si dceru pohledem, který znamenal: „Tak budeme už konečně snídat?“

„Myslím, že je všechno na stole, otče,“ odpověděla Dorothy. „Jen kdybyste možná modlitbu -“

„Benedictus benedicat“ pronesl farář a zvedl poškrábaný stříbrný poklop podnosu. Stříbrný poklop spolu s postříbřenou lžičkou na marmeládu byl rodinným pokladem, nože, vidličky a ostatní nádobí pocházely z obchodního domu Woolworths. „Už zase slanina?“ zamračil se farář, vida tři plátečky stočené na topinkách. „To je bohužel všechno, co doma máme,“ namítla Dorothy. Farář ukazováčkem a palcem uchopil vidličku a opatrně, jako kdyby hrál mikádo, nadzvedl jeden z plátků.

„Připouštím, že slanina k snídani je anglickou institucí téměř tak starou jako parlament. Přesto, nemyslíš, Dorothy, že bychom alespoň výjimečně mohli mít něco jiného?“

„Ale slanina je teď tak laciná,“ bránila se Dorothy s lítostí v hlase. „Nekoupit ji by byl úplný hřích. Tady ta přišla jen na pětipenci za libru, a dokonce jsem viděla docela obstojnou slaninu za pouhé tři pence.“

„Nejspíš z Dánska, ne? Jako by těch dánských invazí nebylo už dost! Nejprve s ohněm a mečem a teď s touhle ohavnou lacinou slaninou. To by mě zajímalo, která má na svědomí víc mrtvých.“

Ten sarkasmus ho poněkud udobřil a farář se usadil a navzdory opovrženíhodné slanině s chutí posnídal, zatímco Dorothy (dnes ráno si slaninu nedá - pokání, které si uložila za včerejší ’sakra‘ a odpolední prolenošenou půlhodinu) přemýšlela, jak co nejlépe začít rozhovor.

Čekala ji věc, kterou nade všechno nenáviděla - žádost o peníze. Dostat z otce peníze bylo i v těch nejsvětlejších okamžicích doslova nemyslitelné a dnes ráno to nade vší pochybnost bude ještě ’těžší‘ než obvykle. ,Těžké' byl další z jejích eufemismů. Asi má špatné zprávy, pomyslela si sklesle, když se podívala na modrou obálku. Pravděpodobně nikdo, kdo s farářem kdy mluvil alespoň deset minut, by nemohl popřít, že s ním bylo těžké vyjít. Tajemství jeho nikdy neselhávající špatné nálady spočívalo v tom, že byl jakýmsi anachronismem. Nikdy se neměl narodit do moderního světa; už celá jeho atmosféra ho znechucovala a pobuřovala. O několik století nazpátek, coby šťastný mnohoobročník skládající básně nebo sbírající zkameněliny, zatímco by mu kuráti za čtyřicet liber ročně spravovali farnosti, to by se cítil ve své kůži. Nestěžoval by si ani nyní, kdyby si jako bohatý muž mohl dovolit nebrat dvacáté století na vědomí. Jenže žít v minulých stoletích je velmi nákladné; nedá se to dělat s méně než dvěma tisíci důchodu ročně. Farář, uvázán svou chudobou k éře bulvárního tisku a Lenina, byl udržován ve stavu chronické podrážděnosti, kterou si, a to bylo jen přirozené, vyléval na osobě jemu nejbližší - tedy nejčastěji na Dorothy.

Narodil se roku 1871 jako mladší syn mladšího syna příslušníka nejnižší anglické šlechty a vstoupil do služby církve z toho staromódního důvodu, že církev byla tradičním posláním mladších synů.

