V noci jsem snil, že jsem motýlem

Lulu spala nahá, protože ráda cítila dotek prostěradla a protože praní prádla přijde draho. Zpočátku byl Henri proti tomu; člověk si nelehá do postele nahý, to se nedělá, je to neslušné. Nakonec přece následoval příkladu své ženy, ale u něho to byla spíš pohodlnost; ve společnosti byl škroben jako panák, z pozérství (obdivoval Švýcary a hlavně Ženevany, připadali mu vznešení, protože jsou jako kus dřeva), ale v maličkostech na sebe nedbal, nebyl například moc čistotný, neměnil si dost často spodky; když mu je Lulu dávala do prádla, nemohla si nevšimnout, že jsou dole zažlucené, jak se třely o rozkrok. Osobně se Lulu špína neprotivila: je to intimnější, dělá to měkké stíny; třeba v důlku loktů; nelíbili se jí Angličané, ta neosobní těla, která nemají žádný pach. Ale manželova nedbalost jí byla protivná, protože on se tím jen tak hýčkal. Když ráno vstával, byl na sebe velice něžný; měl hlavu plnou snů a bílý den, studená voda a štětiny kartáčů mu připadaly jako hrubá nespravedlnost.

Lulu ležela na zádech, palec levé nohy strčila do rozparku v kapně. Nebyl to rozparek, byla to trhlina ve švu. Dopálilo ji to, zítra to budu muset spravit, ale přece jen trochu zatáhla za nitky, aby cítila, jak se trhají. Henri ještě nespal, ale už nerušil. Často to Lulu říkal: jakmile zavře oči, cítí se jako svázaný tenkými pevnými pouty, nemůže pohnout ani malíčkem. Tlustá moucha opředená pavučinou. Lulu vedle sebe ráda cítila to veliké spoutané tělo. Kdyby zůstal takhle ochrnutý, ošetřovala bych ho, utírala jako dítě, někdy bych ho obrátila na břicho a poplácala ho po zadku, a někdy zas, kdyby ho přišla navštívit jeho matka, tak bych ho pod nějakou záminkou odkryla, sundala bych z něho deku a matka by ho viděla docela nahého. Myslím, že by z toho dostala šok, tak už ho neviděla aspoň patnáct let. Lulu se zlehka dotkla manžela na boku a trochu ho štípla do slabin. Henri zakňoural, ale ani se nepohnul. Přiveden do stavu bezmocnosti. Lulu se usmála: »bezmocnost«, »impotence«, jí vždycky vyloudila úsměv. Když ještě Henriho milovala a když tak bezvládně spočíval vedle ní, libovala si v představě, že ho takhle trpělivě sešněrovali docela malí mužíčkové, jako ti, co viděla na obrázku, když byla malá a četla příběh o Gulliverovi. Často Henrimu říkala »Gulliver« a Henri to měl rád, protože to je anglické jméno a že Lulu vypadala vzdělaně, ale byl by chtěl, aby to vyslovovala se správným přízvukem. Ti se mě něco naotravovali: když chtěl někoho vzdělaného, tak si měl vzít Jeannu Bederovou, má prsa jako lovecké rohy, ale umí pět řečí. Když jsme v neděli ještě jezdívali do Sceaux, vždycky jsem se s jeho rodinou tak otravovala, že jsem si brala nějakou knížku, kteroukoli, pokaždé se našel někdo, kdo se šel podívat, co čtu, a jeho sestřička se mne ptala: »Vy tomu rozumíte, Lucie…?« Fakt je, že on mě nepovažuje za dost distingovanou. Švýcaři, to ano, ti jsou distingovaní, protože jeho starší sestra si vzala Švýcara, který jí udělal pět dětí, a pak, moc mu imponují ty jejich hory. Já děti mít nemůžu, nejsem na to stavěná, ale já zase nepovažuju za moc distingované, co dělá on; když se mnou někam jde, každou chvíli jde na veřejný záchodek a já musím koukat na výklady, když na něj čekám, jak potom vypadám? a on přijde a popotahuje si kalhoty a křiví nohy jako dědek.

Lulu vytáhla palec z trhliny a zatřepala trochu nohama pro radost, že se cítí čilá vedle toho měkkého a apatického těla. Zaslechla zakručení: zlobí mě, když břicho vyluzuje tyhle zvuky, jakživa nevím, jestli je to jeho břicho nebo moje. Zavřela oči: to bublají tekutiny v tom chumáči měkkých trubiček, každý to takové má, i Riretta, i já (nerada na to myslím, zdvihá se mi žaludek). On mě miluje, ale moje vnitřnosti nemiluje, kdyby mu ukázali moje slepé střevo v láhvi, nepoznal by, že je moje, pořád mě chce ohmatávat, ale kdyby mu tu láhev dali do rukou, nepocítil by uvnitř nic, neříkal by si »to je její«, člověk by měl na tom druhém umět milovat všechno, jícen a játra a střeva. Možná že je člověk nemiluje proto, že na ně není zvyklý, kdyby byly vidět, jako jsou nám vidět ruce a paže, snad bychom je milovali, to se pak mořské hvězdice asi milují líp než my, když svítí sluníčko, roztáhnou se na břehu a vystrčí si žaludek, aby se provětral, a každý ho může vidět; to by mě zajímalo, jak bychom si ho vytahovali my, pupíkem? Zavřela oči a modré terčíky se začínaly točit, jako včera na pouti, střílela jsem do terčů gumovými šípy a při každém zásahu se rozsvítilo písmenko a utvořilo se z nich jméno nějakého města, on za to může, že se mi Dijon neudělal celý, ta jeho mánie lepit se na mne zezadu, nenávidím, když na mne někdo sahá zezadu, chtěla bych nemít záda, nemám ráda, když mi lidi něco provádějí a já na ně nevidím, můžou si dělat legraci, a pak, člověk jim nevidí na ruce, jen je cítí, jak se sunou nahoru nebo dolů, a nedá se předvídat, kam zamíří, oni si na vás můžou vykoukat oči a vy je nevidíte on má tohle hrozně rád; Henrimu by to jakživo nenapadlo, ale on se mi jen kouká dostat za záda, určitě to dělá naschvál, když mi sahá na zadek, protože ví, že se hrozně stydím, že vůbec zadek mám, jeho to vzrušuje, když se stydím, ale já na něho teď nechci myslet (měla strach), chci myslet na Rirettu. Myslela na Rirettu každý večer ve stejnou hodinu, zrovna ve chvíli, kdy Henri začínal mumlat a hekat. Ale nešlo to snadno, on se chtěl ukázat, chvilku dokonce viděla černé kudrnaté vlasy a pomyslila si, už je to tady, a otřásla se, protože člověk nikdy neví, co přijde, když je to jen obličej, to ještě ujde, to tak nevadí, ale byly noci, kdy nezamhouřila oko kvůli nechutným vzpomínkám, které vypluly na povrch, je to děsné, když člověk zná na mužském všechno, hlavně to. U Henriho je to něco jiného, toho si můžu představit od hlavy k patě, rozněžňuje mě to, protože je měkký, s kůží celou šedou, jen ne na břiše, tam je růžový, říká, že dobře rostlému muži se dělají na břiše tři záhyby, když sedí, ale jemu se jich dělá šest, jenomže on počítá dva jako jeden a ty druhé nechce vidět. Pocítila podráždění, když si vzpomněla na Rirettu: »Lulu, vy nevíte, co je to pěkné mužské tělo.« To je směšné, ovšemže vím, co to je, myslí tím tělo tuhé jako kámen, samý sval, to já nemám ráda, Patterson měl takové tělo a já jsem si připadala měkká jak housenka, když mě k sobě přimáčkl; Henriho jsem si vzala, protože byl měkký, protože vypadal jako páter. Páteři jsou s těmi svými sutanami jemní jako ženy a nosí prý punčochy. Když mi bylo patnáct, byla bych jim ráda polehounku nadzvedla sukni a podívala se na jejich mužská kolena a spodky připadalo mi legrační, že mají něco mezi nohama; jednou rukou bych držela sutanu a druhou rukou bych jim jela po nohou, až kam si myslím, ne že bych měla tak ráda ženy ale ten mužský tentononc, když je pod sukní, je měkoučký jako velká květina. Fakt je, že ve skutečnosti se to nikdy nedá vzít do rukou, kdyby to jen dovedlo zůstat v klidu, ale začne se to hýbat jako nějaké zvíře, tvrdne to, nahání mi to strach, když je to tvrdé a trčí to rovně do vzduchu, je to brutální; jak je ta láska nechutná. Já jsem měla Henriho ráda proto, že ta jeho věcička nikdy netvrdla, nikdy nezdvihla hlavu, smála jsem se, někdy jsem ji líbala, nebála jsem se jí o nic víc, než kdyby patřila dítěti; večer jsem tu jeho sladkou věcičku brávala do rukou, červenal se a odvracel hlavu a vzdychal přitom, ale nepohnulo se to, zůstávalo mi to v ruce hodné a klidné, netiskla jsem, dlouho jsme tak zůstávali a on usínal. Pak jsem se natáhla naznak a myslela jsem na pátery, na čisté věci, na ženy, a hladila jsem si nejdřív břicho, svoje hezké ploché břicho, ruce se sunuly níž, níž, a přišla slast; slast, kterou si umím udělat jen já sama.

