„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Jean Paul Sartre: Místnost

La Chambre, 1939

I

Paní Darbédatová držela v ruce kousek rahatu. Opatrně jej přibližovala ke rtům a zadržovala dech, aby nesfoukla jemný cukrový poprašek, jímž byl posypán. »Tenhle je z růží,« říkala si. Prudce se zakousla do sklovité masy a ústa jí naplnil zápach ztuchliny. »To je zvláštní, jak nemoc zjemňuje chuť.« Začala vzpomínat na mešity, na lepkavě zdvořilé Orientálce (byla na svatební cestě v Alžíru) a na bledých rtech se jí mihl úsměv: i v rahatu bylo cosi lepkavého.
Několikrát musela dlaní přejet po stránkách knihy, protože se při vší opatrnosti pokryly tenkou vrstvou bílého prášku. Cukrová zrníčka jí na hladkém papíře klouzala, koulela se, skřípala pod rukama. »To mi připomíná Arcachon, když jsem čítávala na pláži.« Strávila roku 1907 léto u moře. Nosila tenkrát široký slamák se zelenou stuhou; lehala si blízko mola s románem, buď Gypiným nebo Colette Yverové. Vítr zvedal kotouče písku a sypal jí ho na kolena, takže každou chvíli musela vzít knížku za rohy a vyklepat ji. Teď měla stejný pocit. až na to, že zrnka písku byla tenkrát úplně suchá, kdežto krupičky cukru se trochu lepí na prsty. Znovu viděla pruh perlově šedé oblohy nad černým mořem. »Eva ještě nebyla na světě.« Cítila se celá zmalátnělá vzpomínkami a vzácná jako skříňka ze santalového dřeva. Najednou si vzpomněla i na název románu, který tenkrát četla: jmenoval se Panička a nebyl nudný. Ale od chvíle, co ji neznámá choroba zdržuje v pokoji, dávala paní Darbédatová přednost historickým knihám a memoárům. Přála si, aby nemocí, vážnou četbou, bedlivým soustředěním pozornosti k vlastním vzpomínkám a nejvybranějším zážitkům dozrála jako krásný skleníkový květ.
Vtom ji napadlo, a trochu přitom znervózněla, že co nevidět zaklepe její muž. Ostatní dny v týdnu přicházel až navečer, políbil ji tiše na čelo a četl naproti ní v lenošce Le Temps. Ale čtvrtek byl Darbédatův »den«: odcházel na hodinku ke své dceři, zpravidla mezi třetí a čtvrtou. Než odešel, stavil se u ženy a trpce se spolu bavili o zeovi. Tyhle čtvrteční rozhovory, které do nejmenších detailů předem znala, paní Darbédatovou vyčerpá valy. Darbédat zaplnil tichý pokoj svou přítomností. Nesedl si, chodil sem tam a otáčel se na podpatku. Každé jeho rozčilení paní Darbédatovou zraňovalo jako řinčení rozbitého skla. Tento čtvrtek to bylo ještě horší než obvykle: při pomyšlení, že za chvilku bude muset manželovi opakovat, k čemu se Eva přiznala, a že uvidí, jak ten velký, hrozný člověk vztekle vyskočí, vyvstával na paní Darbédatové pot. Vzala si z talířku kousek rahatu, chvíli si ho váhavě prohlížela, pak jej smutně dala zpátky: nechtěla, aby ji muž viděl, jak jí rahat.
Trhla sebou, když uslyšela zaklepání.
»Dále,« ozvala se slabě. Darbédat vešel po špičkách.
»Zajdu k Evě,« řekl jako každý čtvrtek. Paní Darbédatová se na něho usmála.
»Pozdravuj ji ode mne.«
Darbédat neodpověděl a starostlivě nakrčil čelo: každý čtvrtek v tuto chvíli se u něho k zažívacím potížím přidalo tupé podráždění.
»Až půjdu od ní, zastavím se u Franchota, chtěl bych, aby s ní vážně promluvil a snažil se ji přesvědčit.«
Navštěvoval doktora Franchota často. Ale nadarmo. Paní Darbédatová pokrčila obočí. Kdysi, když bývala zdravá, krčívala ráda rameny. Ale od té doby, co jí tělo nemocí zmalátnělo, nahrazovala pohyby, které by ji příliš unavily, hrou svalů v obličeji: přisvědčovala očima, odporovala koutky úst; nekrčila rameny, ale obočím.
»Kdyby bylo možné vzít mu ji násilím.«
»Už jsem ti říkal, že to je vyloučeno. Ostatně zákony nejsou k ničemu. Franchot mi onehdy vyprávěl, že mají s rodinami nemocných nepředstavitelné trápení: lidé ne a ne se rozhodnout, nebo si chtějí nemocného nechat doma; lékaři mají svázané ruce, mohou dát dobrozdání, a to je všecko. Říkal, že by musel udělat veřejný skandál nebo by ona sama musela požádat o jeho internování.«
»A to,« řekla paní Darbédatová, »to tak hned nebude.«
»Kdepak.«
Otočil se k zrcadlu, hrábl si rukou do vousů a začal si je česat. Paní Darbédatová se lhostejně dívala na mužovu mohutnou zardělou šíji.
»Když to půjde takhle dál,« poznamenal Darbédat, »zblbne víc než on, je to hrozně nezdravé. Na krok se od něho nehne, nevytáhne paty z domu, leda občas k tobě, nepřijímá návštěvy. Ovzduší v té jejich místnosti je prostě nedýchatelné. Neotvírá vůbec okno, protože Pierre nechce. Jako kdyby bylo potřeba ptát se nemocného na takové věci. Myslím, že tam ve vykuřovadle pálí něco voňavého, nějaký neřád, jako v kostele. Na mou duši, někdy si říkám…víš, ona má takové divné oči.«
»Nevšimla jsem si,« řekla paní Darbédatová. »Já na ní nic nevidím. Je smutná, to je.«
»Vypadá jako mrtvola. Spí vůbec? A jí něco? Nikdo se jí na to nesmí zeptat.
Ale myslím, že s chlapíkem, jako je Pierre, nezamhouří za celou noc oka.« Pokrčil rameny. »Ale nechce se mi věřit, že bychom my, její rodiče, neměli mít právo chránit ji proti ní samé. Pamatuj si, že u Franchota by se o Pierra líp starali. Mají tam velký park. A pak myslím,« dodal s úsměvem, »že by si s lidmi, jako je sám, líp rozuměl. Jsou chudáci jako děti, je lépe nechat je mezi sebou; je to s nimi trochu jako se svobodnými zednáři. Tam se měl dát hned ze začátku a říkám znovu: k jeho dobru. Prospělo by mu to, o tom není pochyby.«
Po chvilce dodal:
»Víš, trápí mě, že je tam s Pierrem sama, zvl᚝ v noci. Představ si, že by se něco stalo. Pierre vypadá hrozně poouchle.«
»Já nevím,« řekla paní Darbédatová, »jestli je potřeba zvl᚝ se tím znepokojovat, přece tak vypadal vždycky. Chudák chlapec.« pokračovala s povzdechem, »být tak pyšný a takhle to dopracovat. Myslel si, že je inteligentnější než my všichni. Když s ním člověk hovořil, řekl vždycky nakonec tím svým tónem:
„Máte pravdu…” Zapla pánbůh, že nemůže vidět, jak na tom je.«
Vzpomínala si nerada na podlouhlý obličej, neustále nachýlený trochu na stranu. První čas po Evině svatbě by paní Darbédatová byla dala nevím co za to, aby se se svým zeem trochu důvěrněji sblížila. On ji však odradil: skoro nemluvil, vždycky jen chvatně a nepřítomně kýval na souhlas.
