V noci jsem snil, že jsem motýlem

Lidi musí člověk vidět shora. Zhasínal jsem světlo a přistupoval k oknu: ani je nenapadlo, že by je někdo mohl pozorovat svrchu. Dbají na fasádu, někdy na zadek, ale všechny jejich efekty jsou vypočítané pro diváky měřící metr sedmdesát. Kdo kdy uvažoval, jaký tvar má čtvrťák viděný ze šestého patra? Zapomínají chránit si ramena a lebky pestrými barvami a nápadnými látkami, nedovedou bojovat proti tomu velikému nepříteli lidstva: perspektivě z nadhledu. Vykláněl jsem se a dával jsem se do smíchu: kampak se poděl ten slavný »vzpřímený postoj«, na který jsou tak pyšní? Rozplácávali se o chodník a dvě dlouhé, poloplazivé nohy jim trčely zpod ramen.

Na balkóně šestého patra, tam jsem měl strávit celý život. Člověk musí podpírat mravní nadřazenost hmotnými symboly, jinak by klesla dolů. A v čem právě spočívá moje nadřazenost nad lidmi? Je to nadřazenost postoje, nic jiného; postavil jsem se nad to lidské, co ve mně je, a pozoruji to. Proto jsem měl rád věže Notre-Dame, plošiny na Eiffelovce, Sacré-Coeur, své šesté patro v ulici Delambre. Jsou to výtečné symboly.

Někdy bylo nutné sejít zase dolů do ulic. Třeba když jsem šel do kanceláře. Dusil jsem se. Když je člověk s lidmi na jedné rovině, je mnohem těžší se na ně dívat jako na mravence: dotýká se jich. Jednou jsem viděl na ulici nějakého mrtvého chlapa. Upadl na nos. Obrátili ho, krvácel. Viděl jsem jeho otevřeně oči, šilhavý výraz a všechnu tu krev. Říkal jsem si: »To nic není, není to o nic dojemnější než čerstvý nátěr. Prostě mu namalovali nos na červeno, nic víc.« Ale pocítil jsem odpornou sladkost, chytila mě v nohou a vzadu v krku, omdlel jsem. Donesli mě někam do lékárny, plácali mě po ramenech a dali mi vypít nějaký alkohol. Byl bych je zabil.

Věděl jsem, že jsou mí nepřátelé, ale oni to nevěděli. Měli se mezi sebou rádi, tiskli si lokty; a mne by byli tu a tam taky poplácali, protože si myslili, že jsem jako oni. Kdyby však byli mohli uhádnout sebemenší kousíček pravdy, byli by mne zbili. Však to také později udělali. Když mě chytli a když se dozvěděli, kdo jsem, týrali mě, tloukli mě na komisařství dvě hodiny, fackovali mě a bili pěstí, kroutili mi ruce, strhali mi kalhoty, pak mi nakonec shodili na zem monokl, a když jsem ho hledal po všech čtyřech, chechtali se a kopali mě do zadku. Vždycky jsem tušil, že mě nakonec budou bít; nejsem silný a nemohu se bránit. Někteří z nich na mne už dlouho číhali: ti velcí. Vráželi do mne na ulici, jen tak pro legraci, aby viděli, co budu dělat. Nic jsem neříkal. Dělal jsem, jako že nechápu. A přece mě dostali. Měl jsem z nich strach; byla to předtucha. Ale rozumíte, měl jsem,vážnější důvody, proč jsem je nenáviděl.

Z toho hlediska šlo všechno mnohem líp ode dne, kdy jsem si koupil revolver. Člověk se cítí silný, když s sebou vytrvale nosí věc, která může vybouchnout a dělat rámus. Brával jsem si ho v neděli, strčil jsem si ho prostě do kapsy u kalhot a pak jsem šel na procházku - obyčejně na bulváry. Cítil jsem ho, jak mi táhne kalhoty dolů jako krab, cítil jsem, jak mě studí na stehně. Ale pomalu se dotykem s mým tělem zahříval. Měl jsem trochu strnulou chůzi, vypadal jsem jako chlap, když mu začíná tvrdnout a brání mu v chůzi. Vsunul jsem ruku do kapsy a nahmatal jsem předmět. Občas jsem zašel na pisoár - i tam jsem dával pozor, protože člověk tam občas mívá sousedy -, vytáhl jsem revolver, potěžkával ho, díval se na jeho pažbu s černými čtverečky a na černou spoušť, která vypadá jako polozavřené víčko. Ti druzí, ti, co viděli zvenku mé rozkročené nohy a spodek mých kalhot, mysleli, že močím. Ale já nikdy nemočím v pisoárech.

