V noci jsem snil, že jsem motýlem

Ruské literatuře v jejím vrcholném období 19. století co do svého vlivu zcela dominuje dílo Alexandra Sergejeviče Puškina a Nikolaje Vasilijeviče Gogola, na jejichž literárním odkazu de facto stojí i padá celá ruská literatura. Nicméně i mimo tyto dvě načrtnuté linie, které vévodily 1. (Puškin) respektive 2. polovině (Gogol) 19. století, zde existovala celá řada dalších ve svém vlivu více či méně osamocených osobností, bez kterých si ovšem nelze ruskou literaturu jako celek vůbec představit.

A jednou z těchto, svým způsobem, izolovaných osobností je i Ivan Alexandrovič Gončarov, který k nám hovoří právě jen prostřednictvím svého díla - trojice románů Všední příběh (Обыкновенная история, 1847), Oblomov (Обломов, 1859) a Strž (Обрыв, 1869). O samotném Gončarovi se dochovalo jen několik kusých informací tak, že jeho osobnost bývá často pokládána za přímou předlohu jeho literárních hrdinů.

Z této románové trojice, která bývá pro svou vnitřní filozofii nazývána volnou trilogií, co do známosti zcela vévodí jeho v pořadí druhé dílo Oblomov. V kontextu západní, respektive anglosaské literatury, bývá porovnáván s Hamletem Williama Shakespeara - kdy by stejnojmenný hlavní hrdina Oblomov na existenciální otázku „Být či nebýt?“ dopověděl, „Ne“.

Ruská literatura je do značné míry založena na hledání ideálů, byť vlivem Gogolova odkazu se tak děje nepřímo a s mnoha pochybnostmi. Právě jako hledání ideálů lze připodobnit například celé vrcholné dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského. Nicméně právě u Gončarova lze nalézt i konečnou, řekněme velmi sarkastickou, odpověď tak, že Gončarova, lze uvést do přímé linie s Antonem Pavlovičem Čechovem a jeho čtveřicí psychologických her Racek (1896), Strýček Váňa (1899), Tři sestry (1901) a Višňový sad (1903-04), byť mezi nimi leží celé půlstoletí dalšího slepého hledání.