Kudrnaté vlasy, černošské vlasy. A v krku úzkost jako chuchvalec. Stiskla však pevně víčka a nakonec se objevilo Rirettino ucho, krevnaté, nazlátlé ouško jako z cukrkandlu. Lulu z něho neměla takovou radost jako jindy, protože zároveň slyšela Rirettin hlas. Byl to ostrý a přesný hlas, který Lulu neměla ráda. »Musíte odejít s Pierrem, Lulu; to je jediná inteligentní věc, kterou můžete udělat.« Mám Rirettu opravdu ráda, ale jde mi trošku na nervy, když dělá důležitou a když se obdivuje tomu, co říká. Včera v Coupole se naklonila a tvářila se rozumně a trochu vyjeveně:

»Nemůžete u Henriho zůstat, když ho už nemilujete, to by byl zločin.« Nepropásne ani jednu příležitost, aby o něm neřekla něco špatného, nezdá se mi to moc laskavé, on byl vůči ní vždycky vzorně korektní; nemiluju ho už, to je možné, ale není na Rirettě, aby mi to říkala; jí všechno připadá jednoduché a snadné: člověk buď miluje, nebo nemiluje; ale já nejsem jednoduchá. Předně to tady už mám zaběhnuté, a pak, mám ho ráda, je to můj muž. Byla bych ji uhodila, mám vždycky chu udělat jí bolest, protože je tlustá. »To by byl zločin.« Zdvihla ruku, viděla jsem jí podpaždí, vždycky se mi víc líbí, když má nahé paže. Podpaždí. Pootevřelo se jako ústa a Lulu viděla nafialovělou, trochu vrásčitou ple pod kudrnatými chloupky, které se podobaly vlasům: Pierre jí říká »baculatá Minerva«, nemá to ani trochu ráda. Lulu se usmála, protože si vzpomněla na svého malého bratra Roberta, který jí jednou, když ji viděl v kombiné, řekl: »Pročpak máš vlasy pod paží?« a ona mu odpověděla: »To je taková nemoc.« Ráda se před bratrem oblékala, protože měl vždycky legrační poznámky, člověk se ptá, kde to bere. A dotýkal se všech jejích věcí, pečlivě jí skládal šaty, má tak šikovné ruce, jednou z něho bude velký krejčí. Je to báječné povolání, a já pro něho budu navrhovat látky. To je zvláštní, že si chlapec přeje stát se krejčím; kdybych já byla kluk, myslím, že bych spíš chtěla být badatel nebo herec, ale ne krejčí; ale on byl vždycky snílek, příliš málo mluví, sleduje své myšlenky. Já jsem si zase přála být jeptiškou, abych chodila vybírat do krásných domů. Cítím, jaké mám měkké oči, měkounké jako ple, usnu. Se svým krásným, bledým obličejem bych pod čepcem vypadala distingovaně. Viděla bych stovky malých předsíní. Služka by však skoro hned rozsvítila; a pak bych viděla rodinné portréty, umělecká bronzová díla na podstavcích. A věšáky. Přichází paní s notýskem a s padesátifrankem: »Tady máte, sestřičko.« »Děkuji, madame, Pánbůh vám žehnej. Na shledanou.« Ale nebyla bych opravdová sestra. Někdy bych v autobuse mrkla na nějakého chlapa, ten by byl nejdřív ohromený, potom by za mnou šel a mluvil by do mě a já bych ho dala sebrat strážníkem. Peníze ze sbírky bych si nechala pro sebe. Co bych si koupila? PROTIJED. To je pitomost. Oči mi měknou, to je příjemné, jako by je někdo máčel ve vodě, a celému tělu je blaženě. Krásná zelená tiára se smaragdy a lazurity. Tiára se točila, točila, byla z ní odporná volská hlava, ale Lulu se nebála, řekla: »Ptáčkové z Cantalu. Hotovo.« Dlouhá červená řeka se vlekla vyprahlou krajinou. Lulu myslela na svůj sekáček na maso, potom na brilantinu.

»Byl by to zločin!« Trhla sebou, vztyčila se a zabodla oči do noci. Drásají mě, což to nevidí? Vím, že to Riretta dělá v dobrém úmyslu, ale ona, která je tak rozumná, když jde o druhé, by měla pochopit, že si to musím rozmyslet. Řekl: »Přijdeš!« a nasadil žhavý pohled. »Přijdeš ke mně do mého domu, já tě chci celou pro sebe.« Děsím se jeho očí, když se tváří jako hypnotizér; když se takhle dívá, myslím vždycky na ty chlupy, co má na prsou. Přijdeš, já tě chci celou pro sebe: copak se něco takového říká? Přece nejsem pes.

Když jsem se posadila, usmála jsem se na něho, měla jsem kvůli němu jiný pudr a namalovala jsem si oči, protože to má rád, ale on nic neviděl, nedívá se mi do obličeje, díval se mi na prsa a já bych byla chtěla, aby se mi scvrkla, aby měl vztek, přitom tam toho moc nemám, jsou docela malinká. Přijedeš do mé vily v Nizze. Řekl, že je bílá s mramorovým schodištěm a má výhled na moře, a že budeme celý den chodit nazí, to musí být legrační, jít nahá po schodech; bude muset jít přede mnou, aby se na mne nedíval; jinak bych nemohla ani zdvihnout nohu, stála bych nehybně a přála si z celého srdce, aby oslepl; ostatně nebude to nic nového; kdy? je u mě, vždycky mám pocit, že jsem nahá. Vzal mě za ruce, měl zlý výraz, řekl mi: »Máš mě v krvi!« a já měla strach, řekla jsem: »Ano,«; udělám tě šastnou, budeme jezdit autem, lodí, pojedeme do Itálie a já ti dám, co budeš chtít. Vilu má však skoro nezařízenou, budeme spát na zemi na matraci. Chce, abych mu spala v náručí, a ucítím jeho pach; jeho hrudník by se mi líbil, protože je široký a hnědý, ale má tam spoustu chlupů, chtěla bych, aby muži neměli chlupy, ty jeho jsou černé a hebké jako mech, někdy je hladím a někdy jsou mi protivné, odtáhnu se co možná nejdál, ale on mě k sobě přimáčkne. Bude chtít, abych mu spala v náručí, bude mě svírat pažemi a ucítím jeho pach; a až bude tma, uslyším hučet moře, a on je schopný mě v noci probudit, když bude mít chu to dělat: nikdy nebudu moct klidně usnout, leda když budu mít ty věci, protože to snad přece jen dá pokoj, a to prý jsou i chlapi, co to dělají se ženami, kterým není dobře, a potom mají na břiše krev, krev, která není jejich, a taky je jistě na prostěradle, všude, je to nechutné, proč musíme mít těla?

Lulu otevřela oči, záclony byly červeně zabarvené nějakým světlem z ulice, v zrcadle byl červený odlesk; Lulu měla ráda to červené světlo, a křeslo se rýsovalo proti oknu jako ve stínohře. Na opěradlo křesla odložil Henri kalhoty, šle visely ve vzduchu. Budu mu muset koupit poutka do šlí. Ach, já nechci, já nechci odejít. Celý den mě bude líbat a budu jeho, bude mě mít jen pro svou potěchu, bude se na mne dívat; bude si myslet »tohle je moje potěšení, dotýkal jsem se jí tady a tady, a až budu chtít, mohu se jí dotknout znovu«. V Port-Royal, Lulu několikrát kopla do prostěradla, nenáviděla Pierra, když si vzpomněla, co se stalo v Port-Royal. Šla za křoví, myslela, že zůstal ve voze, že si prohlíží mapu, a najednou ho uviděla; tiše se za ní přikradl a koukal se na ni. Lulu kopla do Henriho; snad se ten člověk probudí. Ale Henri udělal »Éeee!« a neprobudil se. Ráda bych poznala nějakého krásného chlapce čistého jak děvče, a jeden na druhého bychom nesahali, procházeli bychom se spolu u moře a drželi se za ruce a v noci bychom spali ve dvou manželských postelích jako bratr a sestra a povídali si až do rána. Anebo bych chtěla žít s Rirettou, je to báječné, když jsou ženy samy mezi sebou; má taková plná a hladká ramena; byla jsem moc nešťastná, když milovala Fresnela, ale vzrušovalo mě pomyšlení, že ji hladí, že jí pomalu přejíždí rukama po ramenech a po bocích a ona vzdychá. To bych ráda věděla, jaký má asi obličej, když leží nahá, natažená pod mužem, a když cítí, jak jí po těle bloudí jeho ruce. Já bych se jí za nic na světě nedotkla, nevím, co bych si s ní počala, ani kdyby ona chtěla, ani kdyby mi řekla: »Já opravdu chci,« to bych nemohla, ale kdybych byla neviditelná, chtěla bych u toho být, když to s ní dělají, a dívat se jí na obličej (to bych se divila, kdyby přitom ještě vypadala jako Minerva) a lehce jí hladit rozevřená kolena, růžová kolena, a slyšet ji vzdychat. Lulu měla sucho v krku a krátce se zasmála: člověka někdy napadají takové věci. Jednou si vymyslela, že Pierre chce Rirettu znásilnit. A já jsem mu pomáhala, držela jsem Rirettu v náručí. Včera. Měla horké tváře, seděly jsme u ní na pohovce, těsně u sebe, nohy si tiskla k sobě, ale nic jsme neřekly, my nikdy nic neřekneme. Henri začal chrápat a Lulu zahvízdala. Já tu ležím, nemůžu spát, rozčiluje mě to a on pitomec chrápe. Kdyby mě objal, kdyby mě prosil, kdyby mi řekl: »Ty pro mne znamenáš všechno, Lulu, já tě miluju, neodcházej!«, já bych mu tu obě přinesla, ano, zůstala bych s ním celý život, abych mu vyhověla.

