„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Hector Hugh Munro - Saki: Kruté šprýmy

Hector Hugh Munro - Saki

Hector Hugh Munro - Saki

The Best of Saki, 1950

Hector Hugh Munro, známější pod svým pseudonymem Saki, je typický představitel suchého anglického humoru, ve kterém laškuje zejména na účet příslušníků vyšší střední třídy, kteří sní o tom, stát se členem tříd nejvyšších. Zkráceně tedy toho typů lidí, které bychom dnes nazývali maloměšťáckými. Munroův humor však mnohdy zmrazí úsměv na čtenářových rtech tím, že je příliš autentický a přes vtipnou pointu se nelze nevyvarovat pocitu, že vychází z vlastní autorovy zkušenosti.
Ostatně s podobnými pocity povídkovou sbírku Kruté šprýmy (v originále The Best of Saki) sestavoval známý anglický spisovatel Graham Greene, kdy ve své úvodu srovnává tři vůdčí anglické spisovatele z konce 19. a z přelomu 20 století, Charlese Dickense, Rudyarda Kiplinga a právě Hectora Munroa, které dohromady spojuje nepříliš radostné dětství. - Dickens se ve své tvorbě stal soucitným obráncem dětí a bojovníkem proti dětské práci. Kipling si v literatuře realizoval dobrodružné a chlapácké příběhy, které mu byly pro jeho špatný zrak odepřeny v rámci vojenské kariéry. A konečně Munro obrátil svůj smutek do hořce humoristické tvorby ne nepodobné té Antona Pavloviče Čechova, jež však často krom smíchu vzbuzuje i neklid, že se nejedná o humor pro humor, ale je ním skryto něco hlubšího.
Tento pocit potvrzuje i jedna z jeho nejlepších, avšak současně přes vtipně laděné vyprávění i jedna z jeho nejsmutnějších, povídek Sredni Vaštar, kterou můžeme vzhledem k paralele s Munroovým dětstvím (Munro byl od svých čtyř do osmi let vychováván společně se sestrou a bratrem svými dvěma staropanenskými tetami, které namísto něho vždy fyzicky potrestaly jeho mladšího bratra) prohlásit za autobiografickou. - Desetiletého Conradina vychovávala jeho sestřenka a pěstounka, paní De Ropp, která sice chlapce nikdy nebila či psychicky netýrala, avšak velmi systematicky mu zabraňovala v tom, aby prožíval jakýkoliv náznak radosti tím, že jej semknula přísnou výchovou, pro které neexistovaly hračky, hraní či prostě potřeby dětství. Jedinou chlapcovou radostí byla fretka, kterou tajně choval v bedně v kůlně na zahradě a kterou ve své fantazii učinil něčím na způsob bůžka, kterého vzýval jako Sredni Vaštar. Chlapcovi časté návštěvy kůlny samozřejmě neunikly pronikavému zraku paní De Ropp, která v tom čichala nějakou ukrytou hračku či dokonce snad morčata. Conradin fretku vzýval jako boha, každý večer mu předříkával i jemu věnovanou modlitbu, přesto ale ani na okamžik nevěřil tomu, že by Sredni Vaštar mohl jeho pěstounce uniknout. Jeho modlitby jsou však vyslyšeny a fretka paní De Ropp zakousne.
Za vůbec nejslavnější dílo Henryho Munroa lze prohlásit povídku Otevřené okno, kterou lze pro ilustraci Munroova humoru uvádím:

