„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Isaak Babel: Rudá jízda

Isaak Babel

Isaak Babel

Конармия, 1924

Rudá jízda si nejen nálepkou ve svém názvu, ale i odsuzováním Isaaka Babela mezi židobolševické tmáře na straně západní a mezi židovské zrádce na straně druhé, nikdy nevydobyla nejvyšších met v dějinách literatury, avšak již krátce po svém vydání v roce 1924 byla přeložena do několika desítek jazyků, a dodnes nám může posloužit jako nejspolehlivější a nejvěrnější zdroj o atmosféře, jež panovala v Rudé armádě.
Do češtiny byla Babelova povídková sbírka Konarmija poprvé přeložena krátce po svém vydání, ale překladatelé A. Feldman a J. Fučík namísto původního názvu použili ideologicky přitažlivější titul Rudá jízda, který se ustálil i při dalších překladech i postkomunistických vydáních.
Babelův osobitý a průkopnický styl, jež předznamenal vývoj celé světové prózy ve 20. stol. je plný naturalistických obrazů, jež si však nelibují v detailních popisech, ale naopak je velmi zkratkovitý, mnoho událostí i myšlenek je pouze naznačeno či nedopovězeno do konce a záleží jen na samotném čtenáři, kam až půjde se svou obrazností a zda se vcítí do autorových pocitů potažmo i samého smyslu povídky.
O Rudé armádě samotné, v které Babel ve 20. letech sloužil dnes kolují jen ty nejhorší zprávy, za dob komunistického diktátu pak byla nekriticky adorována, avšak Babel ji ztvárnil takovou jaká byla ve skutečnosti - poskládána z hrdinů, dobrodruhů, barbarů i intelektuálů, kde však nebylo místo pro lítost a city, a člověk se v ní musel v zájmu přežití částečně vzdát své civilizovanosti i pýchy, jinak by skončil s kulkou v zádech vypálenou s pušky svého soudruha.
Ale Babel nesoudí, neříká, co je dobré či zlé, ale svým neopakovatelným způsobem se v několika větách dostává až na dřeň lidské duše v celé své bídě a přes absenci jediné negativní myšlenky, Rudá jízda stála, jak u zrodu Babelovy nehynoucí slávy, tak u jeho smrti, kdy Isaak Babel byl dne 15. května 1939 zatčen, 1. ledna 1940 odsouzen v inscenovaném procesu jako západní agent a 27. ledna popraven - a to za nic jiného, než za jedny z nejlepších psychologicko-metaforických próz, jež byly kdy kým napsány.
 