Nejprve mu byla do duchovní peče svěřena rozlehlá chudinská farnost ve východní části Londýna - bylo to nepříjemné místo plné chuligánů, na něž vzpomínal s nenávistí. Dokonce už v těchto dnech se spodina (jak se je rozhodl nazývat) začala nenávratně vymykat z rukou. Poněkud lepší časy přišly za jeho kurátování na nějakém odlehlém místě v Kentu (v Kentu se narodila Dorothy), kde ještě mravně ušlápnutí vesničané, potkali-li svého ’duchovního pastýře‘, zvedávali na pozdrav klobouk. Ale pak se oženil a jeho manželství bylo pekelně nešťastné; navíc, jelikož duchovní se nesmějí hádat se svými manželkami, bylo nešťastné skrytě a tím pádem desetkrát nešťastnější. Do Knype Hill přišel v roce 1908, jako sedmatřicetiletý a nevyléčitelně zahořklý, což mu pomohlo popudit si všechny muže, ženy i děti ve farnosti.

Nebylo to tím, že by byl špatný kněz. V ryze duchovních povinnostech byl úzkostlivě korektní - na anglikánsko-evangelickou farnost ve východní Anglii možná až příliš korektní. Své bohoslužby sloužil s bezvadným vkusem, připravoval obdivuhodná kázání, každou středu a pátek vstával v brzkých ranních hodinách, aby sloužil svaté přijímání. Ale tím, že má duchovní také nějaké povinnosti za čtyřmi zdmi kostela, si nikdy hlavu příliš nelámal. Protože si nemohl dovolit platit kuráta, vložil špinavou práci kolem farnosti na bedra své ženy a po její smrti (zemřela roku 1921) na bedra Dorotina. Mezi lidem se povídalo, zlomyslně a nepravdivě, že by Dorothy poslal i na kazatelnu, kdyby to jen bylo možné. ’Spodina‘ velice rychle pochopila, jak se na ni farář dívá, a kdyby byl bohatý, byla by mu pochlebovala, jak byla zvyklá; ale že se věci měly, jak se měly, jenom ho nenáviděla. Jemu ovšem bylo úplně jedno, jestli ho nenávidí nebo ne, protože sotva věděl, že existují. Ale ani s horními vrstvami si nestál lépe. Se šlechtou se rozkmotřil, a co se městského panstva týkalo, tím jako vnuk baroneta pohrdal a nijak se tím netajil. Shromáždění sv. Athelstana se mu za třiadvacet let podařilo zredukovat z šesti set na necelých dvě stě věřících.

A to nebylo jen z osobních důvodu. Dílem za to mohl také staro- módní upjatý anglikanismus, jehož se farář tvrdošíjně držel a jímž si jednou ranou znepřátelil všechny strany farnosti. Chtěl-li si duchovní udržet své věřící, měl jen dvě možnosti. Buďto čistý a prostý anglokatolicismus - raději čistý a ne příliš prostý, anebo odvahu být moderní a liberální a přinášet útěchu v kázáních, která dokazují, že peklo neexistuje a všechna dobrá náboženství jsou stejná. Farář nedělal ani jedno. Na jedné straně hluboce pohrdal anglokatolickým proudem, jenž se kolem něj převalil, aniž by se ho v nejmenším dotkl; ,římská horečka', tak tomu říkal. Na druhou stranu byl pro starší věřící příliš pokatoličtěný. Čas od času je vystrašil k smrti osudným slovem ,katolický' nejen na posvátném místě v Krédu, ale i přímo z kazatelny. Věřící přirozeně rok od roku odpadali, jako první ti, kdo nebyli jen tak někdo. Lord Pockthorne z Pockthornu, jemuž patřila pětina hrabství, pan Leavis, obchodník kůžemi, toho času v penzi, sir Edward Huson, majitel panství Crabtree Halí, a takové to drobné panstvo, co vlastnilo automobil, ti všichni se k sv. Athelstanovi obrátili zády. Většina z nich jezdívala v neděli po ránu do pět mil vzdáleného Millborough. Millborough bylo městečko s pěti tisíci obyvatel a mělo na výběr dva kostely, sv. Edmunda a sv. Wedekinda. Sv. Edmund byl modernistický - nad oltářem úryvky z Blakeova Jeruzalému a na mešní víno likérové skleničky - a.sv. Wedekind byl anglokatolický a měl trvale vykopanou válečnou sekyru s biskupem. Ale pan Cameron, tajemník Knypehillského konzervativního klubu, byl římskokatolický konvertita a jeho děti uneseny římskokatolickým literárním proudem. Říkalo se o nich, že mají papouška, kterého učí ’Extra ecciesiam nultá salus‘. Zkrátka a dobře, u sv. Athelstana nezůstal nikdo, kdo něco znamenal, kromě slečny Mayfillové. Většina majetku slečny Mayfillové byla odkázána církvi - tedy alespoň to tvrdila; její dosavadní milodary v životě nepřesáhly šestipenci a její smrt se zdála být v nedohlednu.

