„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Gustav Meyrink: Golem

Gustav Meyrink: Golem

Gustav Meyrink: Golem

Der Golem, 1915

Meyrinkovo první a nejlepší dílo, Golem, je postaveno na brilantním způsobu vyprávění, o kterém si čtenář i po přečtení nemůže být zcela jist, zda se jedná o přeludy šílence, snové vidiny, halucinace, vliv okultních sil a kabaly či o skutečný prožitek.
Silnou devizou a podstatou díla Gustava Meyrinka jsou krom bohaté fantazie i hluboké teoretické ale i praktické znalosti z oblasti magie, alchymie, kabaly a okultismu, jež čerpal zejména v lóži Theosofické společnosti „U modré hvězdy“, kterou spoluzakládal a později se stal i její předsedou.
Další důležitou složkou, jež atmosféru Meyrinkova díla činí ne nepodobnou absurdnosti a strachu Franze Kafky, jsou kulisy pražských zákoutí a především starého Židovského ghetta, kde se odehrává i děj Golema. Krom jeho prastaré a tajemné atmosféry z něj čerpá i předlohy pro neopakovatelné typy postav, z nichž každá žije dvojím životem - navenek spořádaně a všedně, v soukromí pak koketuje s kabalou a magií, jež jsou s ghettem nedílně spojeny.
Hlavní hrdina, a ve skutečnosti jediný nositel vyprávění, si omylem odnese cizí klobouk, který, jak později zjistí, patří jistému Athanasiu Pernathovi. A tento klobouk v něm vyvolá přeludy na pomezí snu a šílenství, ve kterých znovu prožívá Pernatovy osudy tak, jak je kdysi, před třiceti lety, na pomezí vidin a záchvatů šílenství prožil sám Athanasius. Počáteční otázka nakolik jsou vidiny nositele příběhu a potažmo i Pernatha skutečné, si však nedokáže odpovědět ani Pernath, ani hlavní hrdina a konec konců ani čtenář Golema a v tomto smyslu se opět naskýtá paralela s vrcholnými romány Franze Kafky, kde však namísto nedefinovatelné kafkovské atmosféry působí vliv okultismu a šílenství.
»Pokud mě nemýlil pocit, že za mnou někdo s určitým, stále stejným odstupem vycházel po schodišti, aby mě navštívil, musel být teď už na jeho posledním úseku.
Právě zatáčí kolem rohu, kde má svůj byt archivář Schemajah Hillel, a přechází z vyšlapaných kamenných dlaždic do chodby v posledním patře, která je dlážděná červenými cihlami.
Teď tápe podél zdi a nyní, právě v tomto okamžiku, musí v šeru s obtížemi slabikovat mé jméno napsané na dveřích.
Postavil jsem se doprostřed pokoje a zahleděl jsem se ke vchodu.
Vtom se dveře otevřely a on vstoupil.
Pokročil směrem ke mně, aniž si přitom sundal klobouk nebo řekl jediné slovo pozdravu.
Tak se musí chovat, když je doma, pomyslel jsem si, přičemž mi přišlo zcela přirozené, že se tu chová právě takto a ne jinak.
Sáhl do tašky a vytáhl z ní knihu.
Pak v ní dlouze listoval.
Kniha měla kovový obal a na něm vlysy ve tvaru rozet a pečetí, barevně malované a vykládané drobnými drahokamy. Konečně našel místo, které hledal, a ukázal na ně.
Rozluštil jsem, že dotyčná kapitola má název „Ibbur", „oplodnění duše".
Téměř celou polovinu strany zabírala ve zlatě a červeni vyvedená iniciála „I". Automaticky jsem šiji prohlédl a zjistil, že je na kraji poškozená.
Měl bych ji opravit.
Iniciála nebyla na pergamenu nalepena, jak jsem to doposud vídal ve starých knihách. Zdála se spíše sestávat z dvou tenkých plíšků zlata, které byly uprostřed sletovány dohromady, zatímco jejich okraje obepínaly kraj pergamenu.
Byl tedy tam, kde se nacházelo toto písmeno, v papíru vyřezán otvor?
Obrátil jsem list a zjistil jsem, že se můj předpoklad potvrdil.
Mimovolně jsem přečetl i tuto stranu a stranu, která ležela proti ní.
A četl jsem dál a dál.
Kniha ke mně hovořila stejně jako promlouvá sen, jen jasněji a daleko zřetelněji. A mého srdce se dotkla stejně jako otázka.
Z neviditelných úst prýštila slova, stávala se živými a přistupovala ke mně. Otáčela se přede mnou jako pestře oděné otrokyně, aby pak zmizela v zemi nebo se jako pára rozplynula ve vzduchu a uvolnila tak místo dalším. Každá chvilinku doufala, že si vyvolím právě ji a že na tu další se už ani nepodívám.
Mnohé z nich, oděné do třpytných šatů, vstoupily pyšně jako pávi pomalými, odměřenými kroky.
Mnohé zase jako královny, byť zestárlé a sešlé, s namalovanými očními víčky, s výrazem děvky okolo úst a s vráskami překrytými ohyzdnými šminkami.
Díval jsem se přes ně na další příchozí. Můj pohled klouzal po dlouhé řadě postav s tvářemi, které byly tak obyčejné a nevýrazné, že se zdálo být nemožné, abych si je zapamatoval.
Pak přivlekly zcela nahou a neskutečně velkou ženu.
Na vteřinku se přede mě postavila a sklonila se ke mně.
Její řasy byly dlouhé jako celé mé tělo. Němě ukázala na pulzující žílu na své levé ruce.Tepala silně jako zemětřesení, až jsem pocítil, že se v té ženě skrývá celý život.
Zdáli se sem řítil průvod korybantů. Muž a žena se objímali. Viděl jsem je už zdaleka.
Průvod byl stále blíž.
Těsně před sebou jsem zaslechl zvonivý smích roztouženého páru a snažil jsem se na něj zaměřit svůj pohled.
Pár se však proměnil v jedinou postavu, jež seděla, zpola mužská a zpola ženská - tedy hermafrodit - na perleťovém trůnu.
Hermafroditova koruna přecházela v prkno z rudého dřeva, v němž červotoč vyhledal tajuplné runy.
V mračně prachu se přiřítilo stádo drobných, slepých ovcí: jatečných zvířat, které měl hermafrodit ve své družině, aby udržel při životě korybanty.
Občas se mezi nimi vyskytly postavy prýštící z neviditelných úst, několik jich zase přišlo z hrobů a jejich tváře byly zahalené šátky.
Zastavily se přede mnou, náhle odložily své škrabošky a svýma dravčíma očima se tak hladově zadívaly na mé srdce, až se do mého mozku zaryl blesk strachu a v žilách se mi zastavila krev, stejně jako se zastaví proud řeky, do níž z nebe spadnou balvany - náhle a doprostřed jejího řečiště.
Kolem mne proplula žena. Měla plášť z řinoucích se slz, ale do tváře jsem jí neviděl, neboť ji odvrátila.
Míjely mne proudy tančících masek, které se smály a nijak se o mě nestaraly.
Jen jeden pierot se po mně přemýšlivě podíval a pak se vrátil zpět. Zastavil se přede mnou a pohlédl do mé tváře, jako by byla zrcadlem.
Dělal prapodivné grimasy, pohyboval pažemi, tu pomalu, tu zase bleskurychle, až se mě zmocnila strašidelná touha napodobovat ho, mžikat očima, trhat rameny a šklíbit se.
Náhle ho netrpělivě strhly stranou postavy, které chtěly, abych je také spatřil.
Žádná z těch bytostí však nebyla stálá. Byly perlami navlečenými na hedvábné šňůře, jednotlivými tóny melodie vycházející z neviditelných úst.
Nebyla to již kniha, co ke mně hovořilo, byl to hlas.
Hlas, který po mně chtěl něco, čemu jsem nerozuměl, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Hlas, který mě mučil sžíravými, nesrozumitelnými otázkami.