Sůl

Drahý soudruhu redaktore! Chci Vám napsat o neuvědomělých ženských, které nás poškozují. Počítám, že při objíždění občanských front, o kterých jste psal, neminul jste nenapravitelnou stanici Fastov, co leží za devatero horami, v jedné krajině, v neznámé končině, já jsem tam, to se ví, byl, samohonku a pivo pil, po vousech mi teklo, do úst ale nenateklo. O téhle výše zmíněné stanici se dá spousta všeličehos napsat, ale jak se prostě po našem říká- ševče, drž se kopyta. Proto Vám napíšu jen o tom, co jsem vlastnoručně na vlastní oči viděl.
Bylo to před týdnem, za tiché překrásné noci, když tam zastavil náš zasloužilý vlak Jízdní armády, naložený vojáky. Všichni jsme jen hořeli touhou přispět společné věci a měli jsme namířeno do Berdičeva. Pak jsme si ale všimli, že se náš vlak nějak nechce hnout z místa, že nás Gavrilka se k ničemu nemá, a vojáci začli mít podezření a dohadovali se mezi sebou - pročpak tady stojíme? A opravdu, zdržení na úkor společné věci bylo obrovské, a to z toho důvodu, že keťasové, ti zatracení nepřátelé, mezi nimiž se nacházelo také nesčetné množství ženského pohlaví, jednali drze se železniční správou. Ti nepřátelé zatracení se beze strachu chytli za zábradlí, pobíhali po železných střechách jak s keserem, rajtovali kolem dokola, pobuřovali a každý držel v rukou tu sůl, co je nad zlato, až pět pudů v pytli. Ale vítězství kapitálu keťasů netrvalo dlouho. Iniciativa vojáků, kteří vylezli z vagónu, umožnila pohaněné železniční správě, aby si zhluboka vydechla. V okolí zůstalo jenom ženské pohlaví se svými taškami. Vojáci, poněvadž měli útrpnost, posadili některé ženské do nákladních vagónů a některé neposadili. Tak i v našem vagónu druhé čety se v plném počtu objevila dvě děvčata, a když poprvé odzvonili, přijde k nám statná ženská s dítětem a povídá:
„Pusťte mě, kozáčci milí, celou válku se tluču po nádražích s kojencem na ruce a teďkon se chci setkat s mužem, ale kvůli železnici pořád nemůžu jet, copak si to od vás, kozáče;, nezasluhuju?"
„Mimochodem, ženská," povídám jí, „jak četa rozhodne, tak se s várna taky stane." A obrátil jsem se na četu asdělujujim, že jedna statná ženská prosí, aby mohla jet za mužem na místo určení, a dítě skutečně se u ní nachází a co o tom soudíte - mám ji pustit nebo ne?
„Jen ji pusť,"" křičí hoši, „až pozná nás, tak sejí po muži stejskal přestane..."
„To zas ne," povídám hochům se vší zdvořilostí, „já si vás vážím, četo, ale udivuje mě, že od vás slyším takové hovadiny. Jen si vzpomeňte, četo, na svůj život, jak jste sami byli dětma u svých mám, a přijdete na to, že se nesluší takhle mluvit..."
A kozáci, když si řekli mezi sebou, jak že umí on, teda Balmašev, přesvědčovat, pustili ženskou do vagónu a ona s díky leze. A každý, zanícen tou mou pravdou, ji vysazuje a jeden přes druhého říká: „Posaďte se, ženská, do koutka, mazlete se se svým dítětem, jak se na mámu sluší a patří, tam v koutku se vás nikdo ani netkne a přijedete k muži netknutá, jak si přejete, a spoléháme na vaše svědomí, že nám vychováte novou směnu, poněvadž staré stárne a dorostu moc nevidíš. Něco soužení už jsme, ženská, viděli, v prezenční i jako délesloužící, hlad nás škrtil, mráz nás pálil. Ale vy tady seďte, ženská, a ničeho se nebojte..."
A když odzvonili potřetí, vlak se rozjel. A překrásná noc se roztáhla jak stan. A v tom stanu byly hvězdy místo kahánků. A vojáci si vzpomněli na kubánskou noc a na zelenou kubánskou hvězdu. A dumka přeletěla jako pták. A kola rachotí a rachotí...
Když čas uplynul a noc odešla ze stráže a rudí bubeníci vybubnovali budíček na rudých bubnech, přišli za mnou kozáci, poněvadž viděli, že sedím, nespím a je mi tak teskno, že to dál nejde.
„Balmaševe," povídají mi kozáci, „proč tolik teskníš a sedíš a nespíš?"
„Prosím vás uctivě za prominutí, vojáci, ale dovolte mi jenom, abych si s tou občankou trochu pohovořil..."
Roztřásl jsem se po celém těle a vstávám ze své pryčny, od které spánek prchal jako vlk před smečkou zákeřných psů, jdu k ženské, vezmu jí z rukou dítě, strhnu z něho plínky a hadry a vidím, že pod plínkama je dobře pudový pytlík soli.
„Koukněte na to enteresantní dítě, soudruzi, co si prsu nežádá, na podolek nečurá a lidi ze spaní nebudí..."
„Odpusťte, kozáčci milí," míchá se nám ženská velice chladnokrevně do řeči, „já jsem vás nepodvedla, to má bída vás podvedla..."
„Balmašev odpustí tvé bídě," odpovídám ženské, „Balmaševa to nic nestojí, zač Balmašev koupil, za to prodává. Ale podívej se na kozáky, ženská, co ti prokázali úctu jako pracující matce republiky. Podívej se na ta dvě děvčata, co teďka pláčou, poněvadž jsme jim dneska v noci ublížili. Podívej se na naše ženy na pšeničné Kubáni, které scházejí ženskou silou bez mužů, zatímco ti muži, zrovna tak osamělí, znásilňují holky, kde jim přijdou pod ruku... Ale tebe se ani nedotkli, třebas ty, nestydo, si nic jiného nezasloužíš. Podívej se na Rusko, rdoušené bolestí..."
A ona mně na to:
„O sůl jsem přišla a pravdy se nebojím. Vy na Rusko nemyslíte, vy jen Židy zachraňujete..."
„Židy do toho teďka nepleťte, poťouchlá občanko. S tímhle nemají Židi co dělat. Ale vy, hnusná občanko, jste větší kontrarevolucionářka než ten bílý generál, co nám vyhrožuje ostrou šavlí ze svého koně, který má cenu tisícovku... Takového generála je vidět ze všech cest a pracující člověk přemýšlí a sní o tom, jak ho podřezat, ale vás, občanko, jakých je spousta, s vašima enteresantníma dětma, co o chleba neprosí a kadit nemusí - vás vidět není, jako blechu, a vy rozvracíte, rozvracíte a rozvracíte..."
A skutečně, to přiznám, jsem vyhodil tu občanku za jízdy pod železniční násep, ale ona, poněvadž byla hotový nezmar, poseděla, mávla sukněma a šla si dál svou ničemnou cestou. A když jsem uviděl tu nedotčenou ženskou a nepopsatelné Rusko kolem ní a selská pole bez klasu a zhanobená děvčata a soudruhy, kterých jezdí na frontu mnoho, ale málo se jich vrací, dostal jsem chuť vyskočit z vagónu a zabít sebe nebojí. Ale kozáci se nade mnou slitovali a řekli:
„Bouchni po ní z kvéru."
A já sundal ze stěny věrný kvér a smyl jsem tu hanbu z tváře pracující země a republiky.
A my, vojáci druhé čety, Vám přísaháme, drahý soudruhu redaktore, a také Vám, drazí soudruzi z redakce, že naložíme nemilosrdně se všemi zrádci, kteří nás táhnou do propasti a chtějí obrátit řeku zpátky a poslat Rusko mrtvolami a hořkou trávou.
Za všechny muže druhé čety - Nikita Balmašev, voják revoluce.[1]
 