Prvních deset minut snídali za naprostého ticha. Dorothy pomalu sbírala odvahu promluvit - žádost o peníze rozhodně vyžadovala nějakou úvodní konverzaci, ale pro nezávaznou společenskou konverzaci nebyl farář zrovna ten nejvhodnější partner. Občas býval natolik duchem nepřítomen, že ani nevnímal, o čem hovoříte; jindy byl duchem přítomen až příliš, pozorně vám naslouchal a pak podotkl, poměrně znuděně, že něco takového nestojí za řeč. Zdvořilé obraty - počasí a tak - narážely na sarkasmus. Navzdory tomu to Dorothy nejdříve zkusila s počasím.

„Dneska je takový zvláštní den?“ začala, ač jí ihned došlo, jak hloupá ta poznámka je.

„A co je na něm tak zvláštního?“ optal se otec.

„No, ráno byla taková zima a mlha a teď svítí sluníčko a udělalo se docela hezky.“

„A na tom je něco zvláštního?“

To nebylo příliš dobré znamení. Určitě měl špatné zprávy, říkala si. Zkusila to znovu.

„Přála bych si, otče, abyste se někdy se mnou zašel podívat dozadu na zahradu. Ty popínavé fazole dělají úplné divy! Budeme mít přímo velelusky. Ty největší z nich samozřejmě schovám na dožínky. Bude to vypadat náramně, až ověnčíme kazatelnu popínavými lusky a mezi to pověsíme pár rajčat.“

To bylo faux pas. Farář znechuceně zvedl oči od talíře.

„Má drahá Dorothy,“ řekl ostře, „musíš mě s dožínkami obtěžovat už teď?“

„Promiňte, tatínku,“ zablekotala Dorothy. „Nechtěla jsem vám přidělávat starosti. Já jen -“

„Ty si myslíš,“ pokračoval farář, „že mi působí nějaké zvláštní potěšení kázat mezi fazolovými lusky? Copak jsem nějaký zelinář? Už jen pomyšlení na ně mi zkazilo další chuť k jídlu. Kdy že se má ta zatrápená věc konat?“

„Šestnáctého září, otče.“

„To je nejméně za měsíc. Nech mě na to, pro smilování boží, ještě chvilku nemyslet! Chápu, že tuhle nesmyslnost musíme držet, abychom polechtali ješitnost každého zahrádkářského diletanta z okolí. Ale nezabývejme se tím probůh déle, než je nezbytně nutné.“

