V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jeden z nejslavnějších anglických romanopisců 20. století Graham Greene se ve svém díle opakovaně vracel k několika tématům, které se prolínají i jeho vlastním životem tak, že přes značnou dávku fikce a nadsázky lze mnoho jeho románů prohlásit za velmi osobní, protože v nich před očima čtenářů řešil velmi intimní témata. - Jak je poměrně velmi dobře známo, Graham Greene v roce 1927 přijal katolickou víru své manželky a stal se z něj sice do účasti na veřejných náboženských rituálech velmi vlažný věřící, ale o to více však katolicismus ovlivnil jeho život duchovní. Greene v řadě svých knih zkoumal téma náboženské morálky a to jak v kontrastu s vnitřním svědomím tak v kontrastu nepříliš příkladného života. - Greene, podobně jako hrdinové z jeho románů, se po řadě milostných avantýr rozešel se svou manželkou po roce 1945, nikdy se s ní však nerozvedl a po dlouhá desetiletí tak veřejně žil s řadou svých milenek.

Ve svém vrcholném románu z roku 1940 Moc a sláva Greene řeší právě základní lidské otázky, jež přesahují katolicismus a náboženství a to otázky morálky, svědomí ale i lidské podstaty. Děj románu je inspirován Greenovou cestou do Mexika na jaře roku 1938, kde právě probíhala revoluce, jejímž doprovodným jevem bylo hlásání ateistického naturalismu s bouráním kostelů ale i pronásledováním praktikujících věřících a zejména pak církevních hodnostářů. Své zážitky Greene nejprve sepsal v cestopise Cesty bezpráví (The Lawless Roads), ale s odstupem své zážitky přetavil do fiktivního příběhu mexického kněze, který osm let uniká policejnímu pronásledování, a zatímco všichni ostatní kněží již dávno utekli za hranice anebo se veřejně zřekli své víry, oženili se a vysloužili si tak doživotní státní důchod, Greeneův hlavní hrdina putuje po celém Mexiku, slouží mše svaté, křtí novorozence ale i zpovídá věřící. Dle všech vnějších měřítek by tedy měl být pokládán za svatého mučedníka ne nepodobného svatým z prvních třech století po vzniku křesťanství. Avšak Greeneův hrdina je osobnost velmi relativní - před revolucí sloužil jako kněz v malém městě, ale přes zjevný nedostatek jak vnějších tak vnitřních kvalit plánoval kariéru, která by jej vynesla vzhůru v církevní hierarchii a především do většího města s vyšším chrámem. Nebyl rovněž žádný hrdina, ale po vypuknutí revoluce, kdy řada jeho duchovně mnohem vznešenějších kolegů velmi záhy emigrovala, prostě v Mexiku zůstal s tím, že revoluce se záhy přežene a všeobecné zákazy poleví. Ale když pronásledování neskončilo ani po osmi letech, stal se z hlavního hrdiny slaboch a mezi lidmi se mu více než „otče“ začalo říkat „páter Chlast“. Navíc pak v okamžiku své slabosti měl jednou milostný poměr s jednou chudou vesničankou, se kterou zplodil dceru. A protože je v Mexiku jediným knězem, nemá se komu ze svého hříchu vyzpovídat. Tím, že v tomto stavu slouží mše svaté, tak páchá celu řadu dalších neomluvitelných hříchů.

Greeneův román však začíná až v závěrečné fázi osmiletého pronásledování a Greene svého hrdinu zobrazuje již jako zlomeného člověka, který balancuje mezi závislostí na alkoholu, těžkým svědomím a náboženskou povinností. Příběh se odehrává během několika posledních týdnů jeho života, kdy těžce pochybuje o svém poslání - policie ve snaze jej dostat popravuje rukojmí ze strany chudých vesničanů a hlavní hrdina se několikrát vystaví zbytečnému nebezpečí a to jen aby byl již chycen, popraven a skončila se tak jeho osmiletá zcela vyčerpávající anabáze, ale nikdo z vesničanů jej nikdy nezradí a to přes vysokou odměnu, jež překračuje několikaletý výdělek celé vesnice.

Hlavní hrdina se tak nakonec nechá dobrovolně chytit do policejní léčky a to ve chvíli, kdy již stál na hranicích, ale vrátil se, aby vyzpovídal umírajícího bezcitného vraha. A v této části se skrývají vrcholné pasáže celého románu, kdy kněz diskutuje s ateistickým policejním kapitánem, vysvětluje mu, proč není světcem, proč není hrdinou a že ona osmiletá anabáze měla přes vnější utrpení jeho i řady věřících, kteří byli pro něj popraveni, velký smysl v tom, že se naučil pokoře a nekonečnému soucitu. Kněz je nakonec popraven, revoluce tak zcela zvítězila, ale současně ztratila jednoho ze svých nejvěrnějších - policejního kapitána, který byl donucen přehodnotit svou někdejší doktrínu o čistotě revoluce a špinavosti církve.