V noci jsem snil, že jsem motýlem

Tzv. válečné romány se minimálně od dob Remarquova Na západní frontě klid staly zcela plnohodnotným žánrem krásné literatury, ba, dokonce lze mezi nimi najít i několik děl, jež překročily prosté hranice literatury a jejich nosné myšlenky se staly zcela běžnou položkou všeobecné vzdělanosti. A právě mezi tato díla, jež nejenže odolávají času i společenským změnám je nejznámější, do značné míry autobiografické, dílo Jamese Clavella, Král Krysa.

Pro rychlé navození míry plastičnosti prostředí a historické pozadí románu, snad stačí uvést několik prostých čísel: z původních 150.000 zajatců spojeneckých armád přežilo tříleté japonské zajetí v táboře Čangi pouhých 10.000 !, mezi nimi i James Clavell, dělostřelecký podporučík, jež se k hrůzám tábora Čangi vrátil až po více než patnácti letech, kdy během hektických dvanácti týdnů sepsal Krále Krysu.

Prostředí japonských zajateckých táborů, již za války proslulých svou krutostí, jíž šlo srovnat snad jen s nacistickými vyhlazovacími tábory, není v případě Krále Krysy žádné novum, kdy přinejmenším Pierre Boulle zaznamenal světový úspěch se svým Mostem přes řeku Kwai, avšak soustředila-li se tato Boulleho fikce více než na vlastní podmínky v zajateckém táboře na absurdnost vzájemného povyšování se znepřátelených národů, kdy Japonci brali Angličany jako zbabělce a zacházeli s nimi jako se zvířaty, zatímco Angličané Japonce považovali za žluté opice, byť jakkoli schopné, jež jen dovedou napodobovat civilizovanější národy, tak James Clavell se vydal směrem zcela opačným.

Jistě i v jeho románu se jednotliví váleční zajatci australských, amerických a anglických armád povyšují nad příslušníky jiných národů, ba zůstalo-li mnohým ze zajatců sužovaných malárií, úplavicí, kdy i nejvyšší důstojníci zcela rezignovali na civilizovanost, pohybovali se zcela nazí a tělesné potřeby bezostyšně vykonávali na veřejných prostranstvích, něco z původní lidskosti, pak právě vzájemná národnostní řevnivost. Nicméně jak tyto antipatie, tak desítky tisíc mrtvých stojí na pozadí postupné přeměně zajatců z lidských tvorů ve stádo krys, kdy skutečně platí jediný zákon: zákon silnějšího, ruku v ruce s krádežemi, vraždami pro hrstku rýže a všeobecným šmelinářstvím, sice tvrdě pronásledovaným, avšak v zájmu zachování života tiše podporovaným i nejvyššími důstojníky, jež byli od jakéhokoliv náznaku čestnosti odříznuti pravidelnými výplatami podílů.

Nenechme se ale zmást, síla Clavellova románu sice silně spočívá v jeho osobním prožitku, velmi dobře napsaném příběhu skutečného krále tábora, amerického desátníka Jamese Kinga, v civilu příslušníka nejnižších společenských vrstev, jež v Čangi dostal jedinečnou příležitost uplatnil své v jiném prostředí zcela nezúročitelné schopnosti a stát se skutečným Králem, kterého každý do posledního muže nenávidí, ale každý včetně velitele tábora čeká jen na příležitost, aby se mu mohl vlichotit do přízně bez ohledu na vlastní důstojnost či hrdost. Síla tohoto románu nespočívá ani v realističnosti jednotlivých postav, kdy se vlivem zvířecích podmínek z lidí stávají krysy, či v otevřeném popisu homosexuálních praktik. Ne, to vše zde již v nejrůznějších podobách bylo dávno před Clavellem. Skutečná síla Krále Krysy je skryta v jeho pozadí, odkrytí skrytých mechanismů lidské společnosti, jež platí zcela univerzálně a nadčasově, nicméně jsou cudně skryta pod zahalující rouškou uměle vytvořené lidské civilizace, kdy se v okamžicích krize člověk přeměňuje ve stádo krys.