Riretta se usadila na terase Dômu a objednala si portské. Cítila se unavená, zlobila se na Lulu: »A to portské tady chutná po korku, Lulu je to srdečně jedno, protože ona si dává kávu, ale člověk přece nepije kávu, když je čas na aperitiv; tady si lidi dávají pořád černou kávu nebo kávu se smetanou, protože jsou bez halíře, to musí být otrava, já bych nemohla, já bych zákazníkům celý ten krám hodila na hlavu, o takové lidi není co stát. Nechápu, proč si se mnou vždycky dává schůzky na Montparnassu, koneckonců by to měla stejně daleko, kdybychom se sešly v kavárně de la Paix nebo v Pam-Pam, mne by to aspoň neodvádělo tak daleko od práce; ani povědět neumím, jak mi tyhle obličeje vždycky zkazí náladu; jak mám chvilku, už abych sem běžela, na terase to ještě ujde, ale uvnitř to páchne špinavým prádlem, nemám ráda lidi, co to nikam nepřivedli. Ani na téhle terase se necítím dobře, protože na sebe dbám, kolemjdoucí to asi udivuje, když mě tu vidí mezi zdejšími muži, kteří se ani neoholí, a ženami, které vypadají jako nechci říct co. Asi si říkají: „Co ta tu dělá?” Vím, že sem někdy v létě chodí dost bohaté Američanky, ale ty prý teď jezdí do Anglie, když máme takovou vládu, proto jde obchod luxusním zbožím tak špatně, prodala jsem o polovičku míň než loni touhle dobou, a to bych ráda věděla, jak to dělají ty druhé, když já jsem ze všech prodavaček nejlepší, paní Dubechová mi to řekla, té malé Yonelky je mi líto, neumí prodávat, ta si asi nepřišla tenhle měsíc ani na halíř navíc k platu; a když je člověk celý den na nohou, tak by si chtěl trochu odpočinout na nějakém příjemném místě, kde by bylo trošku přepychu, trošku stylu a personál, který se umí chovat, člověk by zavřel oči a uvolnil se, a chtělo by to taky trochu tiché hudby, vždy by nebylo tak drahé zajít si občas do dancingu Ambassadeurs; ale tady jsou číšníci tak drzí, je vidět, že mají co dělat s bezvýznamnými lidmi, jenom ten malý černý, co mě obsluhuje, ten je roztomilý; myslím, že to Lulu vyhovuje, když cítí, že má kolem sebe všechny tyhle chlapy, bála by se jít někam, kde je to elegantnější, vlastně nemá žádné sebevědomí, je nesvá, když má muž vybrané způsoby, neměla ráda Louise; tak tady se tedy může cítit dobře, jsou tu někteří dokonce bez límce, vypadají jako chudáci, s tou jejich fajfkou, jak se po vás koukají, ani se nesnaží to zamaskovat, je vidět, že nemají peníze, aby si zaplatili ženské, a o ty přece v téhle čtvrti nouze není; vypadají, jako by vás chtěli sníst, a ani by nebyli schopní vám to říct trošku mile, že by na vás měli chu, ani by to nedovedli podat tak, aby vám udělali radost.«

Přistoupil číšník.

»Je to portské dost suché, slečno?«

»Ano, děkuji.«

Dodal ještě s vlídným výrazem:

»To je krásně, že?«

»Však už bylo načase,« řekla Riretta.

»Pravda, vypadalo to, že zima už nemíní vůbec skončit.« Odešel a Riretta se za ním dívala. »Mám ho ráda,« pomyslila si, »ví, kde je jeho místo, není familiární, ale vždycky pro mne má nějaké milé slovo, nějakou zvláštní pozornost.«

Nějaký hubený a nahrblý mladík se na ni upřeně díval; Riretta pokrčila rameny a otočila se k němu zády: »Když někdo kouká po ženách, měl by si aspoň vzít čistou košili. To mu řeknu, jestli mě osloví. To bych ráda věděla, proč Lulu neodejde. Nechce Henrimu udělat bolest, to mi připadá až příliš ušlechtilé, koneckonců nemá žena přece právo kazit si život kvůli nějakému impotentovi.« Riretta nenáviděla impotenty, měla k nim fyzický odpor. Musí odejít, rozhodla, v sázce je její štěstí, řeknu jí, že se štěstím si člověk nemá zahrávat. Lulu, vy nemáte právo zahrávat si se svým štěstím! Neřeknu jí vůbec nic, už toho bylo dost, řekla jsem jí to aspoň stokrát, do štěstí nemůžete lidi nutit proti jejich vůli.« Riretta pocítila v hlavě velkou prázdnotu, protože byla tak unavená dívala se na portské, vypadalo ve sklenici lepkavě jako rozpuštěný karamel a v duchu jí jakýsi hlas opakoval: »Štěstí, štěstí,« a bylo to krásné slovo, vážné a rozněžňující, pomyslila si, že kdyby se jí byli zeptali na její názor v anketě Paris-Soir, byla by je prohlásila za nejkrásnější slovo naší řeči. Napadlo to vůbec někoho? Uváděli: energii, odvahu, ale to proto, že to psali muži, to by musela být žena, na takovou věc přijdou ženy, měly být dvě ceny, jedna pro muže - a nejkrásnější slovo by bylo Čest; a jedna pro ženy, a já bych byla vyhrála, byla bych řekla Štěstí; Čest a Štěstí, skoro se to podobá, to je legrační. Řeknu jí: »Lulu, vy nemáte právo propást své štěstí. Své Štěstí, Lulu, své Štěstí.« Mně osobně se Pierre opravdu líbí, především je to opravdový mužský, a pak, je inteligentní, tím líp, má dost peněz, bude jí prokazovat drobné pozornosti. Je z lidí, co dovedou urovnávat různé životní nepříjemnosti, to ženě dělá dobře; líbí se mi, když dovede muž dávat rozkazy, je to jen jiný tón, ale dovede mluvit s číšníky a vrchními; poslouchají ho, já tomu říkám, mít styl. To je možná zrovna to, co Henrimu chybí nejvíc. A pak, musí se taky myslet na zdraví, měla by si dávat pozor, když to měla v rodině, to je všechno moc pěkné, být hubený a průsvitný a nemít nikdy hlad ani nebýt ospalý, spát čtyři hodiny denně a běhat celý den po Paříži s návrhy na látky, ale je to neuvážené, měla by držet rozumnou životosprávu, jíst třeba málo najednou, prosím, ale často a pravidelně. Co z toho bude mít, až ji pošlou na deset let do sanatoria.

Upřeně a rozpačitě se podívala na hodiny na křižovatce Montparnassu, kde ukazovaly ručičky jedenáct dvacet. »Já Lulu nechápu, je to podivná povaha, nikdy se mi nepodařilo zjistit, jestli má muže ráda, nebo jestli jsou jí odporní; ale s Pierrem by přece měla být spokojená, je to změna po tom, jaký byl ten její chlap z loňska, ten Faure fórový, jak jsem mu říkala.« Ta vzpomínka ji pobavila, ale potlačila úsměv, protože ten hubený mladík se na ni pořád díval, takže když otočila hlavu, všimla si jeho pohledu. Faure měl obličej posetý černými uhříky a Lulu bavilo vymačkávat mu je: »Je to nechutné, ale ona za to nemůže, Lulu neví, jak vypadá hezký mužský, já mám hrozně ráda parádivé muže, předně je dobré mužské oblečení tak hezké, ty jejich košile, boty, krásné lesklé kravaty, drsné, chcete-li, ale také jemné, silné, jemná síla, něco takového jako jejich vůně tabáku a kolínské, a když jsou dobře oholení, nemají pleť jako ženská, ale člověk by řekl jako safián, ovinou ty své silné paže kolem vás, položíte si k nim hlavu na prsa, cítíte jejich silnou a jemnou, pěstěnou a mužskou vůni, šeptají vám sladká slovíčka; mají krásné věci, krásné důkladné boty z hověziny, šeptají vám: „Miláčku, můj sladký miláčku,” a cítíte, jak pod vámi poklesávají kolena;« Riretta si vzpomněla na Louise, který ji loni opustil, a sevřelo se jí srdce: »Muž, který se má rád a který má spoustu drobných věciček, pečetní prsten, zlaté pouzdro na cigarety a všelijaké libůstky…ale takoví dovedou být někdy hrozné potvory, horší než ženská. Nejlepší by byl takový čtyřicátník s vlasy prošedivělými na skráních a sčesanými dozadu, který by na sebe dbal, velmi štíhlý, se širokými rameny, sportovec, ale věděl by, jaký je život, a byl by hodný, protože už hodně zkusil. Lulu je vlastně jenom žabec, má štěstí, že má přítelkyni jako já, protože Pierra už to pomalu začíná unavovat, a jiná by toho využila, kdežto já mu vždycky říkám, aby byl trpělivý, a když je ke mně trochu něžný, dělám, jako že to nepozoruji, zavedu řeč na Lulu a vždycky najdu nějaký způsob, jak ji vyzdvihnout, ale ona si takového štěstí ani nezasluhuje, ani si to neuvědomuje, přála bych jí, aby žila chvilku sama jako já od té doby, co Louis odešel, poznala by, jaké je to, vrátit se po celodenní práci samotná domů a vidět, že je pokoj prázdný, a umírat touhou někomu položit hlavu na rameno. Člověk ani neví, jak v sobě najde odvahu druhý den zase vstát a zase jít do práce a být svůdný a veselý a všem lidem dodávat odvahy, když by někdy radši umřel, než žít takhle dál.«

Hodiny odbily půl jedenácté. Riretta myslela na štěstí, na modrého ptáka, na ptáka štěstí, na odbojného ptáka lásky. Trhla sebou: »Lulu má půl hodiny zpoždění, jako obyčejně. Ta manžela nikdy neopustí, nemá k tomu dost pevné vůle. Vlastně zůstává s Henrim hlavně z konvence: podvádí ho, ale dokud jí říkají „Medame”, myslí, že je všechno v pořádku. Říká o něm to nejhorší, ale druhý den jí člověk nesmí opakovat, co řekla, byla by bez sebe zlostí. Udělala jsem, co jsem mohla, a řekla jsem jí všechno, co jsem měla na srdci, a dělá, co umí.«

Před Dômem zastavil taxík a z něho vystoupila Lulu. Nesla veliký kufr a měla jaksi slavnostní obličej.

