14. Prosinec 2008
„Radosti lásky jsem poznal jakožto dítě ani ne patnáctileté.“
Guillaume Apollinaire
Guillaume Apollinaire: Hrdinské činy mladého donchuána
Wilhelm Apollinaris Albertus de Kostrowitzky alias Guillaume Apollinaire je znám zejména jako básník, jež objevil cestu, kterou se vydal nejen Apollinairův „žák“ André Breton a surrealismus ale i celá moderní poezie, z toho nevyjímaje i nejpřednější české básníky včetně Jiřího Wolkera, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Jaroslava Seiferta, …. Méně znám je pak jako kritik, jež jako jeden z prvních rozpoznal umělecké kvality tvořícího se moderního malířství v čele s kubismem a futurismem či jako znovuobjevitel Markýze de Sade, kdy svou Předmluvou k dílu markýze de Sade otevřel pro moderní umění doposud zcela opomenuté souvislosti. A právě Sadeho vlil jistě stál i u vzniku dvou Apollinairových erotických próz Hrdinské činy mladého donchuána a Jedenáct tisíc prutů.
Sám Apollinaire se k ani jednomu z těchto dvou dílek nikdy nepřihlásil, samotné jméno autora bylo prozrazeno až v roce 1924, tedy šest let po jeho smrti, kdy nejprve bylo v roce 1919 v jednom katalogu erotické literatury zmíněno, že autorem Hrdinských činů mladého donchuána je „nedávno zesnulý literát“[1], v roce 1924 pak: „Tento úžasný stroj na rozkoš popsal s opravdovou radostí a s nesporným talentem velmi rafinovaný spisovatel, snad příliš rafinovaný, spisovatel, kterého smrt předčasně vyrvala literatuře, v níž tento autor podal důkaz nesmírně vášnivého mistrovství“[2] a naznačené jméno autora pak téhož roku v 49.-50. čísle revue Images de Paris zveřejnil Florent Fels.
O roku i okolnostech vzniku novely Hrdinské činy mladého donchuána toho není příliš známo. První zachované vydání pochází z roku 1911, ale poprvé se o této novele zmiňuje knižní katalog z roku 1906-07, je tedy pravděpodobné, že právě kolem roku 1906 i vznikla, což ale vyvrací dohady, že by ji Apollinaire napsal ve finanční nouzi, protože měl v tomto finančně výnosné místo deníku Rukověť rentiéra, rádce drobných kapitalistů a později v bance. Lze se tedy oprávněně domnívat, že Apollinaire své dílko sepsal v čistě ironickém duchu, nicméně je jisté, že přes nesporné náznaky práce literárního velikána bylo napsáno ve spěchu s jednostranným důrazem na zakázané oblasti erotiky, čímž utrpěla celková banalita příběhu, kdy se prožitky hlavního hrdiny omezují zejména na vůni ženy - „odor di femina“, pot, nečistotu pohlavních a vyměšovacích otvorů a žena samotná je brána jen z anatomické stránky: „Pysky měla rozevřené, a když jsem se podíval dovnitř, uviděl jsem hotové řeznictví s krásně rudým, vlhkým masem“. Hrdinské činy mladého donchuána si tak své místo na slunci nezajistily pro svou kvalitu, ale jen pro jméno svého autora.
»Nazítří po ranní kávě mi přišla uklidit pokoj správcova manželka. Už jsem říkal, že byla těhotná. Mohl jsem se dosytosti vynadívat na obrovskou hmotu jejího břicha a také na její nezvykle veliká ňadra, jež se jí pohupovala pod tenkou halenkou.
Byla to příjemná žena s dost hezkým obličejem. Dřív byla na zámku služebnou, až ji pak správce obtěžkal a oženil se s ní.
Ženská ňadra jsem už viděl na obrázcích nebo u soch, ale nikdy jsem je neviděl ve skutečnosti.
Správcová pospíchala. Měla u halenky zapnutý jen jeden knoflík, a když se sklonila, aby mi ustlala postel, rozepnul se jí i ten a já uviděl celé její poprsí, jelikož měla košilku s velkým výstřihem.
Vyskočil jsem:
„Ale paní! Vždyť se nastydnete!"
