V noci jsem snil, že jsem motýlem

„Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout.“

»Kniha tato byla hned po vyjití celá zabavena. Autor se odvolal k Vyššímu soudu (od krajského soudu znojemského), ale zabaveno zůstalo 9 míst. Vyjde-li tato kniha ve vydání novém, to nezávisí ani od autora, ani od státu, ani od Církve, nýbrž jediné od českého a německého národa a od jejich smyslu pro pravdu a spravedlnost. Úřady a Jaroslav Durych se ukvapili. To je společensky vysvětlitelno a také nás to nezarmucuje, naopak velmi nás to rozveseluje. Také národ německý se poněkud unáhlil: Walter Maras Nás nevidí, když vystupuje z elektriky a My do ní vstupujem a jedna Námi nade vše milovaná duše Nám do očí řekla: „Darf ich aufrichtig sein? íhr Buch ist niederträchtig und gemein! Und lhre Prinzessin taktlos!" Na kolenou to odvolá před Bohem, až se začne kát. Mně není dlužna nic, já nikdy nemyslil na sebe a tím se stalo, že jsem zapomněl, jak jsem stár. Všechny konflikty v přátelství dají se redukovat na letopočet a tuto pravdu musil jsem poznati, až mně jest 56 let a několik měsíců. Beru to pokorně na sebe a ani neříkám niederträchtig, taktlos und gemein, poněvadž k jistotě takového ortelu docela stačí, býti o 20 let mladším. Milenec se rozvaluje na divaně, nedívá se, jenom nedbale kyne rukou, ve které dohořívá cigareta, a řekne: Sie kann gehn! A jde se. A jde se. Ano. A za 57 let nato se píše: „Anbei sende ich die Schriften zurück, für welche ich weder Verständnis, noch Interesse habe." Žádný pozdrav, žádná úcta, žádné dobré slovo, jen plný podpis a ten je za čerstva vypit ssacím papírem. A jde se. A jde se, niederträchtig, taktlos und gemein.«

»Pane Bohumile M. Ptáčku, život básníka je hotové peklo, poněvadž mu dali dětskou nevinnost a zasvětili ho v tajemství prvopočátečního hříchu. Žádná žena mu neodpustí, že hned v kolébce nevypíchli mu oči a žádný muž mu nepromine ironii jeho mlčení, když on jediný klidně spí na lodičce uprostřed mořské bouře. Musejí ho burcovat, neboť jeho sen je tak krásný, že se mu nechce bdít, volají na něho, křičí mu do ucha, tahají ho za nohy, třepou mu ramenem, mlátí mu do zad pěstmi, bijí ho po obličeji zasraným koštětem, všechno nadarmo: leží jako mrtvý a je mu tak dobře. Kdyby ho hodili do moře, ryba ho vyplivne na břeh; kdyby jej uvrhli do plamenů, vzletí jako pták a ztratí svá léta. Ale byl tam jeden záhadný člověk (mohl bych ho vymalovat) a ten povídá: Nechte ho mně, nechte ho mně! A když všichni ustoupili, připlížil se po špičkách k spícímu a zašeptal mu do ucha, že pro hukot těch vln ani sám sebe nemohl slyšeti: Tvůj sen je lež a já ti ji ukáži! Spáč vytřeštil oči, podíval se na záhadnou tvář, smrtelně zbledne, vyskočí na nohy, zaúpí a houp přes palubu! Ve světle blesku bylo ho vidět padnout do chřtánu vln a nikdo vícekrát ho nespatřil a lidé měli od něho pokoj.

Já nemám co říci: Bože, to zpívá Tichý oceán a nikdy bych si byl nepomyslil, že moře, tichounké, plným sluncem ozářené moře může býti tak bezútěšné. Ani sám Anděl Hospodinův, kdyby se teď vedle mne postavil, mne nepřesvědčí, že tam naproti za horizontem je ještě nějaký břeh. Jak dlouho je možno vdechovat a vydechovat plameny?

