V noci jsem snil, že jsem motýlem

Smutek je žlutý a šesticípý jako Davidova hvězda.

Viděl jsem je zdaleka, z okna, z něhož je vidět ke vsi. Nešly cestou, vzhůru se klikatící, ale zkratkou po mezích k šípkovým keřům, které rostou v polích. Babka nesla na rameni kosu a černovlasá s červeným i tvarem i nesla košíček. Nebe bylo čisté a modré, a mně se v okně zdálo, jako by po polích kráčela smrt s dívkou. Když byly daleko za keři a blížily se k svatému Janu u horní cesty, odstoupil jsem od okna a sešel do zahrady.

Babka k nám chodila sekat trávu. Na dnešek jí zbýval malý kousek pod bývalým tatínkovým oknem, kde ještě před dvěma léty kvetl krásný modrý záhon, ale dnes bujel jen žlutý plevel, jaký bývá na hřbitovech. Dívka provázela babku. Nejprve jí pomáhala s trávou a pak odcházela do obory na jahody. Dnes nemusila do zahrady vkročit.

„Večír namočíme kosu," oznámila babka ve vrátkách, sotva mě spatřila, a pod oknem, snímajíc kosu z ramene, znovu to opakovala. A dívka smutně kývla a dodala: „Večer. V kyselině sírové, abychom ji mohly lépe nabrousit..."

Zatím chystala Růženka v patře jídlo a měla plnou hlavu strašidel. Dočetla kroniku o lesní mohyle, kterou jí půjčil hajný Würstl. Kronikář psal o vzniku vesnice, hrádku a zámečku, o kostelíku a hřbitově svatého Jáchyma na vršíčku za vsí a o Prusech, kteří sem kdysi vtrhli. O lesní mohyle napsal jen to, že v ní byla roku 1770 pohřbena přítelkyně Marie Terezie Barbara z Mníšku, která na tom lesním místě zemřela ve věku osmdesáti let, když se tam procházela s puškou nebo holí na rameni, a teď, stará a omšelá, s něčím na rameni, se občas zjevuje v okolním lese. Bylo to napsáno na jedné stránce, ale právě ta stránka Růženku nejvíce upoutala a četla ji pětkrát. A teď chystala jídlo a měla plnou hlavu strašidel.

Dívka rozhrabala žlutý plevel, cvrčkové na pokosených stéblech už zase zpívali a motýli se vznášeli a usedali, a pak se rozhlédla, co ještě dělat. Ale babka zavrtěla hlavou.

„Sešpendlím si zástěru," zašeptala a měkce a třaslavě odnímala dívce hrábě z ruky. Pohlédl jsem vzhůru ve chvíli, kdy se vyklonila Růženka a strašně vykřikla. Ale vzpamatovala se hned.

„Můžu to jídlo vyhodit z okna?" zvolala jakoby nic, a když jsem jen povzdechl, vyhodila dva balíčky. Sebral jsem je z trávy, dal do košíku a už jsem chtěl vyjít ze zahrady, když se Růženka ještě ozvala:

„Maminka říká, abyste nechodili k hrobu. K lesnímu hrobu nechoďte! A kdybyste potkali v lese nějakou ženskou s něčím na rameni, tak se s ní nebavte."

„Ne," odsekl jsem pro sebe a pohlédl pod jabloň, kde stála babka s hráběmi a kývala bezzubými ústy.

„Co slečna volá?" zeptala se dívka a nesměle se obracela zpátky.

„Ale blbne, pojď... "A vyšli jsme ze zahrady a zamířili k oboře.

