V noci jsem snil, že jsem motýlem

Thomas Mann, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929, proslul zejména svou novelou Smrt v Benátkách z roku 1912, ve které se v postavě svého alter ega Gustavu von Aschenbachovi veřejně vyznal ze své latentní homosexuality. Dalším z proslulých Mannových románů je se Smrtí v Benátkách zdánlivě nijak nesouvisející Kouzelný vrch, jenž začal psát na základě několika týdenní návštěvy své ženy Katie v plicním sanatoriu ve švýcarském Davosu. Mann zde byl fascinován postavami tuberkulózních pacientů, kteří dokázali žít ve zcela jiné rychlosti plynutí času s přísným dodržování léčebných procedur s mnohahodinovými pobyty na lehátku na mrazu a vůbec odlišné vnímání světa i lidí pacientů ze sanatoria a obyvatel z rovin.

Kouzelný vrch se ve své výsledné formě stal rozsáhlou Mannovou proklamací svého filozofujícího světonázoru, v původním záměru měl však být jen krátkou ironizující alegorií davoského sanatoria a současně i protikladem k zmíněné Smrtí v Benátkách, jež byla právě připravována k tisku. Protikladem sexuálního jiskření mezi postavami stárnoucího Gustava von Aschenbacha a čtrnáctiletého polského chlapce Tadzia čili Tadeáše Mann položil platonický vztah mezi mladým německým absolventem lodního stavitelství Hansem Castorpem a kavkazskou kráskou Claudií Chauchat.

Psaní románu se oproti původní koncepci krátké satiry protáhlo na celých 13 let, s počátkem v roce 1912 a dokončením v roce 1924 s tím, že po vypuknutí I. světové války práci zcela přerušil. Román tak byl psán po etapách, jež se odrážejí i v kvalitách výsledného díla - jednoznačně nejzdařilejší je první čtvrtina románu, ve které Mann mapuje úvodní šestitýdenní pobyt Hanse Castorpa, jenž do sanatoria přijel na návštěvu za svým bratrancem Joachimem Ziemssenem. V dalším roce po dočasném odjezdu Joachima do vojenské služby se námět vyprávění přesunul od všeobecného popisu sanatoria a jeho kosmopolitních obyvatel směrem k intelektuálním protivníkům italského humanistického učence a spisovatele Lodovico Settembrini a radikalisty, jezuitského seminaristy a pokřtěného Žida Leo Naphty, mezi kterými probíhali mnohahodinové učenecké debaty, jež oba nakonec dohnaly až k nenávisti a osobnímu souboji s pistolemi - poté, co Settembrini odmítne v souladu se svými humanistickými ideály byť jen zamířit, se Naphta zastřelí.

V závěru románu se po několikaletém časovém skoku dozvíme, že ačkoliv je Joachim po roce pobytu prohlášen za zcela uzdraveného, strávil v sanatoriu dalších šest roků proto, že mikrosvět sanatoria i lázeňský denní řád mu dával dostatečnou protiváhu ke světu tam dole, ve kterém ho ostatně stejně nic a nikdo nečeká.

V kritickém literárním hodnocení bývá Kouzelný vrch zařazován do žánru tzv. Bildungsroman, tedy výchovného románu, který se v evropské literatuře doznával oblíbenost zejména ke konci 18. a v první polovině 19. století, a jehož postupy Mann do jisté míry parodoval.

Mezi výjimečné pasáže patří popisy smrti, respektive různorodý boj pacientů s ní v závěrečných fázích nemoci či popisy nádherné alpské přírody v podobě Hansových lyžařských výprav - tyto pasáže jsou však obsaženy ve zmíněné kvalitativně nejzdařilejší úvodní čtvrtině románu.