Darbédat rozvíjel dál svou myšlenku.
»Franchot mě provedl svým ústavem,« řekl, »je to něco nádherného. Každý nemocný má zvláštní místnost, v ní křesla potažená kůží, představ si, a pohovku. Víš, mají tam tenis a co nevidět jim zřídí bazén.«
Postavil se k oknu, díval se ven a pohupoval se zlehka na křivých nohou. Pojednou se hbitě otočil na podpatku, ramena měl svěšená, ruce v kapsách. Paní Darbédatová cítila, že se začne potit: bylo to pokaždé stejné; bude teď chodit sem a tam jako medvěd v kleci a při každém kroku mu zavrzají střevíce.
»Miláčku,« ozvala se, »prosím tě, sedni si, jdeš mi na nervy.« A dodala váhavě:
»Musím ti něco důležitého říct.«
Darbédat usedl do lenošky a ruce položil na kolena; paní Darbédatově přeběhlo po zádech lehké zamrazení: nadešla chvíle, musela začít.
»Víš, že jsem mluvila v úterý s Evou,« začala a rozpačitě si odkašlala.
»Ano.«
»Povídaly jsme si o spoustě věcí, byla moc milá, už dlouho jsem ji neviděla tak sdílnou. Tak jsem se jí trochu vyptávala, přiměla jsem ji, aby se rozhovořila o Pierrovi. Nu a tak jsem se dověděla,« upadla znovu do rozpaků, »že na něm velice lpí.«
»To já přece dobře vím,« řekl Darbédat.
Šel paní Darbédatové trochu na nervy: bylo mu vždycky potřeba dopodrobna, od a až do zet vysvětlovat co a jak. Paní Darbédatová snila o tom, aby se mohla stýkat s vybranými, vnímavými lidmi, kteří by jí vždy beze zbytku pochopili.
»Ale já chci říct,« ozvala se nanovo, »že na něm lpí jinak, než si myslíme.« Darbédat zakoulel znepokojeně, vztekle očima jako pokaždé, když dobře nechápal nějakou narážku nebo zprávu.
»Co to má znamenat?«
»Charlesi,« odpověděla paní Darbédatová, »neunavuj mě. Měl bys chápat, že matce se některé věci těžko říkají.«
»Nerozumím ani za mák tomu, co mi tu vypravuješ,« rozčilil se Darbédat.
»Tak to neřekneš…?«
»Ale řeknu,« odpověděla.
»Oni ještě…ještě teď?«
»Ano! Ano! Ano!« vyrazila třikrát podrážděně a nevlídně. Darbédat rozhodil rukama, sklonil hlavu a odmlčel se.
»Neměla jsem ti to říkat, Charlesi,« řekla žena neklidně. »Ale nemohla jsem si to nechat pro sebe.«
»Naše dítě!« začal pomalu. »S tím bláznem. Už ji ani nepoznává, říká jí Agáta.
Ztratila rozum a neví, co může a co ne, jinak to není možné.« Zvedl hlavu a přísně se na ženu podíval.
»Jseš si jista, že jsi dobře pochopila?«
»O tom není vůbec pochyby. Jsem jako ty,« dodala živě, »nevěřila jsem jí, ostatně nechápu ji. Když si jen představím, že by se mě ten nešťastník dotkl…Jenže,« vzdychla, »myslím si, že ji tím k sobě poutá.«
»Cože!« zvolal Darbédat. »Vzpomínáš si, co jsem ti říkal, když přišel požádat o její ruku? Řekl jsem ti: „Myslím, že se Evě příliš líbí!” Ty jsi mi nechtěla věřit.«
Najednou uhodil do stolu a zrudl jako rak.
»Perverzita je to! Objímá ji a líbá, říká jí Agáto a přitom jí vykládá ty své povídačky o létajících sochách a já nevím o čem! A ona to strpí! Ale co to jen mezi nimi je? Prosím-a si ho z hloubi duše lituje, a ho dá do ústavu a denně ho tam navštěvuje. Ale nikdy bych si nepomyslel ... Díval jsem se na ni jako na vdovu. Poslouchej, Jeanneto,« řekl vážně, »řeknu ti to otevřeně; když už bez toho nemůže být, byl bych radši, kdyby měla milence.«
»Mlč, Charlesi!« vykřikla paní Darbédatová.
Darbédat vzal unaveným pohybem klobouk a hůlku, které při vstupu odložil na toaletní stolek.
»Po tom, co jsi mi právě řekla,« zakončil rozmluvu, »mi už mnoho naděje nezbývá. Ale stejně s ní promluvím, je to moje povinnost.«
Paní Darbédatová byla jako na trní, aby už odešel.
»Víš,« povzbuzovala ho, »říkám si, že je to u Evy stejně víc tvrdohlavost než…co jiného. Eva ví, že ho nikdo nevyléčí, ale staví si hlavu, nechce, aby jí to někdo vyvracel.«
Darbédat si zamyšleně hladil vousy.
»Tvrdohlavost? Ano, snad. Jestli máš pravdu, tak ji to nakonec omrzí. Není pokaždé zrovna příjemný, a pak není s ním řeč. Když ho pozdravím, podá mi malátně ruku a nepromluví. Jak jsou sami, myslím, že se vrací k svým utkvělým představám: řekla mi, že někdy křičí, jako když ho na nože bere, protože má halucinace. Sochy. Má z nich hrůzu, protože bzučí. Říká, že ho obletují a vyvracejí oči.«
Navlékal si rukavice a pokračoval:
»Omrzí ji to, neříkám, že ne. Ale co když se dřív pomátne? Rád bych, aby trochu chodila ven, mezi lidi: setkala by se s nějakým hezkým mládencem-třeba s chlapíkem, jako je Schröder, ten inženýr u Simplona, s někým, kdo má budoucnost, viděla by se s ním občas tady, občas tam a přivykla by poznenáhlu myšlence, že musí začít život znovu.«
Paní Darbédatová na to vůbec neodpověděla, z obavy, že se rozmluva vrátí tam, kde už byla. Muž se k ní naklonil.
»Tak,« řekl, »já musím jít.«
»Sbohem, tati,« loučila se paní Darbédatová, nastavujíc mu čelo. »Hezky ji pozdravuj a vyřiť jí, že je chudinka malá.«
Když byl muž pryč, paní Darbédatová sklesla do křesla a unaveně zavřela oči.
»To je vitalita,« říkala si vyčítavě. Jakmile znovu načerpala trochu sil, natáhla zlehka svou bledou ruku a vzala si z talířku kousek rahatu, poslepu, ani přitom neotevřela oči.
Eva bydlela se svým mužem v pátém patře starého činžáku v ulici du Bac. Darbédat lehce vystoupil po sto dvanácti schodech. Když stiskl knoflík zvonku, nebyl ani udýchaný. Vzpomněl si s uspokojením na výrok slečny Dormoyové: »Na svůj věk jste prostě báječný, Charlesi.« Nikdy se necítil silnější a zdravější než ve čtvrtek, zvl᚝ť když takhle rychle vyběhl do schodů.
Přišla mu otevřít Eva: »Pravda, vždy nemá služku. Děvčata u ní nemohou vydržet: dovedu si představit, jak jim tady je.« Políbil ji a řekl: »Dobrý den, chudinko malá.«
Eva odpověděla na pozdrav trochu chladně.
»Jsi trochu pobledlá,« řekl Darbédat a pohladil ji po tváři, »nemáš dost pohybu.« Chvíli bylo ticho.