Šli jsme kolem dvora, kde čekal koník s provazem na uvázání, dal jsem mu cukr a sedl si na něho. Ubírali jsme se širokou vyprahlou kamenitou cestou, nad níž vysoko v slunci kroužili jestřábi, já na koníku a ona vedle v opáncích s košíkem a sehnutou hlavou, a tu se mi zdálo, že ji dnes něco obzvlášť tíží. „Ty jdeš, jako bys šla na hřbitov," prohodil jsem mrzutě... Když jsme přicházeli k tmavé, mechem obrostlé bráně, kterou se vchází do obory, napadlo mě, abych se obrátil. Daleko za dvorem stál podkoní Piskáč a hleděl za námi. A tu i mně začalo být těžko. Jako by nehleděl za námi podkoní, ale přízrak. Byl to však jen záblesk. Když jsme vešli bránou na lesní cestu a nad námi se zavřelo modré lesní nebe větvemi šumějících stromů, les nás obestřel svou teple chladnou vůní mechu, trav a jehličí, bylo mi jako dřív. Když jsme zabočili na jinou lesní cestu, bělostně písčitý kamenitý úvoz, který vede k potůčku a je vrouben hustým smrkovím, po přízraku nebylo už stopy. Seskočil jsem z koníka a šel vedle ní.

„Pomůžu ti trhat jahody," řekl jsem mrzutě.

„Ne," odvětila prosebně, „já je sbírám pro tvou maminku a bojím se, aby v nich nebyly lupínky. Ty je sypeš do košíčku s lístky."

A začala vyprávět, jak dělat z lístků čaj.

Ano, to byla celá Ester Katzová. Zajímala se jen o samé hlouposti a ustavičně se bála. Bála se podkoního Piskáče, hajného a snad dokonce i hajné. A přece, když ji sem Katzovi dali na prázdniny, aby se osvěžila v přírodě a přišla na jiné myšlenky, Wúrstlová udělala pro ni to nejlepší, co mohla: rozhlásila na obecním úřadě a ve vsi, že je dcerou babčiny neteře z pohraničí, a všichni kývli, neboť co hajná řekla, platilo. V tomto případě to pak byl zákon. Přijela sem nenápadně sama, bez bratra Mojžíše, který zůstal v městě a kdoví, byl-li tam vůbec s to psát básně, potřebovala se prý osvěžit a přijít na jiné myšlenky víc než on, ač byla o tři roky starší a vlastně dospělá. Ale zřejmě to nebylo nic platné. Zajímala se jen o nesmysly a bála se stále, snad i samotného koníka.

Vyšli jsme z písčitého úvozu na mýtinku, kde leží kmeny obrovských skácených stromů, padlí velikáni lesa, a bují ostružiní, v němž poletují lesní včely. Slunce sem divoce pálilo a jeho žár voněl medem a pryskyřicí. Zhluboka jsem vdechl a mhouře oči nastavil mu svou tvář. Vidět to Mojžíš, tohle by nestrpěl. Skočil by mi za krk, povalil mě na zem, a kdo z nás by vyhrál, rozhodl by, půjdeme-li na triangulační věž, vlezeme-li do starého mlýna či do jeskyně. Ona může leda říci, že je dobrá šťáva z cibule, kdyby mě teď něco bodlo... Hodil jsem hlavou k mohyle, která tu stála opodál obestřena tajemným tichem, vysoká, komolá, mlčící, porostlá tmavozeleným mechem.

Sedl jsem si do jejího stínu, opřel se o ni zády, a ačkoliv mně vůbec nebylo do smíchu, musil jsem se usmát. Kdyby tak vyšla Barbara z Mníšku... Vyndal jsem balíčky z košíku a jeden jsem dal Ester. Chléb byl křehký a drolil se, drobky padaly na zem do jehličí a nízké trávy, až jich bylo plno jako vždy, když jsme si tu sedli a jedli. A druhý den jsme zde nenašli jediný drobeček, jako by někdo přišel a všechno sebral. Asi nějaký lesní pták nebo zvíře, snad i mravenci. Nebo že by Barbara z Mníšku? Že by měla hlad? Napadlo mě, co kdyby teď přišla a prosila nás, abychom jí dali kousek chleba. Ukázala by nám svou vetchou zástěru a natáhla starou kostnatou ruku a já bych jí dal i kousek masa. „Vemte si, paní hraběnko," řekl bych, „a jestli se divíte, proč se vás ta vedle mě tak bojí, tak si toho nevšímejte. Ta se bojí i koně."

„Co to děláš," optal jsem se trochu překvapen, neboť Ester tiskla ucho k mohyle, což dosud nikdy nedělala.

„Poslouchám, co je uvnitř," pronesla tak klidně, že mě to udivilo, „něco tam krásně duní a šumí, dej taky tak ucho, jestli to uslyšíš."