Hlas, jenž ke mně hovořil takto viditelnými slovy, byl však mrtvý a bez ozvěny.
Každý zvuk, který zazní ve světě současnosti, má mnoho ozvěn, stejně jako každá věc má jeden velký a mnoho malých stínů. Tento hlas však už žádnou ozvěnu neměl - jeho ozvěny dozněly již před dávnými věky.
Dočetl jsem tu knihu až do konce a stále jsem ji držel v rukou, když jsem začal mít pocit, jako bych listoval svým mozkem, a ne nějakou knihou.
Vše, co mi onen hlas řekl; jsem v sobě nosil po celý svůj život, jen to bylo zapomenuté a mému myšlení skryté až do dnešního dne.
 
Vzhlédl jsem. Kde byl onen muž, jenž mi přinesl tu knihu?
Odešel?
Vyzvedne si ji, až bude hotová?
Nebo mu ji mám přinést?
Nemohl jsem si však vzpomenout, že by mi řekl, kde bydlí.
Chtěl jsem si vzpomenout, jak vypadá, ale nezdařilo se mi to.
Jak jen byl oblečen? Byl starý, nebo snad mladý?
A jakou barvu měly jeho vlasy a jeho vousy?
Nedokázal jsem si vzpomenout na nic, naprosto na nic. Všechny jeho obrazy, které jsem si vytvořil, se bezhlesně rozplynuly dříve, než jsem šije v duchu stačil dát dohromady.
Zavřel jsem oči a přitiskl si ruce na oči, abych zachytil alespoň nepatrný zlomek jeho vzezření.
Nic, stále nic.
Postavil jsem se doprostřed pokoje a zadíval se ke dveřím, stejně jako jsem to učinil předtím, než přišel, a představoval jsem si: teď zahýbá kolem rohu, teď kráčí po cihlovém dláždění, teď venku čte na dveřích můj štítek se jménem „Athanasius Pernath" a teď vstupuje dovnitř. - Marně.
Nevzbudilo to ve mně ani ten nejjemnější závan vzpomínky na to, jak vypadal.
Před sebou jsem na stole viděl ležet onu knihu a přál jsem si v duchu vyvolat ruku, která ji vytáhla z kapsy a podala mi ji.
Nedokázal jsem si uvědomit ani to,.zda byla v rukavici, anebo holá, zda byla ozdobena prsteny, nebo ne.
Náhle mě napadla zvláštní myšlenka.
Bylo to jako vnuknutí, jemuž nelze odolat.
Oblékl jsem si kabát, nasadil si klobouk, vyšel na chodbu a po schodech sešel dolů. Pak jsem se pomalu vrátil nazpět do svého pokoje.
Pomalu, tak pomalu, jako to udělal on, když přicházel. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem, že v místnosti se setmělo. Nebyl však jasný den, když jsem vycházel ven?
Jak dlouho jsem tam musel setrvat v zamyšlení, když jsem si ani nepovšiml, jak se připozdilo.
Snažil jsem se napodobit neznámého muže chůzí i výrazem, ale upamatovat se na jeho tvář jsem přesto nedokázal.
Jak se mi také mohlo podařit napodobit ho, když jsem neměl pražádné vodítko k tomu, jak vypadal.
Pak se to však stalo, byť zcela jinak, než jsem si představoval.
Náhle si začaly vzpomínat má kůže, mé svaly i mé tělo, aniž by o tom daly vědět mému mozku. Dělaly pohyby, které jsem si nepřál a které jsem neměl v úmyslu udělat. Jako kdyby mi končetiny přestaly patřit! Když jsem vstoupil do pokoje, začala má chůze být náhle nejistá a mně nevlastní.
To je krok člověka, který má neustále tendenci přepadnout dopředu, řekl jsem si.
Ano, ano, ano, taková byla jeho chůze.
Náhle jsem si jasně uvědomil: takový byl.
Měl jsem cizí, bezvousou tvář s vyčnívajícími lícními kostmi a díval jsem se šikmýma očima.
Cítil jsem to, aniž jsem byl schopen se spatřit.
To není moje tvář, chtěl jsem rozhořčeně vykřiknout, chtěl jsem si na ni sáhnout, avšak má ruka se nepodvolila mé vůli, sklesla do kapsy a vytáhla z ní knihu.
Přesně tak, jak to předtím udělal on ...
Náhle jsem opět seděl bez klobouku a bez kabátu u stolu a byl jsem znovu sám sebou. Sebou samým.
Athanasiem Pernathem.
Otřáslo mnou zděšení, mé srdce se div nerozskočilo a já jsem pocítil, že mne pustily strašidelné prsty, které ještě před malou chvílí tápaly v mém mozku.
V týlu jsem ještě cítil stopy jejich chladného doteku. Nyní jsem tedy věděl, jaký cizinec byl, a dokázal jsem si ho kdykoliv představit, ale vyvolat si před očima jeho obraz jsem stále ještě nedokázal - a také nikdy nedokážu.
Byl jako negativ, jako neviditelná dutá forma, jejíž tvary dokážu vnímat, ale sám do ní musím vklouznout, chci-li si být jejího tvaru a jejího výrazu vědom ve svém vlastním Já.
V zásuvce mého stolu ležela železná kazeta. Chtěl jsem do ní knihu zamknout a znovu ji vyjmout, až odezní příznaky mé duševní poruchy, abych se mohl pustit do opravy poškozené iniciály „I".
Zvedl jsem knihu ze stolu.
Měl jsem pocit, jako kdybych se jí byl ani nedotkl.
Sáhl jsem na kazetu: tentýž pocit. Jako kdyby pocit dotyku musel projít dlouhou, temnou cestou, než se dostal do mého vědomí. Jako kdyby ty věci byly ode mne odděleny letitou vrstvou času a náležely minulosti, která kolem mne prošla už dávno.
Hlas, který kolem mne kroužil v temnotách, aby mě mučil kamenným špekem, prošel kolem mne, aniž si mě všiml. Pochopil jsem, že pochází z říše spánku.
Co jsem však prožil, to byl skutečný život a já jsem pocítil, že právě proto mě tento hlas nemohl spatřit a marně mě hledá.«[1]
Athanasius Pernath se pokusí tento příběh vyprávět svým přátelům, ale ti jej neberou příliš vážně. A když si myslí, že vyčerpáním usnul, potichu si povídají, že Athanasius měl nejspíš záchvat šílenství, odzvuk to nemoci, které jej v minulosti sklátila tak, že mu musela být za pomoci hypnózy vymazána paměť. Při vyprávění jeden z přátel vyřezával dřevěnou loutku, do které se Anathasius vtělil a uvědomil si, že jeho tvář má podobu cizince, jež mu přinesl knihu „Ibbur". Při vyřezávání detailů tváře si však jeden z přátel povšimne, že rysy loutky jsou podobné dávnému démonu - Golemovi, jež se v pravidelných třicetiletých intervalech v ghettu zjevuje a dle staré legendy mizí v místnosti bez dveří ve starém domě u Staré školy. Přítel vykřikne, protože právě dnes se Golem objevil naposledy a donutí, aby jej loutkář vyhodil z okna. Anathasius ztratí vědomí…
Athanasius je nechtěně zapleten do smrtelné hry, jež se odehrává mezi židovským vetešníkem Aaronem Wassertrumem a studentem medicíny Charouskem, synem Wassertruma, který prodal jeho matku, jedinou ženu, kterou kdy miloval, do veřejného domu, protože jej celý život pronásledovala nedůvěra a strach. Charousek pomalu umírá na souchotiny, ale veškeré své síly, jež mu dosud zbývají, věnuje své plánovité pomstě - k sebevraždě donutil již svého nevlastního bratra a milovaného syna Wassertruma, dr. Wassoryho, pro mnohé geniálního očního lékaře, jež však svou slávu i peníze, založil na bestiálním zohavení svých pacientů, kterým vnutil diagnózu zeleného zákalu a při následné operaci jim nenávratně zničil zrak. Avšak starý a nenávidějící Wassertrum považoval za viníka synovy sebevraždy dr. Savioliho, milence paní Angeliny, do které byl Athanasius Pernath ve svém zapomenutém životě zamilován tak, že zešíell, a mimoděk se tak dostává do soukolí zášti a pomsty.
