„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Kóbó Abe: Tvář toho druhého

Kóbó Abe: Tvář toho druhého

Kóbó Abe: Tvář toho druhého

他人の顔 "Tanin no kao", 1964

Kóbó Abe (vlastním jménem Kimifusa Abe) se do povědomí světového čtenářstva dostal díky své surrealistické novele s patrným odkazem na Franze Kafku, Písečná žena z roku 1962.
O dva roky mladší román Tvář toho druhého pak na Písečnou ženu do jisté míry navazuje a krom neodmyslitelného „kafkismu“ (právě na přelomu 50. a 60. let byl Franz Kafka objeven pro širší čtenářskou obec a stal se novodobou intelektuální modlou) sdílí i archetyp hlavního hrdiny - introvertního intelektuála s vědeckými ambicemi, jenž ve svém vztahu k ženám, respektive k vlastní manželce zejména, řeší svůj niterný postoj k celému světu.
Hlavní hrdina románu přijde během chemického pokusu ke znetvoření obličeje a po svém zotavení se již nemůže zbavit úpěnlivé obsese, zda je svým okolím skutečně brán stejným způsobem jako před zraněním, anebo se pouze jedná o dokonalou přetvářku. A aby se vyhnul jakýmkoliv náznakům lítosti nosí zabandážovaný obličej a své obvazy sundává jen v nejpřísněji chráněném soukromí.
Navenek se v jeho životě nic nezměnilo - nadále jsou mu projevovány všechny privilegia vysoce postaveného zaměstnance, vynikajícího vědce, a jeho žena k němu chová nezměněnou úctu s projevy hluboké manželské lásky. Nicméně on sám manželčinu oddanost pokládá za pouhou přetvářku, ba nepochybuje o tom, že by byl vyměněn za prvního milence, který by se namanul, nebýt její naprosté pasivity a letargie.
Aby své podezření dokázal, rozhodne se uskutečnit ďábelský plán a po několika měsíčním bádání si vyrobí umělou masku, jež je k nerozeznání od lidského obličeje. Celý plán, postup výroby, ale zejména důkladné promyšlení všech myslitelných aspektů poctivě zaznamenává do svých deníků.
Druhou fází je pak v masce s cizím obličejem svést svou manželku - a jde mu k jeho vlastnímu překvapení velmi snadno. O falešné věrnosti a lásce manželky ani na okamžik nepochyboval, avšak je šokován, jak snadno se nechává svést hned prvního večera, ba jakou projevuje sexuální náruživost a fantazii k tomuto zcela „cizímu“ člověku.
Tyto schůzky opakuje ještě několikrát, aby poté přešel k vlastnímu cíli celého snažení, jímž snad nebylo odhalení nevěrné manželky či dokonce snaha o pomstu, ale chtěl si tak dokázat, že on sám není tím stejným člověkem, kterým byl před onou osudovou nehodou. Dá tedy manželce přečíst své deníky, které byly napsány právě jen za tímto jediným účelem…
Ale zde již nechávám citovat samotného autora:

Dopis mé ženy

Mezi holínkami nezemřela maska, ale ty. To děvče s jojem nebylo jediným člověkem, který věděl o tvé maškarádě. I já jsem ji dokonale prohlédla hned v tom okamžiku, kdy jsi tak důležitě a hrdě mluvil o vychýlení magnetického pole. Prosím, neponižuj mě ještě víc otázkou, jak jsem ji prohlédla. Byla jsem pochopitelně vyvedena z míry, zmatena a vystrašena. Vždyť to bylo nesmírně drastické chování, za normálních okolností u tebe zcela nepředstavitelné. Ale když jsem viděla tvé sebevědomé vystupování, propadla jsem i já falešným iluzím: byla jsem přesvědčena, že si i ty plně uvědomuješ, že jsem tvou hru prohlédla, ale že po mně chceš, abychom v tom divadle mlčky pokračovali. Zpočátku mi to připadalo opravdu strašné, ale brzy jsem se vzpamatovala a pokoušela se na to dívat jako na ohleduplnost vůči mně. A tu se mi tvé počínání začalo jevit jako sice trochu rozpačité, ale nesmírně jemné a přívětivé vyznání k tanci. A pak, když jsem viděla, jak nadále vážně předstíráš oklamanost mým chováním, mé srdce stále více překypovalo pocitem vděčnosti. Právě proto jsem byla schopna následovat tě tak poddajně a povolně.
Jenže ty sis to vše od začátku až do konce vykládal špatně. Píšeš, že jsem tě odmítla, ale to není pravda. Nebylo to spíše tak, že ty jsi odmítal sám sebe? Dokázala jsem tvé pocity chápat. A byla jsem také smířena s myšlenkou, že po tom, co tě potkalo, mi nezbývá než se s tebou o to utrpení podělit. A právě proto mě tvá maska učinila šťastnou. Dokonce jsem si v duchu radostně říkala: Láska, to je hra, při níž si lidé navzájem z tváří strhávají masky, a už jen kvůli člověku, jehož milujeme, je třeba se snažit masku nasadit. Neboť když ji člověk nemá, nemůže tomu druhému dopřát potěšení z jejího stržení. Chápeš, co tím myslím, ne?
Musíš to chápat. Vždyť i ty sis nebyl jistý, že? To, co jsi nakonec považoval za masku, byla ve skutečnosti pravá tvář, a to, co jsi považoval za svou pravou tvář, byla ve skutečnosti patrně maska. Ano, tak je to! Úplně každý, kdo je sveden, je si toho při svém svedení vědom.
Jenže maska se již nevrátí. Zdá se, že i ty ses zpočátku pokoušel prostřednictvím masky nalézt zase sám sebe, ale pak jsi pojednou o ní začal přemýšlet jen jako o kouzelném pláštíku neviditelnosti, který ti umožní utéci sám před sebou. Ale to už pak není maska, nýbrž totéž co pravá obličej, ne? Konečně ses vybarvil. Ano, nešlo o masku, ale o tebe. Vždyť vtip masky je právě v tom, že druhým lidem je jasné, že je to maska. Ani ženské líčení obličeje, na které máš spadeno, se nikdy nesnaží zatajit, že je líčením. Maska tedy nenese na ničem vinu, ale tys věděl příliš málo o tom, jak s maskou zacházet. Dokazuje to například skutečnost, že ses nezmohl na žádný čin, i když jsi měl nasazenu masku. Ani na dobrý, ani na špatný, na žádný. Jen jsi bloudil ulicemi a pak jsi psal rozvláčnou, nekonečnou zpověď, připomínající hada zakousnutého do vlastního ocasu. Bylo vlastně úplně jedno, jestli máš na tváři popáleniny nebo ne, jestli si nasadíš masku nebo ne. Nemám pravdu? Masku už zpátky zavolat nemůžeš. A pokud se nevrátí maska, nemusím se vracet ani já, ne?
Byla to opravdu strašná zpověď. Připadala jsem si jako násilím položena na operační stůl, třebaže mi nic nescházelo, a slepě rozpitvávána nesčetnými druhy skalpelů a nůžek prapodivných tvarů, jejichž použití a mysl jsem vůbec nechápala. Prosím, ještě jednou si přečti, co jsi napsal, a měj přitom na paměti tuto větu. Určitě i ty zaslechneš mé bolestné výkřiky. Kdyby to dovolil čas, měla bych tisíc chutí vyložit ti smysl každého toho jednotlivého výkřiku. Jenže se bojím, že kdybych otálela, mohl by ses sem vrátit. Ano, opravdu se bojím. Mluvíš sice o tom, že obličej je pro lidi vzájemnou přístupovou cestou, spojovacími vrátky, ale přitom nemyslíš na nic jiného než na ta svoje vlastní vrátka jako nějaký celník. Jako hlemýžď ve své ulitě. A jsi taky ješitný a rád se předvádíš. Třebaže jsi mě jen ještě víc zatlačil do ohrady zábran, v níž jsem původně byla, musel jsi ztropit náramný pokřik, úplně jako kdybych přelezla zeď vězení a utekla pryč s penězi. A jakmile se pozornost začala soustřeďovat na mou tvář, to jsi poplašeně a bez ohledu na můj názor honem honem zatloukal dvířka masky hřebíky. Ano, možná je to tak, jak říkáš, že svět je plný smrti. Jenže rozsévání smrti je dílem tobě podobných. Sobců a povýšenců, kteří neberou ohled na druhé.
Ty nepotřebuješ mě, ale zrcadlo. Protože pro tebe je každý člověk stejně jen pouhým zrcadlem, ve kterém se odrážíš ty. Nehodlám se vrátit zpět do takové zrcadlové pouště. Mé srdce div nepuká ponížením, jež nepomine do konce mého života.[1].

Použitá literatura:

  1. Kóbó Abe, Tvář toho druhého, Svoboda: Praha, 1981.
[1] Cit. dle Abe, s. 201-203.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (2 hlasy)