Farář díkůvzdání u příležitosti dožínek, jak Dorothy neměla zapomenout, přímo nesnášel. Svým odporem, jak pravil, ke kostelům převlečeným za stánek se zeleninou dokonce zapudil cenného farníka, jistého pana Toagise, mrzutého penzionovaného trhovce zeleninou. Pana Toagise, anima naturaliter Nonconformistica, drželo v církvi jen privilegium ozdobit o dožínkách boční oltář Stonehengem z obrovitých dýní. Loňského léta se mu podařilo vypěstovat dýně vskutku kolosální, ohnivě rudé koule takových rozměrů, že je jeden mužský neunesl. Tato monstra byla umístěna v kněžišti, kde přečnívala oltář a brala světlo z východního okna. Ať jste stáli v kterékoli části kostela, dýně vás, jak se říká, přímo bily do očí. Pan Toagis byl v sedmém nebi. Obléhal'kostel dnem i nocí, neschopen odtrhnout se od svých zbožňovaných dýní, a dokonce přiváděl celé zástupy přátel, aby se s nimi o tu krásu podělil. Z výrazu jeho tváře k vám doléhaly wordsworthovské verše z Westminsterského mostu:

 

Krásnější výhled nenabídne Zew;

má místo duše věchet slámy,

koho ten majestát zde neomámí!

 

To v Dorothy dokonce vzbudilo naději, že jej dostane ke svatému přijímání. Ale když farář spatřil dýně, velice se rozzlobil a nakázal, aby tu ,příšernosť okamžitě odstranili. Pan Toagis se ještě týž den dal k nonkonformistům a pro anglikánskou církev byli on i jeho potomci navždy ztraceni.

Dorothy se odhodlala k poslednímu pokusu. „Tak jsme zase pokročili s těmi kostýmy na Karla J.“ (Děti z nedělní školy nacvičovaly divadelní hru s názvem Karel I. na podporu varhanního fondu.) „Ale asi jsme si měli vybrat něco lehčího. Udělat brnění dá hroznou práci a mám takové nepříjemné tušení, že s jezdeckými botami to bude ještě horší. Příště musíme zvolit nějakou antickou hru. Abychom vystačili s tógami.“

Farář tiše zabručel. Dětská představení, alegorické průvody, baza- ry, bleší trhy a koncerty na podporu stály v jeho očích o něco výše než dožínky, ale nepředstíral, že ho příliš zajímají. Byla to pro něj nutná zla. V té chvíli se otevřely dveře a do pokoje se vhrnula Ellen, děvečka pro všechno, přidržujíc si na břiše mohutnou šupinatou rukou pytlovinovou zástěru. Byla to vysoká dívka s kulatými zády, myšími vlasy, plačtivým hlasem, nezdravou barvou a chronickým ekzémem. Bojácně pohlédla na faráře, ale oslovila Dorothy, protože se faráře bála natolik, že k němu mluvila jen přes tlumočníka.

„Promiňte, slečno -“ zakňourala.

„Copak je, Ellen?“

„Slečno,“ pokračovala plačtivě, „v kuchyni čeká pan Porter a prosí, jestli by k nim pan farář nezašel a nepokřtil děťátko paní Porterovy? Protože přej asi nedožije večera a ještě nebylo pokřtěný, slečno.“

Dorothy vstala. „Posaď se,“ nařídil okamžitě farář plnou pusou.

„A co je s tím malým?“ zeptala se.

„Celý přej, slečno, černá. A mělo velikánskej průjem.“

Farář s námahou polkl. „Je nutné, abych poslouchal takové nechutné podrobnosti při snídani?“ vybuchl. Otočil se na Ellen: „Řekni Porterovi, ať si jde po svých, že k nim zajdu kolem dvanácté. Opravdu nevím, proč spodina vždycky musí člověka obtěžovat zrovna při jídle,“ dodal a sjel sedající si Dorothy nasupeným pohledem. Pan Porter byl dělník - přesněji řečeno zedník. Ke křtům přistupoval farář velice zodpovědně. Klidně by šlapal dvacet mil sněhem, aby mohl pokřtít umírající dítě. Ale nerad viděl, když Dorothy vyskakovala od snídaně kvůli nějakému obyčejnému zedníkovi.