Pernathův byt je propojen s tajným bytem dr. Savioliho, ve kterém jsou skryty Angelininy kompromitující dopisy. Pernath je u sebe uschová, ale rozhodne se prozkoumat třetí z vchodů, jež do bytu Savioliho vedou - krom řádného vstupu a průchodu Pernathovým bytem, je to jedna z mnoha podzemních chodeb, kterými je ghetto protkáno.
»Podivný neklid ve mně narůstal až k uzoufaní. Něco neviditelného z onoho světa na mě volalo, ale já jsem tomu nerozuměl.
Připadal jsem si jako cvičená herka, která vnímá pokyny uzdou, ale nechápe, co má její pán na mysli a jaký kousek má předvést.
Mám sejít dolů k Schemajahu Hillelovi?
Všechno ve mně se tomu vzepřelo.
Vidění mnicha v chrámu, na jehož ramenech se včera objevila Charouskova hlava, bylo odpovědí na mou němou prosbu o radu - dalo mi dostatečné znamení, abych už nadále nepohrdal nejasnými pocity.
Jisté bylo, že ve mně už drahnou dobu klíčily tajemné síly. Cítil jsem, že jsou přespříliš mocné, než abych se jim vůbec pokusil vzepřít.
Pochopil jsem, zeje zapotřebí písmena vnímat, nejen je v knihách pouze číst pomocí zraku - že je zapotřebí vytvořit si v sobě samém tlumočníka, který by překládal to, co instinkty našeptávají beze slov. V tom musí být klíč.
„Mají oči a nevidí; mají uši a neslyší," napadl mě k tomu jako vysvětlení úryvek z bible.
Náhle jsem si všiml, že mé rty mechanicky opakují „klíč, klíč, klíč!", zatímco duch mi předestíral ony pozoruhodné myšlenky.
„Klíč, klíč ...?" Pohled mi padl na zakřivený drát, který jsem držel v ruce a který mi předtím posloužil k otevření dveří. V mém nitru se vzedmula vlna žhavé zvědavosti, kam asi mohou vést ty čtyřhranné dveře v ateliéru.k otevření dveří. V mém nitru se vzedmula vlna žhavé zvědavosti, kam asi mohou vést ty čtyřhranné dveře v ateliéru.
Aniž bych dále přemýšlel, zašel jsem ještě jednou do Savioliho ateliéru a tahal za držadlo, až se mi konečně podařilo desku zvednout.
Napřed nic než tma.
Potom jsem to spatřil: do nejhlubší tmy vedly úzké, příkré schody. Sestoupil jsem po nich.
Celou věčnost jsem sestupoval podél zdi, po které jsem šátral rukama, a stále nebyl konec; výklenky vlhké plísní a práchnivinou, zatáčky, kouty a rohy, chodby přímé, doleva i doprava, zbytky starých dřevěných dveří, větvení chodeb, a pak opět schody, schody a schody, vedoucí nahoru i dolů. Všude matný, dusivý pach plísní a země.
A stále ani paprsek světla.
Kdybych si jen byl s sebou vzal Hillelovu svíci!
Konečně plochá, rovná cesta. Ze skřípění, které se mi ozývalo zpod nohou, jsem usoudil, že jdu po suchém písku.
Mohla to být jen jedna z těch nesčíslných chodeb, které zpod ghetta vedly až k řece.
Nedivil jsem se tomu: půl města stálo přece odpradávna na takovýchto podzemních chodbách a obyvatelé Prahy měli odjakživa pádný důvod, proč se neukazovat na denním světle.
Absence jakýchkoliv zvuků nad hlavou mi napověděla, že se stále ještě nacházím v Židovské čtvrti, kde je v noci jako po vymření, i když jsem putoval celou věčnost. Živější ulice nebo náměstí nade mnou by se prozradily vzdáleným rachocením vozů.
Na vteřinku mě začal rdousit strach: co když chodím v kruhu? Co kdybych spadl do nějaké jámy, zlomil si nohu a nemohl jít dál?
Co by se pak stalo s jejími dopisy, které jsou v mém bytě? Bezpochyby by se dostaly do rukou Wassertruma. Bezděky mě uklidnila myšlenka na Schemajaha Hillela, kterého jsem tak nějak považoval za svého pomocníka a vůdce.
Z opatrnosti jsem ale přece jen zpomalil, šel jsem obezřetně a před sebou jsem držel nataženou ruku, abych si nechtě nenarazil hlavu, kdyby se chodba náhle snížila.
Čas od času a pak stále častěji jsem rukou narážel na kamenný strop, až se konečně chodba natolik snížila, že jsem se musel předklonit, abych mohl jít dál.
Náhle mi zvednutá ruka projela do prázdna. Zůstal jsem stát a zadíval jsem se vzhůru.
Postupně se mi začalo zdát, že sem shora dopadá matný odlesk světla. Ústila sem snad nějaká šachta, třeba z nějakého sklepa?
Vzpřímil jsem se a oběma rukama jsem ve výši hlavy začal hmatat kolem sebe. Otvor byl přesně čtvercovitý a vyzděný.
Poznenáhlu jsem nad sebou rozeznal stíny vodorovného kříže, který šachtu uzavíral. Nakonec se mi podařilo chytit se jeho příčíc, přitáhnout se a protlačit se nahoru.
Teď jsem stál na kříži a pokoušel jsem se zorientovat.
Pokud mě nemýlil pocit v prstech, pak tu zjevně končily zbytky nějakého železného točitého schodiště.
Dlouhou, nevýslovně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem nahmatal druhý schod. Pak jsem se vydal nahoru.
Celkem to bylo osm schodů, každý vysoký téměř jako člověk.
Podivné: Schodiště nahoře končilo jakýmsi horizontálním obložením, jehož pravidelně se protínající linie odrážely světlo, kterého jsem si povšiml už dole v chodbě.
Skrčil jsem se, co to jen šlo, abych z poněkud větší dálky lépe viděl, jak vlastně linie probíhají. Ke svému překvapení jsem zjistil, že mají tvar přesných šestiúhelníků, jaké je možné vidět na synagogách.
Co to jen mohlo být?
Náhle jsem na to přišel: byly to padací dveře, které po stranách propouštěly světlo. Dřevěné padací dveře ve tvaru hvězdy.
Opřel jsem se rameny o desku, nadzvedl ji a za okamžik už jsem stál v jakési komnatě zalité jasným měsíčním světlem.
Byla nevelká a zcela prázdná, až na hromadu haraburdí, které leželo v koutě. Měla jen jedno, silně zamřížované okno.
Nějaké dveře nebo jiný přístup kromě toho, který jsem právě použil, se mi nepodařilo objevit, ačkoliv jsem opakovaně a velmi pečlivě prohlížel všechny stěny.
Mříže byly příliš husté, než abych jimi dokázal prostrčit hlavu, něco jsem ale přece jen viděl: Pokoj se nacházel přibližně ve výšce třetího poschodí, protože protější domy byly jen dvoupatrové a ležely pode mnou.
Na jednu stranu ulice jsem ještě právě tak dohlédl, měsíční světlo, které mi svítilo přímo do tváře, mě však oslepovalo a ulici nořilo do hlubokého stínu, díky němuž jsem nedokázal rozpoznat detaily.
Ulice bezpochyby patřila k Židovskému městu, protože okna na protější straně byla zazděná nebo byla na zdi jen naznačená římsami, a jen v ghettu se k sobě domy tak podivně obracely zády.
Marně jsem se trápil snahou přijít na to, co je vlastně zač tato zvláštní stavba, v níž jsem se nacházel.
Je to snad opuštěná postranní věžička nějakého pravoslavného kostela? Nebo snad nějakým způsobem patří ke Staronové synagoze?
Prostředí tomu nenasvědčovalo.