»Jak se vede mamince?« zeptala se Eva.
»Za moc to nestojí. Byla jsi u ní v úterý? To víš, je to pořád stejné. Včera za ní přišla teta Louisa, tak měla radost. Má ráda návštěvy, ale nesmějí se zdržet dlouho. Teta Louisa přijela s dětmi do Paříže kvůli těm hypotékám. Myslím, že jsem ti o tom vyprávěl, je to zamotaná historie. Přišla za mnou do kanceláře a žádala mě o radu. Řekl jsem jí, že nemá na vybranou: musí prodat. Ostatně má už kupce: Bretonnela. Pamatuješ se na Bretonnela? Nechal už obchodu.«
Najednou se zarazil: Eva ho skoro neposlouchala. Pomyslel si smutně, že už ji nic nezajímá. S knihami je to taky tak. Dřív ji od nich člověk nemohl odtrhnout. Teď už vůbec nečte.
»Jak se daří Pierrovi?«
»Dobře,« odpověděla Eva. »Chceš se na něj podívat?«
»Ale ovšem,« řekl Darbédat vesele, »na chvilku ho navštívím.«
Měl soucit s nešťastným chlapcem, ale kdykoli ho viděl, neubránil se odporu.
»Mám hrůzu z nezdravých lidí.« Jistě že to nebyla Pierrova vina: byl dědičně zatížen až hrůza. Darbédat si povzdechl: »Je marné něco proti tomu dělat, tyhle věci vyjdou vždycky najevo, až když je pozdě.« Ne, Pierre za to nemohl. Nicméně ten chorobný zárodek v něm vždycky byl; tvořil základ jeho charakteru. Nebylo to jako rakovina nebo tuberkulóza, které si můžeme vždy odmyslet, posuzujeme-li člověka, jaký je sám o sobě. Ten nervózní půvab a ta jemnost, jež se Evě tolik líbily, když se jí dvořil, byly květy šílenství. Byl už blázen, když si ji bral; jenomže to nebylo znát. Člověk se ptá, říkal si Darbédat, kde začíná odpovědnost, či spíš kde končí. A je to jakkoliv, příliš se zabýval sám sebou, byl pořád obrácen do sebe. Jenže je to příčina nebo následek jeho nemoci? Kráčel za dcerou přes dlouhou tmavou předsíň.
»Ten byt je pro vás příliš velký,« poznamenal, »měli byste se přestěhovat.«
»To mi říkáš pokaždé, tati,« ozvala se Eva, »ale už sem ti řekla, že Pierre nechce ze své místnosti.«
Eva byla úžasná: říkal si, jestli si vůbec uvědomuje, jak to s jejím mužem vypadá. Byl zralý pro svěrací kazajku, a ona respektovala jeho názory a rozhodnutí, jako kdyby byl zcela při smyslech.
»Myslím přitom na tebe,« začal Darbédat znovu trochu podrážděně. »Kdybych byl ženou, myslím, že bych se v těchhle starých, špatně osvětlených místnostech bál. Přál bych si pro tebe světlý byt, tři malé vzdušné místnosti, jako se v posledních letech stavějí v Auteuil. Snížili ceny nájemného, protože nemají nájemníky; byla by vhodná chvíle.«
Eva vzala lehce za kliku a vstoupili do místnosti. Těžká vůně kadidla sevřela Darbédatovi hrdlo. Záclony byly zatažené. V přítmí rozeznal nad opěradlem křesla hubenou šíji: Pierre k nim byl obrácen zády, jedl.
»Nazdar, Pierre,« pozdravil hlasitě Darbédat. »Tak jak se dnes máme?« Darbédat přistoupil blíž: nemocný seděl u malého stolku; tvářil se poouchle.
»Měli jsme vajíčka naměkko,« řekl Darbédat ještě hlasitěji. »To je dobrota.«
»Nejsem hluchý,« ozval se Pierre mírně. Darbédat se podrážděně podíval na Evu, jako by ji bral za svědka. Ale Eva si ho přísně změřila a mlčela. Darbédat pochopil, že ji urazil. Nu co, už se stalo. Nemohl se s nešťastným chlapcem domluvit: neměl rozumu ani jako čtyřleté dítě a Eva si přála, aby se s ním nakládalo jako s dospělým mužským. Darbédat si nemohl pomoci a netrpělivě očekával chvíli, kdy na všechny ty směšné ohledy už bude pozdě. Nemocní ho vždycky trochu dráždili - a zvlášť blázni, protože ti nemají rozum. Chudák Pierre například neměl rozumu ani za mák, neřekl jedno rozumné slovo, a přitom by bylo marné žádat na něm sebemenší pokoru nebo aby jen na chvíli přiznal, že se mýlí.
Eva odklidila skořápky a kalíšek. Položila před Pierra ubrousek s vidličkou a nožem.
»Co bude jíst teď?« zeptal se Darbédat vesele.
»Biftek.«
Pierre uchopil vidličku a držel ji v konečcích dlouhých bledých prstů. Pozorně si ji prohlížel a pak se usmál.
»Tentokrát mě nedostane,« zamumlal a odložil ji, »byl jsem varován.« Eva přistoupila blíž a prohlížela s vášnivým zájmem vidličku.
»Dej mi jinou, Agáto,« řekl Pierre.
Eva uposlechla a Pierre se dal do jídla. Vzala podezřelou vidličku, svírala ji v rukou a nespouštěla z ní oči: zdálo se, že ji to stojí velké úsilí. Jak podezřelé jsou všechny jejich pohyby a celý jejich vztah! říkal si Darbédat.
Necítil se dobře.
»Pozor,« řekl Pierre, »vem ji svrchu za hřbet, a tě neštípne.«
Eva vzdychla a položila vidličku na odkládací stolek. Darbédat cítil, že už to nevydrží. Říkal si, že by neměla vyhovovat všem rozmarům toho ubožáka - i z Pierrova hlediska to bylo škodlivé. Franchot to řekl správně: »Nikdy nemáme s bláznem prožívat jeho šílenství.« Měla mu raději mírně domluvit a vysvětlit mu, že ta vidlička je stejná jako všechny ostatní, ne mu dávat jinou. Popošel k odkládacímu stolku, vzal provokativně vidličku a přejel lehce prstem po jejích zubech. Pak se obrátil k Pierrovi. Ale ten klidně krájel maso; klidně, bezvýrazně se na tchána podíval.
»Chtěl bych si s tebou trochu popovídat,« řekl Darbédat Evě.
Eva s ním poslušně šla do přijímacího pokoje. Když si Darbédat sedal na pohovku, všiml si, že mu vidlička zůstala v ruce. Mrzutě ji hodil na stolek u zdi.
»Tady je líp,« řekl.
»Já sem nechodím.«
»Smím si zapálit?«
»Ale ovšem, tati,« řekla Eva spěšně. »Chceš doutník?«
Darbédat si raději ukroutil cigaretu. Myslel s klidem na rozhovor, k němuž se chystal. Když mluvil s Pierrem, cítil, jak mu překáží rozum, asi jako obru překáží síla, když si hraje s dítětem. Všechny jeho dobré vlastnosti, jasnozřivost, bystrost, přesnost, se obracely proti němu. »Musím říct, že s chudákem Jeannettou je to skoro totéž.« Paní Darbédatová nebyla ovšem blázen, ale její nemoc ji…zhýčkala. Naproti tomu Eva byla po otci, přímá a logická; rozmluva s ní byla potěšením. »Právě proto nechci, aby mi ji někdo zničil.« Darbédat zvedl oči; chtěl spatřit jemné, inteligentní rysy své dcery. Byl oklamaný; v obličeji, kdysi tak rozumném a průzračném, bylo teď cosi zmateného a neprůhledného. Eva bývala vždy velice krásná. Darbédat si všiml, že se dnes velmi pečlivě, skoro slavnostně nalíčila. Víčka si natřela na modro a nabarvila si dlouhé řasy. Dokonalé a nápadné nalíčení udělalo na otce trapný dojem.