Po boji

Tohle je historie mého sporu s Akinfijevem.
Jedenatřicátého došlo k útoku u Česniků. Eskadrony se shromáždily v lese u vesnice a k šesté hodině večer se vrhly na nepřítele. Čekal na nás na návrší vzdáleném asi tři versty. Tryskem jsme urazili tři versty na strašlivě uštvaných koních, a když jsme se přihnali na pahorek, uviděli jsme zsinalou zeď černých mundúrů a bledých tváří. Byli to kozáci, kteří nás zradili na počátku polských bojů a z nichž esaul Jakovlev utvořil brigádu. Esaul postavil jezdce do karé a čekal na nás s vytasenou šavlí. V ústech se mu třpytil zlatý zub a černý plnovous mu ležel na prsou jak ikona na mrtvole. Nepřátelské kulomety pálily ze dvaceti kroků a v našich řadách klesli ranění. Rozdupali jsme je a srazili se s nepřítelem, jeho karé však nezakolísalo, a potom jsme se dali na útěk.
Savinkovovci tak na krátký čas nad šestou divizí zvítězili. Zvítězili proto, že se napadený vydržel dívat do tváře lávě najíždějících eskadron. Esaul tentokrát odolal a my jsme prchali a nepodařilo se nám zbarvit šavle do purpurová mrzkou krví zrádců. Pět tisíc mužů, celá naše divize, řítilo se po svazích a nikdo je nepronásledoval. Nepřítel zůstal na pahorku. Neuvěřil svému nepravděpodobnému vítězství a neodhodlal se ke štvanici. Proto jsme zůstali naživu a beze ztrát se skutáleli do údolí, kde jsme narazili na Vinogradova, náčelníka politického oddělení šesté divize. Vinogradov lítal na rozběsněném závodním koni a vracel prchající kozáky do boje.
„Ljutove,“ křikl, když mě zahlédl, „otoč mi ty vojáky. duši z tebe vyrazím...“
Vinogradov tloukl rukojetí pistole vrávorajícího hřebce, ječel a svolával muže dohromady. Nechal jsem ho tam a zajel jsem ke Kirgizu Gulimovovi, který se hnal tryskem o kus dál.
„Nahoru Gulimove“, řekl jsem, „otoč koně...“
„Kobylí vocas votoč,“ odpověděl Gulimov a rozhlédl se. Rozhlédl se jako zloděj, vystřelil a ožehl mi vlasy nad uchem.
„Votoč si svýho," zašeptal Gulimov, chytil mě za ramena a druhou rukou začal vytahovat šavli. Šavle vězela v pochvě pevně, Kirgiz se třásl, ohlížel kolem, svíral mi rameno a nakláněl oči pořád blíž.
„Pojedeš první," opakoval skoro neslyšně, „a já za tebou...," a lehce mě klepl čepelí šavle, kterou se mu konečně podařilo vytáhnout. Udělalo se mi nanic z blízkosti smrti a z úzkosti, odstrčil jsem dlaní Kirgizův obličej, žhavý jako kámen na slunci, a rozškrábal jsem jej tak hluboko, jak jsem mohl. Teplá krev mi zaševelila pod nehty, polechtala je a já odjel od Gulimova zadýchaný jak po dlouhé cestě. Kůň, můj utýraný přítel, sel krokem. Jel jsem a neviděl cestu, jel jsem a neotočil se, dokud jsem nepotkal velitele první eskadrony Vorobjova. Vorobjov hledal své ubytovatele a nemohl je najít. Společně jsme dorazili do vesnice Česniki a tam jsme si sedli na lavičku vedle Akinfijeva, bývalého vozky revolučního tribunálu. Kolem nás přešla Saska, sestra od jedenatřicátého jízdního pluku, a na lavičku si přisedli dva velitelé. Oba podřimovali a mlčeli, jeden z nich byl raněn, kýval hlavou a pomrkával vykuleným okem. Šaška to šla ohlásit do lazaretu, a když se vrátila, táhla za otěž koně. Kobyla se jí vzpírala a nohy jí klouzaly ve vlhké hlíně.