»Odešla jsem od Henriho,« volala zdálky. Přišla ohnutá pod tíhou kufru. Usmívala se.

»Cože, Lulu,« řekla Riretta, na kterou to udělalo dojem, »nechcete přece říct…«

»Ano,« řekla Lulu, »je konec, nechala jsem ho plavat.« Riretta ještě docela nevěřila:

»On to ví? Řekla jste mu to?« Lulu divoce zablesklo v očích.

»A jak!« řekla.

»No tohle, Lulu!«

Riretta dobře nevěděla, co si má myslit, ale předpokládala, že v každém případě Lulu potřebuje povzbuzení.

»To jste udělala dobře,« řekla, »a jaká jste byla statečná!« Měla chu dodat: vidíte, že to nebylo tak těžké. Ale zdržela se. Lulu se nechávala obdivovat: měla nalíčené tváře a oči jí plály. Posadila se a postavila kufr vedle sebe. Měla na sobě šedý vlněný pl᚝ s koženým páskem a žlutý pulover s chomoutem. Byla prostovlasá. Riretta neměla ráda, když Lulu chodila prostovlasá: ihned poznala, jak ji zavaluje ta známá směs nesouhlasu a pobavení, kterou v ní Lulu vždycky vyvolává. »Co se mi na ní líbí,« usoudila Riretta, »je její životnost.«

»Za pět vteřin to bylo,« řekla Lulu. »A řekla jsem mu všechno, co mám na srdci. Byl z toho úplně vedle.«

»Nemohu se z toho vzpamatovat,« řekla Riretta. »Ale co vás to, Lulu, chytlo? To jste najednou nabrala odvahy! Včera večer bych byla dala hlavu na to, že od něho neodejdete.«

»Bylo to kvůli bratrovi. Vůči mně a se vytahuje, to je mi jedno, ale nesnesu, aby se dotkl mé rodiny.«

»Ale jak se to stalo?«

»Kde je vrchní?« řekla Lulu, vrtíc se na židli. »Všichni vrchní v Dômu jsou pryč, když je člověk volá. Obsluhuje nás ten malý hnědovlasý?«

»Ano,« řekla Riretta. »Víte, že jsem na něho udělala dojem?«

»Tak? Tak to si dejte pozor na tu paní od toalet, je pořád u ní. Dvoří se jí, ale já myslím, že je to záminka, aby viděl dámy chodit na záchod; když jdou ven, dívá se jim do očí, aby se začervenaly. Abych nezapomněla, chvilku vás tu nechám, musím jít dolů zatelefonovat Pierrovi, ten bude koukat! Kdybyste viděla číšníka, objednejte mi bílou kávu; za minutku jsem hotová, a pak vám všechno povím.«

Vstala, poodešla několik kroků a zase se vrátila k Rirettě.

»Jsem velice šťastná, Rirettko.«

»Drahá Lulu,« řekla Riretta a vzala ji za ruce.

Lulu je odtáhla a lehkým krokem přešla terasu. Rireta se za ní dívala, jak odchází. »Jakživa bych nebyla věřila, že bude schopná to udělat. Jaká je veselá,« pomyslela si trochu pohoršeně, »jde jí k duhu, že poslala manžela k vodě. Kdyby mě byla poslechla, udělala to už dávno. V každém případě za to vděčí mně; mám na ni velký vliv.«

Lulu se po chvilce vrátila.

»Pierre je z toho úplně vedle,« řekla. »Chtěl se dozvědět podrobnosti, ale ty mu řeknu až potom. Jdu s ním na oběd. Říká, že bychom mohli odjet zítra večer.«

»To jsem opravdu ráda, Lulu,« řekla Riretta. »Honem mi o tom povězte. To jste se rozhodla dnes v noci?«

»Víte, já vlastně nic nerozhodla,« řekla Lulu skromně, »rozhodlo se to samo.« Nervózně uhodila do stolu: »Pane vrchní! Pane vrchní! Ten vrchní mi jde na nervy, chtěla bych bílou kávu.«

Riretta byla dotčená. Na jejím místě a za tak vážných okolností by neztrácela čas sháněním kávy. Lulu je rozkošná osoba, ale je udivující, jak dovede být malicherná je jako ptáček.

Lulu vyprskla smíchy:

»Kdybyste byla viděla Henriho, jak se tvářil!«

»Co tomu asi řekne vaše matka?« řekla Riretta s vážnou tváří.

»Matka? Ta bude nadšená,« řekla Lulu přesvědčivě. »Byl k ní nezdvořilý, víte, měla toho akorát dost. Pořád jí vyčítal, že mě špatně vychovala, že jsem taková a zase maková, že je na mně vidět, že mi dali vzdělání jako hokynářce. Vlastně jsem to tak trochu udělala kvůli ní.«

»Ale co se vlastně stalo?«

»No nafackoval Robertovi.«

»Cožpak Robert byl u vás?«

»Ano, dnes ráno, když šel kolem, protože maminka ho chce dát do učení ke Gompezovi. Myslím, že jsem vám o tom říkala. Tak se dnes u nás zastavil, když jsme snídali, a Henri mu dal facku.«

»Ale proč?« zeptala se trochu podrážděně Riretta. Nenáviděla způsob, jakým Lulu vykládala historky.

»Pohádali se,« řekla Lulu neurčitě, »a kluk se nedal. Postavil se mu. „Starej posero,“ to mu řekl, rovnou do obličeje. Protože mu Henri řekl, že je nevychovaný, ovšem, toho nenapadne nic jiného; celá jsem se svíjela. Pak Henri vstal, snídali jsme v ateliéru, a vrazil mu facku, já bych ho byla zabila.«

»A nato jste odešla?«

»Odešla?« zeptala se Lulu udiveně, »kam?«

»Já myslela, že v tom okamžiku jste od něho odešla. Poslyšte, Lulu, musíte mi to povědět hezky po pořádku, jinak tomu nebudu rozumět. Poslyšte,« dodala podezíravě, »opravdu jste od něho odešla, je to pravda?«

»No ano, vždy už vám to hodinu vykládám.«

»Dobře. Tak Henri dal Robertovi facku. Co bylo dál?«

»Pak jsem ho zavřela na balkóně,« řekla Lulu, »to byla psina! Byl ještě v pyžamu, tloukl na sklo, ale netroufal si rozbít tabuli, protože je lakomý, pro šesták by si dal vrtat koleno. Já bych na jeho místě všechno roztřískala, i kdybych se měla do krve pořezat. A pak si to přihasili Texierovi. Tak se na mne oknem usmíval, dělal, jako že to je legrace.«

Vrchní šel okolo, Lulu ho chytila za ruku:

»Tak konečně jste tady, pane vrchní? Moc by vás obtěžovalo, kdybyste mi donesl bílou kávu?«

Rirettě to bylo trapné a usmála se na vrchního poněkud spikleneckým úsměvem, ale vrchní zůstal zachmuřený a uklonil se s vyčítavou úslužností. Riretta se na Lulu trochu zlobila: nikdy neumí zvolit vůči podřízeným správný tón, buď je příliš familiární, nebo moc náročná a strohá.

Lulu se dala do smíchu.

»Směju se, protože před sebou vidím Henriho v pyžamu na balkóně; třásl se zimou. Víte, jak jsem to udělala, abych ho mohla zavřít? Byl vzadu v ateliéru, Robert plakal, a on dělal kázání. Otevřela jsem okno a povídám: „Podívej se, Henri! Tamhle porazil taxík květinářku.” Přišel za mnou; má květinářku moc rád, protože mu řekla, že je Švýcarka, a protože si myslí, že je do něho zamilovaná. „Kde? Kde?” povídá. Já jsem potichoučku ustoupila, vrátila se do pokoje a zavřela dveře. Přes sklo jsem na něho zavolala: „To tě naučí týrat mi bratra!” Nechala jsem ho na balkóně přes hodinu, koukal na nás vypoulenýma očima, byl modrý zlostí. Já jsem na něho vyplazovala jazyk a dávala jsem Robertovi bonbóny: potom jsem si do ateliéru přinesla své věci a oblékala jsem se před Robertem, protože vím, že to Henri nenávidí: Robert mě líbal na ramena a na krk, jako malý mužský, je rozkošný; dělali jsme, jako by tam Henri nebyl. Vlastně jsem se kvůli tomu zapomněla umýt.«

»A on tam byl za oknem! To je strašná legrace!« řekla Riretta a dala se do hlasitého smíchu.

Lulu se přestala smát:

»Bojím se, jestli nenastydl,« řekla vážně, »když má člověk vztek, tak neuvažuje.« Pokračovala vesele:

»Hrozil nám pěstí a celou dobu něco povídal, ale nerozuměla jsem mu ani polovičku. Potom šel Robert pryč, a hned nato zazvonili Texierovi a já jsem je uvedla dál. Když je uviděl, hned byl samý úsměv, začal se na balkóně kroutit, a já jsem jim řekla: „Podívejte se na mého manžela, na mého velkého drahouška, jestli nevypadá jako ryba v akváriu!” Texierovi ho zdravili přes sklo, byli poněkud ohromení, ale uměli se ovládnout.«

»Dovedu si to představit,« řekla Riretta se smíchem. »Haha! Váš muž na balkóně, a v ateliéru Texierovi!« Několikrát opakovala: »Váš muž na balkóně, a v ateliéru Texierovi…« Byla by ráda našla směšná a barvitá slova, aby Lulu tu scénu popsala, domnívala se, že Lulu nemá smysl pro komičnost. Ale slova nepřišla.

