„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Literární experiment

Publikumsbeschimpfung, 1966

„vy chataři, vy Češi, vy špinaví cikáni, vy čumilové, vy Mongolové, vy hovada…“
Peter Handke: Spílání publiku

Peter Handke: Spílání publiku

8. června 1966 byla v rámci akce zvané Týden experimentálního divadla ve frankfurtském divadle Theater am Turm uvedena hra začínajícího autora Petera Handkeho Spílání publiku, jež krom předpokládané provokace s následným pobouřením veřejnosti znamenala i jeden z revolučních okamžiků v dějinách moderního divadla. - Spílání publiku nebyla zdaleka první divadelní provokace, kdy již ve 20. letech 20. století probíhaly dadaistické divadelní performance, kdy se například zhasl divadelní sál a namísto divadelního představení herci házeli mezi překvapené diváky kuličky, či již v roce 1948 Eugène Ionesco napsal surrealistickou antihru s parodováním textu z učebnice angličtiny Plešatá zpěvačka. Handke však oproti všem podobným pokusům přinesl novou koncepci v tom, že jeho hra, či snad lépe antihra, se neobrací k diváku s jakýmkoliv sdělením a herci mají „zakázáno“ hrát - Handke proto herce nenazývá herci ale spíkry, či v českém překladu mluvčími.
Otakáro Schmidt: Eliška má ráda divočinu

Otakáro Schmidt: Eliška má ráda divočinu

1997

Imaginativní snímek Eliška má ráda divočinu z roku 1999 je polozapomenutou a nedoceněnou perlou české polistopadové kinematografie, jež prošla bez většího ohlasu kiny, festivaly i televizí a dnes je kultovní legendou jen pro pár zasvěcených filmových fajnšmekrů. Ale o to více zapomenuta, ba spíše neobjevena, zůstala stejnojmenná literární podoba, jež sice vznikla o dva roky dříve než film, ale již na základě hotového filmového scénáře. Současně autor scénáře i novely Otakáro Schmidt původní filmový příběh značně přepsal tak, aby byly před čtenářem rozvinuty zamýšlené filmové obrazy, potažmo dostal konkrétní kontury ve scénáři jen velmi nesouvisle naznačený příběh.
Irvine Welsh: Acid House

Irvine Welsh: Acid House

The Acid House, 1994

Poté, co skotský rodák z Edinburghu Irvine Welsh v roce 1993 vydal svou románovou prvotinu Trainspotting, respektive v roce následujícím povídkovou sbírku Acid House, jako by obrátil list v dějinách literatury a doposud kultovní autoři à Charles Bukowski, Jack Kerouac či William Seward Burroughs, kteří ještě zdaleka nestihli být přeloženi a vydáni v českém jazyce, beznadějně zapadli do propadliště dějin s tím, že jejich provokativní, ba často i exhibující próza, se v porovnání s Welshem stala četba pro čtenáře tak maximálně školou povinných.
Junot Díaz: Krátký, leč podivuhodný život Oskara Wajda

Junot Díaz: Krátký, leč podivuhodný život Oskara Wajda

The Brief Wondrous Life of Oscar Wao, 2007

V pořadí první román, Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, původem dominikánského spisovatele Junota Díaze vyvolal silnou odezvu u literární kritiky a byl i oceněn prestižní Pullizerovou cenou. - A román opravdu navenek budí dojem výjimečného díla se všemi aspekty, které má obsahovat současný moderní román - počínaje poetickým příběhem, který je tragickou ságou rodiny De Leónů na pozadí jedné z nejhrozivějších středoamerických diktatur Rafaela Trujillo Molina, přes všudepřítomnou symboličnost v prokletí rodiny a až po časté střídání perspektiv a časových rovin. To vše je navíc doplněno jazykem plných hispanismů tak, že by se na první dojem mohlo zdát, že Junot Díaz je autorem nejvyšší světové ligy.
Margaret Atwoodová: Hra na vraha

