„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

1939

L'Enfance d'un chef, 1939

»V těch andílkovských šatičkách vypadám rozkošně.« Paní Portierová řekla mamince: »Ten váš chlapec je přímo k nakousnutí. V těch andílkovských šatičkách vypadá rozkošně.« Pan Bouffardier si Luciena přitáhl mezi kolena a pohladil ho po pažích: »Vždy je to úplná holčička,« řekl s úsměvem. »Jakpak se jmenuješ?

Intimité, 1939

I

Lulu spala nahá, protože ráda cítila dotek prostěradla a protože praní prádla přijde draho. Zpočátku byl Henri proti tomu; člověk si nelehá do postele nahý, to se nedělá, je to neslušné. Nakonec přece následoval příkladu své ženy, ale u něho to byla spíš pohodlnost; ve společnosti byl škroben jako panák, z pozérství (obdivoval Švýcary a hlavně Ženevany, připadali mu vznešení, protože jsou jako kus dřeva), ale v maličkostech na sebe nedbal, nebyl například moc čistotný, neměnil si dost často spodky; když mu je Lulu dávala do prádla, nemohla si nevšimnout, že jsou dole zažlucené, jak se třely o rozkrok. Osobně se Lulu špína neprotivila: je to intimnější, dělá to měkké stíny; třeba v důlku loktů; nelíbili se jí Angličané, ta neosobní těla, která nemají žádný pach. Ale manželova nedbalost jí byla protivná, protože on se tím jen tak hýčkal. Když ráno vstával, byl na sebe velice něžný; měl hlavu plnou snů a bílý den, studená voda a štětiny kartáčů mu připadaly jako hrubá nespravedlnost.

Érostrate, 1939

Lidi musí člověk vidět shora. Zhasínal jsem světlo a přistupoval k oknu: ani je nenapadlo, že by je někdo mohl pozorovat svrchu. Dbají na fasádu, někdy na zadek, ale všechny jejich efekty jsou vypočítané pro diváky měřící metr sedmdesát. Kdo kdy uvažoval, jaký tvar má čtvrťák viděný ze šestého patra? Zapomínají chránit si ramena a lebky pestrými barvami a nápadnými látkami, nedovedou bojovat proti tomu velikému nepříteli lidstva: perspektivě z nadhledu. Vykláněl jsem se a dával jsem se do smíchu: kampak se poděl ten slavný »vzpřímený postoj«, na který jsou tak pyšní? Rozplácávali se o chodník a dvě dlouhé, poloplazivé nohy jim trčely zpod ramen.

La Chambre, 1939

I

Paní Darbédatová držela v ruce kousek rahatu. Opatrně jej přibližovala ke rtům a zadržovala dech, aby nesfoukla jemný cukrový poprašek, jímž byl posypán. »Tenhle je z růží,« říkala si. Prudce se zakousla do sklovité masy a ústa jí naplnil zápach ztuchliny. »To je zvláštní, jak nemoc zjemňuje chuť.« Začala vzpomínat na mešity, na lepkavě zdvořilé Orientálce (byla na svatební cestě v Alžíru) a na bledých rtech se jí mihl úsměv: i v rahatu bylo cosi lepkavého.

Le Mur, 1939

Vehnali nás do velkého bílého sálu a já začal mhouřit oči, protože mě v tom světle bolely. Pak jsem viděl stůl a za ním čtyři chlapy v civilu, jak se dívají do papírů. Ostatní vězně nahnali dozadu, museli jsme za nimi přes celý sál. Mnoho jsem jich znal, ale byli tam i cizí. Ti dva přede mnou měli světlé vlasy a kulaté lebky; byli si podobní: asi Francouzi. Ten menší si v jednom kuse vytahoval kalhoty: nervy.

Mutter Courage und ihre Kinder, 1939

Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti

Bertolt Brecht: Matka Kuráž a její děti

Drama Matka Kuráž a její děti je pokládáno za nejvýznamnější příspěvek takzvaného epického divadla, který jakožto styl dominoval celosvětovému divadlu 50. let, její autor, Bertolt Brecht, pak za přední osobnost jak epického divadla, tak, a to právě díky této hře Matka Kuráž, je i považován za přední osobnost protiválečného hnutí.
Nathanael West: Den kobylek

Nathanael West: Den kobylek

The Day of the Locust, 1939

Nathanael West, původním jménem Nathan Weinstein, byl jedním z řady nadějných amerických literátů, které finanční neúspěch jejich uměleckého díla donutil k prostituci jakožto filmového scénáristy. Westovo literární dílo tak za jeho života propadlo, z jeho scénářů vznikly filmy B-éčkové kategorie, které zapadly okamžitě poté, co vznikly, a konečně sám West zemřel při autonehodě, když spěchal na pohřeb svého velkého přítele Francise Scotta Fitzgeralda. A když se k tomu navíc snoubil i Westův původ německy mluvící ruského žida, bylo snad jediným možným životním východiskem, že West se profiloval jako skvělý pozorovatel s kritickým myšlením a jemným satirickým humorem. Ocenění, že byl i autor s nadčasovým sdělením, kdy zvláště jeho novely Přítelkyně osamělých srdcí (1933) a Den kobylek (1939) bývají zařazovány mezi nejlepší americké novely 20. století, se Westovi dostalo až takřka dvě dekády po jeho tragické smrti.
Witold Gombrowicz: Posedlí

