V noci jsem snil, že jsem motýlem

Divadelní hra Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse byla zfilmována nesčetněkrát (dle filmové databáze IMDB do dnešního dne celkem 11×), kdy scénář té úplně první adaptace z roku 1950 dokonce napsal sám Tennesse Williams. Ten se však i na základě této zkušenosti od filmu záhy odvrátil a o filmových adaptacích svého díla se vyjadřoval značně pohrdlivě s tím, že zcela zásadně nepostihly atmosféru původního dramatického textu. Tennesse Williams bohužel zemřel v roce 1983, tedy čtyři roky před tím, než se textu jeho dramatu chopil slavný herec 60. a 70. let Paul Newman, jenž se ve své režijní koncepci pokusil o věrně převedení divadelní atmosféry na filmové plátno.

Filmovou formu historické ságy si Ettore Scola vyzkoušel již v roce 1983 ve svém velezdařilém němém snímku Tančírna, ve pouze za pomoci kombinace hudby a tance vyjádřil velmi složité sdělení pomíjivosti času, společenských hodnot i samotného života jedince. O čtyři roky mladší snímek Rodina pak na Tančírnu do značné míry navazuje s tím, že původní časový úsek 50 let Scola rozšířil na roků 80 tak, že v příběhu římské rodiny nepřímo vyjádřil osudy i zvraty celé Itálie ve 20. století.

Při sledování filmových výtvorů Jana Švankmajera často lituji, že filmové prostředky, které se dnes podbízejí pro natáčení netalentovanými tvůrci pro tupé masy, jak se alespoň dle meziřádků zdá, nebyly přístupné již před nějakými 70 lety, kdy u nás surrealismus, k jehož odkazu se Jan Švankmajer hrdě hlásí, nejen zapustil své kořeny, ale bohužel byl současně na svém vrcholu smeten nastupujícími diktaturami fašismu a komunismu. Tak mohu jen litovat, že Švankmajer je nejen u nás jen jeden.