„To není z mohyly, to ti v druhém uchu šumí les," odsekl jsem.

„Baně, je to uvnitř. Je to slyšet, i když si druhé ucho zmáčkneš. Bože," vzdychla téměř nadšeně, „vždyť to zní, jako by tam hrály varhany."

„Tak je nech hrát a půjdem," zabručel jsem, „tady slyšíš varhany, ale jít do starýho mlýna, to bys nepřežila. Kouknout se na jeskyni nebo vylézt na věž, umřela bys hrůzou. Proč ty tady vlastně jseš? Být tu Mojžíš, chodili bysme v noci do lesa a psal by o tom básně... Dem," řekl jsem stroze, „chceš trhat jahůdky."

Poslechla jako vždy, nicméně vstávala pomalu, jako by se nerada loučila s tímto zvláštním místem, jediným, kterého se kupodivu nebála. Vzal jsem koníka za uzdu a šli jsme z mýtinky do vysokého jedlového lesa. Stoupala za mnou po mírném svahu mokvající lesní cestou se starými stopami kol po žebřinovém voze, který tu jel v zimě či na jaře, po straně začínal smrkový lesík, plný starého jehličí a zbytků poražených stromků, lesík, kam jsem kdysi chodíval s tatínkem, a tatínek mi tam splétal z větví takový zvláštní trakař bez kola, který jsem mohl tlačit před sebou a vézt na něm šišky a větévku do vázičky. Tenkrát jsme se tam musili i trochu prodírat a shýbat hlavu, dnes už bylo vidět z cesty do jeho nitra a mně připadalo, jako bych hleděl do vlastní ztracené duše. Přešli jsme cestu, která obchází oklikou mýtinu a teprve pod ní ústí v horní část úvozu, lesní křižovatku, kde kvetl podivný keřík planých růží, a Ester za mnou podotkla:

„Věž by mohla s námi spadnout a zlomili bychom si nohy. Mlýn a jeskyně jsou zakletá místa. Nechci k nim jít, abych zbytečně nepokoušela pánaboha. Ale zato až půjdeme zpátky, utrhnu tady jednu růži."

„Třeba dvě," odsekl jsem. Pak jsem podotkl:

„Stejně je mi to divný. Mlýn a jeskyně jsou zakletý, ale u mohyly bys seděla a poslouchala varhany. Pěkný hlouposti."

Šli jsme dále, až konečně jsme se octli ve vzrostlém lese, kde zdálky žbluňkala voda.

Pod vysokými jehličňáky přes kameny hladké i porostlé mechem tu skákal a plynul potůček s křišťálově písčitým dnem, dále rostla tráva a za ní se prostíralo zelené borůvčí. Nad námi v korunách stromů hrály duhové barvy slunce, ale dole kolem nás bylo zelené přítmí, plné tajemného ticha, občas přerušovaného vzdáleným výkřikem ptáka a neustálým šploucháním vody. Uvázal jsem koníka ke stromu a sedl si k potůčku na jeden černošedý kámen.

Ona poodešla do borůvčí a rozhlížela se napravo i nalevo. Chvíli jsem ji pozoroval a napadlo mě, že než se dá do nějakého vyprávění, mohl bych se opřít o velký plochý kámen opodál a zdřímnout si. Ale otočila se dřív, než jsem si lehl. Zda už někdo viděl, optala se, jak to vypadá v mohyle... Zda ji někdo za ta staletí otevřel a nahlédl dovnitř...

„Pro pána krále, co to dnes máš?" vzepřel jsem se. „Kdo by mohylu otvíral?" opakoval jsem slova, která mi říkával tatínek, když jsem se ho na totéž ptával, jakmile jsme sem přijeli na prázdniny, „nic by tam nenašel. Je tam rakev s kostmi Barbary z Mníšku, to je všechno. Víš, co by to bylo za práci, kopat ty kameny? A pak by se to ani nesmělo. Je to hrob."

Souhlasně kývla.

„Nikdo by to neudělal. Jistě máš pravdu. V mohyle je stará rakouská hraběnka."