Jednou večer mne napadlo, že bych mohl střílet po lidech. Byla to sobota večer, vyšel jsem z domu, abych vyhledal Leu, jednu blondýnu, která chodí na štrych před hotel na bulváru Montparnasse. Nikdy jsem neměl žádný intimní styk se ženami: byl bych se cítil jako znásilněný. Člověk je má sice pod sebou, dobře, ale hltají vám spodek velikánskými chlupatými ústy, a podle toho, co jsem slyšel, vydělávají na tom obchodě ony, a pořádně. Já po nikom nic nechci, ale taky nechci sám nic dávat. Anebo bych byl potřeboval ženskou chladnou a zbožnou, která by mne snášela jen s odporem. První sobotu každého měsíce jsem chodil s Leou nahoru na pokoj v hotelu Duquesne. Svlíkala se a já se na ni díval, aniž jsem se jí dotkl. Někdy to do kalhot vyteklo samo, jindy jsem měl čas sejít domů a tam se dodělat. Tenkrát večer jsem ji nenašel na jejím místě. Chvilku jsem na ni čekal, a když jsem ji neviděl přicházet, myslel jsem, že ji sebrali. Bylo to začátkem ledna a hodně mrzlo. Byl jsem velmi zklamaný; jsem totiž představivý typ a živě jsem si představoval rozkoš, kterou jsem z toho večera chtěl vyzískat. Pravda, v Oděské ulici byla jedna bruneta, které jsem si často všiml, trochu moc zralá, ale pevná a oplácaná: zralé ženy mi nejsou protivné, když jsou svlečené, vypadají víc nahé než ostatní. Ale ona neznala mé zvyky a trochu mi nahánělo strach všechno jí to po lopatě vykládat. A pak, nedůvěřuji novým známostem; tyhle ženské mohou mít někde za dveřmi schovaného pasáka, a potom se najednou chlap objeví a sebere vám peníze. Můžete ještě mluvit o štěstí, když vám nevrazí pár facek. Přece však jsem tehdy večer nabral odvahu, ani nevím jak, a rozhodl jsem se, že zajdu domů pro revolver a pustím se do toho dobrodružství.

Když jsem o čtvrt hodiny později tu ženskou oslovil, měl jsem zbraň v kapse a ničeho už jsem se nebál. Když se na ni člověk podíval zblízka, vypadala spíš uboze. Podobala se mé sousedce odnaproti, ženě poddůstojníka, a to mne velice potěšilo, protože tu jsem si už dlouho přál vidět nahou. Oblékala se před otevřeným oknem, když poddůstojník odešel, a já jsem se často schoval za záclonou, abych ji překvapil. Ale ona se myla vzadu v pokoji.

V hotelu Stella byl už jenom jeden volný pokoj, nahoře ve čtvrtém patře. Šli jsme nahoru. Ženská byla dost těžká a zůstávala stát na každém schodu, aby si vydechla. Bylo mi velmi příjemně, jsem štíhlý, i když mám břicho, a k tomu, aby mi došel dech, by bylo zapotřebí víc než čtyři patra. Na chodbě čtvrtého poschodí se zastavila a položila si pravou ruku na srdce; mohutně přitom oddychovala. V levé ruce držela klíč od pokoje.

»Je to vysoko,« řekla a snaživě se na mne usmála. Neodpověděl jsem, vzal jsem jí klíč a otevřel dveře. Levou rukou jsem držel revolver, napřažený v kapse rovnou před sebe, a nepustil jsem ho, dokud jsem neotočil vypínačem. Pokoj byl prázdný. Na umyvadlo položili čtvereček zeleného mýdla pro holku. Usmál jsem se: u mne nemají ani bidety, ani čtverečky mýdla moc velký smysl. Ona za mnou pořád oddychovala, a to mě vzrušovalo. Obrátil jsem se: nastavila mi ústa. Odstrčil jsem ji.

»Svlíkni se,« řekl jsem jí.

Bylo tam čalouněné křeslo; pohodlně jsem se usadil. Při takových příležitostech lituju, že nekouřím. Žena si svlíkla šaty; potom se zarazila a vrhla po mně nedůvěřivý pohled.

»Jak se jmenuješ?« zeptal jsem se jí a převalil se dozadu.

»Renée.«

»Tak si pospěš, Renée, čekám.«

»Ty se nesvlíkneš?«

»Dělej,« povídám jí, »o mě se nestarej.«

Spustila kalhoty k nohám, potom je zdvihla a s podprsenkou pečlivě položila na šaty.

»Tak ty jsi, broučku, malý nemrava, malý lenoušek?« zeptala se, »ty chceš, aby celou práci za tebe udělala ženuška?«

Zároveň ke mně o krok přistoupila, opřela se rukama o opěradla mé lenošky a pokusila se těžce si mi kleknout mezi nohy. Ale hrubě jsem ji odstrčil:

»Tohle ne, to ne,« řekl jsem jí. Překvapeně se na mne podívala.