Zbytek snídaně se odehrál bez konverzace. Dorothy klesala na mysli. Zadost o peníze byla nevyhnutelná, ale předem bylo jasné, že je odsouzena k neúspěchu. Farář dosnídal, vstal od stolu a začal si plnit fajfku z tabatěrky na římse. Dorothy si dodala odvahu modlitbou a pobízela se. Do toho, Dorothy! Ven s tím! Žádné fňukání! Odkašlala si, nadechla se a řekla:

„Otče -“

„Copak je?“ farář se právě chystal zapálit si.

„Otče, musím s vámi o něčem mluvit, o něčem důležitém.“

Farářův výraz se změnil. Vytušil, o co půjde; a kupodivu teď nevypadal tak podrážděně. Tvář měl chladnou jako kámen. Jako lhostejná sfinga, které se nic netýká.

„Já, milá Dorothy, přesně vím, co mi chceš říct. Ty po mně zase chceš peníze, je to tak?“

„Ano, tatínku, protože -“

„Tak to se ani nemusíš namáhat. Já totiž žádné peníze nemám — vůbec žádné peníze, až do příštího čtvrtletí. Svůj příděl už jsi dostala a já ti nemůžu dát ani o půlpenci navíc. Zbytečně bys mě s tím teď obtěžovala.“

„Ale otče -“

Dorothy dál klesala na mysli. Jeho ledový klid a nepřístupnost byly na celé žádosti o peníze vždycky to nejhorší. Nikdy nebyl tak klidný, jako když jste mu připomínali, že vězí až po krk v dluzích. Zjevně nedokázal pochopit, že obchodníci dostanou občas rádi zaplaceno a že žádnou domácnost nelze udržet v chodu bez patřičného přísunu peněz. Na veškeré domácí výdaje, včetně Elleniny gáže, dával Dorothy osmnáct liber měsíčně, a přitom byl, pokud šlo o jídlo, velice vybíravý a sebemenší pokles kvality okamžitě odhalil. Výsledkem samozřejmě bylo, že domácnost nevycházela z dluhů. Ale farář svým dluhům nevěnoval pražádnou pozornost - ovšem byl-li si jich vůbec vědom. Přišel-li o peníze kvůli špatné investici, byl nadmíru rozrušen; ale dluh u nějakého hokynáře - to byla věc, s kterou si prostě nelámal hlavu.

Z farářovy dýmky stoupaly poklidné obláčky dýmu. Zamyšleně hleděl na rytinu Karla I. a Dorotina prosba o peníze se mu podle všeho už dávno vykouřila z hlavy. Otcův nezájem ji zabolel a s rostoucím zoufalstvím se vrátila odvaha. Ostřejším hlasem řekla:

„Tak mě přeci poslouchejte, otče! Já se bez těch peněz neobejdu. Prostě neobejdu! Takhle to dál nejde. Dlužíme, kam se podíváme. Víte co to je, jít ráno městem a myslet na všechny ty nesplacené účty? U řezníka už dlužíme skoro dvaadvacet liber!“

„No a co má být?“, optal se farář a zabafal.

„Ale ten účet už tam máme otevřený sedm měsíců! Posílá nám ho každou chvíli. Musíme mu přece zaplatit. Jak k tomu ten člověk přijde, čekat na vlastní peníze takovou dobu!“

„Nesmysl, mé drahé dítě! Tihle lidé ani s ničím jiným nepočítají. Dělá jim to dobře. Dostanou pak najednou víc peněz. Bůh ví, kolik dlužím u krejčího - a ani mě to nezajímá. Upomínají mě každý den. A slyšelas někdy, že bych si stěžoval?“

. „Ale tatínku, já se na to nemůžu dívat jako vy, prostě nemůžu! Neustále někomu něco dlužit mě ničí! I kdyby na tom nebylo nic špatného, připadá mi to hrozné. Je mi taková hanba! Když jdu do řeznictví, obslouží mě Cargill vždycky jako poslední a skoro se mnou nepromluví, všechno jen proto, že dlužíme pořád víc a víc. A přitom si nedovolím jít někam jinam. Bojím se, že by nás nechal zavřít.“