Jak vidíte, pane B. M. P., dosud ještě žertuji, je mi dobře, jak mi ještě v celém životě mém nikdy nebylo, nebojte se, [ všechno Vám vysvětlím, i to, kterak Panna Maria měla naspěch a musela zdržovati Svůj Porod, poněvadž „nebylo místa v hospodě". Ale já jsem na tom nepomyslitelně lépe, neboť pro mne už je místo jenom v hospodě! Pane B. M. P., já mohu rodit jako králice a jako krysa, všechny městské kloaky a všechny kanály pod šachtami jsou mně k disposici, nejsladší jsou asi záchody české aristokracie a katolických prelátů, tam by našinkyně přišla přece jenom k lepšímu soustu ve svém šestinedělí, také klosety katolických senátorů nejsou bezpochyby k zahození a vůbec kulturních pracovníků, kterým tolik na srdci leží mravnost národa a neporušenost panen a posvátnost běžící koalice a wertheimek. ]

Pane B. M. P., sám Bůh Vás tehdy v roce 1930 poslal do mé cesty, neboť jste byl příčinou mého největšího štěstí a dnes Vám mohu říci poslední stadium dantovské otázky, podle něhož autor „Božské Komedie", ctitel Beatrice a Panny Marie, byl veliký prasák a ještě větší sviňák. Byl to, jako Paule Verlaine, člověk eroticky perversní. Už v „Notantur Lumina" pravím: Pochytejte hvězdy, poskvrnily se všecky! Ten rys povahy Dantovy objevuje se teprve po 600 letech, kdežto o takové Boženě Němcové už hned po 60 letech, poněvadž Čechové jsou vědecky pokrokovější. Nejen my, nýbrž Slované vůbec, vždyť i o Dostojevském se píše, že měl rád přirození malých děvčátek, sic jinak prý by to byl ve svých románech nemohl tak pěkně popsat, a Poláci prý to dělají tak: když je hotel zasviněn a od základů až do podkroví plný hoven, oni prý to nevykydají, nýbrž nechají tak a hned vedle postaví z brusu nový čisťounký hotel. Tolik jsem se dověděl tam, kde jsem se to dovědět neměl, jsa vázán slibem čistoty. Goethe měl celou řadu milenek a tak mnohá vznešená Němka lituje, že ji postihl osud, minout se s geniem.

Pane B. M. P., když Kristus umíral na Kalvárii, zatmělo se slunce a v Athénách Dionysius Areopagita, praotec katolických mystiků, vida toto zatmění, řekl, neznaje Krista: Buďto svět se řítí v trosky, anebo umírá Bůh! Aut Deus naturae patitur, aut mundi machina dissolvetur.

Vidíte, já ještě žertuji: Buďto se blíží konec světa, anebo Bůh trpí. Rozhodně, rozhodně, rozhodně: Bůh trpí - ale co já s tím mám dělat?

Moje matka byla přece svatá, také moje první milenka zemřela šílená a Pavla Kytlicová obětovala za mé slovo celý svůj život a celé své spasení tak, jako Maria z celého srdce obětovala svůj život Kristu Veleknězi: Bůh jistě trpí, já to cítím, já to vím, ale co j á s tím mám dělat? Přece jsem jenom staropensista kaplan, to přece není žádná veličina: proč, proč, proč tedy já, zrovna já mám to vědět a tak nestydatě cítit? Ale tak nestydatě, že na žádné kurvě se to ještě tak neukázalo! Bůh asi trpí, poněvadž tuhle tomu nemůže rozumět člověk. Co chcete od ženy, vy slavíci noci, když si nemůže pomoci Bůh? Scípněte, scípněte jak prašiví psi, neboť trpí-li člověk, netrpí Bůh.

[ Pane B. M. P., to je Vám komedie, to je Vám sranda! Já bych Vám něco řekl - počkejte chvilku - počkejte třicet let, až Vás někdo kopne, protože, inu - protože Vám není 33 let, jak bylo Ježíši Kristu, když naplnil svůj věk. Když mně bylo 33 let, já měl lásku. ]«[1]