Znovu jsem se rozhlédl po pokoji. Nebylo tu nic, co by mi jakýmkoliv způsobem pomohlo. Stěny i strop byly holé, omítka i vápenné štuky už dávno opadaly, nikde ani náznak čehokoliv, co by mi prozradilo, že tu kdysi někdo bydlel.
Podlaha byla pokrytá prachem až po kotníky, jako by sem už po celá desetiletí nevstoupila žádná živá bytost.
Prohledat harampádí, které leželo v koutě, se mi ošklivilo. Leželo v naprosté tmě, takže jsem ani nedokázal rozpoznat, z čeho se skládá.
Na první pohled se jednalo o hadry, sbalené do klubíčka.
Nebo to byl pár starých, černých kufříků?
Zašátral jsem v harampádí nohou, až se mi podařilo část z něj podpatkem odtáhnout do blízkosti pruhu jasného světla, který do pokoje vrhal měsíc. To, co se tu pomalu rozvíjelo, vypadalo jako široký, tmavý pás.
Lesklý bod, vyhlížející jako oko!
Že by kovový knoflík?
Postupně mi to došlo: z uzlíku čněl rukáv podivného, staromódního střihu.
A pod ním ležela bílá krabička či cosi podobného.
Pod mou nohou se rozpadla na množství skvrnitých vrstev.
Lehce jsem do ní kopl a do světla vyletěl jeden list.
Obrázek? Shýbl jsem se: byl to pagát.
To, co vypadalo jako krabička, byl ve skutečnosti balíček tarokových karet.
Zdvihl jsem ho.
Mohlo být něco směšnějšího? Balíček karet na tak strašidelném místě.
Bylo zvláštní, že jsem se k úsměvu musel nutit. Sáhl po mně nejasný pocit strachu.
Hledal jsem nějaké banální vysvětlení, jak se sem karty mohly dostat, a přitom jsem mimoděk balíček přepočítal. Hra byla kompletní: sedmdesát osm karet.
Už při počítání mi však byla nápadná jedna věc: karty byly studené jako led.
Vycházel z nich ochromující chlad, takže jsem balíček, který jsem složený držel v ruce, téměř nemohl pustit, jak ztuhlé jsem měl prsty. Znovu jsem se spěšně snažil najít střízlivé vysvětlení:
Můj tenký oblek, dlouhá cesta podzemními chodbami bez kabátu i klobouku, krutá zimní noc, kamenné stěny, příšerný mráz, který sem vtékal společně s měsíčním světlem: Bylo spíše divné, že jsem začal mrznout až teď. Jistě mě zmámilo vzrušení, v němž jsem se celou dobu nacházel.
Polévala mě jedna hrůza za druhou a strach se mi, vrstvu po vrstvě, zadíral stále hlouběji pod kůži.
V žilách mi mrzla krev a každá kost mi začala připadat jako studená kovová tyč, na kterou mi přimrzaly svaly.
Nepomáhalo žádné pobíhání, dupání nohama nebo máchání rukama. Zaťal jsem zuby, abych nemusel poslouchat, jak mi cvakají.
Smrt. Ty studené ruce, které jsem cítil za krkem, patří smrti, řekl jsem si.
A jako šílený jsem se začal bránit omamujícímu spánku, který předchází smrti zmrznutím, spánku, který mě chtěl jakoby zahalit vlnitým, dusivým pláštěm.
Dopisy v mém bytě -její dopisy! - vykřiklo ve mně něco. Když tu zemřu, tak je někdo najde. A ona mi věřila! Svou záchranu svěřila do mých rukou! - Pomoc! Pomoc! Pomoc! - Křičel jsem do pusté ulice, která mi ozvěnou vracela: „Pomoc! Pomoc! Pomoc!"
Padl jsem k zemi a znovu jsem vstal. Nesměl jsem zemřít, prostě nesměl. Kvůli ní, jen kvůli ní. I kdybych měl ze svých kostí vykřesat jiskry, abych se zahřál.
Náhle můj pohled padl na hadry ležící v rohu. Vrhl jsem se na ně a třesoucíma se rukama jsem šije přetáhl přes svůj oblek.
Byl to rozedraný šat podivného, pradávného střihu, vyrobený z tlusté, tmavé látky.
Vycházel z něj pach zatuchliny.
Pak jsem se v protilehlém koutě schoulil do klubíčka a cítil jsem, jak se moje kůže zase pomalu, pomaličku zahřívá. Jen strašný pocit, že mám kosti z ledu, mě nechtěl pustit. Seděl jsem bez hnutí, zatímco můj pohled bloudil po místnosti: karta, kterou jsem spatřil jako první - onen pagát -, ležela stále ještě v pruhu světla uprostřed místnosti.
Zdálo se, pokud jsem to dokázal rozeznat z té vzdálenosti, zeji vodovými barvami namalovala nešikovná dětská ruka a že představuje hebrejské písmeno aleph ve tvaru muže, oblečeného ve starofranckém stylu, s krátkou bradkou sestřiženou do špičky a se vztyčenou levou paží, zatímco jeho pravá ukazovala dolů.
Vzklíčilo ve mně podezření, že tvář toho muže je až nápadně podobná mé vlastní tváři. Ty vousy se přece na pagát vůbec nehodily. Odplazil jsem se ke kartě a hodil ji do kouta ke zbytku harampádí, abych se zbavil toho mučivého pohledu.
Teď tam ležela a z temnoty ke mně svítila jako šedobílá skvrna neurčitého tvaru.
S námahou jsem se přinutil přemýšlet, co si mám počít, abych se znovu dostal do svého bytu: Počkat na ráno! Pak z okna zavolat kolemjdoucí, aby mi zvenku po žebříku přinesli svíce nebo lucernu! - S tísnivou jistotou jsem pochopil, že bez světla bych cestu nekonečnými, neustále se křížícími chodbami nikdy nenašel. - Anebo, kdyby okno bylo příliš vysoko, že by se někdo spustil ze střechy po laně? Bože na nebi, poznání mnou projelo jako blesk. Teď už jsem věděl, kde jsem: Místnost bez přístupu - jen se zamřížovaným oknem - starodávný dům v ulici U Staré školy, kterému se každý vyhýbal. - Již kdysi před léty se jeden člověk spustil po laně ze střechy, aby oknem nahlédl dovnitř, a lano se přetrhlo. Ano, byl jsem v domě, v němž kdysi zmizel strašidelný Golem!
Jakékoliv další myšlení ochromila hluboká hrůza, jíž jsem se marně bránil a kterou jsem nedokázal přemoci ani vzpomínkou na dopisy. Srdce se mi začalo křečovitě stahovat.
Spěšně jsem ztuhlými rty řekl sám sobě, že je to jen ledový vítr, který vane z tamtoho kouta; říkal jsem si to stále rychleji a rychleji, pisklavým dechem. Ale už to nepomáhalo: ta bílá skvrna - ta karta - bobtnala, až získala tvar jakési bubliny či chomáče, odplazila se ke kraji pruhu měsíčního světla a pak zase zalezla zpátky do tmy. Hlasité kapání - zpola vymyšlené, tušené, zpola skutečné - v místnosti a přece vně ní, všude kolem mě a přece někde jinde - hluboko v mém vlastním srdci a zase uprostřed pokoje. Šramot, jako když spadne kružítko a špičkou zůstane vězet ve dřevě.
A stále znovu: bílá skvrna - bílá skvrna! Je to jen karta, ubohá, hloupá, pošetilá hrací karta, křičel jsem do svého mozku, ale marně. - Teď se ale - ten pagát - přece jen dopracoval k nějaké podobě, dřepěl na zemi a zíral na mě mou vlastní tváří.
Celé hodiny jsem se bez pohnutí krčil ve svém koutku, zledovatělá kostra v cizích, práchnivějících šatech. - A naproti on: já sám. Němý a nehybný.
Dívali jsme si navzájem do očí - jeden příšerný obraz toho druhého ...
Zdali také vidí, jak paprsky měsíčního svitu kloužou šnečí rychlostí po podlaze a jak ručičky neviditelných hodin v nekonečnu šplhají po zdi a postupně blednou?