Tvářil jsem se, jako bych jí halenku chtěl zapnout, ale místo toho jsem rozvázal šňůrku, která jí přidržovala na ramenou košilku. V tu chvíli jí ňadra vyskočila ven a já ucítil, jak jsou velká a pevná. Uprostřed ňader vystupovaly červené hroty a kolem nich se rozkládal velmi široký nahnědlý dvorec. Cecky byly pevné jako hýždě, a když jsem je trochu stlačil rukama, vypadaly jako zadnice hezké dívky.
Správcová byla tak překvapená, že než se vzpamatovala, stačil jsem jí cecky zulíbat dosytosti.
Čpěla potem, ale ten pach byl spíš příjemný a vzrušoval mě. Byl to onen „odor di femina", který, jak jsem se dozvěděl později, ženské tělo vydává a který podle povahy buď vzrušuje, nebo odpuzuje, „Ale no tak! Nač to myslíte! Ne... Tohle se nedělá... já jsem vdaná žena... za nic na světě..."
Tohle říkala když jsem ji strkal k posteli. Rozhalil jsem si župan, nadzvedl košili a ukázal jí svůj úd ve stavu strašlivého vzrušení.
„Nechtě mě, jsem těhotná, ach! Panebože! Kdyby nás tak někdo viděl!"
Ještě se bránila, ale už méně.
Nespouštěla přitom pohled z mého ohanbí. Opírala se o postel, na kterou jsem se ji pokoušel povalit.
„To bolí!"
„Má krásná paní! Nikdo nás nevidí ani neslyší," řekl jsem.
Posadila se na postel. Trochu jsem do ní strčil. Zmalátněla, lehla si naznak a zavřela oči.
Mé vzrušení teď překračovalo všechny meze. Nadzvedl jsem jí šaty i košilku a spatřil dvě krásná stehna, která mě nadchla víc než stehna vesničanek. Mezi sevřenými stehny jsem uviděl malý porost kaštanových chloupků, ale nebyla v něm vidět žádná štěrbinka.
Padl jsem na kolena, chytil její stehna, osahával je ze všech stran, laskal je, položil na ně obličej a líbal. Pak jsem rty pozvedl až k Venušinu pahorku, který byl cítit močí, což mě vzrušilo ještě více.
Zvedl jsem jí košilku a udiveně hleděl na její obrovské břicho, z něhož pupík vystupoval ven, místo aby byl zapadlý v důlku jako u mojí sestry.
Olízal jsem ho. Ležela nehybně, ňadra jí visela po stranách. Zvedl jsem jí jednu nohu a položil ji na postel. Objevilo se její pohlaví. Když jsem spatřil tučné, nalité velké stydké pysky, jejichž červeň přecházela do hnědá, zprvu mě to vyděsilo.
Díky jejímu těhotenství se mi naskýtala skutečně bohatá podívaná. Pysky měla rozevřené, a když jsem se podíval dovnitř, uviděl jsem hotové řeznictví s krásně rudým, vlhkým masem.
V horní části pysků měla nad čůrací dírkou malé masité zrnko. To byl poštěváček, jak jsem se předtím dozvěděl z anatomického atlasu.
Vrchní konec štěrbiny se ztrácel v chlupech, které pokrývaly nesmírně ztučnělý Venušin pahorek. Pysky měla téměř holé a kůži mezi stehny zvlhlou a zčervenalou potem.
Po pravdě řečeno ta podívaná moc nádherná nebyla, ale mně se to líbilo, tím spíš, že ta žena byla dost čistá. Neodolal jsem, vsunul jsem jí do štěrbiny jazyk a hbitě jsem jí začal olizovat poštěváček, který při mém zuřivém rejdem zbytněl.
Lízání mě brzy unavilo. Jelikož měla štěrbinu velice vlhkou, vystřídal jsem jazyk prstem. Pak jsem se zmocnil jejích ňader, hroty jsem bral do úst a střídavě je cumlal. Ukazovák jsem měl stále na poštěváčku, který tvrdl a zvětšoval se. Brzy byl dlouhý jako můj malíček a tlustý jako tužka.