»Ale co tedy chceš, abych dělala?«

»Nic. Choď, procházej se, nic víc po tobě nechci.«

Začala chodit sem a tam a vypadala nešikovně. Nic ženské tak nenamíchne, jako když mají chodit nahé. Nejsou zvyklé klást nohy na plocho. Kurva hrbila záda a ruce jí visely dolů. Já jsem byl v sedmém nebi: seděl jsem si tu klidně v lenošce, oblečený až ke krku, dokonce rukavice jsem si nechal na rukou, a tahle zralá dámička se na můj rozkaz svlíkla donaha a vrtěla se kolem mě.

Otočila ke mně hlavu, a aby zachovala zdání, koketně se na mě usmála:

»Připadám ti hezká? Dobře se ti kouká?«

»O to se nestarej.«

»Poslouchej,« zeptala se najednou pohněvaně, »to máš v úmyslu nechat mě takhle chodit dlouho?«

»Posaď se.«

Sedla si na postel a tiše jsme se na sebe dívali. Měla husí kůži. Bylo slyšet tikání budíku za stěnou. Najednou jsem jí řekl:

»Roztáhni nohy.«

Zlomek vteřiny zaváhala, potom poslechla. Díval jsem se jí mezi nohy a nakrčil jsem významně nos. Potom jsem se dal do takového smíchu, že jsem se až rozslzel. Řekl jsem jí jen:

»No něco takovýho!«

A znovu jsem se rozesmál.

Ohromeně na mne zírala, potom prudce zčervenala a semkla nohy.

»Prasáku,« ucedila mezi zuby.

Ale já se smál tím víc, tak se jedním skokem vymrštila a vzala si ze židle podprsenku.

»Počkat, počkat,« povídám jí. »Ještě nejsme hotoví. Dám ti pak padesát franků, ale něco za svý peníze chci.«

Nervózně popadla kalhoty.

»Mám toho po krk, rozumíš. Nevím, co vlastně chceš. A jestli jsi mě sem vytáhl, aby sis ze mě utahoval…«

Tak jsem vytáhl revolver a ukázal jí ho. Vážně se na mne podívala a beze slova pustila kalhoty.

»Choď,« řekl jsem jí, »procházej se.«

Procházela se ještě pět minut. Pak jsem jí podal klacek a musela si s ním zacvičit. Když jsem ucítil, že mám mokré spodky, vstal jsem a podal jsem jí padesátifrank. Vzala ho.

»Na shledanou,« dodal jsem, »za tu cenu jsem tě moc neunavil.«

Odešel jsem a nechal jsem ji tam úplně nahou uprostřed pokoje, s podprsenkou v jedné ruce a s padesátifrankem v druhé. Nelitoval jsem těch peněz; úplně jsem ji přivedl z míry, a takovou kurvu jen tak hned něco nepřekvapí. Když jsem šel dolů po schodech, myslel jsem si: »Tohle bych chtěl, všechny je ohromit.« Měl jsem radost jako dítě. Odnesl jsem si to zelené mýdlo, a když jsem přišel domů, dlouho jsem je třel pod teplou vodou, až mi z něho zbyla mezi prsty jen tenká šupinka, podobná hodně ocucanému mentolovému bonbónu.

Ale v noci jsem se prudce probudil a znovu jsem před sebou viděl její obličej, výraz jejích očí, když jsem jí ukázal svou zbraň, a tlusté břicho, které se jí házelo při každém kroku.

To jsem byl hloupý, řekl jsem si. A ucítil jsem hořkou výčitku: když už jsem v tom byl, měl jsem vystřelit, měl jsem to břicho provrtat jako cedník. Tu noc a tři další noci se mi zdálo o šesti malých červených dírkách, rozložených do kolečka kolem pupku.

Od té doby už jsem nevycházel bez revolveru. Díval jsem se lidem na záda a představoval jsem si podle jejich chůze, jak by upadli, kdybych po nich vystřelil. V neděli sem si navykl stávat před Châteletem, když končily klasické koncerty. Okolo šesté jsem slyšel zvonek a uvaděčky šly upevnit zasklené dveře. To byl začátek: dav pomalu vycházel ven; lidé se pohybovali vlnivým krokem, oči ještě plné snů, srdce plné pěkných pocitů. Bylo jich mezi nimi dost, kteří se kolem sebe překvapeně rozhlíželi: ulice jim musela připadat celá modrá. Tajuplně se usmívali: přecházeli z jednoho světa do druhého. A v tom druhém světě jsem je čekal já. Vsunul jsem pravou ruku do kapsy a ze všech sil jsem svíral pažbu svého revolveru. Po chvíli jsem se viděl, jak po nich střílím. Odstřeloval jsem je jako panáky, padali jeden přes druhého, a ti, co to přežili, v panické hrůze couvali zpátky do divadla a rozbíjeli skla u dveří. Byla to velice vzrušující hra: nakonec se mi třásly ruce a musel jsem si jít k Dreherovi vypít koňak, abych se vzpamatoval.

