V noci jsem snil, že jsem motýlem

Lulu spala nahá, protože ráda cítila dotek prostěradla a protože praní prádla přijde draho. Zpočátku byl Henri proti tomu; člověk si nelehá do postele nahý, to se nedělá, je to neslušné. Nakonec přece následoval příkladu své ženy, ale u něho to byla spíš pohodlnost; ve společnosti byl škroben jako panák, z pozérství (obdivoval Švýcary a hlavně Ženevany, připadali mu vznešení, protože jsou jako kus dřeva), ale v maličkostech na sebe nedbal, nebyl například moc čistotný, neměnil si dost často spodky; když mu je Lulu dávala do prádla, nemohla si nevšimnout, že jsou dole zažlucené, jak se třely o rozkrok. Osobně se Lulu špína neprotivila: je to intimnější, dělá to měkké stíny; třeba v důlku loktů; nelíbili se jí Angličané, ta neosobní těla, která nemají žádný pach. Ale manželova nedbalost jí byla protivná, protože on se tím jen tak hýčkal. Když ráno vstával, byl na sebe velice něžný; měl hlavu plnou snů a bílý den, studená voda a štětiny kartáčů mu připadaly jako hrubá nespravedlnost.

Paní Darbédatová držela v ruce kousek rahatu. Opatrně jej přibližovala ke rtům a zadržovala dech, aby nesfoukla jemný cukrový poprašek, jímž byl posypán. »Tenhle je z růží,« říkala si. Prudce se zakousla do sklovité masy a ústa jí naplnil zápach ztuchliny. »To je zvláštní, jak nemoc zjemňuje chuť.« Začala vzpomínat na mešity, na lepkavě zdvořilé Orientálce (byla na svatební cestě v Alžíru) a na bledých rtech se jí mihl úsměv: i v rahatu bylo cosi lepkavého.

Drama Matka Kuráž a její děti je pokládáno za nejvýznamnější příspěvek takzvaného epického divadla, který jakožto styl dominoval celosvětovému divadlu 50. let, její autor, Bertolt Brecht, pak za přední osobnost jak epického divadla, tak, a to právě díky této hře Matka Kuráž, je i považován za přední osobnost protiválečného hnutí.

V té době své nejslavnější dílo, Posedlí, napsal Witold Gombrowicz pod pseudonymem Zdzisław Niewiesk s tím, že ještě před začátkem vydávání románu na pokračování Gombrowicz odcestoval do Argentiny - původně jen na několik měsíců, aby zde nasbíral materiál pro své další dílo, ale vzhledem k tomu, že vypukla válka a po jejím skončení se moci ujal bolševický režim, již nikdy se do Polska nevrátil. Román sice vzbudil značný čtenářský ohlas, ale brzy jej zcela potlačily válečné události a vzhledem k tomu, že Gombrowicz sám se k tomuto svému příspěvku do žánru krejcarových detektivních románů nikdy nehlásil, ba na něj de facto zapomněl a to až do roku 1969, kdy v Pažíži diktoval svou životní biografii, ve své úplné podobě spatřil světlo světa až v roce 1990.

Poznal jsem Bedu Foltena - tehdy se ovšem na školních sešitech podpisoval Bedřich Foltýn - když mi bylo něco přes šestnáct let. Přešel jsem totiž odjinud na sextu gymnasia, kde Folten studoval, a náhoda, která tak často určuje osudy mladých lidí, mne posadila k němu do téže pořezané a rozvrzané školní lavice.

Přiznám se, že oproti většinovému proudu čtenářů neadoruji Orwellovu nejslavnější dvojici děl, alegorii Farma zvířat z roku 1945 a utopii 1984 z roku 1949. Naopak George Orwella oceňuji pro jeho předválečnou prózu, jež na rozdíl od výše zmíněných románů, které jej celosvětově proslavily, ba jejich prostřednictvím se stal nesmrtelným, vychází co do tématu z vlastních prožitků a zkušeností.