V noci jsem snil, že jsem motýlem

Margaret Atwoodová si již v roce 1983, tedy po 20 letech své činné spisovatelské dráhy, vydobyla jméno nejlepší současné kanadské spisovatelky, ba jedné z nejlepších autorek moderní prózy 20. století. Její počin Hra na vraha je tak vhodné hodnotit právě v tomto světle, kdy Atwoodová jakožto úspěšná a zavedená autorka dává svým zástupům věrných čtenářů, ale i kritikům, nahlédnout do své tvůrčí kuchyně s útržky krátkých skic, s náměty drobných reminiscencí a ironických črtů s humorem často na úkor sebe sama.

Ba, při rychlém posudku by se mohlo zdát, že Hra na vraha je knihou z onoho soudku, kdy autor opojený úspěchem nekriticky publikuje i zápisky ze soukromého deníčku a čtenáře tak nepřímo připodobňuje k ovcím, které slepě následují svého duchovního pastýře.

Avšak současně autorčina stručnost bez nadbytečného stylistického zaobalení skýtá údernost, ale i možnost říci právě jen ono jádro věci bez dalšího změlčování tématu tím, že čtenář bude ke smyslu sdělení veden polopatickou cestou uměle vytvořeného příběhu. Hra na vraha je tak co do stylistiky a sdělení namísto povídkové sbírky nutné brát jako přírůstek do esejistického žánru.

Ostatně kdybych měl v tvorbě Margaret Atwoodové vypíchnout prvek, který na ni oceňuji nejvíce, pak je to její myšlenková přirozenost bez patetického vnucování logických postulátů, které mají, co do své nabubřelosti, často navrch nad samotnou podstatou uměleckého díla.