Ženy, ty bych nezabíjel. Střílel bych je do slabin. Anebo do lýtek, abych je roztancoval.

Ještě jsem se k ničemu nerozhodl. Ale usoudil jsem, že budu dělat všechno tak, jako by už bylo rozhodnuto. Nejdřív jsem zařídil vedlejší podrobnosti. Chodil jsem se cvičit do střelnice na pouti v Denfert-Rochereau. Výsledky jsem neměl valné, ale lidé jsou dosti velké terče, zvl᚝ když se střílí hodně zblízka. Potom jsem se staral o reklamu. Vybral jsem si den, kdy byli všichni kolegové v kanceláři. Jedno pondělí ráno. Byl jsem k nim velice roztomilý, ze zásady, ačkoli mi bylo odporné podávat jim ruku. Když se zdravili, stahovali si rukavice, takovým sprostým způsobem vysvlíkali ruku, ohrnovali si rukavici, pomalu ji nechali klouzat po prstech, a odhalovali přitom tlustou a pomačkanou nahotu dlaně. Já jsem si rukavice vždycky nechával.

V pondělí ráno se toho moc nenadělá. Písařka z obchodního oddělení nám zrovna přinesla stvrzenky. Lemercier s ní roztomile žertoval, a když odešla, rozbírali její půvaby se znuděnou znalostí zasvěcenců. Potom mluvili o Lindberghovi. Lindbergh se jim moc líbil. Řekl jsem jim:

»Já zas mám rád černé hrdiny.«

»Jako černochy?« zeptal se Massé.

»Ne, černé, jako je černá magie. Lindbergh je bílý hrdina. Ten mě nezajímá.«

»Jen to zkuste, jestli je lehké přeletět Atlantik,« poznamenal kysele Bouxin. Vysvětlil jsem jim, co rozumím pod pojmem černý hrdina.

»Anarchista,« shrnul Lemercier.

»Ne,« řekl jsem klidně, »anarchista má po svém způsobu lidi rád.«

»Tak tedy cvok.«

Ale v tom okamžiku zasáhl Massé, on je sečtělý:

»Já ten váš typ znám,« povídá mi. »Jmenuje se Hérostrates. Chtěl se stát slavným a nenašel nic lepšího než zapálit chrám v Efesu, jeden ze sedmi divů světa.«

»A jak se jmenoval stavitel toho chrámu?«

»Nepamatuji se,« připustil, »myslím dokonce, že se ani neví, jak se jmenoval.«

»Skutečně? A Hérostratovo jméno si pamatujete? Vidíte, že si to nevypočítal tak špatně.«

Tím rozmluva skončila, ale byl jsem klidný; však oni si na ni vzpomenou, až přijde čas. Mne, který jsem nikdy nic o Hérostratovi neslyšel, jeho příběh povzbudil. Je mrtvý už víc než dva tisíce let, a jeho čin pořád ještě září jako černý diamant. Začínal jsem věřit, že můj osud bude krátký a tragický. Nejdřív mi to nahánělo strach, potom jsem té představě přivykl. Na jedné straně je to kruté, ale na druhé to zase dává pomíjivé chvilce značnou sílu a krásu. Když jsem sestupoval do ulic, cítil jsem v těle podivnou moc. Měl jsem u sebe revolver, věc, která vybuchuje a dělá rámus. Ale má jistota už nepocházela z něho, nýbrž ze mne samého: jsem tvor z rodu revolverů, rozbušek a bomb. Také já jednou, až nadejde konec mého temného života, vybuchnu a ozářím svět prudkým a krátkým plamenem jako magnéziový blesk. V tom období se mi stalo, že jsem měl několik nocí za sebou stejný sen. Byl jsem anarchista, stoupl jsem si tam, kde měl projíždět car, a měl jsem s sebou pekelný stroj. Ve stanovenou hodinu procházel průvod, bomba vybuchla a my - já, car a tři zlatem oprýmkovaní důstojníci - jsme před očima davu vylétli do povětří.

Teď už jsem se celé týdny neukázal v kanceláři. Procházel jsem se po bulvárech mezi svými budoucími oběmi nebo jsem se zavíral do pokoje a dělal jsem plány. Koncem října mě propustili. Trávil jsem pak svůj volný čas sestavováním následujícího dopisu, který jsem opsal ve sto dvou exemplářích:

Pane,

jste slavný a Vaše díla vycházejí v třicetitisícových nákladech. Řeknu vám proč: vy totiž máte rád lidi. Máte humanismus v krvi: je to štěstí. Když jste ve společnosti, celý roztajete; jakmile vidíte některého ze svých bližních, i když ho třeba neznáte, pocítíte k němu sympatie. Líbí se Vám jeho tělo, způsob, jakým je skloubený, jeho nohy, které se podle přání otvírají a zavírají, a hlavně jeho ruce: máte zalíbení v tom, že má pět prstů na každé ruce a že může postavit palec proti ostatním čtyřem prstům. Jste nadšen, když Váš soused uchopí hrnek na stole, protože způsob, jakým ho uchopí, je vlastní člověku a Vy jste ho ve svých dílech tolikrát popsal; je to způsob měně pružný, méně rychlý než opičí, ale o tolik inteligentnější, viďte? Máte rád také člověkovo tělo, jeho držení raněného při rehabilitaci, i to, že vypadá, jako by při každém kroku znovu vynalézal chůzi, i ten jeho chvalně známý pohled, který divoká zvířata nesnášejí. Bylo pro vás tedy snadné najít vhodný tón, jak člověku povídat o něm samém: tón cudný, leč zamilovaný. Lidé se mlsně vrhají na Vaše knihy, čtou je v pohodlné lenošce, myslí na tu velkou, nešťastnou a diskrétní lásku, kterou k nim chováte, a utěšuje je to v mnoha věcech: že jsou oškliví, že jsou zbabělí, že mají parohy, že nedostali prvního ledna přidáno. A o Vašem posledním románu kdekdo rád řekne: to je dobrý počin.

Předpokládám, že Vás bude zajímat, jaký je člověk, který lidi rád nemá. Nuže, prosím, jsem to já, a mám je rád tak málo, že za chvilku jich půl tuctu zabiju. Možná že se otážete: proč jenom půl tuctu? No přece proto, že v mém revolveru je jenom šest nábojů. Vám se to zdá hrozné, co? A nadto je to čin vyloženě nepolitický, že? Říkám Vám však, že je nemohu mít rád. Docela dobře nechápu, co pociťujete. Ale to, co Vás k nim přitahuje, je mně na nich odporné. Viděl jsem jako Vy lidi uměřeně žvýkat, náležitě přitom poulit oko a levou rukou listovat v hospodské revui. Mohu za to, že dávám přednost pohledu na krmící se tuleně? Člověk nemůže ani pohnout tváří, aby to nevypadalo, že dělá obličeje. Když žvýká se zavřenými ústy, vypadá, jako by neustále přecházel z velebného klidu do brečivého údivu. Vám se to líbí, já vím, říkáte tomu bdělost Ducha. Ale mně se to hnusí: nevím proč, už jsem se takový narodil.

Kdyby nás dělil jen odlišný vkus, neobtěžoval bych Vás. Ale všechno probíhá tak, jako byste Vy byl ve stavu milosti, a já ne. Je mi dovoleno mít nebo nemít rád humra s majonézou, ale když nemám rád lidi, to jsem bídák a není pro mne místa na slunci. Přisvojili si smysl života. Doufám, že rozumíte, co chci říct. Už třiatřicet let narážím na zavřené dveře, na kterých je napsáno: »Sem nevstoupí nikdo, kdo není humanista.« A jsem podnikl cokoli, všeho jsem musel nechat; měl jsem na vybranou: buď to byl nějaký absurdní, předem odsouzený pokus, nebo by z toho dřív nebo později měli oni prospěch. Nedařilo se mi od sebe oddělit, formulovat myšlenky, které jim nebyly výslovně určeny: zůstávaly ve mně jako slabé pohyby organismu. Cítil jsem, že i nástroje, kterých užívám, jsou jejich; například slova; rád bych byl měl svá slova. Ale ta, co mám k dispozici, už se válela ve vědomí nevím kolika lidí; urovnávají se mi v hlavě podle zvyklostí, kterých nabyla u jiných, a jen s nechutí jich užívám při psaní tohoto dopisu. Ale je to naposled. Říkám Vám: člověk buď musí mít rád lidi, nebo musí příštipkařit. No a já příštipkařit nechci. Za chvíli si vezmu revolver, sejdu na ulici a podívám se, jestli se dá něco úspěšně udělat proti nim. Sbohem, pane, možná že potkám Vás. V tom případě se nikdy nedovíte, s jakým potěšením Vám vpálím kulku do lebky. Jinak - to je pravděpodobnější případ - si přečtěte zítřejší noviny. Dočtete se tam, že jakýsi Paul Hilbert oddělal v záchvatu zuřivosti pět mimojdoucích na bulváru Edgar-Quinet. Víte lépe než kdo jiný, zač stojí próza velkých deníků. Pochopíte tudíž, že nejsem »zuřivý«. Jsem naopak velice klidný a prosím Vás, abyste přijal ujištění mé hluboké úcty.

Paul Hilbert

Vsunul jsem těch sto dva dopisů do sto dvou obálek a na obálky jsem napsal adresu sto dvou francouzských spisovatelů. Potom jsem to všechno dal do zásuvky ve stole a k tomu šest sešitků známek.