Pak se smutně rozhlédla a tiše se zeptala, kdy myslím, že skončí válka.

„Prosím tě, nech toho," téměř jsem vybuchl, „jsme v lese." „Já vím," řekla překotně rychle, „já jen chtěla podotknout, že takových hochů, kterým vzali otce do koncentračního tábora, je moc, a že se tvůj tatínek vrátí. Že s tebou všechno dobře skončí... Ale se mnou to tak jisté není. Narodila jsem se v Safedu a ztratila jsem rodiče. Kdyby tam tenkrát nepřijeli Katzovi a neujali se mě, ani bych zde nebyla..." „No a co..." řekl jsem mrzutě, „tohle vím už asi pět let..." „Mám strach," potřásala hlavou, hledíc do borůvčí. „Nevím, co se mnou po válce bude. Nevím, kam půjdu a jak budu žít. Já ani nevím, budu-li žít vůbec. Zda vůbec přežiju válku."

S povzdechem jsem se zahleděl do mělkého jezírka, které vytvářel potůček mezi dvěma balvany. Zul jsem si patami střevíce a bosé nohy strčil do potůčku. Koník si hrál s větévkami pod smrkem, přibíhal ke mně a zase se vracel, když už provaz nestačil a nemohl dál. Trhala jahody, sluneční přísvit dopadal na její černé vlasy a červené tváře a na borůvčí kolem ní, a mně se zdálo, jako bych seděl před obrazem zakletého lesa.

„Michaeli," řekla s nepřítomným výrazem ve tváři, trhajíc jahody, „ty mě stále hubuješ a vyčítáš mi strach. Připomínáš, že mě sem Katzovi dali, abych přišla na jiné myšlenky a že by můj bratr takový nebyl. Ale jak se nemám bát? Ach, jak se nemám bát," zatřásla hlavou a pak pravila sklesle:

„Temná ruka se nad námi vznáší všude. Je nade mnou i tady v lese. Ty ji nevidíš. Ty vidíš jen krásný les, potok, jeskyni, mlýn, ale ji nevidíš. Tebe se, Michaeli, netýká. Proto ji nevidíš. Ale je to dobře," pohlédla na mne náhle a s uzarděním. „U mě je zas jiná temná ruka," odvrátil jsem se, „svou temnou ruku má každý. Ale já se tím netýrám. Já vím, že temná ruka není nade mnou, ale ve mně. To je veliký rozdíl. Ruka je má fantazie a je jen na mně, abych se jí zbavil. Prosím tě, budeme už mlčet." „Ba ne, Michaeli," zavrtěla zadumaně hlavou, „naše ruka není fantazie. U nás je skutečná jak tenhle les a je nad námi i v nás a pronikla i do naší minulosti. Vyhrabává z hrobů naše předky, ohmatává jejich kosti, zvažuje je a hází zpátky. Vždyť to sám víš, jednou jsi mi o tom vyprávěl..." A dříve než jsem mohl něco namítnout, připomenula, jak jednou po patnáctém březnu obsadili židovský hřbitov a celou noc otvírali hroby, odsunovali kameny, lezli k rakvím. Otec zprvu myslil, že hledají uprchlíky, ale zjistil, že otevírali i dětské rakvičky, v nichž se nikdo nemohl skrývat, nic nenašli. „Když někdo něco hledá u mrtvých, a to, co tam hledá, nenajde, vrhne se na živé, Michaeli. Temná ruka se stahuje nad živými, nade mnou, nad bratrem, nad námi všemi..."

„Chtějí vás oloupit," přerušil jsem ji prudce, „vzali vám věci, vyloučili ze škol. Ale o všechno vás už připravit nemůžou. Je začátek srpna 1941," zvolal jsem.

„To nemůžeme vědět," zavrtěla hlavou, „válka skončí třeba až za půl roku. Ale nejde jenom o loupení. Já cítím něco daleko horšího..." A hledíc do borůvčí, pravila:

„My jsme vlastně bídu nikdy nepoznali, měli jsme drogerii. Babka žila v bídě celý život. Ale ví, že zemře jako všichni lidé a odvezou ji na hřbitov. Znám ten hrob na vršíčku, je tam pohřben její muž. Kopeček hlíny bez jména a s rozeschlým křížkem. My však takový hrob možná vůbec mít nebudeme..."