»Jsi pod těmi šminkami celá zelená,« řekl jí, »mám strach, že onemocníš. A co že se teď tak maluješ! Byla jsi vždycky tak nenápadná.«
Eva neodpověděla a Darbédat chvíli rozpačitě pozoroval nádherný, ale ztrhaný obličej pod těžkým chumáčem černých vlasů. Napadlo ho, že vypadá jako herečka z tragédie. »Dokonce přesně vím, komu je podobná. Té ženě, té Rumunce, co hrála francouzsky Faidru v orangeském amfiteátru.« Litoval, že jí to tak nepříjemně připomněl. »Neměl jsem to říkat. Neměl jsem ji kvůli maličkostem uvádět do rozpaků.«
»Promiň,« řekl s úsměvem, »ty víš, že jsem byl vždycky zastáncem přirozenosti. Nemám rád tyhle pomády, jimiž si dnes ženy natírají obličej. Ale nemám pravdu, musí se jít s dobou.«
Eva se na něho mile usmála. Darbédat si zapálil cigaretu a vypustil několik obláčků dýmu.
»Milé dítě,« začal, »chtěl jsem ti zrovna říct: musíme si spolu popovídat jako dřív. Tak si sedni a pěkně mě poslouchej; musíš mít k starému tátovi důvěru.«
»Radši zůstanu stát,« řekla Eva. »Co mi chceš říct?«
»Chci se tě jen na něco zeptat,« pokračoval Darbédat trochu chladněji. »Kam tě to všecko přivede?«
»Co všecko?« opakovala Eva užasle.
»Ano, to všecko, celý tenhle život, který sis nadrobila. Poslouchej,« pokračoval, »nesmíš si myslet, že ti nerozumím (náhle se mu v hlavě rozjasnilo). Ale to, co chceš dokázat, je nad lidské síly. Ty chceš žít jedině ve svých představách, že? Nechceš připustit, že je nemocný. Nechceš vidět Pierra takového, jaký je dnes, je to tak? Vidíš ho pořád takového, jaký byl dřív. Miláčku, dceruško, tuhle sázku nevyhraješ,« pokračoval Darbédat. »Podívej se, povím ti příhodu, kterou asi neznáš: když jsme byli v Sables-d’Olonne, byly ti tenkrát tři roky, seznámila se tvoje matka s půvabnou mladou paní, která měla nádherného chlapečka. Hrála sis s tím chlapečkem na pláži; byli jste oba malému praseti po kolínka, ty jsi byla jeho nevěstou. Po čase se matka chtěla v Paříži s tou mladou paní znovu setkat. Dověděla se, že ji potkalo hrozné neštěstí: auto srazilo předním blatníkem jejímu krásnému dítěti hlavu. Lidé tvé matce radili: „Jděte ji navštívit, ale jen s ní nemluvte o chlapcově smrti, nechce věřit, že umřel.” Matka za ní zašla a setkala se s napůl pomateným člověkem: žila tak, jako by její chlapec byl stále naživu; rozmlouvala s ním, prostírala mu u stolu. A tak žila v ustavičném nervovém podráždění, že ji museli po půl roce násilím odvézt do ústavu, a pobyla tam tři roky. Kdepak, milé dítě,« dodal Darbédat potřásaje hlavou, »takhle to nejde. Měla si radši statečně přiznat pravdu. Jednou provždy by si to vytrpěla a časem by všecko přebolelo. Věř mi, nejlepší je dívat se skutečnosti tváří v tvář.«
»Mýlíš se,« řekla Eva s námahou, »já vím dobře, že Pierre je…«
Nedořekla. Seděla zpříma, opírala se rukama o opěradlo křesla, kolem úst měla cosi zatvrzelého a nehezkého.
»No…tak co?« zeptal se Darbédat udiveně.
»Jak to co?«
»Ty...?«
»Mám ho ráda takového, jaký je,« řekla Eva rychle a mrzutě.
»To není pravda,« odporoval naléhavě Darbédat. »To není pravda: nemáš ho ráda; nemůžeš ho mít ráda. Lásku můžeme cítit jen k normálnímu, zdravému člověku. Máš s Pierrem soucit, o tom nepochybuji, a jistě taky vzpomínáš na ta tři šťastná léta, která jsi s ním prožila. Ale neříkej mi, že ho miluješ, to ti nevěřím.«
Eva mlčela a hleděla nepřítomně na koberec.
»Mohla bys mi aspoň odpovědět,« řekl Darbédat chladně. »Nemysli si, že je mi tenhle rozhovor míň trapný než tobě.«
»Stejně mi nebudeš věřit.«
»Tak jestli ho máš ráda,« rozkřikl se zlostně, »je to velké neštěstí pro tebe, pro mě i pro tvou ubohou matku, protože já ti něco povím, ale radši bych to neříkal: nebude to trvat ani tři roky a Pierre zešílí nadobro, bude jako zvíře.«
Podíval se na dceru nelítostným pohledem: zlobil se na ni, že ho svou tvrdohlavostí donutila, aby vyslovil ta bolestná slova.
Eva se nepohnula; dokonce ani nezvedla oči.
»To já vím.«
»Kdo ti to řekl?« zeptal se s úžasem.
»Franchot. Vím to už půl roku.«
»A já mu kladl na srdce, aby k tobě byl šetrný,« řekl Darbédat hořce. »Možná že nakonec je to takhle lepší. Ale když je to tak, pochop, že by bylo neodpustitelné, kdyby sis Pierra nechala doma. Zápas, do kterého ses pustila, je odsouzen k nezdaru, ta nemoc nepoleví. Neříkám, kdyby se dalo něco dělat, kdybys ho mohla svou péčí zachránit. Ale podívej: byla jsi hezká, rozumná a veselá, a teď tě baví takhle zbůhdarma se ničit. Je fakt, že jsi byla úžasná, ale teď je konec, svou povinnost jsi splnila, víc než svou povinnost; teď by bylo nemorální pokračovat v tom. Člověk má taky povinnosti sám k sobě, milé dítě. A pak, nemyslíš na nás. Musíš,« opakoval a důrazně odděloval slabiky, »Pierra poslat na Franchotovu kliniku. Odstěhuješ se z tohohle bytu, kde jsi měla samé neštěstí, a vrátíš se k nám. Máš-li chu být užitečná a ulehčit druhému utrpení, prosím, je tu matka. Opatrují ji, chudinku, ošetřovatelky, moc by potřebovala někoho kolem sebe. A matka,« dodal, »matka bude umět ocenit, co pro ni uděláš, a bude ti vděčná.« Nastala dlouhá odmlka, Darbédat zaslechl, jak si Pierre v sousedním pokoji zpívá. Nebyl to ostatně zpěv, spíš jakýsi zrychlený pronikavý zpěvný přednes. Darbédat se podíval na dceru.
»Tak ne, co?«
»Pierre zůstane u mě,« řekla klidně, »já si s ním dobře rozumím.«
»Až na to, že od rána do večera blbnete.«
Eva se usmála a vrhla na otce divně výsměšný a skoro rozveselený pohled. Pravda, pomyslil si Darbédat vztekle, dělají ještě něco jiného; spí spolu.