»Otevřela jsem okno,« řekla Lulu, »a Henri vešel dovnitř. Před Texierovými mě políbil a řekl, že jsem malá uličnice. „Tahle malá uličnice,” povídá, „mi chtěla provést kanadský žertík.” Já se usmívala a Texierovi se zdvořile usmívali, všichni se usmívali. Ale když odešli, praštil mě pěstí do ucha. Tak jsem vzala kartáč a hodila ho po něm: trefila jsem ho do koutku úst a poranila mu oba rty.«

»Chudáčku Lulu,« řekla Riretta něžně.

Ale Lulu pohybem odmítla všechen soucit. Držela se vzpřímeně, bojovně potřásla hnědými kudrnami a z očí jí šlehaly blesky.

»Pak jsme si to všechno pověděli: omyla jsem mu ručníkem rty a řekla jsem mu, že toho už mám po krk, že už ho nemiluju a že od něho půjdu. Dal se do pláče, řekl, že se zabije…Ale to už nezabere: pamatujete se, Riretto, loni, když to bylo s tím Porýním, omílal mi to každý den: bude válka, Lulu, já do ní půjdu a zabijou mě, a ty mě budeš špendlíčkem hrabat, budeš litovat všeho, čím jsi mi ublížila. No dobře, já na to, jsi impotentní, to se nedá nic dělat. Přece jsem ho ale uklidnila, protože něco vykládal, že mě zamkne na klíč v ateliéru, přísahala jsem, že neodejdu dřív než za měsíc. Pak šel do kanceláře, oči měl červené a na ústech kousek náplasti, hezký nebyl. Já jsem uklidila, postavila čočku na vařič a sbalila si kufr. Nechala jsem mu vzkaz na kuchyňském stole.«

»Co jste mu napsala?«

»Napsala jsem,« řekla Lulu pyšně. »Čočka je na plotně. Najez se a vypni plyn. V ledničce je šunka. Já toho mám po krk a jdu. Sbohem.«

Obě se zasmály a chodci se otáčeli. Riretta si pomyslela, že poskytují jistě půvabnou podívanou, a litovala, že nesedí na terase kavárny Viel nebo de Paix. Když se dost nasmály, odmlčely se a Riretta si uvědomila, že už si nemají co říci. Byla trochu zklamaná.

»Musím už běžet,« řekla Lulu a zdvihla se, »ve dvanáct mám schůzku s Pierrem. Co mám dělat s kufrem?«

»Nechte ho tu,« řekla Riretta, »dám ho pak do úschovy k té paní u toalet. Kdy vás uvidím?«

»Přijdu pro vás ve dvě hodiny k vám, musím s vámi jít nakupovat; nevzala jsem si ani polovičku svých věcí, Pierre mi bude muset dát peníze.«

Lulu odešla a Riretta zavolala na vrchního. Cítila se vážná a smutná za obě. Vrchní přiběhl: Riretta si všimla, že vždycky pospíchá, když ho volá ona.

»Bude to pět franků,« řekl a dodal poněkud úsečně: »Měly jste obě dobrou náladu, až dole bylo slyšet, jak se smějete.«

Lulu se ho dotkla, pomyslela si Riretta mrzutě. Začervenala se:

»Moje přítelkyně je dnes trochu nervózní.«

»Je rozkošná,« řekl číšník s citem. »Děkuji, slečno.« Zastrčil šest franků a odešel. Riretta byla poněkud překvapená, ale právě odbíjelo poledne a ona si vzpomněla, že Henri přijde domů a najde vzkaz od Lulu: byl to pro ni příjemný okamžik.

»Chtěla bych, aby mi to doručili do zítřka do večera do hotelu du Théâtre, ulice Vandamme,« řekla Lulu pokladní s výrazem velké dámy. Obrátila se k Rirettě:

»Vyřízeno, Riretto, jdeme.«

»Na jaké jméno?« zeptala se pokladní.

»Paní Lucienne Crispinová.«

Lulu si hodila pl᚝ přes ruku a dala se do běhu; utíkala dolů po velkém schodišti Samaritaine. Riretta šla za ní; několikrát skoro upadla, protože se nedívala, kam šlape, měla oči jen pro tu modrou a kanárkově žlutou postavu, která tančila před ní. »Něco na tom je, má nestydaté tělo…« Kdykoli Riretta viděla Lulu zezadu nebo z profilu, zarážela ji nestydatost jejích tvarů, ale nedovedla si vysvětlit proč; byl to jen dojem.

»Je štíhlá a pružná, ale je v ní něco sprostého, nepřestává mě to udivovat. Dělá, co může, aby ji šaty co nejvíc obepínaly, tím to asi bude. Říká, že se stydí za svůj zadek, a přitom nosí sukně, které ji přímo oblepují. Má zadek malý, to je pravda, mnohem menší než já, ale je ho víc vidět. Je celý kulatý pod hubenými kyčlemi, dobře vyplňuje sukni, jako by byl do ní ulitý; a taky se kroutí.«

Lulu se otočila a usmály se na sebe. Riretta myslela na nediskrétní tělo své přítelkyně se směsí nesouhlasu a příjemné únavy: malé, vzhůru trčící prsy, hladká kůže, celá žlutá - když se jí člověk dotkne, řekl by, že se dotýká kaučuku -, dlouhá stehna - sprosté tělo s dlouhými údy: »Tělo černošky,« pomyslila si Riretta, »vypadá jako černoška, která tančí rumbu.« U otáčivých dveří uviděla v zrcadle odraz svých plnějších tvarů: »Já jsem sportovnější,« pomyslela si a zavěsila se do Lulu, »ona dělá větší dojem než já, když jsme oblečené, ale nahá vypadám rozhodně já líp než ona.«

Chvilku mlčely, potom Lulu řekla:

»Pierre byl báječný. Vy jste taky byla báječná, Riretto, jsem vám oběma moc vděčná.«

Řekla to nuceným tónem, ale Riretta si toho nevšímala: Lulu nikdy nedovedla děkovat, je příliš plachá. »To je hloupé,« řekla najednou Lulu, »ale budu si muset koupit podprsenku.«

»Tady?« zeptala se Riretta. Šly právě kolem nějakého obchodu s prádlem.

»Ne. Ale vzpomněla jsem si na to, protože jsem je tu viděla. Podprsenky si kupuji u Fischera.«

»Na bulváru Montparnasse?« zvolala Riretta. »Dejte si pozor, Lulu,« pokračovala vážně, »radši bychom se po bulváru Montparnasse neměly moc potloukat, zvláště ne v tuhle hodinu: narazíme na Henriho, to bude krajně nepříjemné.«

»Na Henriho?« řekla Lulu krčíc rameny; »ale ne, proč?« Rirettě rozhořčením zrudly tváře a spánky.

»Vy jste pořád stejná, Lulu, když se vám něco nelíbí, děláte prostě, že to neexistuje. Máte chu jít k Fischerovi, tak mi tvrdíte, že Henri nechodí po Montparnassu. Víte docela dobře, že tudy chodí každý den v šest, je to jeho cesta. Vždy jste mi to sama říkala: jde nahoru ulicí de Rennes a čeká na autobus na rohu bulváru Raspail.«

»Předně je teprve pět,« řekla Lulu, »a pak, možná že nebyl v kanceláři: po tom vzkazu, co jsem mu napsala, se asi musel natáhnout.«

»Ale, Lulu,« řekla najednou Riretta, »víte přece, v ulici Quatre-Septembre vedle Opery je taky jeden Fischer.«

»Je,« řekla Lulu ochable, »ale budeme muset jít na Montparnasse.«

»Vy jste dobrá, Lulu! Budeme muset jít na Montparnasse! Vždy tohle je kousek odtud, mnohem blíž než křižovatka Montparnasse!«

»Mně se jejich zboží nelíbí.«

Riretta si pobaveně pomyslila, že firma Fischer prodává všude stejné zboží.

Ale Lulu má nepochopitelné vrtochy; bezpochyby je Henri člověk, kterého si v této chvíli nejméně přeje potkat, a přitom to vypadá, jako by schválně dělala všechno, aby na něho narazila.

»Tak dobře,« řekla shovívavě, »pojďme tedy na Montparnasse, ostatně Henri je tak velký, že ho uvidíme dřív než on nás.«

»A co na tom?« řekla Lulu, »když ho potkáme, tak ho potkáme, a hotovo. Však on nás nesní.«

Lulu trvala na tom, že tam půjdou pěšky; řekla, že potřebuje trochu vzduchu. Šly ulicí de la Seine, potom ulicí Odéon a ulicí Vaugirard. Riretta vychvalovala Pierra a dokazovala Lulu, jak se při téhle příležitosti skvěle zachoval.

»Já mám tak ráda Paříž,« řekla Lulu, »mně se bude tak stýskat!«

»I mlčte, Lulu! Když si pomyslím, že si můžete jet do Nizzy, a vám je líto opustit Paříž!«

Lulu neodpověděla, začala se rozhlížet napravo a nalevo se smutným a pátravým výrazem.

Když vycházely od Fischera, uslyšely odbíjet šestou. Riretta vzala Lulu za loket a snažila se ji co nejrychleji odvést. Ale Lulu se zastavila před Baumanovým květinářstvím.

»Podívejte se na ty azalky, Rirettko. Kdybych měla krásný salón, dala bych jich všude plno.«

»Já nemám ráda květiny v květináči,« řekla Riretta.

Byla podrážděná. Otočila hlavu směrem k ulici de Rennes a ovšemže za chvilku uviděla Henriho velkou, neohrabanou postavu. Byl bez klobouku a měl na sobě sportovní sako z kaštanového hnědého tvídu. Riretta nenáviděla kaštanově hnědou:

»Tamhle je, Lulu, tamhle je,« řekla rychle.

»Kde?« ptala se Lulu, »kde je?« Nebyla o nic klidnější než Riretta.

»Za námi, na protějším chodníku. Zmizme, a neohlížejte se.« Lulu se přece ohlédla.

»Už ho vidím,« řekla.