Pevně jsem ho fixoval pohledem. Nic mu nepomohlo, že se chtěl rozplynout v ranním šírání, které mi oknem přicházelo na pomoc.
Držel jsem ho pevně.
Krok za krokem jsem s ním bojoval o svůj život - o život, který byl můj, protože mi už nepatřil.
Byl stále menší a menší, a když se za rozbřesku zase schoval do své karty, vstal jsem, přešel k němu a strčil jsem ho do kapsy - ten pagát.
Ulice dole byla stále ještě pustá a liduprázdná.
Prohledal jsem kout, který byl teď nasvícen matným ranním světlem: střepy, rezavá pánev, zetlelé hadry, krk z láhve. Mrtvé věci, a přece tak známé.
A také ty zdi: jak výrazně na nich začaly být vidět praskliny a pukliny! Kde jsem je už viděl?
Vzal jsem do ruky balíček karet - pomalu mi začalo svítat. Nemaloval jsem je já sám? Jako dítě? Před dlouhou, předlouhou dobou?
Byla to prastará taroková hra. S hebrejskými znaky.
Číslo dvanáct by měl být „oběšenec", napadlo mě matně. S hlavou dolů a s rukama za zády. Začal jsem se probírat kartami:
Tady! Tady byl.
A pak se přede mnou znovu - zpola sen, zpola jistota - objevil obraz: začernalá školní budova, celá nakřivo, nevlídné čarodějnické stavení, s levým ramenem zvednutým, druhé srostlé se sousedním domem. - Je nás několik nedospělých chlapců - někde je opuštěné sklopení.
Pak jsem se podíval dolů na své tělo a znovu jsem začal být mimo: ten staromódní oblek mi začal být zcela cizí. Vyděsil mě rachot projíždějícího vozu, ale když jsem vyhlédl z okna, nikde nebyla lidská duše.
Jen řeznický pes stál v zamyšlení u patníku.
Tady! Konečně! Hlasy! Lidské hlasy!
Po ulici šly dvě staré ženy, já jsem zpola protlačil svou tvář mřížemi a zavolal jsem na ně.
S otevřenými ústy se zadívaly do výše a začaly se radit. Když mě však spatřily, zaječely a utekly. Došlo mi, že mě považovaly za Golema.
Očekával jsem, že se seběhnou lidé, kterým budu moci vysvětlit, o co jde,_ale uběhla celá hodina, během níž jen tu a tam odněkud opatrně vyhlédl čísi bledý obličej, aby ve smrtelné hrůze zase okamžitě zmizel.
Měl jsem snad čekat až za několik hodin, nebo dokonce až zítra přijdou policisté - státní lotři, jak jim říkal Zwakh?
Ne, raději jsem se chtěl pokusit o prozkoumání části podzemních chodeb.
Snad tam škvírami mezi kameny dopadalo za dne alespoň trochu světla.
Sešplhal jsem po žebříku, vydal se na cestu, po které jsem včera přišel - přes hromady rozlámaných cihel a hlubokými sklepy -, vylezl jsem po zbytcích schodiště a náhle jsem stanul - v průjezdu zčernalé školní budovy, té, kterou jsem předtím spatřil jakoby ve snu.
Okamžitě se vyrojila záplava vzpomínek: lavice odshora až dolů postříkané inkoustem, početníky, vřeštivý zpěv, kluk, který ve třídě pustil chrousta, čítanky s rozmačkanými chleby s máslem a vůně pomerančových slupek. Věděl jsem s jistotou, že jsem tu kdysi byl, ještě jako chlapec. - Nijak jsem však o tom nepřemýšlel a pospíchal jsem domů.
Prvního člověka jsem potkal v Sanytrové ulici; byl to starý zarostlý Žid s bílými loknami na skráních. Jakmile mě spatřil, zakryl si rukama tvář a nahlas začal kvílet hebrejské modlitby.
Na ten hluk se zjevně ze svých doupat musela vyřítit spousta lidí, protože za mnou se najednou ozval nepopsatelný nářek. Otočil jsem se a spatřil jsem, jak se ke mně valí změť smrtelně bledých tváří, znetvořených děsem.
S údivem jsem se na sebe podíval a pochopil jsem: Stále ještě jsem měl přes svůj oblek natažené ty podivné, středověké šaty, které jsem si oblékl v noci, a lidé si mysleli, že před sebou mají Golema.
Rychle jsem zaběhl za roh a za domovními dveřmi jsem ze sebe ty práchnivějící hadry strhal.
Hned nato kolem mě prošel dav máchající holemi a zuřivě křičící.«[2]
Výše citovaná mistrná pasáž nejlépe osvětluje styl, tajemnost ale i neviditelné nitky, jimiž je Golem protkán. Athanasius Pernath, jež v zakázané místnosti přežije jen díky pagátu, jimž kdysi rabín Löw Golema oživoval zjišťuje, si s konečnou platností potvrzuje, že mezi ním a Golemem existuje určitá nedefinovatelná souvislost.
Konečné rozřešení okultních zjevení pak Pernathovovy má dát noční zážitek, po kterém se již jeho zjevení nikdy neobjevila:
»Měl jsem v úmyslu vzít si kabát a hůl a zajít se najíst do hospůdky U Starého Ungeltu, kde každý večer Zwakh, Vrieslander a Prokop společně sedávali až do noci a navzájem si přitom vyprávěli potrhlé historky.
Sotva jsem však vstoupil do pokoje, chuť jít tam ze mě spadla, jako kdyby ze mě nějaké ruce strhly šátek.
Ve vzduchu bylo cítit napětí, za které jsem nemohl dávat vinu sám sobě, které však bylo tak hmatatelné, že se během několika vteřin přeneslo na mě, a to tak silně, že jsem samým neklidem zprvu ani nevěděl, co si počít. Jestli mám zapálit světlo, zamknout za sebou, posadit se nebo naopak přecházet po pokoji.
Vplížil se sem snad někdo v době mé nepřítomnosti a skryl se tu? Přepadla mě snad obava člověka z toho, být pozorován? Byl tu snad Wassertrum?
Hmátl jsem za záclony, otevřel jsem skříň, nahlédl jsem do sousedního pokoje: nikde nikdo.
I kazeta stála přesně na svém místě.
Nebylo by snad lepší, kdybych ony dopisy zkrátka spálil, abych se starostí o ně zbavil jednou provždy?
Už jsem v kapsičce od vesty hledal klíč - ale muselo k tomu dojít teď hned? Do rána bylo přece času dost.
Napřed bych měl udělat světlo! Nemohl jsem najít sirky.
Byly dveře zamčené? Popošel jsem o několik kroků nazpátek a pak jsem se znovu zastavil.
Proč mám najednou strach?
Chtěl jsem sám sobě vyčíst, že jsem zbabělec, ale myšlenka sama se zadrhla uprostřed věty.
Náhle mě napadla šílená myšlenka: rychle, co nejrychleji si vylézt na stůl, vzít křeslo, vytáhnout ho k sobě a pak jím rozbít lebku „tomu", co tu lezlo po zemi - kdyby - kdyby se to přiblížilo.
„Nikdo tu přece není," řekl jsem si nahlas a s obavami, „copak ses někdy v životě bál?"
Nic nepomáhalo. Vzduch, který jsem dýchal, byl řídký a rezavý jako éter.
Kdybych spatřil něco jakkoliv strašného, v okamžení by mě strach opustil.
Neobjevilo se nic.
Očima jsem propátral všechny kouty:
Nic.
Všude byly jen dobře známé věci: nábytek, truhly, lampa, obraz, nástěnné hodiny - neživí, staří, věrní přátelé.
Doufal jsem, že se mi před očima promění a že mi tak dají důvod, abych si tísnivý pocit strachu mohl vysvětlit šálením smyslů.
Ani to se nestalo. Zůstali strnule nehybní, věrní svému tvaru. Vzhledem k panujícímu šeru až příliš strnule, než aby to bylo normální.