»Jsi dočista blázen,« řekl a vstal.
Eva se smutně usmála a zabrumlala jakoby pro sebe:
»Naopak, málo.«
»Málo? Mohu ti říct jen jedno, milé dítě, děsíš mě.«
Chvatně ji políbil a odešel. »Měli bychom sem poslat dva pořádné chlapy,« říkal si cestou ze schodů, »aby tu ubohou trosku násilím odvlekli a strčili do blázince, a se mu to líbí nebo ne.«
Byl krásný podzimní den, tichý a rozjasněný; slunce zlatilo tváře chodců. Darbédat byl udiven, jak jsou ty tváře prosté: některé byly zvrásněné, jiné hladké, ale ve všech se zračilo štěstí a starosti, které sám dobře znal.
»Vím naprosto přesně, co Evě vytýkám,« řekl si, zahýbaje na bulvár Saint-Germain. »Vytýkám jí, že žije mimo lidskou sféru. Pierre už není člověk: o starostlivost a lásku, kterou věnuje jemu, okrádá tak trochu všechny tyhle lidi. Nemáme právo stranit se lidí; chtěj nechtěj žijeme ve společnosti.«
Pozoroval se zájmem chodce; líbilo se mu, jak čistě a vážně se dívají. V ulicích zalitých sluncem, mezi lidmi se cítil v bezpečí, jako uprostřed velké rodiny.
Před otevřenou výlohou se zastavila prostovlasá žena. Za ruku vedla malou holčičku.
»Co je to?« zeptala se malá, ukazujíc na rozhlasový přijímač.
»Nesahej na to,« řekla matka, »to je taková mašinka, co hraje.«
Chvíli stály mlčky, celé u vytržení. Darbédat se k holčičce dojatě sklonil a usmál se na ni.

II

»Odešel.« Dveře bytu se zavřely s ostrým zaklapnutím; Eva zůstala v pokoji sama. »Přála bych si, aby umřel.«
Rukama se křečovitě chytila křesla: vzpomněla si na otcovy oči. Darbédat se prve se sebejistým výrazem sklonil k Pierrovi; řekl mu: »To je dobrota, co!« jako člověk, který to s nemocnými umí. Podíval se na něho a Pierrův obličej se zrcadlil v jeho velkých těkavých očích. »Nenávidím ho, když se na něho tak dívá, když si pomyslím, že ho vidí.«
Eviny ruce sjely po křesle. Otočila se k oknu. Oslnilo ji světlo. Pokoj byl zalitý sluncem, slunce bylo všude: v bledých kroužcích na koberci, v oslepujícím prachu ve vzduchu. Eva odvykla pronikavému, dotěrnému světlu, které všude slídilo, vymetalo všechny kouty, otíralo se o nábytek a leštilo ho jako dobrá hospodyně. Přece však popošla až k oknu a nadzvedla mušelínovou záclonu. Darbédat vycházel právě z domu; Eva zahlédla jeho široká ramena. Zvedl hlavu a přimhouřenýma očima se rozhlédl po obloze, pak se dlouhými kroky jako mladík vzdaloval. »Moc to přehání,« říkala si Eva, »co nevidět ho začne píchat v boku.« Skoro ho už přestala nenávidět: má toho tak málo v hlavě; leda malichernou starost, aby vypadal mladě. Ale zlost ji popadla znovu, když viděla, jak zahýbá na bulvár Saint-Germain a mizí. »Přemýšlí o Pierrovi.« Z uzavřené místnosti unikla trocha jejich života a ploužila se ulicemi, na slunci, mezi lidmi. »Copak nás nikdy nenechají na pokoji?«
Ulice du Bac byla skoro liduprázdná. Stará dáma přecházela drobnými krůčky jízdní dráhu; tři dívky přešly kolem a smály se. A pak muži, silní a vážní muži s aktovkami, hovořící mezi sebou. Normální lidé, říkala si Eva, udivená, že v sobě nachází takovou schopnost nenávidět. Hezká, tlustá žena ztěžka běžela vstříc elegantnímu pánovi. Objal ji a políbil ji na ústa. Eva se drsně zasmála a spustila záclonu.
Pierre už nezpíval, ale mladá paní ve třetím patře sedla k pianu; hrála Chopinovu etudu. Eva už byla klidnější; zamířila k Pierrovu pokoji, ale hned se zastavila a opřela se zády o stěnu, trochu ji přepadla úzkost: pokaždé, když odešla z té místnosti, zmocnilo se jí zděšení, že se tam musí vrátit. A přece věděla dobře, že by jinde nemohla žít: měla tu místnost ráda. S chladným zájmem, jako by chtěla získat trochu času, rozhlížela se po pokoji bez stínů a bez vůně a čekala, až se jí vrátí odvaha. »Jako čekárna u zubaře.« Křesla potažená růžovým hedvábím, divan, prostá, skromná sedátka a v nich cosi otcovského; dobří přátelé člověka. Eva si představovala, že do čekárny vcházejí vážní, světle odění pánové, navlas podobní těm, které prve viděla z okna, a pokračují v započatém rozhovoru. Ani jim nestálo za to, rozhlédnout se kolem; jistým krokem popošli až doprostřed pokoje. Jeden za sebou vláčel ruku jako ploutev, a jak šel kolem, tu a tam zavadil o polštářek, o předmět na stole, a kdykoliv se něčeho dotkl, ani to s ním nehnulo. A když jim stál v cestě kus nábytku, ti rozvážní mužové jej klidně přemístili, aby ho nemuseli obejít. Potom se posadili, stále ještě zabraní do své rozmluvy, ani se neohlédli. »Čekárna pro normální lidi,« říkala si Eva. Upřeně se dívala na kliku zavřených dveří a úzkost jí svírala hrdlo. »Musím tam jít. Nikdy ho nenechávám tak dlouho o samotě.« Bude muset otevřít dveře, pak zůstane stát na prahu, bude se snažit, aby si oči zvykly na přítmí, a ta místnost jí bude nesnesitelně odporná. Bude muset přemoci ten odpor a proniknout dál do místnosti. Najednou dostala hroznou chu Pierra vidět: ráda se s ním vysměje Darbédatovi. Ale Pierre se bez ní obejde; nemohla předvídat, jak ji přijme. Náhle si skoro hrdě uvědomila, že už pro ni není nikde místo. »Normální lidé si ještě myslí, že k nim patřím. Ale nemohla bych s nimi být ani hodinu. Potřebuju žít tady, na druhé straně téhle zdi. Ale tady se zas o mě nestojí.«
Kolem ní nastala velká změna. Světlo zestárlo, zšedlo: bylo teď kalné, jako když se ve váze s květinami den nevymění voda. Na všech věcech ležela v tom zestárlém světle melancholie, na kterou se Eva už dávno nepamatovala: melancholie pozdního podzimního odpoledne. Váhavě, skoro bázlivě se rozhlédla kolem sebe: všecko bylo tak daleko: v pokoji nebyl ani den, ani noc, ani podzim, ani melancholie. Vzpomínala si nejasně na dávno minulé podzimy, na podzimy svého dětství, a náhle strnula: měla z těch vzpomínek strach.
Uslyšela Pierrův hlas. »Agáto, kde jsi?«
»Už jdu,« zakřičela.
Otevřela dveře a vešla do místnosti.
