V noci jsem snil, že jsem motýlem

Haruki Murakami (jap. 村上春樹) patří zvláště díky svému retrospektivnímu a částečně i autobiografickému románu z roku 1987, Norské dřevo, k vůbec nejznámějším japonským spisovatelům na západní polokouli, kdy ostatně sám Murakami se na západ nejen orientuje, ale zcela programově se jeho směrem vyděluje z japonské literární tradice.

V době kdy jako enfant terrible japonské literární scény napsal své Norské dřevo, kterého se jen v Japonsku prodalo na 4 milióny výtisků, byl Murakami již relativně renomovaným spisovatelem, který v Japonsku získal několik prestižních literárních ocenění pro začínající autory. V roce 1982 po úspěchu svého románu Hon na ovci si mohl dovolit stát se spisovatelem na volné noze a zavřít v Tokiu svůj jazzový bar „Peter Cat“, který provozoval od dokončení svých univerzitních studií v roce 1974 a který mu přinesl v té době ještě velmi konzervativní společnosti nemálo společenských problémů - jakožto provozovatel baru nemohl například sehnat ubytování.

Název Norské dřevo je podobně jako několik dalších Murakamiho próz odvozen od oblíbených skladeb svých interpretů (Norské dřevo ze Skladby The Beatles, Tanči, Tanči, Tanči The Beach Boys a Na jih od hranic, na západ od slunce Nat King Cole). A právě píseň napsaná Johnem Lennonem a Paulem McCartneym, Norské dřevo, vyvolává ve vypravěči a hlavním hrdinovi Toru dvacet let starou, již zpola zapomenutou vzpomínku na svou někdejší dívku Naoko, kterou tak trochu zdědil po svém nejlepším kamarádovi Kizukim poté, co ve svých sedmnácti letech spáchal bez vnějších příčin sebevraždu, aby jej Naoko o čtyři roky později po zhruba ročním pobytu v soukromé psychiatrické léčebně rovněž následovala.

Ostatně ani sám Toru, kterému bývá poněkud zkresleně přisuzována inspirace Holdenem Caulfieldiem, hrdinou románu Jeromeho Davida Salingera Kdo chytá v žitě, není, řekněme, pro Japonsko typickým typem cílevědomého studenta, ba, přiznává se nejen k opaku, kdy studium divadelní vědy je pro něj určitou z nouze ctností, ale podobně jako Naoko či Kizuki, trpí duševní poruchou, kterou na rozdíl od svých dvou přátel zvládá pomocí svých vnitřních pér, které jej vždy po ránu nastartují tak, že je schopen žít a přežít celý nastávající den.

Hlavní rovinou, pro kterou se Norské dřevo stalo natolik populární, že bylo přeloženo do více než dvaceti jazyků, je rovina určité revolty vůči japonské tradici, kdy Murakami de facto oslavuje odpadlé a ostatními odvržené outsidery, do popředí staví velmi provokativní sexualitu, kdy otevřeně mluví nejen o aktu milování, ale i o svádění žen na jednu noc, vlastní autoerotice či dokonce o perverzních technikách, ve kterých si navíc libuje jeho druhá přítelkyně Midori (de facto předobraz skutečné Murakamiho manželky, se kterou se podobně jako Toru seznámil během univerzitních studií).

Tedy Murakami v prvé řadě bourá vše co zavání japonskou kulturou; oslavuje jen soudobou západní hudbu - krom Beatles jsou to The Doors, Miles Davids, Bach či Brahms; zmiňuje jen americké spisovatele, kdy se zvláště Velký Gatsby Francise Scotta Fitzgeralda prolíná celým románem, oslavuje duševně choré a provokuje sexuálními scénami, které byť nesahají k vulgarizujícím prostředkům, nejsou určeny pro citlivější čtenáře.

Pro milovníky Norského dřevo, kterých se i v českých zemích našlo tolik, že Odeon dva roky po prvním vydání tohoto románu v roce 2003, přistoupil i k vydání druhému - což je vzhledem k situaci na současném knižním trhu věc takřka nevídaná, jistě bude zpráva o přípravě filmové verze.