„Jsou pod tím samým tlakem jako ty," pocítil jsem.
„Bojí se i jen pohnout."
Proč nástěnné hodiny netikají?
Všeobecné naslouchání pohlcovalo každý zvuk.
Zavrzal jsem stolem a byl jsem překvapen, že jsem ten zvuk slyšel.
Kdyby alespoň venku hvízdal vítr.' Ale ani to. Nebo kdyby v krbu zapraskalo dřevo - ale oheň byl vyhaslý.
Ve vzduchu bylo cítit neustávající číhání - bez pauzy v čase a bez mezery v prostoru, jako když proudí voda.
Marně jsem měl nastražené všechny smysly. Pochyboval jsem, že to vůbec mohu přečkat. - Místnost plná očí, které jsem nedokázal spatřit, plná maně šátrajících rukou, které jsem nemohl zachytit.
Pomalu mi došlo, že je to děs, který plodí sám sebe, ochromující hrůza z neuchopitelného nic, které nemá žádný tvar a které rozežírá meze našeho myšlení.
Prkenně jsem se postavil a čekal jsem.
Čekal jsem snad čtvrthodinu: Snad se „to" nechalo ošálit a plížilo se to ke mně zezadu, takže bych to mohl načapat.
Jedním rázem jsem se obrátil: zase nic.
Totéž hrozivé „nic", které neexistovalo, a přece naplňovalo celý pokoj svou děsivou existencí.
Co kdybych vyběhl ven? Co mi v tom bránilo?
„Šlo by to se mnou," pochopil jsem okamžitě s naprostou jistotou. Přiznal jsem si také, že by mi nikterak nepomohlo, kdybych rozsvítil. Přesto jsem tak dlouho hledal sirky, až jsem je nasel.
Knot však nechtěl hořet a dlouhou dobu jen doutnal.
Plamínek nedokázal ani žít, ani zemřít, a když si konečně vybojoval mátožnou existenci, zůstal bez lesku, jako zažloutlý, špinavý plech. Ne, tma byla přece jen lepší.
Světlo jsem tedy zhasl a oblečený jsem se natáhl na postel. Poslouchal jsem údery svého srdce: jeden, dva, tři, čtyři - až do tisíce, a pak zase znovu -, hodiny, dny, týdny, jak se mi zdálo, až mně vyschly rty a vlasy se mi zježily na hlavě. Ani vteřinka ulehčení.
Ani jedna jediná.
Začal jsem si předříkávat slova, jak mi zrovna přišla na jazyk: princ, strom, dítě, kniha, a křečovitě si je opakovat, až přede mnou náhle zůstala stát nahá jako smysluprosté, strašidelné zvuky z barbarské minulosti a já jsem musel vší silou přemýšlet, abych se dobral jejich významu: p-r-i-n-c?, k-n-i-h-a?
Nezešílel jsem už? Anebo nezemřel? - Začal jsem rukama tápat kolem sebe.
Vstát! Posadit se do křesla!
Padl jsem do lenošky.
Kdyby už konečně přišla smrt!
Jen abych nemusel vnímat to bezkrevné, příšerné číhání. „Já - nechci - já - nechci!" zakřičel jsem.
„Copak neslyšíte?"
Vysíleně jsem sklesl nazpět.
Nemohl jsem pochopit, že jsem stále ještě naživu.
Neschopen o čemkoliv přemýšlet nebo cokoliv učinit, zůstal jsem strnule zírat přímo před sebe.
„Proč mně tak tvrdošíjně podává zrní?" vzedmula se ve mně vlna myšlenky, stáhla se a znovu se vrátila jako příboj. Stáhla se. Znovu se vrátila.
Pomalu mi nakonec došlo, že přede mnou stojí zvláštní bytost - možná celou tu dobu, kterou jsem tu seděl - a natahuje ke mně ruku.
Bylo to šedé stvoření se širokými rameny velikosti menšího člověka, které se opíralo o spirálovitě stočený knot z bílého dřeva.
V místě, kde měla nasedat hlava, jsem dokázal rozeznat pouze kouli z řídké mlhy. Ze zjevení vycházel slabý zápach santalového dřeva a vlhké břidlice.
Pocit naprosté bezbrannosti mě téměř připravil o smysly. Všechna nervy drásající hrůza, kterou jsem za celou tu dlouhou dobu prodělal, se teď stmelila ve smrtelný děs a zhmotnila v této bytosti.
Pud sebezáchovy mi řekl, že bych zešílel úplně, kdybych spatřil tvář tohoto fantoma - varoval mě před tím, křičel mi do uší -, a přesto mě to přitahovalo jako magnet, přesto jsem nedokázal spustit pohled z matné mlhové koule a stále jsem v ní pátral po očích, nosu a ústech.
Ať jsem se však snažil, jak jsem chtěl, mlha se ani nepohnula. Na tělo se mi podařilo posadit všemožné hlavy, ale vždy jsem si byl vědom, že pocházejí jen z mé představivosti.
Také se vždy rozplynuly - obvykle téměř v tomtéž okamžiku, kdy jsem je stvořil.
Nejdéle vytrvala hlava egyptského ibise.
Obrysy fantoma se ve tmě přízračně vlnily, sotva znatelně se stahovaly a pak znovu roztahovaly, jako by ona postava pomalu dýchala. Byl to jediný viditelný pohyb. Namísto nohou se postava dotýkala podlahy pahýly kostí, z nichž se šedé a bezkrvé svalstvo stáhlo i do výše kotníků.
Stvoření ke mně bez hnutí natahovalo ruku.
V ní ležela zrnka velikosti fazole, červeně zbarvená a s černými skvrnkami na okrajích.
Co jsem si s nimi měl počít?
Matně jsem vnímal, že nesu ohromnou odpovědnost, která dalece přesahuje vše pozemské - pokud nyní neučiním to správné.
Měl jsem pocit, že se teď kdesi v říši příčin vznášejí dvě misky vah, každá zatěžkaná polovinou světa.
Na kterou z nich vrhnu zrníčko prachu, ta klesne k zemi.
Pochopil jsem, že právě toto bylo to strašlivé číhání všude vůkol. „Nesmíš pohnout ani prstem," radil mi můj mozek, „ani kdyby smrt nikdy neměla přijít, aby tě vysvobodila z těchto muk."
A ty ses se rozhodl, ty jsi ta zrnka nepřijal, ozývalo se ve mně tiše. Teď už není cesty zpátky.
Ve snaze najít pomoc jsem se rozhlédl kolem sebe, zda se někde neobjeví nějaké znamení, co bych měl učinit.
Nic.
Ani ve mne nebyla žádná rada, žádný nápad - vše bylo odumřelé, mrtvé.
Pochopil jsem, že v tomto hrůzném okamžiku má život myriád lidí stejnou váhu jako pírko.
Mezitím musela nastat hluboká noc, protože už jsem nedokázal rozeznávat stěny svého pokoje.
Vedle v ateliéru dusaly kroky. Slyšel jsem, jak někdo otevírá skříně, vytahuje zásuvky a s rachotem je hází na zem. Domníval jsem se, že poznávám Wassertrumův hlas, jak chraptivým basem vyráží divoké kletby. Neposlouchal jsem to. Bylo to pro mě bezpodstatné jako šramocení nějaké myši. - Zavřel jsem oči: V dlouhé řadě mě míjely lidské tváře. Oči měly zavřené. Byly to ztuhlé posmrtné masky mého vlastního rodu, mých vlastních předků.
Stále týž tvar lebky, ačkoliv vzezření se měnilo, jak vstávaly ze svých hrobů - s hladkými vlasy učesanými na pěšinku, s vlnitými, krátce zastřiženými vlasy, s příčesky, s kšticí sepnutou kroužkem. Jak se blížily staletími, byly mi jejich rysy známější a známější, až se slily v poslední tvář - tvář Golema, jíž posloupnost mých předků skončila.
Pak tma rozpustila můj pokoj v nekonečný, prázdný prostor, uprostřed něhož jsem seděl na židli, zatímco šedý stín přede mnou ke mně znovu natahoval ruku.