Farář se zamračil. „Cože! Chceš tím říct, že ten chlap se k tobě choval hrubě?“

„Neřekla jsem, že by ke mně byl hrubý, otče. Ale nemůžete mu mít za zlé, že se na nás hněvá, když mu neplatíme.“

„To mu rozhodně za zlé mít mohu! To prostě přesahuje všechny meze, jak se tihle lidé dnes chovají - všechny meze! Ale tady to máš. Přesně takovými věcmi nás oblažuje tohle skvělé století. Tomu se dneska říká demokracie - pokrok! Už u toho chlapa nakupovat nebudeš. Ihned mu řekni, že ode dneška objednáváme jinde. To je jediný možný způsob, jak s těmi lidmi jednat.“

„Ale otče, to přece nic nevyřeší. Opravdu si nemyslíš, že bychom mu měli zaplatit? Určitě bychom ty peníze nějak dali dohromady. Nemohl bys prodat nějaké akcie, nebo tak něco?“

„Mé drahé dítě, o akciích mi raději nemluv! Před chvílí jsem dostal velice nepříjemnou zprávu od makléře. Mé akcie v konzervárně na Sumatře údajně klesly ze sedmi liber a čtyř pencí na šest liber a penci. To znamená ztrátu téměř šedesáti liber. Píšu mu, aby je okamžitě prodal, než klesnou ještě víc.“

„No vidíte, když je prodáte, budete mít hotové peníze. Nemyslíte si, tatínku, že bychom se měli těch dluhů jednou provždy zbavit?“

„Nesmysl, nesmysl,“ opáčil farář chladněji a znovu zabafal. „O takových záležitostech nemáš ty ani ponětí. Musím ihned investovat do něčeho slibnějšího - to je jediný způsob, jak dostat ty peníze zpátky.“

S palcem zavěšeným za pásek sutany se nepřítomně zamračil na Karla I. Jeho makléř doporučoval umělé hedvábí. Zde - v hedvábí, konzervách a bezpočtu jiných vzdálených a matně viděných společností - spočívala hlavní příčina farářových finančních potíží. Byl totiž nenapravitelným hazardním hráčem. On sám to samozřejmě za hazard nepovažoval; bylo to celoživotní hledání ’dobré investice‘. Když dospěl, zdědil čtyři tisíce liber a ty se postupně, díky jeho investicím', scvrkly na dvanáct set. Navíc, což bylo ještě horší, se mu každým rokem podařilo uškudlit z ubohého příjmu dalších padesát liber, které zmizely stejnou cestou. Je zvláštní, že vidina dobré investice pronásleduje duchovní vytrvaleji než kteroukoli jinou profesní skupinu. Možná je to moderní obdoba démonů ženských tvarů, kteří ve středověku pronásledovali poustevníky.

„Koupím pět set akcií toho umělého hedvábí,“ rozhodl farář nakonec.

Dorothy začínala ztrácet veškerou naději. Otec se zaobíral svými investicemi (o těchto investicích nevěděla zhola nic, jen to, že o nich s nápadnou pravidelností chodily špatné zprávy) a otázka dluhů u místních obchodníků upadne za okamžik v zapomnění. Učinila poslední pokus.

„Otče, vyřešme to prosím. Myslíte, že byste mi mohl dát nějaké peníze alespoň v nejbližší době? Ne hned, třeba - třeba příští měsíc, nebo přespříští.“

„Ne, má drahá, nemohl. Možná kolem Vánoc - ale ani to není příliš pravděpodobné. Ale v nejbližší době rozhodně ne. Nemám ani půlpenci navíc.“