Vtom se správcová probrala a dala se do pláče, leč vnucenou polohu nezměnila. Bylo mi jí trošku líto, ale byl jsem příliš vzrušený, než abych se o ni staral doopravdy. Chlácholil jsem ji a utěšoval. Nakonec jsem jí slíbil, že půjdu dítěti, které čeká, za kmotra.
Vyndal jsem ze zásuvky peníze a dal jí je. Trochu se upravila. Pak jsem si svlékl košili a trochu jsem se zastyděl, že stojím nahý před ženou, navíc vdanou a těhotnou.
Uchopil jsem vlhkou ruku paní správcové a položil si ji na úd. Byl to opravdu nádherný dotek.
Nejdříve mě zmáčkla slabě, pak silněji. Popadl jsem její cecky, které mě neodolatelně přitahovaly.
Políbil jsem ji na ústa a ona mi ochotně nastavila rty.
Celou svou bytostí jsem se upínal k rozkoši. Usadil jsem se mezi stehny sedící paní správcové, ale ona vykřikla:
„Na mně ne, to bolí. Nemůžu si to už nechat dělat zepředu."
Slezla z postele, otočila se a sklonila se s obličejem položeným na posteli. Nic k tomu neřekla, ale hádanku jsem vyřešil instinktivně. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou pozoroval pářící se psy. Vzal jsem si tedy za vzor Medora a nadzvedl Dianě, jak se paní správcová jmenovala, košili.
Uviděl jsem její zadnici, a byla taková, o jaké se mi ani nesnilo. Byla-li Bertina půvabnější, ve srovnání s touto byla zanedbatelná.
Obě mé hýždě dohromady nebyly velké ani jako polovina jedné půlky této zázračné zadnice, jež ostatně byla velmi pevná. Měla oslnivě bílou barvu stejně jako cecky i krásná stehna.
V hluboké rýze, jež obdivuhodnou zadnici rozdělovala na dvě nádherné hýždě, rostly světlé chloupky. Pod kolosálním zadkem bylo mezi stehny vidět tučné, šťavnaté pohlaví, v němž jsem šátral nezbedným prstem.
Opřel jsem se hrudí o její nahou zadnici a pokusil se rukama obejmout její neuchopitelné břicho, jež viselo jako majestátní balón.
Pak jsem jí zlíbal půlky a začal o ně třít svůj úd. Ještě jsem však neukojil svou zvědavost. Roztáhl jsem jí hýždě a prozkoumal řitní otvor. Byl vystouplý jako pupík a měl hnědou barvu, ale byl velmi čistý.
Strčil jsem do něho prst, ale ona ucukla a já se lekl, že jsem jí ublížil. Nikterak jsem nenaléhal. Vsunul jsem jí rozžhavený pyj do kundy, jako když nůž vjede do hroudy másla. Pak jsem se ďábelsky zmítal a narážel břichem do její pružné zadnice.
Úplně mě to vykolejilo. Nevěděl jsem vůbec, co dělám, až jsem dospěl ke slastnému závěru a poprvé jsem vystříkl své semeno do ženské kundy.
Chtěl jsem v této příjemné poloze setrvat i po vyvrcholení, ale paní správcová se otočila a cudně se oblékla. Když si zapínala kazajku, uslyšel jsem tiché plesknutí. Bylo to moje sperma, které jí vyteklo z kundy a spadlo na zem. Rozmázla ho chodidlem a mezi stehny se utřela sukní.
Když mě před sebou uviděla s napůl ještě ztopořeným, rudým a úplně mokrým ocasem, usmála se, vytáhla kapesník a pečlivě očistila úd, který ji tak uctil.
„Tak se oblečte, pane Rogere," řekla, „musím už jít; ale pro lásku boží, ať se nikdy nikdo nedozví," dodala a začervenala se, „co se tu mezi námi odehrálo, protože jinak bych vás už neměla ráda."
Přivinul jsem ji k sobě a vyměnili jsme si dva polibky. Pak odešla a zanechala mě s celou záplavou nových zážitků, kvůli kterým jsem málem zapomněl na zpovědi.«[3]
Použitá literatura:
- Guillaume Apollinaire, Hrdinské činy mladého donchuána, Mladá fronta: Praha, 2001.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 11851x přečteno
Zaslat e-mailem