Otevřené okno

„Teta přijde hned, pane Nuttele,“ řekla velmi uměřeně se tvářící patnáctiletá mladá dáma; „zatím musíte vzít za vděk mnou.“
Framton Nuttel se snažil říci nějakou zdvořilost, která by vhodně polichotila neteři, která zde už byla, aniž nevhodně znevážila tetu, která měla teprve přijít. V duchu pochyboval stále víc o tom, zda takovéto zdvořilostní návštěvy, skládané u celé řady naprosto neznámých sousedů, prospějí jeho nervové kúře, které se měl podrobit.
„Já vím, jak to bude,“ řekla mu sestra, když se připravoval odejít do tohoto venkovského zátiší; „zalezeš tam někam, nepromluvíš se živou duší a tvé nervy na tom budou ze samého dumání hůř než předtím. Dám ti několik doporučujících dopisů na všechny lidi, co tam znám. Někteří z nich, pokud se pamatuji, jsou docela milí.“
Framton byl zvědav, zda paní Sappletonová, dáma, které právě doručoval jeden ze sestřiných dopisů, patří mezi ty, kteří jsou milí.
„Znáte mnoho lidí tady v okolí?“ zeptala se ho neteř, „když usoudila, že spolu pobesedovali dostatečně dlouho mlčky.
„Ani živáčka,“ řekl Framton. „Má sestra tady byla před nějakými čtyřmi lety na návštěvě na faře a dala mi doporučující listy na některé zdejší lidi.“
Toto poslední prohlášení pronesl tónem zřetelné lítosti.
„Takže vlastně o mé tetě nic nevíte,“ pokračovala uměřená mladá dáma.
„Jenom její jméno a adresu,“ připustil návštěvník. Byl zvědav, zda paní Sappletonová je ve stavu manželském či vdovském. Něco nedefinovatelného v ovzduší pokoje jako by připomínalo mužské obydlí.
„K její velké tragédii došlo před třemi lety,“ řeklo dítě; „tedy až po tom, co tu byla vaše sestra.“
„K její tragédii?“ ptal se Framton; tragédie v tomto pokojném místě se nezdály na místě.
„Snad je vám divné, že máme otevřené okno, ač je říjnové odpoledne,“ pokračovala neteř a ukázala na veliké francouzské okno, které vedlo na trávník před domem.
„Na tuto roční dobu je docela teplo,“ řekl Framton; „má však toto okno něco společného s tragédií, o níž jste mluvila?“
„Jsou tomu dnes právě tři roky, co tetin manžel a dva její mladší bratři si vyšli na svůj každodenní lov. Z toho lovu se už nikdy nevrátili. Když přecházeli mokřinu k svému oblíbenému slučímu stanovišti, pohltilo je všechny tři zrádné bahnisko. Bylo tenkrát to hrozně mokré léto, víte, a místa, která v jiných letech byla bezpečná, se náhle, aniž bylo možno co tušit, propadala. Jejich těla se nikdy nenašla a to je na tom to strašné.“ Na tomto místě pozbyl hlas dítěte svůj uměřený klid a lidsky zaklopýtal. „Chudák teta si pořád ještě myslí, že jednoho dne zase přijdou, oni i malý hnědý křepelák, který zmizel zároveň s nimi, a že vstoupí právě tímto oknem, jak to vždycky dělávali. Z toho důvodu je okno, dokud se docela nesetmí, večer co večer otevřeno. Chudinka teta mi často vyprávěla, jak tenkrát odešli, její manžel s bílým nepromokavým pláštěm přehozeným přes ruku, a Ronnie, její nejmladší bratr, který prozpěvoval: ,Bertie, pročpak tak hopkáš?', jak zpíval vždycky, aby ji poškádlil, protože říkala, že jí ta písnička jde na nervy. Víte, někdy za tichých klidných večerů, jako je dnešní, mívám i já pocit, při němž mi naskakuje husí kůže na těle, pocit, že všichni tři najednou vkročí tímto oknem . . .“ Zarazila se a malounko se schoulila. Framton pocítil úlevu, když do pokoje vešla rušně teta se záplavou omluv, že se opozdila, protože se musila upravit.