Hustá vůně kadidla jí vnikla do nosu i do úst, zatímco poulila oči a tápavě natahovala ruce - vůně a přítmí pro ni už dávno byly jediný živel, dráždivý a změkčilý, tak prostý a tak důvěrně známý jako voda, vzduch nebo oheň - a opatrně přistoupila k bledé skvrně, která jako by plula v husté mlze. Byl to Pierrův obličej: Pierrovy šaty (od té doby, co byl nemocný, chodil v černém) splývaly s temnotou. Pierre zvrátil hlavu nazad a zavřel oči. Byl krásný. Eva se dívala na jeho dlouhé prohnuté řasy, potom si sedla vedle něho na nízkou židli. Zdá se, že trpí, pomyslela si. Její oči zvolna zvykaly přítmí. Nejdřív se vynořil psací stůl, potom lůžko, pak Pierrovy osobní věci, nůžky, kelímek s lepidlem, knihy, herbář, které ležely rozloženy po koberci kolem křesla.
»Agáto?«
Pierre zatím otevřel oči, díval se na ni a usmíval se.
»Víš, s tou vidličkou,« řekl, »udělal jsem to, abych toho chlapa postrašil. Skoro nic na ní nebylo.«
Eviny obavy se rozplynuly a slabě se usmála.
»To se ti moc pěkně podařilo,« řekla, »úplně jsi ho vyděsil.« Pierre se usmál.
»Vidělas? Hezkou chvíli ji ohmatával, držel ji oběma rukama. To je právě to,« řekl, »že neumějí brát věci do ruky; mačkají je.«
»To je pravda,« řekla Eva.
Pierre lehce klepl ukazováčkem pravé ruky o dlaň levačky. »Takhle je berou. Natáhnou ruku, a když je chytí, stisknou je a zadusí.«
Mluvil rychle a s pohrdáním: vypadal zmateně.
»Rád bych věděl, co chtějí,« řekl potom. »Ten chlap už tu byl předtím. Proč ho na mě poslali? Jestli chtějí vědět, co dělám, a si to přečtou na plátně, nepotřebujou se ani hnout z domu. Dělají chyby. Mají moc, ale dělají chyby. Já chyby nedělám, to je můj trumf. Kajdy,« zvolal, »kajdy!« Mával dlouhýma rukama před obličejem. »Ty potvoro! Kajdy, lajdy, trajdy! Chceš ještě?«
»Už je zas tady?« zeptala se Eva.
»Ano, ale už je pryč.« Pak spustil přísně: »Ten chlap, to je nějaký podřízený. Ty ho znáš, byla jsi s ním vedle v pokoji.«
Eva neodpověděla.
»Co chtěl?« zeptal se Pierre. »Jistě ti to řekl.« Chvíli váhala, pak drsně odpověděla:
»Chtěl, abychom tě internovali.«
Když se Pierrovi řekla pravda mírně, nedůvěřoval, bylo potřeba vpálit mu ji bez obalu, aby se v něm otupilo a ochromilo podezření. Eva s ním raději zacházela surově, než aby mu lhala: když lhala a zdálo se, že jí věří, nemohla se ubránit dojmu, že nad ním má převahu, a pociovala k sobě odpor.
»Mě internovat!« opakoval Pierre ironicky. »Určitě jim přeskočilo. Zdi? Co je to na mě? Asi si myslí, že mě to zlomí. Někdy si říkám, jestli nejsou ty bandy dvě. Pravá, ta negrova. A pak banda zmatkářů, která do toho strká nos a dělá jednu hloupost za druhou.«
Vymrštil ruku na opěradlo křesla a vesele si Evu prohlížel.
»Skrz zdi se člověk dostane. Co jsi mu na to řekla?« zeptal se a zvědavě se k Evě otočil.
»Že tě nesmějí internovat.« Pokrčil rameny.
»To jsi neměla říkat. Ty jsi taky udělala chybu, i když jsi ji neudělala naschvál. Musíme je nechat, a vyloží karty.«
Odmlčel se. Eva smutně sklopila hlavu. »Mačkají je.« S jakým opovržením to řekl - a je to pravda! »Jestlipak taky já mačkám věci. A si dávám sebevětší pozor, asi ho většina mých gest dráždí. Ale nikdy to neřekne.« Připadala si najednou ubohá, jako když jí bylo čtrnáct a živá a nenucená paní Darbédatová jí říkala: »Zdá se, že nevíš, co s rukama.« Neodvažovala se ani hnout, a přitom měla zrovna teď neodolatelnou chu poposednout. Skrčila pod židlí potichu nohy skoro ani nezavadila o koberec. Dívala se na stolní lampu - Pierre obarvil podstavec lampy na černo-a na partii šachu. Pierre nechal na šachovnici jen černé pěšce. Občas vstal, popošel ke stolu a bral pěšce jednoho po druhém do ruky. Mluvil k nim, říkal jim roboti, a zdálo se, že v jeho rukou ožívají tichým životem. Když je položil, brala je zas do ruky Eva (připadala si trochu směšná): byly z nich už zas jen kousky neživého dřeva, ale zůstalo na nich cosi neurčitého a nepostižitelného, cosi jako smysl. »Jsou to jeho věci,« říkala si. »Mně v téhle místnosti nepatří nic.« Kdysi jí náleželo pár kusů nábytku. Zrcadlo a malý vykládaný toaletní stolek po babičce, kterému Pierre žertem říkal: tvůj toaletní stolek. Pierre je uchvátil: jedině Pierrovi ukazovaly věci svou pravou tvář. Eva se na ně mohla dívat celé hodiny: s neúnavnou, zlomyslnou zarputilostí ji klamaly, vždy jí ukázaly jen svůj zevnějšek - stejně jako doktoru Franchotovi a Darbédatovi. »Jenže,« řekla si s úzkostí, »už je nevidím úplně stejně jako otec. Není možné, abych je viděla úplně stejně jako on.«
Hnula trochu koleny: měla brnění v nohou. Tělo ji bolelo, jak bylo strnulé a napjaté; cítila, že je příliš živé, dotěrné. »Chtěla bych být neviditelná a sedět tady; abych ho viděla a on mě ne. Nepotřebuje mě; jsem v téhle místnosti zbytečná.« Pootočila hlavu a zadívala se na zeť nad Pierrem. Na zdi byla vepsána hrozivá znamení. Eva to věděla, ale nedovedla je číst. Často se dívala na velké rudé růže v čalounění, až jí začaly tančit před očima. V přítmí růže zářily. Nejčastěji byla hrozivá znamení vepsána u stropu, vlevo nad lůžkem; ale občas se stěhovala jinam. »Musím vstát. Nemohu - nemohu už déle sedět.« Na zdi byly také bílé kotouče podobné kolečkům cibule. Kotouče se točily na místě a Evě se roztřásly ruce. »Jsou chvíle, kdy snad blázním. Ale ne,« říkala si s hořkostí, »nemohu přece bláznit. Jsem jen rozčilená, nic víc.«
Znenadání ucítila na ruce Pierrovu ruku.
»Agáto,« řekl něžně.
Usmíval se na ni, ale držel ji za ruku konečky prstů skoro s odporem, jako kdyby držel za hřbet kraba a nechtěl se nechat štípnout.
»Agáto,« řekl, »tolik bych ti chtěl důvěřovat.«
Eva zavřela oči a hruť se jí zvedla. »Nesmím mu na to nic říct, jinak začne podezřívat a už nepromluví.«
Pierre jí pustil ruku.
»Mám tě docela rád, Agáto,« řekl. »Ale nerozumím ti. Proč pořád zůstáváš v téhle místnosti?«
Eva neodpověděla.
»Řekni mi proč.«
»Víš přece, že tě mám ráda,« řekla suše.