„Kam si to plachtíš?" řekl sestře Vorobjov, „poseď s náma, Sašo..."
„K vám si nesednu," odpověděla Šaška a uhodila kobylu do břicha, „k vám ne..."
„A pročpak?" zvolal Vorobjov se smíchem, „snad ses nezařekla, že už nebudeš pít s mužskejma čaj?"
„Zatekla jsem se, že s tebou už ne," otočila se ženská na velitele a hodila otěž daleko od sebe, „zařekla jsem se, Vorobjove, že s tebou už čaj pít nebudu, poněvadž jsem vás dneska viděla, vy hrdinové, tebe jsem taky viděla, veliteli, jak ses vytáhnul..."
„Když jsi viděla," zabručel Vorobjov, „tak jsi mohla střílet sama..."
„Střílet," řekla Saska zoufale a strhla si z rukávu pásku sanitní služby, „tímhle jsem snad měla střílet, ne?"
V té chvíli se k nám přiblížil Akinfijev, bývalý vozka revolučního tribunálu, s kterým jsem měl nevyřízené staré účty.
„Proč bys ty střílela, Sasíku," řekl konejšivě, „tobě nikdo vinu nedává, ale mám chuť obvinit ty, co se do boje pletou, ale revolver si nenabijou... Tys šel do útoku," vykřikl najednou Akinfijev na mne, „tys šel a revolver sis nenabil, z jakejch důvodů?"
„Neotravuj, Ivane," řekl jsem Akinfíjevovi, ale ten toho nenechal a přistupoval blíž, celý pokřivený, epileptický, se zlámanými žebry.
„Polák po tobě jo, a ty po něm ne," mumlal kozák, nakrucoval se a namáhavě pohyboval poraněným stehnem, „z jakejch důvodů?"
„Polák po mně jo," odpověděl jsem drze, „a já po něm ne..."
„Chceš říct, že ses molokán?" zašeptal Akinfijev a poodstoupil.
„Třeba molokán," řekl jsem hlasitěji než dřív. „Co po mně chceš, Ivane?"
„Chci to, že ty dobře víš, co děláš," vykřikl Ivan v divokém triumfu, „ty dobře víš, co děláš, a já mám pro molokány jen jeden zákon - všecky je vodkráglovat, poněvadž uctívaj Boha..."
Kozák neustále křičel o molokánech a kolem nás se sběhl zástup. Chtěl jsem jít od něho, ale hnal se za mnou a praštil mě pěstí do zad.
„Nenabil jsi revolver," zašeptal mi Akinfijev slábnoucím hlasem u samého ucha, zavrtěl se a pokusil se mi velkými prsty roztrhnout ústa, „uctíváš Boha, ty zrádče..."
Trhal a rval mi ústa a já jsem epileptika odstrkoval a mlátil ho do obličeje. Akinfijev se svalil bokem na zem, a jak padal, natloukl si do krve.
Potom k němu přistoupila Saska s rozkymácenými prsy. Polila Ivana vodou a vyndala mu z úst dlouhý zub, třesoucí se v černých ústech jak bříza na holé silnici.
„Kohouti se staraj jen vo to," řekla Saska, „jak by dal jeden druhýmu přes dršku, ale já bych po tom po všem, co jsem dneska viděla, nejradši umřela..."
Řekla to s hořkostí a odvedla potlučeného Akinfijeva s sebou a já jsem se s námahou vydal do vesnice Česniki, která uklouzla ve vytrvalém haličském dešti.
Vesnice plavala a otékala, z otravných ran jí prýštila purpurová hlína. Nade mnou se zatřpytila první hvězda a zapadla do mraků. Déšť bičoval vrby a vysílil se. Večer vzlétl k nebi jak hejno ptáků a tma mi nasadila svůj vlhký věnec. Poslední síly mě opustily, šel jsem kupředu shrben pod hrobovou korunou a prosil osud o to nejprostší ze všech umění - umění zabít člověka.[2]

Použitá literatura:

  1. Isaak Babel, Rudá jízda a jiné prózy, Hynek: Praha, 2000.
[1] Babel, s. 188-192.
[2] Tamtéž, s. 234-237.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4 (6 hlasů)