„Doufám, že vás Věra zabavila,“ řekla.
„Bylo to velmi zajímavé,“ odpověděl Framton.
„Doufám, že vám nevadí to otevřené okno,“ řekla paní Sappletonová živě; „manžel a bratři se co chvíle vrátí z lovu, chodí vždycky tudy. Jsou dnes v bažinách na slukách, takže pěkně zaneřádí mé ubohé koberce. To vy mužští umíte, že ano?“
Brebentila vesele o honech a že je málo ptactva a jaké jsou vyhlídky pro kachny v zimě. Framtonovi to všechno připadalo hrůza sama. Pokusil se zoufale, ale jenom s částečným úspěchem, obrátit hovor k méně strašidelným věcem; uvědomoval si, že hostitelka mu věnuje jenom zlomek své pozornosti, oči jí neustále bloudily mimo něj k otevřenému oknu a trávníku za ním. Byla to nepochybně nešťastná shoda okolností, že přišel na návštěvu právě v toto tragické výročí.
„Lékaři mi shodně nařizují naprostý klid, nesmím se duševně vzrušovat a mám se vystříhat veškerého prudkého pohybu,“ hlásil Framton, který byl obětí poměrně značně rozšířeného klamu, že lidé docela neznámí či náhodní známí jsou nesmírně zvědaví na nejmenší podrobnosti cizích neduhů a potíží, i na jejich příčiny a léčení. „Pokud jde o mou dietu, nejsou už lékaři tak zcela zajedno,“ pokračoval.
„Opravdu?“ řekla paní Sappletonová hlasem, který teprve v posledním okamžiku nahradil zívnutí. Pak náhle radostně ožila ostražitou pozorností — nikoli však vůči tomu, co Framton říkal.
„No, konečně, už jsou tady!“ vykřikla. „Zrovna včas k čaji. A přitom se nezdá, že by měli bláto až za ušima.“
Framton se lehce zachvěl a obrátil se k neteři pohledem, jímž jí chtěl říci, že chápe a že s ní soucítí. Dítě zíralo očima plnýma hrůzy do otevřeného okna. Pod studeným nárazem podivného strachu se Framton na židli otočil a rovněž se tam zadíval.
Ve snášejícím se šeru kráčely přes trávník směrem k oknu tři postavy: Všechny držely pod paží pušky, jedna z nich měla navíc přes ramena plášť. Unavený hnědý cockerspaniel se jim držel v patách. Postavy se přibližovaly tiše k domu a pak ochraptělý mladý hlas zanotoval do šera: „Rek' jsem, Bertie, pročpak tak hopkáš?“
Framton se prudce chopil své hole a klobouku; dveře do haly, pěšina posypaná štěrkem a přední branka byly nejasně vyznačené etapy v jeho krkolomném ústupu. Cyklista, který přijížděl po cestě, musil najet do živého plotu, aby předešel hrozící srážce.
„Tak jsme tady, miláčku,“ řekl ten, který měl na sobě bílý plášť, procházeje oknem; „Jsme pěkně zabláceni, ale většinou to už uschlo. Kdo to odtud vystřelil, když jsme se blížili?“
„Neobyčejně podivný člověk, jakýsi pan Nuttel,“ řekla paní Sappletonová; „dovede mluvit jen o svých nemocích, a když jste se objevili, utekl, aniž řekl slova na rozloučenou nebo na omluvu. Jako by byl spatřil strašidla.“
„Myslím, že ho postrašil španěl,“ řekla neteř klidně, „vyprávěl mi, že trpí hrůzou ze psů. Byl kdysi někde na březích Gangu zahnán na hřbitov smečkou toulavých psů a byl nucen strávit celou noc v nedávno vykopaném hrobě, zatím co ty nestvůry, celé zpěněné vztekem, vrčely a cenily zuby zrovna nad ním. Taková událost stačí, aby člověk přišel o nervy.“
Vymýšlet si bajky tak říkajíc na počkání, byla Věřina specialita.[1]

Použitá literatura:

  1. Hector Hugh Munro, Kruté šprýmy, Lidová demokracie: Praha, 1961.
[1] Munro, s. 105-108.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.3 (4 hlasy)