V noci jsem snil, že jsem motýlem

Souhrnné vydání díla Grahama Greena by čítalo více než 50 svazků. Greenova tvorba pak během půlstoletí jeho aktivní umělecké kariéry významně ovlivnila vývoj celé světové literatury, ba svými tématy zasáhly snad všechny myslitelné aspekty, napříč většinou literárních žánrů. Nicméně již od jeho raných uměleckých počátků lze napříč i tak různorodou tvorbou nalézt několik typických Greenovských „archetypů“, jejichž prapůvod lze vystopovat již v jeho novele z roku 1935, Jsem Angličan.

Ti z čtenářů, kteří knihu klasika argentinské literatury Jorgeho Luise Borgese, Obecné dějiny hanebnosti, otevřeli pod neurčitým dojmem zakázaného ovoce, zůstanou zcela jistě zklamáni, protože autorův přístup je přesně opačných ambicí než zahrát svitu na lechtivé struny skryté či potlačované chlípnosti čtenářské veřejnosti. Ale naopak Borgesovu suchopárnost s níž se v esejistickém stylu snaží na pravou míru uvést skutečný průběh událostí, jež daly v lidovém podání zazářit historickým a morálním antihrdinům, lze pro svou střízlivost a opatrnost, která se vyvaruje i náznaku mylné interpretace, označit za koketérii s nudnou literaturou faktu.

Se jménem spisovatele Ivana Olbrachta jsou nejčastěji asociována spojení s komunistickou stranou a zejména pak jeho novelou Nikola Šuhaj loupežník. Netřeba sice více vyvracet, že Olbracht, ač jeho dílo svého času sloužilo jako jeden z pilířů socialistické školní četby nemá s komunistickou stranou, ta jak ji známe na vlastní kůži, společného zhola nic (lze shrnout, že levicová orientace je důsledkem přirozeného sociálního vývoje všech intelektuálů). Stejně zavádějící je degradace Nikoly Šuhaje jako povinné četby bezmála na základních školách, což má za jediný následek, že jak toto dílo tak Ivan Olbracht samotný zůstávají pro drtivou většinu čtenářů zcela zapovězeni (, což snad vytváří příznivé podhoubí nevědomosti, aby zcela kýčovitá a plochá muzikálová variace Balada pro banditu, jež si své proslulosti vydobyla zejména svým někdejším obsazením Ivy Bittové do hlavní role Eržiky, letos opět začala trhat divácké rekordy /umělecký šéf divadla Husa na provázku i režisér v jedné osobě, Vladimír Morávek, se v této sezóně rozhodl tuto diváckou legendu jednoúčelové znovuuvést na scénu, nicméně jak výsledek dopadl, asi není ani třeba více rozebírat/).