Riretta se ji snažila odtáhnout, ale Lulu strnula, upřeně se dívala na Henriho. Konečně řekla:

»Myslím, že nás viděl.«

Vypadala postrašeně, najednou Rirettě povolila a poslušně se nechala odvádět.

»Teď se, Lulu, už proboha neohlížejte,« řekla trochu udýchaně Riretta.

»Zabočíme doprava na příštím rohu. Je to ulice Delambre.«

Šly velmi rychle a vrážely do chodců. Chvílemi se dala Lulu trochu táhnout, chvílemi táhla dopředu Rirettu zase ona. Nedošly však ještě ani k ulici Delambre, když Riretta uviděla kousek za Lulu velký hnědý stín; pochopila, že je to Henri, a roztřásla se zlostí. Lulu šla se sklopenými víčky, vypadala potměšile a zaujatě. »Teď lituje své neopatrnosti, ale už je pozdě, dobře jí tak.«

Zrychlily krok; Henri šel za nimi bez jediného slova. Přešly ulici Delambre a pokračovaly v chůzi směrem k Observatoři. Riretta slyšela, jak Henrimu vrzají boty; ozýval se také jakýsi slabý a pravidelný chrapot, který jim rytmoval chůzi: byl to Henriho dech (Henri vždycky hlučně dýchal, ale nikdy ne takhle moc: buď běžel, aby je dohonil, nebo to bylo vzrušením).

»Musíme dělat, jako by tu nebyl,« uvažovala Riretta. »Nedat znát, že si jeho přítomnost vůbec uvědomujeme.« Ale nedalo jí, aby se na něho koutkem oka nepodívala. Byl bledý jako stěna a víčka měl tak sklopená, že vypadal, jako by měl zavřené oči. »Jako náměsíčník,« pomyslela si Riretta s určitým pocitem hrůzy. Rty se mu třásly a kousek růžové, napůl odlepené náplasti na dolním rtu se začal třást taky. A ten dech: pořád ten stejný, sípavý dech, který teď pokaždé vyvrcholil v jakémsi nosovém zachroptění. Rirettě bylo nepříjemně: Henriho se nebála, ale nemoc a vášeň jí vždycky tak trochu naháněly strach. Po chvíli Henri pomalu natáhl ruku a vzal Lulu za paži, aniž se na ni podíval. Lulu našklebila ústa, jako by se chtěla rozplakat, a se zachvěním se vyprostila.

»Pfuuu!« udělal Henri.

Riretta měla strašnou chu se zastavit: píchalo ji v boku a v uších jí hučelo. Ale Lulu téměř běžela; i ona vypadala jako náměsíčná. Riretta měla dojem, že kdyby teď Lulu pustila a zastavila se, ti dva by běželi dál, jeden vedle druhého, němí, bledí jako mrtvoly a se zavřenýma očima.

Henri začal mluvit. Řekl divným, rožkřáplým hlasem:

»Vrať se se mnou.«

Lulu neodpověděla. Henri opakoval stejně chraplavým hlasem bez intonace:

»Jsi moje žena. Vra se se mnou.«

»Vidíte přece, že se vrátit nechce,« odpověděla Riretta se stisknutými zuby.

»Nechte ji být.«

Nezdálo se, že slyšel. Opakoval:

»Já jsem tvůj muž. Já chci, aby ses vrátila se mnou domů.«

»Prosím vás, nechte ji být,« řekla Riretta ostře, »nic nezískáte, když ji takhle budete otravovat, dejte nám pokoj.«

Překvapeně se obrátil k Rirettě:

»Ona je má žena, je moje, já chci, aby se mnou šla domů.« Vzal Lulu za ruku a Lulu se tentokrát nevytrhla.

»Jděte pryč,« řekla Riretta.

»Nikam nepůjdu, pořád půjdu za ní, chci, aby se mnou šla domů.«

Mluvení ho namáhalo. Najednou se ušklíbl, až mu byly vidět zuby, a ze všech sil vykřikl:

»Jsi moje!«

Lidé se ohlíželi a smáli. Henri cloumal Lulinou rukou a vrčel s odkrytými zuby jako zvíře. Naštěstí jel kolem prázdný taxík. Riretta zamávala a zastavila se. Také Henri se zastavil, Lulu chtěla jít dál, ale oni ji pevně drželi, každý za jednu ruku.

»Měl byste pochopit,« řekla Riretta a táhla Lulu k jízdní dráze, »že takovými násilnostmi si ji nikdy zpátky nezískáte.

»Nechte ji, nechte mou ženu,« řekl Henri a táhl na opačnou stranu. Lulu byla bezvládná jako balík prádla.

»Tak nastoupíte, nebo ne?« zavolal šofér netrpělivě.

Riretta pustila Lulu a začala drobnými údery bušit Henriho do ruky. Zdálo se však, že Henri rány necítí. Po chvíli uvolnil sevření a vyjeveně se na Rirettu zadíval. Riretta na něho také hleděla. S námahou dávala dohromady myšlenky, zmocnilo se jí nesmírné znechucení. Zůstali tak chvíli stát, pohlížejíce jeden druhému do očí; oba prudce dýchali. Potom se Riretta vzchopila, vzala Lulu kolem pasu a dotáhla ji až k taxíku.

»Kam to bude?« zeptal se šofér. Henri šel za nimi, chtěl také nastoupit. Ale Riretta ho vší silou odstrčila a rychle zavřela dvířka.

»Jeďte, jenom jeďte!« řekla šoférovi. »Hned vám řekneme kam.«

Taxík nastartoval a Riretta sklesla dozadu. »Jak to bylo všechno vulgární,« pomyslila si. Nenáviděla Lulu.

»Kam chcete jet, Lulu?« zeptala se něžně.

Lulu neodpověděla. Riretta ji objala a naléhala:

»Musíte mi odpovědět. Chcete, abych vás zavezla k Pierrovi?«

Lulu udělala pohyb, který Riretta považovala za souhlas. Naklonila se dopředu:

»Ulice de Messine 11.«

Když se Riretta obrátila, Lulu se na ni dívala divným pohledem. »Co to…,« začala Riretta.

»Já vás nenávidím,« křičela Lulu, »nenávidím Pierra, nenávidím Henriho! Co po mně všichni chcete? Mučíte mě!«

Zarazila se, jako když utne, a obličej jí celý změkl.

»Plačte,« řekla Riretta s klidnou důstojností, »plačte, udělá vám to dobře.« Lulu si položila hlavu na kolena a začala vzlykat. Riretta ji objala a přitiskla k sobě. Párkrát ji pohladila po vlasech. Ale v nitru cítila chlad a pohrdání. Když auto zastavilo, Lulu se už uklidnila. Utřela si oči a přepudrovala se.

»Promiňte mi to,« řekla mile, »to byly nervy. Nemohla jsem ho vidět v takovém stavu, působí mi to bolest.«

»Vypadal jako orangutan,« řekla Riretta, která už zase nabyla rovnováhy. Lulu se usmála.

»Kdy vás uvidím?« zeptala se Riretta.

»Až zítra. Víte, že mě Pierre u sebe nemůže nechat kvůli matce? Bydlím v hotelu du Théâtre. Mohla byste přijít dost brzy, asi tak v devět, jestli se vám to hodí, protože potom půjdu za maminkou.«

Byla celá bílá a Riretta si smutně pomyslela, jak strašně snadno se Lulu dovede rozsypat.

»Dnes večer už toho moc nedělejte,« řekla.

»Jsem hrozně unavená,« řekla Lulu, »doufám, že mě Pierre brzy pustí, ale on nemá nikdy pro takové věci pochopení.«

Riretta zůstala v taxíku a dala se zavést domů. Původně chtěla jít do biografu, ale teď už na to neměla náladu. Hodila klobouk na židli, a udělala krok k oknu. Přitahovala ji však postel, bílá, měkoučká, schoulená ve stínu. Vrhnout se na ni, cítit pohlazení polštáře na rozpálených tvářích. »Já jsem silná, to všechno jsem pro Lulu udělala já, ale teď jsem sama a pro mě neudělá nikdo nic.« Tak se litovala, že pocítila, jak jí vlna vzlyků stoupá do hrdla. »Oni si odjedou do Nizzy a já už je neuvidím. Za své štěstí budou vděčit mně, ale už si na mě ani nevzpomenou. A já tady zůstanu a budu pracovat osm hodin denně a prodávat u Burmy nepravé perly.« Když jí první slzy smáčely tváře, měkce sklesla na postel. »V Nizze…,« opakovala s trpkým pláčem, »v Nizze…na sluníčku…na Riviéře…«

Áach! Černá noc. Člověk by řekl, že po pokoji někdo chodí: muž v bačkorách.

Opatrně zdvihá jednu nohu, pak druhou, nevyhne se však lehkému zapraskání po- dlahy. Zastavuje se, chvíli je ticho, potom se náhle přenese na druhý konec pokoje a začíná svou bezcílnou chůzi znova, jako posedlý. Lulu byla zima, přikrývky byly příliš tenké. Řekla nahlas: »Ach!« a zvuk vlastního hlasu ji polekal.