„Ester," nutil jsem ji do klidného tónu, „byl jsem jednou jako docela malý na židovském hřbitově a nevzpomínám si, že by tam byly kopečky hlíny s rozeschlými křížky. Byly tam nádherné mramorové hroby..."

„Ty jsou na každém židovském hřbitově, Michaeli, ale to nic neznamená," řekla úporně. „Mně se zdá, že na nás vůbec hrob nečeká. Nás ruka tlačí na kraj něčeho, co je bez dna. Na kraj propasti. Ach," vzchopila se náhle, chvějíc hlavou, „já si někdy myslím, že by snad bylo lepší, kdybych už byla mrtvá a ležela na normálním hřbitově. Vedle babky nebo v mohyle místo paní z Mníšku, obklopena těmihle krásnými lesy. Víš, proto mám tu mohylu tak ráda. Ze v ní cítím útočiště. A kdyby tu se mnou ležel můj bratr, mohl by být šťasten. Nic lepšího by si ani nemohl přát."

Její představa mnou projela jako hřebík. Lesní obraz, před nímž jsem seděl, jako by se mírně zatemnil. Pohlédl jsem větvemi k nebi, ale bylo modré, jasné, kdesi na západě svítilo žhavé letní slunce.

Po krátkém mlčení, v němž jako by bzučelo nehmatatelné víření stále stejných myšlenek v mé sehnuté hlavě, po krátkém mlčení, v němž do pocitu tíhy a vyprahlosti šuměly stromy, bublal potůček a ztemnělý les kolem se opět poněkud vyjasnil, po krátkém mlčení jsem zvedl oči.

„Dnes," řekl jsem rozhodně, „píšu Mojžíšovi. Kdyby tu byl, užíval by prázdniny, ale ty bys mu chtěla namluvit nesmysly, zaživa mohl hledět jako do vlastní ztracené duše. Slunce nad ním sálalo plným jasným světlem a neztrácelo se ani pod mými šlépějemi. Mojžíš jí odepíše brzy, uvažoval jsem, odepíše jí asi okamžitě. Ona se bude pro tu chvíli trápit, snad na mne zanevře. Ale něco s ní dělat musím. Takhle by to dál nešlo. A už s ní nikdy nikam nepůjdu. Na jahody může chodit sama. Budu se chodit víc koupat, večer do lesa, k rozhledně, jeskyni, k mlýnu. Budu chodit s chlapci z vesnice, jak jsem to dělal odjakživa. Kdybych uměl psát básně! O ní bych nenapsal jedinou. Co bych také mohl? Kolik básní asi může napsat Mojžíš za týden, měsíc, prázdniny, žatu chvíli, než dojdeme domů? A o čem všem mohou být? Kdyby byl zde na mém místě, neměl by za nehet o čem psát.

Došli jsme na lesní křižovatku, kde kvetly plané růže. Zdalipak jednu utrhne, vzpomněl jsem si.

Přistoupila ke keři, ale náhle trhla rukou a napjatě se zahleděla lesem.

„Co je zas," zeptal jsem se.

„Ty neslyšíš? Neslyšíš ty rány? Tam, tam! Jako by tam něco dunělo..." ukazovala k mýtině, od níž nás dělil kus lesa.

„Ano," řekl jsem, „duníte tam. Šumí les," zvolal jsem. „V druhým uchu. Možná, že letí letadlo, je válka."

„Ty děláš legraci," řekla vyděšeně, „mně se zdá, že se tam něco děje." A náhle ukázala do kmenů borovic a znehybněla. „Támhle!" vykřikla, „támhle mezi stromy! Utíká, utíká a má něco na rameni. Blýská se to," vykřikla ještě silněji, „proboha, ta ubohá, vždyť ona prchá..."

„Proboha," trhl jsem uzdou koníka, „ty ses už opravdu zbláznila. Co zas vidíš? Letěl tam nějaký pták a peří se mu blýsklo. Prosím tě, pojď. Chceš si žehlit sukni."