»Nevěřím ti,« řekl Pierre. »Proč bys mě měla mít ráda? Musím tě děsit: mám halucinace.« Usmál se, ale hned zas zvážněl.
»Mezi tebou a mnou je zeť. Vidím tě, mluvím s tebou, ale ty jsi na druhé straně. Co nám brání, abychom se měli rádi? Zdá se mi, že dřív to bylo snazší. V Hamburku.«
»Ano,« řekla Eva smutně. »Pořád ten Hamburk.« Nikdy nemluvil o jejich skutečné minulosti. Ani Eva, ani on nikdy v Hamburku nebyli.
»Procházeli jsme se podél kanálů. Byla tam bárka, vzpomínáš? Černá: na palubě byl pes.«
Postupně si vymýšlel; vypadal záludně.
»Držel jsem tě za ruku, měla jsi jinou pleť. Věřil jsem všemu, cos mi říkala. Mlčte!« Vykřikl.
Chvilku poslouchal.
»Co nevidět přijdou,« řekl smutně. Eva sebou trhla.
»Přijdou? Myslela jsem, že už nikdy nepřijdou.«
Už tři dny byl Pierre klidnější; sochy se neobjevovaly. Měl z nich hrozný strach, i když to nikdy nepřiznal. Eva z nich strach neměla: ale když začaly s bzukotem létat po místnosti, měla strach z Pierra.
»Podej mi ustřák,« řekl Pierre.
Eva vstala a vzala ustřák: bylo to několik kusů tuhého papíru, které Pierre sám slepil; zaklínal tím sochy. Ustřák se podobal pavouku. Na jeden kus lepenky Pierre napsal: »Proti nástrahám« a na druhý »Černý«. Na třetí namaloval rozesmátou hlavu s mžouravýma očima: To byl Voltaire. Pierre uchopil ustřák za jeden konec nedůvěřivě si ho prohlížel.
»Už ho nemohu potřebovat,« prohlásil.
»Proč?«
»Obrátili ho proti mně.«
»Uděláš si jiný?«
Dlouze se na ni podíval.
»To bys tak chtěla,« procedil skrz zuby.
Eva měla na Pierra zlost. »Pokaždé, když se mají objevit, už to předem vím;
jak to, že se nikdy nezmýlí.«
Ustřák visel Pierrovi smutně v konečcích prstů. »Najde si vždycky důvody, aby ho nemusel použít. Když přišly minulou neděli, tvrdil, že ho ztratil, ale já ho viděla, byl za kelímkem s lepidlem, a on ho musel taky vidět. Říkám si, jestli je nepřivolává on sám.« Nikdy se nevědělo, je-li docela upřímný. Někdy Evě připadalo, že Pierre trpí tím, že v něm proti jeho vůli nezdravě bují představy a vidiny. Ale jindy zas vypadal, jako že si vymýšlí. »Je nemocný. Ale jak dalece věří v sochy a v negra? Rozhodně vím, že sochy nevidí, jenom je slyší: když ho obletují, odvrací hlavu. Přitom říká, že je vidí; dokonce je popisuje.« Vzpomněla si na zarudlý obličej doktora Franchota: »Ale drahá paní, všichni choromyslní jsou lháři; mařila byste čas, kdybyste chtěla odlišit to, co skutečně pociťují, od toho, co tvrdí, že pociťují.« Trhla sebou:
»Co se mi do toho plete Franchot? S ním se nikdy neshodnu.« Pierre vstal a šel hodit ustřák do koše na papír.
»Chtěla bych se shodnout s tebou,« zašeptala. Kráčel drobnými krůčky, po špičkách a lokty tiskl k bokům, aby zabíral co nejméně místa. Zase si přišel sednout a díval se soustředěně na Evu.
»Musíme sem dát černé čalouny,« řekl, »v téhle místnosti není dost černé barvy.«
Usadil se v křesle. Eva se smutně dívala na to ubohé tělo, neustále se svrašťující a scvrkající: paže, nohy a hlava vypadaly, jako by se daly vtahovat dovnitř. Hodiny odbily šestou; piano zmlklo. Eva zavzdychala: sochy se asi tak hned neobjeví; musejí na ně počkat.
»Chceš, abych rozsvítila?« Nerada na ně čekala potmě.
»Dělej, co chceš,« řekl Pierre.
Eva rozžala stolní lampičku a místnost zaplavila červená mlha. Pierre rovněž čekal. Nemluvil, ale jeho rty se pohybovaly, vypadali v červené mlze jako dvě tmavé skvrny. Eva milovala Pierrovy rty. Dřív bývaly svůdné a smyslné. Ale smyslnost z nich už dávno vyprchala. Teď když se otvíraly, trochu se přitom chvěly, a hned se zas spojily, prudce se sevřely a znovu se rozvíraly. Jedině rty žily v té neproniknutelné tváři; podobaly se dvěma bázlivým zvířatům. Pierre tak celé hodiny pohyboval rty, aniž vydal jediný zvuk, a Evu ten nepatrný, vytrvalý pohyb rtů často fascinoval. »Mám ráda jeho ústa.« Už ji nikdy nelíbal, měl hrůzu z dotyků; v noci na něho sahaly, po celém těle ho ohmatávaly tvrdé, suché mužské ruce; ženské ruce s dlouhými nehty se s ním nestydatě mazlily. Často si lehl oblečen, ale ty ruce mu vklouzly pod šaty a vyhrnovaly mu košili. Jednou uslyšel smích a na ústa se mu přitiskly odulé rty. Od té noci už Evu nelíbal.
»Agáto,« řekl, »nedívej se mi na ústa.« Eva sklopila oči.
»Já dobře vím, že se dá ze rtů číst,« pokračoval hrubě.
Ruka na opěradle křesla se mu chvěla. Nataženým ukazováčkem se třikrát dotkl palce a ostatní prsty se křečovitě zaaly; to bylo zaklínadlo. »Už to začne,« pomyslela si. Měla chu Pierra obejmout.
Pierre začal hodně nahlas a světácky.
»Vzpomínáš si na Sankt-Pauli?« Neodpovídat. Možná že je to léčka.
»Tam jsem tě poznal,« řekl spokojeně.« Přebral jsem tě jednomu dánskému námořníkovi. Málem jsme se do sebe dali, ale pak jsme to zapili, já to platil, a on mi tě přenechal. Byla to všecko jen komedie.«
»Lže, nevěří ani za mák tomu co říká. Ví, že se nejmenuju Agáta. Nenávidím ho, když lže.« Ale viděla jeho strnulé oči a zlost ji přešla. Nelže, říkala si, je v koncích. Cítí, že se přibližují, a mluví, aby je neslyšel. Pierre se křečovitě oběma rukama chytil opěradla. V obličeji byl bledý; usmíval se.
»Setkání jsou často zvláštní,« řekl, »ale já nevěřím na náhodu. Neptám se tě, kdo tě poslal, vím, že bys neodpověděla. Rozhodně jsi byla dost šikovná, abys mě zmáchala.«
Mluvil namáhavě, pronikavým a naléhavým hlasem. Některá slova nemohl vyslovit, takže vycházela z úst jako mdlá, beztvará hmota.
»Zatáhla jsi mě na slavnost, mezi kolotoče s černými automobily, ale za auty byla spousta rudých očí, které zasvítily, jak jsem se otočil. Myslím, že jsi jim dávala znamení, jak jsi byla do mě zavěšená, ale já nic neviděl. Byl jsem příliš zabrán do slavnostních obřadů Korunovace.«
Díval se přímo před sebe, oči dokořán otevřené. Rychle, nenápadně si přejel rukou přes čelo, nepřestal ani mluvit; nechtěl přestat mluvit.