„Ale vědět, že nemůžeme splatit dluhy, je přece, tatínku, tak strašné! Tak ponižující! Když tu byl naposledy pan Welvyn-Foster,“ (pan Welvyn-Foster byl děkan), „chodila paní Welvyn-Fosterová po městě a všude se na nás dopodrobna vyptávala - co děláme celé dny a kolik máme peněz a kolik uhlí ročně spálíme, zkrátka na všechno. Takhle slídí pokaždé. Představte si, že by zjistila, že jsme zadluženi až hanba!“

„A není to snad naše věc? Vůbec nechápu, co to má co společného s paní Welvyn-Fosterovou či s kýmkoli jiným.“

„Ale pak to bude vykládat na potkání - a samozřejmě přehánět! Jako byste ji neznal. Sbírá po farnostech pomluvy na duchovní a pak je opakuje slovo od slova biskupovi. Nechci o ní křivě smýšlet, ale ona je opravdu -“

Uvědomila si, že o ní křivě smýšlet chce, a zmlkla.

„Je to nesnesitelná ženská,“ řekl farář klidně. „A co má být? Slyšel snad někdy někdo, že by nějaká manželka děkana byla snesitelná?“

„Ale, otče, vy pořád nechcete pochopit, jak vážná celá situace je! Příští měsíc jednoduše nemáme z čeho žít. Nevím ani, kde seženu maso na dnešní jídlo.“

„Oběd, Dorothy, lehký oběd!“ opravil ji farář popuzeně. „Byl bych ti vděčný, kdyby ses zbavila toho ohavného zvyku spodiny nazývat veškeré denní pokrmy jídlem!“

„Tak tedy na oběd. Kde mám to maso vzít? Ke Cargillovi už se jít neodvažuju.“

„Tak jdi k tomu druhému řezníkovi - jak že se jmenuje? Salter - a Cargilla pust z hlavy. Dobře ví, že mu dřív nebo později zaplatíme. Bože na nebi, já nevím, že kolem všeho naděláš takový povyk! Copak každý někomu něco nedluží? To já, když jsem studoval na Oxfordu,“ farář malinko vypjal hruď a s fajfkou v puse se zahleděl do dáli; hovořil s nostalgií a o poznání příjemnějším hlasem, „to já, když jsem studoval na Oxfordu, dlužil ještě můj otec něco ze svých třicet let starých účtů. A Tom“ (Tom byl farářův bratranec, zmíněný baronet) „dlužil sedm tisíc, než zdědil to, co má. Sám mi to prozradil.“

Tím udusil poslední jiskřičku Dorotiny naděje. Když se otec rozpovídal o svém bratranci Tomovi a o tom, jaké to bylo, ’když studoval na Oxfordu‘, nebyla s ním rozumná řeč. Znamenalo to, že se utekl do starých dobrých časů, v nichž něco tak nízkého jako účet od řezníka prostě neexistovalo. Občas na celé dny takřka zapomínal na to, že je venkovský farář chudý jak kostelní myš - že není mladý muž z lepší rodiny se statky a tučným důchodem za zády. Aristokratický, rozhazovačný přístup pro něj byl za všech okolností tím nejpřirozenějším. A tak, zatímco žil, ne nepohodlně, ve světě vlastní představivosti, musela tím, kdo bojoval s hokynáři a zajistil, aby skopová kýta vydržela od neděle do středy, být Dorothy. Pochopila, že by bylo naprosto zbytečné dál se s ním dohadovat. Jen by ho rozzlobila. Vstala od stolu a začala nádobí od snídaně rovnat na podnos. „Víte to jistě, otče, že mi nemůžete dát žádné peníze?“ zeptala se ještě naposledy ve dveřích s tácem v rukou.

Farář, hledě neznámo kam, zachumlán do obláčků dýmu, ji neslyšel. Asi vzpomínal na svůj starý dobrý Oxford. Dorothy vyšla z pokoje s pláčem na krajíčku. Ty zatrápené dluhy byly opět bez naděje na nějaké rozhodující řešení smeteny se stolu, jako byly se stolu smeteny už tisíckrát.«[1]