Áach! Jsem přesvědčená, že se teď dívá na nebe a na hvězdy, že si zapaluje cigaretu, je někde venku, říká, že má rád nafialovělé zabarvení pařížské oblohy. Vrací se domů, pomaloučku, polehoučku, má poetickou náladu, když je po tom, říkal mi to, a je mu lehko jako čerstvě podojené krávě už na to nemyslí - a já jsem pošpiněná. Bodej by nebyl teď čistý, nechal své svinstvo tady ve tmě, je toho plný ručník, a prostěradlo uprostřed postele je vlhké, nemůžu natáhnout nohy, protože bych na kůži cítila vlhkost, taková ohavnost, ale on je pěkně suchý, slyšela jsem ho, jak si pod mým oknem hvízdal, když odsud šel; byl tady dole, suchý a svěží ve svých pěkných šatech, v převlečníku, oblékat se dovede, to se mu musí nechat, žena na něho může být hrdá, když s ním někam jde, byl dole pod oknem a já jsem tu ve tmě byla nahá a bylo mi zima a rukama jsem si třela břicho, protože jsem měla pocit, že jsem pořád ještě mokrá. »Zaskočím nahoru, jen abych se podíval na tvůj pokoj,« povídá. Zůstal tu dvě hodiny a postel vrzala, taková mizerná malá železná postel. To bych ráda věděla, jak na tenhle hotel přišel, že prý tu jednou čtrnáct dní bydlel, prý mi tu bude dobře, mají tu divné pokoje, viděla jsem dva, nikdy jsem neviděla něco tak maličkého, a jsou plné nábytku, samá kanapíčka a taburetky, smrdí to tu milováním, nevím, jestli tu opravdu čtrnáct dní bydlel, ale jestli ano, tak určitě ne sám; rozhodně ke mně nemá moc úcty, když mě nakvartýroval zrovna sem. Ten chlap z hotelové kanceláře se pochechtával, když jsme šli nahoru, je to Alžířan, nenávidím tyhle lidi, mám z nich strach, díval se mi na nohy, potom zase zašel do kanceláře, jistě si říkal: »Už jsou v tom, už to dělají,« a představoval si ohavné věci, prý je to děsné, co tam u nich dělají se ženami, když jim některá padne do rukou, kulhá z toho na celý život; a celou dobu, co mě Pierre obtěžoval, jsem myslela na toho Alžířana, který myslel na to, co dělám, a který si představoval ještě větší hnusnosti, než opravdu byly. Někdo je v pokoji!

Lulu zatajila dech, ale praskání skoro ihned přestalo. Bolí mě mezi nohama, svědí to a řeže, mám chu brečet, a takhle to bude každou noc, jenom ne zítra, protože to budeme ve vlaku. Lulu se kousla do rtu a otřásla se, protože si vzpomněla, že při tom sténala. To není pravda, nesténala jsem, jen jsem silněji vydechla, protože když na mně leží, je tak těžký, že mi vyráží dech. Řekl mi: »Naříkáš, tak máš rozkoš,« je mi odporné, když se při tom mluví, chtěla bych, aby při tom na sebe člověk zapomněl. Ale on nepřestává říkat nechutnosti. Předně jsem nenaříkala, já vůbec nemůžu cítit rozkoš, to je jednou fakt, doktor to říkal, leda když si to udělám sama. On tomu nechce věřit, žádný tomu nikdy nechce věřit, všichni říkají: »To je proto, že s tebou špatně začali, počkej, já tě naučím, co je rozkoš,« nechala jsem je mluvit, vím přece, jak na tom jsem, je to něco jako nemoc, ale je to zlobí.

Někdo šel nahoru po schodech. Někdo se vrací domů. Ledaže by to proboha byl zase on. Je schopný se vrátit, jestli zas dostal chu. On to není, to jsou nějaké těžké kroky - jestli to není - Lulu začalo srdce prudce skákat v hrudi - jestli to není ten Alžířan, ví, že tu jsem sama, přijde a zabouchá na dveře - já to nesnesu, já to nevydržím, ne, to je o patro níž, nějaký chlap se vrací, strká klíč do zámku, tomu to trvá, bude asi opilý, to bych ráda věděla, co je to za lidi, co spí v tomhle hotelu, asi pěkná sebranka; odpoledne jsem potkala takovou zrzavou ženskou, měla oči, jako kdyby brala drogy. Já jsem nenaříkala! Samozřejmě že mě nakonec vzrušil s tím svým drážděním, on to dovede; mám hrůzu z mužských, co to dovedou, radši bych spala s panicem. Ty ruce, které jdou rovnou tam, kam mají, které se zlehka dotýkají, které trochu přitlačí, ne moc…považují vás za hudební nástroj a jsou pyšní, že na něj dovedou hrát. Nenávidím to, když mě vzruší, mám pak vyschlo v krku, mám strach a takovou pachu v puse a jsem pokořená, protože oni si myslí, že mě ovládají; Pierrovi bych dala pár facek, když se začne tvářit samolibě a prohlašuje: »Já mám techniku.« Panebože, když si řeknu, že život je tohle, že pro tohle se člověk upravuje a strojí, pro to chce být hezký, a všechny romány se točí okolo toho a pořád se na to myslí a nakonec je to tohle, jde se do pokoje s chlapem, který vás napůl udusí a pak vám pomokří břicho. Chci spát, ach, kdybych aspoň mohla trošku spát, zítra budu celou noc na cestě, budu celá rozlámaná. Ráda bych byla přece aspoň trochu svěží, až se budu procházet po Nizze; prý je to tam moc krásné, jsou tam malé italské uličky a na slunci schne barevné prádlo, usadím se tam se svým malířským stojanem a budu malovat a malé holčičky se přijdou podívat, co to dělám. Svinstvo! (Pohnula se trochu a dotkla se bokem vlhké skvrny.) Bere mě s sebou jen kvůli tomuhle. Nikdo, nikdo mě nemá rád. Šel vedle mne a já skoro omdlévala a čekala jsem laskavé slovo, kdyby řekl: »Miluju tě!«, nevrátila bych se k němu, to ne, ale řekla bych mu něco milého, rozešli bychom se jako přátelé, čekala jsem, čekala, vzal mě za ruku, nechala jsem mu ji, Riretta zuřila, to není pravda, že vypadal jako orangutan, ale věděla jsem, že si ona něco takového myslí, dívala se na něho úkosem těma zlýma očima, to je zvláštní, jak dovede být zlá, ale přece, když mě vzal za ruku, nebránila jsem se, ale on nechtěl mne, on chtěl svou ženu, protože se se mnou oženil a je můj manžel; vždycky mě snižoval, říkal, že je inteligentnější než já, a za všechno, co se stalo, může on; nemusel se na mne vytahovat a byla bych u něho zůstala. Jsem přesvědčená, že mu v téhle chvíli ani nechybím, nepláče, chrápe, tak je to, a je moc rád, že má postel pro sebe a že si může natáhnout ty dlouhé nohy. Chtěla bych umřít. Bojím se, aby si o mně nemyslel nic špatného; nemohla jsem mu nic vysvětlit, protože mezi námi byla Riretta, mluvila, pořád mluvila, vypadala hystericky. Teď je spokojená, gratuluje si, jakou měla odvahu, to je toho, když je Henri mírný jako ovečka. Jdu. Nemohou mě přece donutit, abych ho opustila jako psa. Vyskočila z postele a otočila vypínačem. Punčochy a kombiné, to stačí. Tak spěchala, že se nenamáhala česáním, a lidé nebudou vědět, až mě uvidí, že jsem nahá pod tímhle velkým šedým pláštěm, který mi sahá až k patám. Alžířan - zastavila se s tlukoucím srdcem - budu ho muset vzbudit, aby mi otevřel dveře. Tiše se plížila dolů, ale každý schod praskal; zaklepala na okno kanceláře.

»Co je?« řekl Alžířan. Měl zarůžovělé oči a rozcuchané vlasy, nevypadal nijak hrozivě.

»Otevřete mi,« řekla Lulu suše.

Za čtvrt hodiny zazvonila u Henriho.

»Kdo je to?« zeptal se Henri skrz dveře.

»To jsem já.«

Nic neříká, nechce mě pustit domů. Ale já budu klepat na dveře, dokud mi neotevře, povolí kvůli sousedům. Za minutu se dveře pootevřely; objevil se Henri, bledý jako stěna a s vřídkem na nose; byl v pyžamu. »Nespal, pomyslila si něžně.

»Nechtěla jsem odejít jen tak, chtěla jsem tě ještě vidět.«

Henri stále nic neříkal. Lulu vešla dovnitř, odstrčila ho přitom trochu. Jak je nemotorný, pořád se plete do cesty, dívá se na mne vyjevenýma očima, ruce mu visí, neví, co si počít se svým tělem. Mlč, no tak mlč, vždy vidím, že jsi dojatý a že nemůžeš mluvit. S námahou se snažil polknout a dveře musela zavřít Lulu.

»Přeju si, abychom se rozešli jako přátelé,« řekla.

Otevřel ústa, jako by chtěl něco říci, pak se rychle obrátil a odběhl. Co dělá? Netroufala si za ním jít. Pláče? Vtom ho slyšela kašlat; byl na záchodě. Když se vrátil, pověsila se mu na krk a přitiskla mu svá ústa na ústa: bylo cítit, že zvracel. Lulu začala vzlykat.

»Mně je zima,« řekl Henri.

»Pojďme si lehnout,« navrhla s pláčem, »můžu tu zůstat až do zítřka do rána.« Lehli si a Lulu se otřásala obrovskými vzlyky, protože zase byla ve svém pokoji a ve své krásné čisté posteli a zase viděla červený záblesk v okenní tabuli. Myslela, že ji Henri obejme, ale on nedělal nic, ležel rovně natažený, jako by někdo dal do postele kůl. Je stejně upjatý, jako když mluví s nějakým Švýcarem. Vzala mu hlavu do obou rukou a upřeně se na něho zadívala: »Jsi čistý, ty jsi čistý.« Dal se do pláče.

»Bože, já jsem nešťastný,« řekl, »jakživ jsem nebyl tak nešťastný.«

»Já taky ne,« řekla Lulu.