„Dobrá," řekl jsem pak, dívaje se k mýtině, „když nechceš jít přes mýtinu, půjdem touhle cestou doleva a mýtinu obejdem! Dostáném se nad úvoz. Ale pamatuj si, že si musíme pospíšit. Je to oklika. Chci psát dopis." Popotáhl jsem koníka a šel jsem. Odstoupila od růží a pospíchala za mnou, červená jak rak, hrozila se dopisu, styděla se. Klopýtala za mnou se sehnutou hlavou, ale račí červeň v jejích tvářích za chvíli trochu polevila, jak jsem si všiml, když jsem se otočil. „Co mě to jen napadlo," vzdychla, když jsme přicházeli na písčitý úvoz, „kdyby to věděli doma, měla bych asi mrzutost..." V úvozu opět promluvila. Jako by se mě pokoušela smířit. Vzpomněla si na mech, který obrůstá kameny ovocných stromů. Jak jej odstranit koštětem namočeným v louhu a v kyselině karbolové. Pak si vzpomněla na konec světa. Přijde prý snad za miliony let. Podle jedněch Židů se zjeví Mesiáš a založí na zemi ráj. Podle jedné tajné židovské knihy vyjde zvláštní slunce a osvítí všechno lidstvo, takže přestane zlo, strachy nejistota, přijde vzkříšení a věčný mír. Podle jiných Židů už Mesiáš přišel a je jen třeba vrátit se k pokání a pokoře. Po chvíli promluvila o receptu na výrobu tekutého klihu z kostí... Pohazoval jsem uzdou koníka, koník kýval hlavou, hleděl jsem na bílé křemínky v písku, občas do některého kopl. Co jí Mojžíš napíše, až se doví, jak se vyděsila? Z temné ruky světa, v němž žijeme. Který začíná za tímto lesem... Právě jsme z něho vycházeli.

„Kouknu se, zda mám dopisní známku. Jinak jde Růženka na poštu," řekl jsem, když jsme se octli za bránou na začátku široké vyprahlé cesty pod modrým čistým nebem.

„Jmenuji se Ester a můj bratr má jméno po praotci," řekla nečekaně bez jakékoli souvislosti.

„To vím pět let, nejsem blbej," vybuchl jsem.

„Ale já jsem se jen potřebovala svěřit," vydechla provinile, „někomu se svěřit se svou hrůzou..."

V té chvíli jako by v mém umdleném pozlobeném nitru rozkvetla růže. Vehnala se mi krev do tváří a srdce se mi roztlouklo.

„Všechny ochráním," řekl jsem spíše sám sobě než jí. „Ochráním všechny, na které sahá temná ruka!"

Nejistě na mne pohlédla.

„Ovšem, to jsi celá ty," ušklíbl jsem se, „s tebou se o tom bavit nebudu. O tom můžu mluvit jen s Mojžíšem. Jen co se vrátím domů..."

Představa, která mě napadla, byla strhující. Neumím psát básně, ale udělám něco jiného. Až dorostu, budu jezdit po světě a přednášet. Přednášet o Jeruzalémě a Safedu, o jejich dějinách, knihách a objevech. Mluvit na schůzích, na ulicích, v divadlech, na univerzitách, kongresech. Aby už nebyly takovéhle protivné Ester, plné strachu a zvrácených fantazií, aby nikdy nikdo neměl přítele, kterého by jeho sestra zaživa pohřbívala, aby se už nikdy nevyskytl takový ubohý hoch jako já. Aby vzplálo nové slunce nad světem. Dobré, krásné slunce bez stínu zla a špatnosti. Aby přišlo vzkříšení, rozkvetly růže přátelství a lásky, mír... Ale o tom s ní mluvit nemohu. O ní napíši dopis.

Tak jsem byl stržen, že jsem přehlédl růži, kterou mi podávala se slovy jakési prosby. Opakovala to s bázlivým úsměvem, teprve teď jsem spatřil růži, kterou zřejmě uškubla v lese. Vzal jsem ji, sedl na koníka... Šla vedle mne v opáncích a s košíkem jahod a mně připadalo, jako bychom představovali nepodařený obrázek z bible... Tak jsme se vraceli širokou vyprahlou kamenitou cestou domů...