V následujících čtrnácti dnech jsem málo vycházel a dával jsem se pomalu unášet svým zločinem. V zrcadle, kam jsem se občas chodil prohlížet, jsem s potěše­ním konstatoval změny na svém obličeji. Oči se zvětšily, pohltily celý obličej. Byly černé a pod skly něžné a točil jsem s nimi jako s planetami. Hezké oči umělce a vraha. Ale počítal jsem, že se změním ještě mnohem víc, až vraždu provedu. Viděl jsem fotografie těch dvou hezkých holek, těch služek, co zabily a obraly své zaměstnavatelky. Viděl jsem jejich fotografie předtím a potom. Předtím se jejich obličeje houpaly jako hodné kytičky nad pikovým límečkem. Byla z nich cítit hygiena a upravená počestnost. Diskrétní želízko jim oběma podobně přiondulovalo vlasy. A ještě spolehlivější než jejich kudrlinky, než jejich límečky a jejich výraz, že jsou u fotografa, byla ta sesterská podoba, ta jejich zdůrazněná podoba, která vás ihned upozornila na pokrevní svazky a přirozené kořeny rodinné skupiny. Potom jim tváře zářily jako požáry. Měly holý krk těch, kterým useknou hlavu. Všude vrásky, strašlivé vrásky strachu a nenávisti, záhyby, díry v mase, jako kdyby se jim na obličeji točilo dokola nějaké zvíře s drápy. A ty oči, pořád ty velké, černé, bezedné oči - jako moje. Ale už si nebyly podobné. Každá nesla po svém vzpomínku na společný zločin.

Říkal jsem si: »Když stačí, aby zločin, ve kterém hraje hlavní úlohu náhoda, takhle změnil ty hlavy ze sirotčince, co teprve si mohu slibovat od zločinu, který jsem celý zosnoval a zorganizoval já?« Zmocní se mne, obrátí naruby mou příliš lidskou ošklivost…takový zločin rozřízne ve dví život toho, kdo ho spáchá. Asi jsou chvíle, kdy si člověk přeje vrátit se zpátky, ale on ten třpytivý nerost je tady, za vámi, zahrazuje vám cestu. Žádal jsem jenom hodinu, abych se mohl těšit ze svého zločinu, abych pocítil jeho drtivou tíhu. Zařídím všechno tak, abych tu hodinu měl pro sebe: rozhodl jsem se, že provedu exekuci nahoře v Oděské ulici. Využiju paniky a uteču, zatímco oni budou sbírat své mrtvé. Poběžím, přejdu bulvár Edgar-Quinet a rychle zabočím do ulice Delambre. Postačí mi třicet vteřin, abych doběhl ke dveřím domu, ve kterém bydlím. V té chvíli budou mí pronásledovatelé ještě na bulváru Edgar-Quinet, ztratí mou stopu a bude jim trvat ještě přes hodinu, než ji znovu najdou. Budu na ně doma čekat, a až je uslyším bouchat u dveří, nabiju znovu revolver a střelím se do úst.

Žil jsem si blahobytněji; dohodl jsem se s hostinským z ulice Vavin, a ten mi posílal ráno a večer porcičky dobrého jídla. Roznášeč zazvonil; neotevřel jsem, několik minut jsem počkal, potom jsem pootevřel dveře a viděl jsem v dlouhém košíku na zemi plné talíře, ze kterých se kouřilo.

Sedmadvacátého října v šest večer mi zbývalo sedmnáct franků padesát. Vzal jsem si revolver a balíček dopisů a vyšel jsem ven. Dbal jsem na to, abych nezavřel dveře, abych se rychleji dostal dovnitř, až provedu svůj čin. Necítil jsem se dobře, měl jsem studené ruce, krev se mi hrnula do hlavy a oči mě pálily. Díval jsem se na obchody, na hotel Écoles, na papírnictví, kde si kupuju tužky, ale nepoznával jsem je. Říkal jsem si: »Co je tohle za ulici?« Bulvár Montparnasse byl plný lidí. Vráželi do mne, odstrkovali mě, bili do mne lokty a rameny. Nechal jsem sebou házet sem a tam, neměl jsem dost síly, abych mezi nimi proklouzl. Viděl jsem se najednou uprostřed toho davu, strašlivě samotný a malý. Jak by mi mohli ublížit, kdyby chtěli! Bál jsem se kvůli zbrani, kterou jsem měl v kapse. Zdálo se mi, že uhodnou, že ji mám. Podívají se na mne tvrdýma očima, řeknou: No tohle…s radostným rozhořčením, a budou mě harpunovat mužskými tlapami…Lynčován! Budou se mnou házet nahoru nad hlavy a já jim budu padat do náručí jako pimprle. Považoval jsem za moudřejší odložit provedení svého úmyslu na zítřek. Šel jsem se navečeřet do Coupole za šestnáct franků osmdesát. Zbylo mi sedmdesát centimů. Zahodil jsem je do stružky.