Margaret Atwoodová: Hra na vraha

Murder in the Dark, 1983

Margaret Atwoodová si již v roce 1983, tedy po 20 letech své činné spisovatelské dráhy, vydobyla jméno nejlepší současné kanadské spisovatelky, ba jedné z nejlepších autorek moderní prózy 20. století. Její počin Hra na vraha je tak vhodné hodnotit právě v tomto světle, kdy Atwoodová jakožto úspěšná a zavedená autorka dává svým zástupům věrných čtenářů, ale i kritikům, nahlédnout do své tvůrčí kuchyně s útržky krátkých skic, s náměty drobných reminiscencí a ironických črtů s humorem často na úkor sebe sama.
William Seward Burroughs: Kočka v nás

William Seward Burroughs: Kočka v nás

The Cat Inside, 1986

Bylo-li cílem ostatních beatniků se v prvé řadě stát renomovaným spisovatelem, ne-li citovaným intelektuálem, potom jejich pomyslný vůdce, William Seward Burroughs, od svých literárních počátků vždy inklinoval k experimentu a bourání mantinelů tak, že ať vezmeme oblast literatury, drog, poezie, malířství či hudby, pak Burroughs vždy stál v první linii hledání nových uměleckých forem vyjádření.
Haruki Murakami: Afterdark

Haruki Murakami: Afterdark

アフターダーク (Afutā Dāku), 2004

Premisou kratičké novely Haruki Murakamiho Afterdark, která má být, jak asociuje samotný název, sondou do nočního života velkoměsta, je lehce naivní koketérie s formou filmového scénáře. A ačkoliv je Murakami mistrný vypravěč, v případě Afterdark se lze dohadovat, že filmová asociace, kterou se nám snaží autor nadhazovat, je z jeho strany v prvé řadě ctností z nouze, protože tento křečovitě šroubovaný příběh by v jasně definované kategorii novely prostě nemohl před čtenářem obstát.
Boris Vian: Mravenci

Boris Vian: Mravenci

Les fourmis, 1949

Boris Vian zemřel velmi předčasně v 39 letech na zástavu srdce, stihl toho za tento svůj velmi krátký život požehnaně. Spíše než jako spisovatel tak bývá uvozován přízvisky jako prozaik, novinář, hudební skladatel, dramatik, herec, malíř, hudebník, kritik, překladatel, scenárista a snad nejvíce jako člen Collegia Pataphysicum, tedy společností bojující satirou proti lidské hlouposti inspirované posmrtně vydaným dílkem Alfreda Jarryho Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika.
Milan Kundera: Nesmrtelnost

Milan Kundera: Nesmrtelnost

L'Immortalité, 1990

Stěžejní bod díla Milana Kundery, v současnosti zcela neoddiskutovatelně nejlepšího českého spisovatele, lze definovat zejména jako přesah od čistě beletristického pojetí k filozofickým a estetickým úvahám tak, že je Kundera často zmiňován jako stvořitel moderního esejistického žánru.
William Seward Burroughs: Nahý oběd

William Seward Burroughs: Nahý oběd

The Naked Lunch, 1959

William Seward Burroughs se od roku 1944 na patnáct let stává těžce drogově závislým, kdy experimentoval snad se všemi možnými i nemožnými psychotropními látkami. Své zkušenosti z tohoto období líčí jednak ve své první novele Feťák (Junkie, 1953, I. necenzurované vydání 1977) a jednak v zápiscích, které si po dobu své závislosti vedl, jež byly vydány pod názvem Nahý oběd:
Ladislav Klíma: Putování slepého hada za pravdou

Ladislav Klíma: Putování slepého hada za pravdou

1917

Přínos Ladislava Klímy na poli filozofie není v objevném myšlenkovém směru, ale v pojetí filozofie jako náplně všedního života, který se rozhodl věnovat právě důkazu pravdivosti svých idejí. Je následovníkem Schopenhauera, Nietzcheho a Solovjeva, ale nespokojuje se s jejich prázdnými slovy, chce filozofii, kterou hlásá, filozofii egodeismu, boha, pro kterého existují jen vlastní myšlenky, i žít. Klíma po svém otci zdědil majetek, který by mu při rozumném hospodaření stačil na zbytek života a který by mohl plně věnovat jen své filozofii, ale záměrně v protikladu se skrblivým Schopenhauerem o tento majetek velmi záhy přichází.