Dlouho plakali. Za chvíli zhasla a položila mu hlavu na rameno. Kdybychom takhle mohli zůstat pořád: čistí a smutní jako dva sirotci. Ale to není možné, to v životě nejde. Život je obrovská vlna, která na Lulu dopadne a vyrve ji z Henriho náruče. Tvá ruka, tvá velká ruka. Je na ně pyšný, že je má velké, říká, že potomci starých rodů mají vždycky velké končetiny. Už mě nebude brát kolem pasu; lechtalo to trochu, ale byla jsem pyšná, protože ho prsty skoro objal. To není pravda, že je impotentní - je čistý, čistý a trošičku líný. Usmála se skrz slzy a políbila ho pod bradu.

»Co řeknu rodičům?« řekl Henri. »Matka z toho umře.«

Paní Crispinová z toho neumře, naopak, bude triumfovat. Při jídle se všichni o mně budou káravě bavit a tvářit se, jako že toho moc vědí, ale že nechtějí všechno říkat kvůli maličké, které je šestnáct, která je moc mladá, aby se před ní mohlo o některých věcech mluvit. Ona se bude v duchu uchechtávat, protože bude všechno vědět, vždycky všechno ví a nemůže mě ani cítit. Takové bahno! A všechno bude svědčit proti mně.

»Neříkej jim to hned,« zaprosila, »řekni, že jsem v Nizze ze zdravotních důvodů.«

»Nebudou mi to věřit.«

Líbala Henriho drobnými rychlými polibky na obličej.

»Ty jsi na mě, Henri, nebyl dost hodný.«

»To je pravda, nebyl,« řekl Henri, »nebyl jsem dost hodný. Ale ty jsi také nebyla hodná,« dodal po úvaze.

»Nebyla. Hú!« řekla Lulu, »jak jsme nešťastní!«

Plakala tak silně, až měla dojem, že se zalkne; za chvíli bude den a ona odejde. Člověk nikdy, nikdy nedělá to, co chce, je prostě vlečen.

»Neměla jsi takhle odejít,« řekl Henri. Lulu vzdychla.

»Měla jsem tě moc ráda, Henri.«

»A teď už nemáš?«

»Není to totéž.«

»S kým jedeš?«

»S lidmi, které neznáš.«

»Jak to, že se znáš s lidmi, které já neznám,« řekl Henri zlostně, »kde ses s nimi setkala?«

»Nech toho, drahoušku, můj Gulliverku, přece nebudeš v takové chvíli dělat manžela.«

»Ty pojedeš s mužem!« řekl Henri a plakal přitom.

»Poslyš, Henri, přísahám ti, že ne, přísahám ti to při maminčině zdraví, muži jsou mi teď příliš protivní. Jedu s jednou rodinou, jsou to přátelé Riretty, starší lidé. Chci žít sama, oni mi najdou práci; ach, Henri, kdybys věděl, jak potřebuju žít sama, jak se mi to všechno hnusí.«

»Co?« řekl Henri, »co se ti hnusí?«

»Všechno!« políbila ho, »jenom ty se mi nehnusíš, miláčku.«

Vsunula ruce pod Henriho pyžama a dlouze ho hladila po celém těle. Zachvěl se pod těmi ledovými prsty, ale nechal se hladit, řekl jen:

»Mně bude špatně.«

V Henrim se určitě něco zlomilo.

V sedm hodin Lulu vstala s očima opuchlýma od pláče a řekla unaveně:

»Budu se tam muset vrátit.«

»Kam?«

»Bydlím v hotelu du Théâtre, ulice Vandamme. Je to mizerný hotel.«

»Zůstaň se mnou.«

»Ne, Henri, prosím tě, nenaléhej, řekla jsem ti, že to nejde.«

»To nás odnáší proud, takový je život; nemůžeme tomu ani rozumět, ani to nelze soudit, jen se můžeme dát unášet. Zítra budu v Nizze.« Vešla do koupelny, aby si omyla oči vlažnou vodou. Oblékla si pl᚝ a otřásla se. »Je to jako osud. Jen abych mohla dnes v noci spát, jinak přijedu do Nizzy utahaná jako pes. Doufám, že koupil první třídu; bude to poprvé, co pojedu první třídou. Všechno vždycky takhle dopadne: už léta si přeju podniknout nějakou dlouhou cestu první třídou, a když k tomu jednou dojde, zpacká se to všechno tak, že už z toho nemám skoro žádnou radost.« Spěchala, už aby byla pryč, protože na těch posledních chvilkách bylo něco nesnesitelného.

»Co budeš dělat s tím Galloisem?« zeptala se.

Gallois si u Henriho objednal plakát. Henri ho udělal, a Gallois ho teď nechtěl.

»Nevím,« řekl Henri.

Zachumlal se do přikrývek, koukalo z něho jen kus ucha a vlasy. Řekl pomalu a ochable:

»Chtěl bych týden spát.«

»Sbohem, miláčku,« řekla Lulu.

»Sbohem.«

Naklonila se k němu, poodhrnula přikrývky a políbila ho na čelo. Dlouho stála na chodbě a nemohla se odhodlat za sebou zavřít dveře bytu. Po chvíli odvrátila oči a prudce zabrala za kliku. Zaslechla suché zacvaknutí a měla dojem, že omdlí; podobný pocit zažila, když dopadla první lopatka hlíny na otcovu rakev.

»Henri nebyl moc milý. Taky mohl vstát a doprovodit mě až ke dveřím. Myslím, že bych byla míň nešťastná, kdyby byl ty dveře zavřel on.«

IV

»Tohle že udělala!« řekla Riretta s pohledem upřeným do daleka, »no tohle!« Byl večer. Pierre je okolo šesté zavolal a Riretta za ním přišla do Dômu.

»Ale vždy vy jste se s ní měla ráno v devět sejít, ne?« řekl Pierre.

»Sešla jsem se s ní.«

»Nechovala se nějak divně?«

»Vůbec ne,« odpověděla Riretta, »ničeho jsem si nevšimla. Vypadala trochu unaveně, ale řekla mi, že po vašem odchodu špatně spala, protože byla rozčilená, že uvidí Nizzu, a také že se trochu bála toho alžírského vrátného…Ano, dokonce se mě ptala, jestli myslím, že jste koupil lístky první třídy, řekla, že bylo vždycky jejím životním snem cestovat první třídou. Ne,« rozhodla Riretta, »jsem přesvědčená, že na nic takového nemyslila; aspoň dokud jsem s ní byla. Zůstala jsem u ní dvě hodiny, a já mám v takových věcech dost postřeh, překvapilo by mě, kdyby mi něco takového ušlo. Namítnete, že je hodně uzavřená - ale já už se s ní stýkám čtyři roky, viděla jsem ji za nejrůznějších okolností, znám Lulu od a až do zet.«

»Tak ji přemluvili ti Texierovi. Je to divné…« Na chvíli se zasnil, a najednou dodal: »To bych rád věděl, kdo jim dal Lulinu adresu. Hotel jsem vybral já a ona o něm předtím nikdy ani neslyšela.«

Roztržitě si hrál s dopisem od Lulu, a Riretta byla rozmrzelá, protože by si ho byla ráda přečetla, a on jí to nenabídl.

»Kdy jste ho dostal?« zeptala se konečně.

»Ten dopis…?« Podal jí ho s velkou prostotou. »Tady ho máte, přečtěte si ho. Museli ho doručit k domovnici někdy kolem jedné hodiny.«

Byl to tenký fialový list papíru, jaké prodávají v trafice:

Můj velký miláčku,

přišli sem Texierovi (nevím, kdo jim dal adresu) a já Tě moc zarmoutím, ale nepojedu nikam, má lásko, můj Pierroušku; zůstanu s Henrim, protože je příliš nešťastný. Byli ho dnes ráno navštívit, nechtěl jim otevřít, a paní Texierová říká, že ani nevypadal jako člověk. Byli moc hodní a chápou mé důvody, ona říká, že vinu na tom nese jedině on, že je to bručavý medvěd, ale v jádru není zlý. Řekla, že něco takového potřeboval, aby si uvědomil, jak na mně lpí. Nevím, kdo jim dal mou adresu; neřekli mi to, asi mě museli náhodou zahlédnout ráno, když jsem šla s Rirettou z hotelu. Paní Texierová řekla, že ví, že na mně žádá úžasnou obě, ale že mě zná natolik, aby věděla, že se z ní nebudu chtít vyvlíct. Hrozně lituju naší krásné cesty do Nizzy, má lásko, ale myslím, že ty nebudeš tak nešťastný, protože dál budu tvá. Jsem celým srdcem a celým tělem Tvá a budeme se vídat stejně často jako dřív. Ale Henri by se zabil, kdyby mne neměl, nemůže beze mne být; ujišťuju Tě, že to není nic příjemného, mít takovou zodpovědnost. Doufám, že nenasadíš ten svůj ošklivý mračivý výraz, co mi nahání strach, nechceš přece, abych si dělala výčitky, viď, že ne? Za chvíli se vracím k Henrimu, je mi dost nepříjemné pomyšlení, že ho uvidím v tomhle stavu. Ale budu dost silná, abych mu stanovila své podmínky. Předně chci víc volnosti, protože Tě miluju, chci, aby nechal Roberta na pokoji a aby už nikdy neříkal nic ošklivého o mamince. Miláčku, jsem moc smutná, chtěla bych, abys tu byl, toužím po Tobě, tisknu se k Tobě a cítím Tvá pohlazení po celém těle. Zítra v pět budu v Dômu.

Lulu

»Chudák Pierre!«

Riretta ho vzala za ruku.

»Vlastně mě to mrzí hlavně kvůli ní,« řekl Pierre. »Potřebovala by slunce a čerstvý vzduch. Ale když se rozhodla takhle…Matka mi dělala příšerné výstupy« pokračoval, »vila je její, nechtěla, abych si tam přivedl ženu.«

»Tak?« řekla Riretta přerývaným hlasem. »Tak? Pak je tedy všechno v pořádku, všichni jste spokojeni!«

Pustila Pierrovu ruku: cítila, aniž věděla proč, jak ji zaplavuje hořká lítost.