Zůstal jsem tři dny v pokoji, bez jídla a beze spánku. Zatáhl jsem žaluzie a netroufal jsem si ani se přiblížit k oknu, ani rozsvítit. V pondělí někdo cinkal u mých dveří. Zatajil jsem dech a čekal jsem. Asi za minutu zvonilo znova. Šel jsem po špičkách a přitiskl oko ke klíčové dírce. Zahlédl jsem jen kousek černé látky a knoflík. Chlap zazvonil ještě jednou a pak šel dolů. V noci jsem měl svěží představy: palmy, tekoucí voda, fialové nebe nad nějakou baňatou věží. Žízeň jsem neměl, protože jsem se každou hodinu šel napít ke kohoutku u výlevky. Zato jsem měl hlad. Viděl jsem taky znova tu tmavou kurvu. Představoval jsem si ji v zámku, který jsem si dal vystavět na Černém Slínu dvacet mil od jakékoli vesnice. Byla nahá a byla se mnou sama. Přinutil jsem ji, aby si klekla a lezla po čtyřech; potom jsem ji uvázal ke sloupu, a když jsem jí podrobně vyložil, co udělám, provrtal jsem ji kulkami. Ty představy mě tak vzrušily, že jsem se musel ukojit. Potom jsem zůstal nehnutě ve tmě, s hlavou načisto prázdnou. Nábytek začal praskat. Bylo pět hodin ráno. Byl bych dal nevím co za to, abych mohl odejít z pokoje, ale nemohl jsem vyjít kvůli lidem, kteří chodili po ulicích.

Přišel můj den. Hlad už jsem nepociťoval, ale začal jsem se potit: promočil jsem si košili. Venku svítilo slunce. Tak jsem si pomyslil: »V uzavřeném pokoji, v černé tmě, číhá On. Už tři dny nejedl a nespal. Někdo zvonil a On neotevřel. Za chvíli On sejde do ulic a bude zabíjet.« Naháněl jsem si strach. V šest hodin večer se znovu ozval hlad. Byl jsem zuřivý vztekem. Chvilku jsem vrážel do nábytku, potom jsem rozsvítil v pokojích, v kuchyni, na záchodě. Dal jsem se do hlasitého zpěvu, umyl jsem si ruce a vyšel jsem ven. Dobré dvě minuty jsem potřeboval, abych vhodil všechny dopisy do schránky. Házel jsem je po desíti. Některé obálky jsem asi pomačkal. Potom jsem se dal po bulváru Montparnasse až k Oděské ulici. Zastavil jsem se před zrcadlem u prodejny košil, a když jsem spatřil svůj obličej, pomyslel jsem si: »Tak dnes večer.« Postavil jsem se nahoře v Oděské ulici poblíž plynové lampy a čekal jsem.

Přešly dvě ženy. Vedly se pod paží. Blondýnka řekla:

»Pověsili závěsy na všechna okna a tamní šlechtici se předváděli...«

»Oni jsou na tom tak špatně?«

»Člověk na tom nemusí být tak špatně, aby přijal práci, která nese dvacet franků za den.«

»Dvacet franků!« řekla bruneta ohromeně. Když mne míjela, dodala:

»A pak, jistě je to muselo bavit, když se oblékali do šatů svých předků.« Odešly. Byla mi zima, ale silně jsem se potil. Po chvíli jsem viděl přicházet tři muže; nechal jsem je projít: potřeboval jsem jich šest. Ten vlevo se na mne podíval a mlaskl jazykem. Odvrátil jsem zrak.

V sedm hodin a pět minut se vynořily z bulváru Edgar-Quinet dvě skupiny, jedna těsně za druhou. Byl to muž se ženou a dvěma dětmi. Za nimi šly tři staré ženy. Popošel jsem o krok kupředu. Žena vypadala rozzlobeně a cloumala klukem za ruku. Muž řekl kňouravě:

»Von mi, prevít, taky leze na nervy.«

Srdce mi tlouklo tak silně, že mě z toho bolely paže. Popošel jsem a nehybně jsem se před nimi zastavil. Prsty v kapse mi celé změkly kolem spouště.

»Promiňte,« řekl muž, když do mne vrazil.

Vzpomněl jsem si, že jsem u bytu zavřel dveře a rozmrzelo mne to: budu muset ztrácet drahocenný čas odmykáním. Lidé přešli. Udělal jsem čelem vzad a mechanicky šel za nimi. Ale neměl jsem už chu na ně střílet. Ztratili se v davu na bulváru. Já jsem se opřel o zeď. Slyšel jsem odbíjet osmou a devátou. Opakoval jsem si: »Proč mám zabíjet všechny ty lidi, kteří jsou už mrtví,« a měl jsem chu se zasmát. Nějaký pes si přišel čichnout k mým nohám.