Witold Gombrowicz: Posedlí

Opętani, 1939

V té době své nejslavnější dílo, Posedlí, napsal Witold Gombrowicz pod pseudonymem Zdzisław Niewiesk s tím, že ještě před začátkem vydávání románu na pokračování Gombrowicz odcestoval do Argentiny - původně jen na několik měsíců, aby zde nasbíral materiál pro své další dílo, ale vzhledem k tomu, že vypukla válka a po jejím skončení se moci ujal bolševický režim, již nikdy se do Polska nevrátil. Román sice vzbudil značný čtenářský ohlas, ale brzy jej zcela potlačily válečné události a vzhledem k tomu, že Gombrowicz sám se k tomuto svému příspěvku do žánru krejcarových detektivních románů nikdy nehlásil, ba na něj de facto zapomněl a to až do roku 1969, kdy v Pažíži diktoval svou životní biografii, ve své úplné podobě spatřil světlo světa až v roce 1990.
Graham Greene: Tajný kurýr

Graham Greene: Tajný kurýr

The Confidential Agent, 1939

Novelu Tajný kurýr dle legendy Graham Greene sepsal v pouhých šesti týdnech s tím, že si vypomáhal vydatnými dávkami benzedrinu. Dílo bylo napsáno velmi rychlou jehlou, zápletka tajného kurýra, která má pro nejmenovanou zemi zmítanou v občanské válce zařídit dodávku uhlí, je dále doplněna v Greenově často opakovaným archetypem muže, staršího věku, který je z blíže neupřesněných důvodů postaven na okraj společnosti, což nijak nebrání tomu, aby se do něj nezamilovala mladá, krásná a atraktivní žena obvykle z vyšších společenských kruhů než muž samotný.
16. Červenec 2009

1939

1

Okresní soudce Šimek
Přítel z mládí

Poznal jsem Bedu Foltena - tehdy se ovšem na školních sešitech podpisoval Bedřich Foltýn - když mi bylo něco přes šestnáct let. Přešel jsem totiž odjinud na sextu gymnasia, kde Folten studoval, a náhoda, která tak často určuje osudy mladých lidí, mne posadila k němu do téže pořezané a rozvrzané školní lavice.
William Faulkner: Divoké palmy

William Faulkner: Divoké palmy

If I Forget Thee Jerusalem (The Wild Palms/Old Man), 1939

Ačkoli vrcholné umělecké období William Faulkner prožívá již ve 30. letech 20. století, skutečného docenění svých nevšedních kvalit ze strany jak kritiky tak čtenářské obce se mu dostává až zpětně poté, co jej švédská akademie ocenila Nobelovou cenou za literaturu za rok 1949.
George Orwell: Nadechnout se

George Orwell: Nadechnout se

Coming Up for Air, 1939

Přiznám se, že oproti většinovému proudu čtenářů neadoruji Orwellovu nejslavnější dvojici děl, alegorii Farma zvířat z roku 1945 a utopii 1984 z roku 1949. Naopak George Orwella oceňuji pro jeho předválečnou prózu, jež na rozdíl od výše zmíněných románů, které jej celosvětově proslavily, ba jejich prostřednictvím se stal nesmrtelným, vychází co do tématu z vlastních prožitků a zkušeností.
John Steinbeck: Hrozny hněvu

John Steinbeck: Hrozny hněvu

The Grapes of Wrath, 1939

Nejen v díle Johna Steinbecka, ale v celé světové literatuře, mají Hrozny hněvu zcela zásadní význam, kdy Steinbeckovo zrcadlo pravdy nejen boří mýtus tzv. amerického snu, ale i v nahé realitě zobrazuje základní principy americké společnosti, ve které je propastná sociální nerovnost, ba nepokryté systematické přešlapování zákonů odůvodňováno nijak blíže nespecifikovanou tzv. „rudou hrozbou“
Karel Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna

Karel Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna

1939

V kontextu díla Karla Čapka zaujímá Život a dílo skladatele Foltýna velmi specifické místo a to pro u humanisticky naladěného Čapka velmi neobvyklé černobílé vidění postav, kdy o hlavním hrdinovi, skladateli Foltýnovi nepadne v celém díle alespoň neutrálně laděný slovní soud. Přes více méně uzavřenost celého díla se však lze jen dohadovat závěrečného vyvrcholení, které Čapek pro svou předčasnou smrt již nestihl dopracovat.