Když jsem oči znovu otevřel, stály kolem nás ve dvou protínajících se kruzích, které tvořily osmičku, cizorodé bytosti.
Bytosti z jednoho kruhu byly zahaleny šatem s fialovým leskem, bytosti z druhého šatem s narudle černým leskem. Lidé cizí rasy, vysokých, nepřirozeně štíhlých postav, s tvářemi skrytými za zářícími šátky.
Bušení srdce v mé hrudi mi řeklo, že nastal čas rozhodnutí. Mé prsty sáhly po zrnkách - a já jsem spatřil, jak se zachvěly postavy v červenavém kruhu.
Měl jsem zrnka odmítnout? Chvění zachvátilo postavy v modravém kruhu. Ostře jsem se podíval na muže bez hlavy: stál tu bez pohnutí, v tomtéž postoji jako předtím.
Dokonce přestal i dýchat.
Zvedl jsem paži, aniž jsem věděl, co mám udělat - a pak jsem fantoma udeřil do ruky, až se zrnka rozkutálela po podlaze.
Na okamžik, krátký jako elektrický výboj, jsem ztratil vědomí a začal jsem mít pocit, že se řítím do nekonečné hlubiny. - Pak jsem stanul pevně na nohou.
Šedá bytost zmizela. Stejně tak bytosti z červenavého kruhu.
Modravé bytosti kolem mě naopak utvořily kruh. Na hrudi měly nápis ze zlatých hieroglyfů a němě - vypadalo to jako spřísahání - držely před sebou mezi ukazováčkem a palcem červená zrnka, která jsem bezhlavému fantomovi vyrazil z ruky.
Slyšel jsem, jak venku za okny zuří krupobití a jak vzduch rozťal ryčící hrom.
Nad městem bezmyšlenkovitě zuřila zimní bouře.
Od řeky vytím bouře v pravidelných intervalech dutě zaznívaly výstřely z děl, které signalizovaly lámání ledu na Vltavě.
Místnost zářila ve světle blesků, které bez přestávky následovaly jeden za druhým. Náhle jsem se začal cítit tak slabý, že se mi rozklepala kolena a já jsem se musel posadit.
„Buď klidný," zřetelně řekl nějaký hlas vedle mě, „buď naprosto klidný. Dnes je lelšimurim, noc bezpečí."
Bouře postupně přestávala a její ohlušující hřmot nakonec přešel v jednotvárné bušení krup o střechy.
Ochablost mých končetin nabyla takové míry, že vnímat, co se děje kolem mě, jsem mohl již jen otupělými smysly a zpola ve snu.
Někdo z kruhu pronesl tato slova:
„Ten, jehož hledáte, tu není."
Ostatní cosi odvětili v nějak.é cizí řeči.
Nato ten první opět tiše pronesl jednu větu, v níž se vyskytlo jméno „Henoch", ale zbytku jsem nerozuměl, protože vítr od řeky příliš hlasitě přinášel sténání praskajících ker.
Pak jedna postava opustila kruh, předstoupila přede mě, ukázala na hieroglyfy na své hrudi - byla to tatáž písmena jako u ostatních - a zeptala se mě, zda je mohu přečíst.
Když jsem, zadrhávaje únavou, odpověděl zamítavě, natáhla ke mně ta bytost dlaň a nápis se rozzářil na mé hrudi, zprvu v latinských písmenech:
Chabrat Zereh aur Bocher, které se poznenáhlu proměnily v písmo mně neznámé. - Upadl jsem do hlubokého, bezesného spánku, jaký jsem,nezažil od té noci, kdy mně Hillel uvolnil jazyk.«[3]
Vetešník Wassertrum, jemuž stojí Pernath v cestě jeho krevní mstě, mu podstrčí pod záminkou opravy zlaté hodinky, jež byly kořistí z loupežné vraždy, a protože byl vyšetřovací komisař blízkým známým Wassertruma, je Pernath na mnoho měsíců zavřen do vyšetřovací vazby, kde se mimo jiné setká s Laponderem, jež se doznal z vraždy z vilnosti a čeká na popravu. Poslední společné noci však začně Laponder mluvit ze spaní a Pernath s ním jako s médiem mluví s rabínem Schemajahem Hillelem a jeho dcerou Mirjam. V dalším hovoru se pak Pernath dozvídá o vyšším smyslu jeho astrálních setkání s duchy zemřelých, Golemem a vidinami hermafrodita, jež je konečným cílem života člověka:
»Nemohl jsem pochopit, že ho víc zajímá můj život než jeho vskutku dostatečně naléhavé záležitosti.
Abych ho uklidnil, vyprávěl jsem mu o všem podivném a nepochopitelném, co se mi přihodilo.
Po každém delším úseku spokojeně přikývl jako někdo, kdo věc chápe do všech detailů.
Když jsem přišel k místu, kdy se přede mnou objevilo zjevení bez hlavy a nabízelo mi černočervená zrnka, sotva se mohl dočkat, až se dozví konec.
„Takže vy jste mu je vyrazil z ruky," zamumlal zamyšleně. „Nikdy bych si byl nepomyslel, že by mohla existovat i třetí cesta."
„To nebyla žádná třetí cesta," řekl jsem, „bylo to totéž, jako,kdybych byl ta zrnka odmítl."
Zasmál se.
„Nemyslíte, pane Lapondere?"
„Kdybyste je byl odmítl, dostal byste se zřejmě na ,cestu života', ale zrnka, která znamenají magickou sílu, by se byla nezachovala. - Takhle se rozkutálela po zemi, jak jste řekl. To znamená, že tu zůstala a že se o ně vaši předci budou starat tak dlouho, až nadejde čas jejich klíčeni. Pak síly, které ve vás zatím dřímají, oživnou."
Nepochopil jsem to: „O ta zrnka že se budou starat mí předci?"
„To, co jste zažil, musíte zčásti chápat symbolicky," vysvětlil mi Laponder. „Kruh modravě zářících lidí, který vás obklopoval, byl řetězem zděděných ,ego', který s sebou vláčí každý, kdo je zrozený z matky. Duše není Jednotlivostí - ona se jí teprve musí stát, a to se pak nazývá ,nesmrtelnost'. Vaše duše se zatím skládá z mnoha ,ego' - stejně jako se mravenčí stát skládá z mnoha mravenců.
Vy v sobě nesete duševní pozůstatky mnoha tisíc svých předků, hlav svého rodu. Je to tak u všech bytostí. Jak jinak by si mohlo kuře z uměle vysezeného vejce okamžitě po vylíhnutí začít samo hledat potravu, kdyby v něm nevězela zkušenost milionů let? Existence ,instinktu' pro zrazuje přítomnost předků v těle i v duši. - Ale promiňte mi, nechtěl jsem vás přerušit."
Vyprávěl jsem vše až do konce.
Všechno. I to, co mi Mirjam řekla o „hermafroditovi".
Když jsem skončil a vzhlédl jsem, všiml jsem si, že Laponder zbledl jako stěna a že se mu po tvářích koulejí slzy.
Rychle jsem vstal, dělal jsem, jako bych nic neviděl, a začal jsem po cele přecházet sem a tam, abych vyčkal, než se uklidní.
Pak jsem se posadil proti němu a použil jsem svou veškerou výřečnost, abych ho přesvědčil, jak nutné je, aby své soudce upozornil na svůj chorobný duševní stav.
„Kdybyste se byl alespoň nepřiznal k té vraždě z vilnosti!" uzavřel jsem.
„Ale to jsem přece musel! Vždyť se mě ptali na mé svědomí," řekl naivně.
„Cožpak považujete lež za něco horšího než - než za vraždu z vilnosti?" zeptal jsem se zmateně.