»Byla to Korunovace republiky,« řekl pronikavým hlasem, »svým způsobem strhující podívaná, byla tam totiž všecka možná zvířata poslaná pro tu slavnost z kolonií. Bála ses, že se ztratíš mezi opicemi. Řekl jsem mezi opicemi,« opakoval vyzývavě a rozhlížel se kolem. »Měl jsem říct mezi negry! Okamžitě odhalím ty Skrčky, kteří se plíží pod stoly a myslí, že je nevidím, a přimrazím je svým Pohledem. Heslo zní mlčet,« vykřikl. »Mlčet. Přijdou sochy, všichni na svá místa a Pozor!, to je rozkaz. Tralala,« - hulákal a troubil do dlaní, jako na trubku - »tralala, tralalalala.«
Zmlkl a Eva poznala, že do místnosti vletují sochy. Seděl celý strnulý, bledý a pohrdající. Eva taky strnula a oba tiše vyčkávali. Někdo šel po chodbě: byla to Marie, posluhovačka, asi zrovna přišla. Eva si říkala: Musím jí dát peníze na plyn. A pak začaly létat sochy; poletovaly mezi Evou a Pierrem.
Pierre hekl, schoulil se v křesle a skrčil nohy. Odvracel hlavu: občas se zašklebil, ale čelo se mu orosilo kapkami potu. Eva se nemohla dívat na tu bledou tvář, na ústa znetvořená chvějivým úšklebkem: zavřela oči. Na rudém pozadí jejích víček se roztančily zlaté nitky; cítila se stará a těžkopádná. Nedaleko ní Pierre hlučně oddychoval. »Přiletují, bzučí; naklánějí se k němu…« Eva cítila lehké šimrání, nepříjemný pocit v rameni a v pravém boku. Její tělo se instinktivně naklonilo doleva, jako by se chtělo vyhnout nepříjemnému dotyku, jako by uhýbalo z cesty těžkému, neohrabanému předmětu. Vtom zapraskala podlaha a Eva měla šílenou chu otevřít oči, podívat se doprava a vyčistit mávnutím ruky vzduch.
Ale neudělala to: nechala oči zavřené a zachvěla se trpkou radostí. Já taky mám strach, říkala si. Všechen její život se odstěhoval do pravého boku. Naklonila se k Pierrovi, ale oči neotevřela. Stačilo by nepatrné úsilí a poprvé by vnikla do toho tragického světa. Bojím se soch, říkala si. Byl to nerozvážný, náhlý výrok, bylo to zaříkadlo; chtěla ze všech sil věřit, že jsou tady. Pokoušela se vytvořit z úzkosti, která ochromovala pravou stranu jejího těla, nový smysl, cosi jako hmat. Cítila v paži, v boku a v rameni, jak létají.
Sochy létaly nízko a tiše; bzučely. Eva věděla, že vypadají poťouchle a že jim z kamene kolem očí vystupují rasy; ale neuměla si je dobře představit. Věděla také, že nejsou ještě docela živé, ale že se na jejich velkých tělech objevují plátky kůže, jakési vlahé skořápky; na konečcích prstů se kámen loupal a dlaně je svrběly. To všechno nemohla Eva vidět: představovala si jen, že těsně kolem ní tiše klouzají obrovské ženy, slavnostně groteskní, s lidskými tvářemi a s kompaktní zatvrzelostí kamene. »Naklánějí se k Pierrovi,« - Eva vyvinula tak prudké úsilí, že se jí roztřásly ruce - »naklánějí se ke mně...« Naráz ji přimrazil strašlivý výkřik. »Sáhly na něho.« Otevřela oči: Pierre si držel hlavu a těžce oddychoval. Eva se cítila vyčerpána. Hra, pomyslela si vyčítavě, byla to jen hra ani na okamžik jsem tomu upřímně nevěřila. A on celou tu dobu doopravdy trpěl.
Pierrovi se ulevilo a zhluboka vydechl. Ale zornice měl stále podivně rozšířené; potil se.
»Viděla jsi je?« zeptal se.
»Já je nemohu vidět.«
»Tak buť ráda, bála by ses jich. Já jsem na ně zvyklý.«
Evě se stále ještě chvěly ruce, krev jí bušila ve spáncích. Pierre vytáhl z kapsy cigaretu a strčil ji do úst. Ale nezapálil si.
»Mně nevadí když je vidím,« řekl, »ale nechci, aby se mě dotýkaly: bojím se, abych od nich nedostal uhry.«
Chvilku přemýšlel a pak se zeptal:
»A slyšela jsi je?«
»Ano,« řekla Eva »je to, jako když hučí letadlo.« (Právě tak jí to minulou neděli řekl Pierre.)
Pierre se poněkud shovívavě usmál.
»Přeháníš,« řekl. Ale stále byl hrozně bledý. Podíval se Evě na ruce: »Třesou se ti ruce. Rozrušilo tě to, chudinko Agáto. Ale nemusíš se tím trápit: dřív než zítra už nepřijdou.«
Eva nemohla promluvit, jektala zuby a bála se, aby si toho Pierre nevšiml. Pierre si ji dlouze prohlížel.
»Jsi hrozně krásná,« řekl a vrtěl hlavou. »To je škoda, to je opravdu škoda.« Natáhl rychle ruku a dotkl se jejího ucha.
»Ťáblice krásná! Trochu mi překážíš, jsi příliš krásná; to mě rozptyluje. Kdyby nešlo o rekapitulaci…«
Zarazil se a podíval se překvapeně na Evu.
»Ale to není to pravé slovo…Přišlo mi tak…přišlo mi tak,« řekl a neurčitě se usmíval. »Měl jsem tamto už na jazyku…a tohle…se připletlo místo něho. Už nevím, co jsem ti chtěl říct.«
Na okamžik se zamyslel a zavrtěl hlavou.
»Tak,« řekl, »a já budu spát.« A dětským hláskem dodal: »Víš, Agáto, jsem unavený. Už mi to vynechává.«
Odhodil cigaretu a díval se neklidně na koberec. Eva mu strčila pod hlavu podušku.
»Můžeš taky spát,« řekl jí, zavíraje oči, »ty už se nevrátí.«
»REKAPITULACE.« Pierre spal, nevinně se usmíval; hlavu měl nakloněnou: jako by se chtěl tváří dotýkat jejího ramene. Evě se nechtělo spát, říkala si: Rekapitulace. Pierre se prve najednou hloupě zatvářil a to slovo se mu vyvalilo z úst, dlouhé a bělavé. Pak se užasle díval před sebe, jako by to slovo viděl a nepoznával. Měl otevřená, ochablá ústa; jako by se v něm cosi zlomilo. »Blekotal. To je poprvé, co se mu to stalo: ostatně sám si toho všiml. Řekl, že už mu to vynechává.« Pierre tiše rozkošnicky zasténal a lehce pohnul rukou. Eva se na něho přísně podívala: »Co bude, až se probudí?« To jí vrtalo hlavou. Hned jak Pierre usnul, musela na to myslet, nemohla si pomoci.
»Jsem to hlupák,« říkala si, »nezačne to dřív než za rok; jak to řekl Franchot.« Ale úzkost ji neopouštěla; rok; zima, jaro, léto, začátek jiného podzimu. Jednoho dne jeho tvář ztupne, čelist mu zůstane viset, pootevře uslzené oči. Eva se sklonila k Pierrově ruce a přitiskla k ní rty: »Dřív tě ale zabiju.«
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (2 hlasy)