Když jsme přicházeli ke dvoru, seskočil jsem. Pak jsem zahlédl, že na slámě před stájí stojí podkoní Piskáč a nahlíží dovnitř, jako by chtěl vidět, zda se už koník vrátil. Bylo to jedno. Podkoní byl slušný člověk. Přišel ubohý přihlouplý hoch, který se ve dvoře stará o koně, a s nemotornou úklonou a slinami u úst koníka odvedl. Řekla, že se mi to povede. Že tomu věří. Že to dokáži. Podotkla, že ona by se ráda odměnila babce, že u ní tráví léto, alespoň měšečkem peněz, rodičům Katzům tisíckrát nějakou dobrou prací, a pak s uzarděním pohlédla na mne. Pak se zahleděla na druhou stranu vzdálené vsi, kde se klenul vršíček s kostelem a s hřbitovem svatého Jáchyma.

U zahrady stála babka a usmívala se bezzubými ústy. „Co je?" zeptal jsem se.

„Ale spravím si chalupu. Někdo mi ji rozbil," usmívala se. „A slečinka namočí kosu ve švy zázračný vodičce. Je už celá tupá." „Ráno spadl došek," vysvětlila Ester a pak ještě řekla:

„Když vadnou růže, mohou se dát stonky do vařící vody, a jak se voda ochlazuje, růže oživují. Také se mohou držet nad řeřavým uhlím nebo svíčkou a pak dát do studené vody."

Odkud všechny tyhle nesmysly má, blesklo mi vztekle, to přece nemá z drogerie.

„Nebudeš psát bratrovi, že ano," bázlivě zašeptala u dveří, sypajíc jahody do kbelíku.

V hale jsem strčil růži k jedlovým větvím do vázy.

Na schodech stála Růženka.

Spínala ruce a sotva mluvila.

Před chvíli byl u nás hajný Würstl z vesnice. Nevíme-li, co se děje. Jestli jsme v lese nepotkali ženskou s něčím přes rameno a nedali se s ní do řeči. Na návsi je oprýskané německé auto... Obořil jsem se na ni, co ji tak vzrušuje... „Takových pitomých aut je dost i jinde a mám už toho všeho plný zuby. Už mi to začíná jít na nervy. Mám prázdniny, ale připadám si tady jako v blázinci. Jdu psát dopis a ať se nikdo neodváží mě rušit pitomými žvásty."

„Ale to auto na návsi je vojenské," rozzlobeně vykřikla, „nějaký archeologové, přijeli zkoumat hroby a měli automaty. Hledali špiony a jsou zlostí bez sebe, že je nenašli. A hajná do toho auta kopla..."

V pokoji jsem za sebou zamkl dveře, vyhledal papír a obálku barvy chamois, také jsem našel dopisní známku a otevřel zelený inkoust. Ale dřív než jsem sedl za stůl a uchopil pero, abych napsal o Ester Katzové a o tom, jak jsem se rozhodl bojovat, přistoupil jsem ještě k oknu. K oknu, z něhož je vidět ke vsi. Podíval jsem se, jak se vracejí.

Šly pod modrým letním nebem zkratkou, od svatého Jana po mezích posečených polí k šípkovým keřům, které rostou uprostřed. Babka nesla na ramenou kosu a mně připadalo, jako by tam kráčela smrt. Ona za ní nesla prázdný košík... Náhle jsem spatřil podkoního Piskáče, jak k nim běží přes pole. V tu chvíli se z šípkových keřů vynořil člověk ve vysokých botách a uniformě. Viděl jsem, jak se obě zastavily. Jak ona upustila košík, bodejť by jej neupustila, zřejmě se vylekala k smrti. Pak k nim Piskáč doběhl a ten její prázdný košík nabral botou, až vyletěl na keř jako kus hloupého proutí... Pak ten v uniformě zdvihl ruku... Pak chytil Ester za rameno, zacloumal jí, až téměř upadla, a táhl ji k vesnici. Podkoní se za nimi táhl jak pes... Za chvíli stála u šípkových keřů jen babka. Stála tam v těch polích s kosou na rameni jako zkamenělá socha.“.«[1]