Když mě ten tlustý chlap předešel, nadskočil jsem a dal jsem se za ním. Viděl jsem záhyb jeho červeného zátylku mezi tvrťákem a límcem převlečníku. Kolíbal se trochu a prudce dýchal, vypadal mohutně. Vytáhl jsem revolver: byl lesklý a studený, hnusil se mi, nepamatoval jsem si dobře, co si s ním mám počít. Chvíli jsem se díval na revolver a chvíli na chlapův zátylek. Záhyb na zátylku se na mne usmíval jako nějaká usměvavá a trpká ústa. Uvažoval jsem, jestli nemám revolver odhodit do kanálu.

Najednou se chlap obrátil a podrážděně se na mne podíval. Ustoupil jsem o krok zpátky.

»Já jsem totiž…se vás chtěl zeptat…«

Nezdálo se, že by mě poslouchal, díval se mi na ruce. Namáhavě jsem dokončil.

»Můžete mi říct, kde je ulice de la Gaité?«

Měl tlustý obličej a rty se mu třásly. Nic neřekl, natáhl ruku. Ustoupil jsem ještě kus a řekl jsem mu:

»Já bych chtěl…«

V tom okamžiku jsem věděl, že začnu řvát. Nechtěl jsem: vpálil jsem mu tři kulky do břicha. Upadl s pitomým výrazem na kolena a hlava se mu svezla na levé rameno…

»Prasáku,« řekl jsem mu, »zatracený prasáku!«

Utíkal jsem. Slyšel jsem ho chroptět. Slyšel jsem za sebou taky výkřiky a dusot. Někdo se zeptal: »Co se děje, rvačka?« a hned nato začali křičet: »Chyťte vraha! Chyťte vraha!« Nemyslel jsem, že by se mne ty výkřiky týkaly, ale připadaly mi zlověstné jako hasičská siréna za mého dětství. Zlověstné a trošku směšné. Utíkal jsem, co jsem mohl.

Jenomže jsem se dopustil neomluvitelné chyby: místo abych běžel Oděskou ulicí nahoru k bulváru Edgar-Quinet, běžel jsem dolů k bulváru Montparnasse. Když jsem si toho všiml, bylo už pozdě, byl jsem v samém středu davu, obracely se ke mně udivené obličeje (ještě si vzpomínám na obličej nějaké hodně namalované ženy, která měla zelený klobouk s volavčím peřím), a slyšel jsem ty pitomce z Oděské ulice za sebou volat, aby chytili vraha. Jakási ruka mi dopadla na rameno. V tom okamžiku jsem ztratil hlavu: nechtěl jsem umřít udušením v tom davu. Vystřelil jsem ještě dvě rány z revolveru. Lidé začali pištět a ustupovat. Vběhl jsem do kavárny. Hosté se po mém příchodu zdvihli, ale nepokusili se mne zadržet, proběhl jsem celou kavárnou a zavřel jsem se na záchodě. V revolveru mi zbývala ještě jedna kulka.

Uběhla chvilka. Byl jsem udýchaný a prudce jsem oddechoval. Všechno bylo neobvykle tiché, jako by lidé naschvál mlčeli. Zdvihl jsem si zbraň až k očím a viděl jsem její černou a kulatou dírku: odtud vyjde kulka; prach mi sežehne obličej. Nechal jsem ruku klesnout a čekal jsem. Po chvíli se plíživě přiblížili; podle šustění nohou na podlaze jich musela být celá tlupa. Trochu si šeptali a potom zmlkli. Já jsem pořád ještě oddechoval a myslel jsem, že mě slyší oddechovat na druhé straně přepážky. Někdo se potichu přiblížil a zacloumal klikou u dveří. Asi se přitiskl stranou ke zdi, aby se vyhnul mým kulkám. Přece jen jsem měl chu vystřelit - ale poslední kulka byla pro mne.

»Na co čekají?« uvažoval jsem. Kdyby se vrhli na dveře naráz je vylomili, neměl bych čas se zabít a dostali by mne živého. Ale oni nespěchali, nechávali mi dost času, abych umřel. Báli se, prasáci.

Po chvíli se ozval nějaký hlas.

»Tak otevřte, nikdo vám nic neudělá.«

Chvíli bylo ticho, a pak řekl stejný hlas znovu:

»Víte přece, že nemůžete utéct.«

Neodpověděl jsem, pořád jsem oddechoval. Abych si dodal odvahy střelit, říkal jsem si: »Jestli mě dostanou, budou mě bít, vyrazí mi zuby, snad mi vypíchnou oko.« Rád bych byl věděl, jestli ten tlustý chlap je mrtvý. Třeba jsem ho jenom poranil…a ty druhé dvě kulky možná nikoho nezasáhly…Oni něco připravují, netáhnou po podlaze nějaký těžký předmět? Rychle jsem si strčil hlaveň zbraně do úst a silně jsem do ní kousl. Ale nemohl jsem vystřelit, ani jsem nemohl položit prst na spoušť. Všechno zase ztichlo.

Zahodil jsem tedy revolver a otevřel jim dveře.