„Všeobecně ani ne, avšak v mém případě jistě. Vidíte, když se mě vyšetřující soudce zeptal, zdali se přiznávám, měl jsem sílu mu říci pravdu. Zdali lhát budu nebo nebudu, bylo čistě otázkou mé volby. Když jsem tu vraždu z vilnosti spáchal - nechtějte po mně prosím detaily, neboť to bylo tak hrůzné, že bych si tu vzpomínku již nikdy nechtěl oživit -, když jsem onu vraždu z vilnosti spáchal, neměl jsem žádnou volbu. Ačkoliv jsem jednal při jasném vědomí, stejně jsem neměl žádnou volbu. Probudilo se ve mně cosi, o čem jsem dříve neměl ani tušení, a pak se to stalo silnější než já.
Myslíte si, že bych vraždil, kdybych měl možnost volby? Nikdy předtím jsem nic neusmrtil - ani to nejmenší zvíře -, a nyní bych toho už vůbec nebyl schopen.
Představte si, že by existoval lidský zákon ,vraždit' a že za neuposlechnutí by byl trest smrti -, podobně jako je tomu v případě války. Pak bych si byl okamžitě vysloužil trest smrti. Protože jsem neměl jinou volbu.
Mohl jsem jednoduše nevraždit. Ale tehdy, když jsem se oné vraždy z vilnosti dopustil, se věci měly jinak."
„Tím spíše, když se teď cítíte být někým jiným, musíte to všechno ohlásit, abyste unikl svému ortelu!" namítl jsem.
Laponder udělal rukou zamítavý pohyb. „Mýlíte se!
Soudci mají ze svého hlediska naprostou pravdu.
Chcete snad nechat člověka, jako jsem já, pobíhat na svobodě? Aby se zítra či pozítří stala tatáž tragédie?"
„Ne. Měli by vás však internovat v nějakém zařízení pro duševně choré. To je to, o čem mluvím!"
„Měl byste pravdu, kdybych byl šílený," odpověděl Laponder klidně. „Já však šílený nejsem. Jsem něco zcela jiného - něco, co se šílenství sice velmi podobá, ale co je ve skutečnosti jeho protikladem. Vyslyšte mě, prosím. Hned mně porozumíte. Předtím jste mi vyprávěl o fantomu bez hlavy, což je samozřejmě symbol - ten fantom, k němuž můžete snadno najít klíč, když se nad tím zamyslíte. Totéž se stalo i mně. Jenže já jsem ta zrnka přijal. Vydal jsem se tedy ,cestou smrti'. Tou nejsvatější myslitelnou věcí pro mě je nechat své kroky řídit tím duševním, které je ve mně. Slepě, důvěřivě, ať už cesta vede kamkoliv: k šibenici či na trůn, k chudobě nebo k bohatství. Nikdy jsem nezaváhal, když volba spočívala na mně.
Proto jsem také nelhal, když volba byla v mých rukou. Znáte slova proroka Míchy: Bylo ti řečeno, člověče, co je dobré, a co od tebe tvůj Pán očekává?
Kdybych byl lhal, byl bych stvořil prapříčinu, protože jsem měl volbu - když jsem spáchal tu vraždu, tak jsem žádnou prapříčinu nestvořil. Pouze se uvolnilo působení prapříčiny, která ve mně už odedávna dřímala a nad kterou jsem přestal mít moc.
Mé ruce jsou tedy čisté.
Tím, že moje duševno ze mě udělalo vraha, mě přivedlo na šibenici. Tím, že mě lidé pověsí, se můj osud oprostí od toho vašeho, a já dosáhnu volnosti."
Pocítil jsem, zeje to svatý muž, a vlasy se mi zježily úděsem nad mou vlastní malostí.
„Řekl jste mi, že jste ve svém podvědomí nadlouho ztratil vzpomínky na své mládí hypnotickým zásahem jistého lékaře," pokračoval. „To je znakem - stigmatem - všech těch, kdož byli kousnuti ,hadem duševní říše'.
Téměř se zdá, jako by v nás musely být dva na sebe naroubované životy, jako ušlechtilá rýže na divoký strom, než může dojít k zázraku procitnutí. To, co je jindy rozděleno smrtí, se tady provede vymazáním paměti - často jen náhlým vnitřním pokáním.
V mém případě to bylo tak, že jsem se jednoho rána ve věku svých jedenadvaceti let probudil jako vyměněný. To, co jsem do té doby měl rád, mi najednou začalo být lhostejné. Život mně začal připadat stejně hloupý jako nějaký román o indiánech, a přestal být skutečný. Jistotou se staly sny - apodiktickou, prokazatelnou jistotou. Rozumějte mi, prokazatelnou, reálnou jistotou, zatímco denní život se stal snem.
Dokázali by to všichni lidé, kdyby k tomu měli klíč.
A ten klíč spočívá pouze a jedině v tom, že si člověk ve spánku uvědomí své vlastní ,já', takřečeno svou ,kůži', a že v ní najde škvíru, jíž se vědomí prodírá mezi bdění a hluboký spánek. Proto jsem předtím řekl, že ,cestuji', nikoliv že ,mám sny'.
Snaha stát se nesmrtelným je bojem o nadvládu nad zvuky a strašidly, která v nás přebývají. A čekání na to, až se vlastní ,já' stane králem, je čekáním na Mesiáše.
Přeludu podobný Habal Garmin, jehož jste viděl, onen .dech kostí' z kabaly, to byl ten král. Jakmile bude korunován, tak přetrhne vedví pouto, které vás vnějšími smysly a komínem rozumu váže ke světu.
Ptáte se mě, jak mohlo dojít k tomu, že jsem se navzdory svému oddělení od života mohl přes noc stát vrahem z vilnosti? Člověk je jako skleněná trubice, kterou procházejí barevné kuličky. Když je kulička červená, znamená to, že ten člověk je ,špatný'. Když je žlutá, tak je člověk ,dobrý'. Když za sebou procházejí dvě, jedna červená a jedna žlutá, jedná se údajně o člověka ,nepevného' charakteru. My, ,pokousáni hadem', proděláváme v jednom životě to, co rasa jako celek prodělává ve své historii: Barevné kuličky spěchají jedna za druhou skleněnou trubicí, a když dospějí ke konci - stanou se z nás proroci - staneme se obrazem Božím."
Laponder se odmlčel. Dlouho jsem nebyl schopen slova. Jeho řeč mě téměř omámila.
„Proč jste se předtím tak úzkostlivě vyptával na mé zážitky, když přece stojíte o tolik výše než já?" začal jsem konečně znovu.
„Mýlíte se," řekl Laponder, „já stojím daleko pod vámi. Ptal jsem se vás, protože jsem cítil, že máte klíč, který mně ještě chyběl."
„Já? A klíč? O Bože!"
„Samozřejmě, vy! A vy jste mi ho také dal. Nemyslím, že by na celé zemi byl šťastnější člověk než právě dnes já."
Zvenku se ozval šramot, závora se odsunula, ale Laponder si toho nijak nevšímal:
„Klíčem bylo to s tím hermafroditem. Nyní mám jistotu. Již proto jsem šťastný, že si mě jdou odvést, protože brzy dosáhnu cíle."
Pro slzy jsem už nedokázal rozpoznat Laponderův obličej, jen jsem slyšel úsměv v jeho hlasu:
„A nyní: Žijte blaze, pane Pernathe, a mějte na paměti, že to, co zítra pověsí, budou jen mé šaty. Otevřel jste mi to nejkrásnější, to poslední, co jsem ještě nevěděl. Teď nastane svatba ..." Vstal a následoval dozorce.
„Úzce to souvisí s tou vraždou z vilnosti," byla poslední slova, která jsem od něj slyšel a která jsem vnímal jen matně.«[4]
Pernath je propuštěn, avšak mezi tím bylo celé židovské ghetto zbouráno, všichni jeho známí odcestovali a kruh je uzavřen návratem Pernathovy duše zpět do minulých časů.

Použitá literatura:

  1. Gustav Meyrink, Golem, Levné Knihy KMa: Praha, 2002.
[1] Meyrink, Golem, s. 17 - 24.
[2] Tamtéž, s. 92 - 102.
[3] Tamtéž, s. 137 - 145.
[4] Tamtéž, s. 234 - 240.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.3 (22 hlasů)