„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1983

Graham Greene: Desátý muž

Graham Greene: Desátý muž

The Tenth Man, 1944

Graham Greene napsal novelu Desátý muž v roce 1944 a to jako filmový námět pro hollywoodské studio MGM, se kterým byl Greene nucen jakožto začínající spisovatel uzavřít nevýhodnou smlouvu, kdy se krom jiného vzdal veškerých autorských práv. Ale film nebyl nakonec realizován a novela tak upadla do zapomnění a to jak v MGM, tak v paměti samotného Greena. V roce 1948 tak Greene napsal opět jako podklad ke scénáři jinou povídku s podobným názvem, avšak se zcela rozdílným motivem a to Třetí muž, jež byla naopak velmi úspěšně zfilmována, kdy stejnojmenný film je dnes považován za jeden z nejlepších snímků žánru noir. Samotná novela Desátý muž byla objevena až po čtyřiceti letech v roce 1983, kdy americký nakladatel Anthony Blond od MGM odkoupil veškerá práva a poslal ji Greenovi, aby na ní dle svého uvážení udělal případné úpravy. Greene si sice na text Desátého muže nevzpomínal, ale ve svém soukromém archivu objevil, že se tímto námětem jako možným filmovým scénářem zaobíral již v roce 1937.
Ettore Scola: Tančírna

Ettore Scola: Tančírna

Slavný film italského režiséra Ettorea Scoly Tančírna byl natočen na základě divadelní hry francouzského dramatika Jean-Claudeho Penchenata z roku 1981, kterou uvádělo pařížské divadlo Le Theatre du Campagnol. Autor hry Penchenat pak s Ettorem Scolou spolupracoval i na psaní scénáře, a herecké osazenstvo z divadelního představení se z velké části objevilo i ve filmovém ztvárnění. Jak původní hra tak i dramatem inspirovaný film byly pojaty jako pantomima, kdy děj, jenž znázorňuje historické události ve Francii a to od roku 1936 do počátku 80. let, je znázorněn pomocí proměňujících se tanečních stylů, hudby i stylu oblékání, jež se v jednotlivých epochách střídají v jedné z pařížských tančíren.
Aki Kaurismäki: Zločin a trest

Aki Kaurismäki: Zločin a trest

Román Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a Trest jakožto jedno z nejzákladnějších děl světové literatury opakovaně vzbuzuje mnoho dalších interpretací a adaptací - jen těch filmových lze od první filmové verze z roku 1913 napočítat více než dvě desítky, televizní příspěvky v to nepočítaje (zdroj: filmová databáze imdb.com). Nicméně přes ohromující počet filmových reflexí (dle stejného zdroje vzniklo na základě Dostojevského díla k dnešnímu dni 182 filmových děl), nepatří adaptace Dostojevského díla k těm nejzdařilejším - za zmínku snad stojí jen americký velkofilm Bratři Karamazovi z roku 1958, český Návrat idiota z roku 1999 a stejnojmenná variace na Zločin a Trest v podání finského režiséra Aki Kaurismäkiho z roku 1983.
Margaret Atwoodová: Hra na vraha

Margaret Atwoodová: Hra na vraha

Murder in the Dark, 1983

Margaret Atwoodová si již v roce 1983, tedy po 20 letech své činné spisovatelské dráhy, vydobyla jméno nejlepší současné kanadské spisovatelky, ba jedné z nejlepších autorek moderní prózy 20. století. Její počin Hra na vraha je tak vhodné hodnotit právě v tomto světle, kdy Atwoodová jakožto úspěšná a zavedená autorka dává svým zástupům věrných čtenářů, ale i kritikům, nahlédnout do své tvůrčí kuchyně s útržky krátkých skic, s náměty drobných reminiscencí a ironických črtů s humorem často na úkor sebe sama.
Salman Rushdie: Hanba

Salman Rushdie: Hanba

Shame, 1983

Salman Rushdie ve svém díle typicky kombinuje prvky magického realismu a příběhu s pozadím v autentických osobách a událostech., Vypravěčský styl kolážově kombinuje klasickou románovou stylistiku s volným esejem tak, že celé Rushdieho dílo lze umístit někam mezi Gabriela Garcíu Márqueze, mistra žánru magického realismu, a Milana Kunderu, předního představitele moderního eseje. Ovšem s tím dodatkem, že kvalit obou Rushdie dosahuje jen z malé části.
John Maxwell Coetzee: Život a doba Michaela K

John Maxwell Coetzee: Život a doba Michaela K

Life & Times of Michael K, 1983

Byť u nás patří jihoafrický spisovatel John Maxwell Coetzee k relativně neznámým a s jistou nadsázkou pro masového čtenáře i nezajímavým autorům, ve světovém kontextu je jediným spisovatelem, jenž se může honosit dvojnásobným oceněním prestižní Booker Prize. Asi též nelze opomenout, že Coetzee je nositelem Nobelovy ceny za rok 2003. V češtině doposud vyšla Coetzeeho klíčová díla (oceněná zmíněným Booker Prize) Život a doba Michaela K (1983) a Nemilost (1999), potažmo Čekání na barbary (1980), Chlapectví (2002), Elizabeth Costello (2003) a Pomalý muž (2005).
Jan Švankmajer: Do pivnice

Jan Švankmajer: Do pivnice

Ač možná bude nejeden zlatého moku chtivý divák zklamán, hříčka Jana Švankmajera, pojednává o strachu a zejména přebujelé fantazii malé holčičky, záměrně ne nepodobné Červené Karkulce. Snad aby se v diváku probudily dávno zapomenuté asociace s hororovými traumaty, jimiž utrpěl v dětství, když byl, podobně jako naše malá hrdinka, poslán do sklepa pro brambory.
Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Jan Švankmajer: Kyvadlo, jáma a naděje

Přes jednoznačnou cílenost díla, která nemohla obstát jak u soudobé kritiky tak u literární vědy v současnosti, je Edgar Allan Poe nejen génius ale rovněž je i klasik toho nejtěžšího formátu, jehož povídky budou čteny ještě za tisíc let. A co je větší známkou kvality než absolutní rezistence vůči času ?!!. Přes všeobecné kulturní nasáknutí, kdy se Poe stal nezbytnou součástí světového kulturního bohatství, nalezneme jen nemálo kvalitních interpretací, jež by dokázaly Poea oživit a zesoučasnit, aniž by původní předlohu degradovaly na pouhý kýč (, kterým svým způsobem sice předloha je, avšak kýč dovedený k nejvyšší dokonalosti) a mezi ty nepočetné interprety, jež se dokázali s jeho odkazem jako rovný s rovným vypořádat, patří právě Jan Švankmajer, jež svůj v pořadí druhý film s Poeovou variací (po o dva roky starším Zániku domu Usherů z roku 1981) na jeho snad vedle Zlatého Skarabea nejznámější povídku vůbec, Jáma a kyvadlo, kdy svůj scénář rozšířil i o námět Auguste Villiers de l'Isle-Adama, Naděje tak, že Kyvadlo, jáma a naděje dostalo onen požadovaný přísvit čerstvého světla i zcela nový nečekaný závěr.
21. Prosinec 2008
Věra Chytilová: Faunovo velmi pozdní odpoledne

Věra Chytilová: Faunovo velmi pozdní odpoledne

O tom, že snímek Faunovo velmi pozdní odpoledne svého diváka doslova učaruje, se není ani nutné šířeji zmiňovat, problém však nastává až při pokusu přesněji definovat „proč?“ - je to neopakovatelným způsobem režisérské práce Věry Chytilové, jež si nikdy neodpustí mísit psychologické podhoubí s filmovou hrou kamery, střídat komiku i tragiku s absurdnem tak, že vytváří nadpozemsky přízemní realitu v jejímž světle jsou fauni odhaleni jako šašci paběrkující s tím málem, co životu dali?