V noci jsem snil, že jsem motýlem

»V těch andílkovských šatičkách vypadám rozkošně.« Paní Portierová řekla mamince: »Ten váš chlapec je přímo k nakousnutí. V těch andílkovských šatičkách vypadá rozkošně.« Pan Bouffardier si Luciena přitáhl mezi kolena a pohladil ho po pažích: »Vždy je to úplná holčička,« řekl s úsměvem. »Jakpak se jmenuješ? Lucinka, Jacquelina nebo Markétka?« Lucien celý zrudl a řekl: »Jmenuju se Lucien.« Nebyl si už docela jist, jestli opravdu není holčička: různí lidé ho líbali a říkali mu přitom slečinko, všem připadal s těmi gázovými křídly, v dlouhých modrých šatech a s plavými kadeřemi roztomilý; měl strach, aby se lidé najednou nerozhodli, že už není chlapeček; nadarmo by protestoval, nikdo by ho neposlouchal, nedovolili by mu odložit sukni, leda kdyby šel spát, ráno by ji zase našel u postele, a kdyby chtěl ve dne lulat, musel by si ji vyhrnout jako Nenetka a sednout si na bobek. Všichni by mu říkali: má hezká děvenko: možná že už se to stalo, že už jsem holčička; cítil se uvnitř tak měkký, až mu z toho bylo trochu nanic a hlas mu písklavě plynul ze rtů a oblými pohyby nabízel všem květiny, měl chuť dát si pusu do loketní jamky. Pomyslil si: to není doopravdy. Býval rád, když něco nebylo doopravdy, ale tenkrát o masopustním úterku se bavil víc: tehdy ho převlékli za pierota a spolu s Ririm s křikem pobíhali a poskakovali a pak se schovali pod stoly. Maminka ho lehce plácla lorňonem. »Jsem na svého chlapečka pyšná.« Byla vznešená a krásná, byla nejtlustší a největší ze všech paní. Když šel Lucien kolem dlouhého bufetu, pokrytého bílým ubrusem, tatínek, který zrovna popíjel sklenici šampaňského, ho zdvihl do náruče a řekl mu: »Chlapíku!« Lucien měl chuť dát se do pláče a říci: »Ále!«; požádal o oranžádu, protože byla ledová a protože mu ji zakázali pít. Ale nalili mu jen na dva prsty do docela malé skleničky. Měla lepkavou chuť a vůbec nebyla tak ledová: Lucien začal vzpomínat na oranžády s ricinovým olejem, které polykal, když byl tak nemocný. Dal se do pláče a utěšovalo ho, když pak seděl v autě mezi tatínkem a maminkou. Maminka tiskla Luciena k sobě, byla teplá a navoněná, celá hedvábná. Chvílemi zbělel vnitřek auta jako křída, Lucien mhouřil oči; fialky, které měla maminka na živůtku, vystupovaly ze stínu a Lucien najednou vdechoval jejich vůni. Ještě trochu povzlykával, ale cítil se ochablý a lechtivý, jen nepatrně lepkavý jako ta oranžáda; měl chuť cákat se ve vaničce a aby ho maminka myla gumovou houbou. Dovolili mu, aby spal v tatínkově a maminčině ložnici, jako když byl miminko; smál se a rozhoupal vrzavá pera postýlky a tatínek řekl: »To dítě je předrážděné.« Vypil trochu vody z pomerančových květů a viděl tatínka v košili.

Druhý den byl Lucien přesvědčen, že na něco zapomněl. Velmi dobře si pamatoval, co se mu zdálo; tatínek a maminka chodili oblečení jako andělé, Lucien seděl nahatý na hrníčku, tloukl na buben, tatínek a maminka kolem něho poletovali; byl to nepříjemný sen. Ale před tím snem něco bylo. Lucien se asi vzbudil. Když se snažil upamatovat se, viděl dlouhý černý tunel, osvětlený modrou lampičkou, takovou jako noční lampa, kterou rodiče rozsvěcovali večer v ložnici. Docela na dně té temné a modré noci se něco stalo, něco bílého. Posadil se mamince k nohám a vzal si bubínek. Maminka mu řekla: »Proč se na mne tak koukáš, zlatíčko?« Sklopil oči, udeřil do bubínku a vykřikl: »Bum ratata bum!« Ale když odvrátila hlavu, začal si ji podrobně prohlížet, jako by ji viděl poprvé. Modré šaty s látkovou růží, ty poznával, obličej také. A přece už to nebylo totéž. Najednou se mu zdálo, že na to přišel; bude-li ještě chvilku přemýšlet, vybaví se mu to, co hledá. Tunel se rozsvítil bledě šedým světlem a něco se tam hýbalo. Lucien se lekl a vykřikl, tunel zmizel. »Co je ti, miláčku?« řekla maminka. Klekla si k němu a vypadala znepokojeně. »Já si hraju,« řekl Lucien. Maminka hezky voněla, ale bál se, aby se ho nedotkla: připadala mu divná, tatínek ostatně také. Rozhodl se, že už k nim do ložnice nepůjde nikdy spát.

V následujících dnech si maminka ničeho nevšimla. Lucien se jako obvykle pořád kolem ní motal a bavil se s ní jako opravdový malý muž. Chtěl, aby mu vypravovala o Červené karkulce, a maminka si ho vzala na klín. Usměvavá a vážná se zdviženým ukazováčkem povídala o vlkovi a o babičce. Lucien se na ni díval, říkal jí: »A co bylo potom?« a chvílemi se dotýkal jejích kadeří na krku; neposlouchal ji však, uvažoval, jestli je to opravdová maminka. Když dokončila pohádku, řekl: »Maminko, povídej mi, jak jsi byla malá holčička.« A maminka povídala: ale třeba lhala. Snad byla nejdřív chlapeček a oblékli ji do sukýnek - jako onehdy večer Luciena - a pak je nosila dál, aby to vypadalo, jako že je holčička. Něžně ohmatával maminčiny krásné paže, které byly pod hedvábím měkké jako máslo. Co by se stalo, kdyby mamince svlékli šaty a kdyby si vzala tatínkovy kalhoty? Snad by jí hned vyrostly černé vousy. Tiskl maminčinu paži ze všech sil; měl dojem, že se mu před očima promění v nějaké strašné zvíře - nebo že se z ní stane žena s vousem, jako ta na pouti. Smála se, ústa od ucha k uchu, a Lucien viděl její růžový jazyk a vnitřek hrdla: bylo to ošklivé, měl chuť tam plivnout. »Haha!« řekla maminka, »jak pevně mě tiskneš, ty můj človíčku! Jen stiskni hodně moc! Tak moc, jak mě máš rád!« Lucien vzal jednu z těch pěkných rukou se stříbrnými prsteny a pokryl ji polibky. Ale druhý den, když byl na hrníčku a ona seděla vedle něho a říkala mu: »Tlač, Luciene, tlač, moje zlatíčko, prosím tě,« přestal najednou tlačit a trochu zadýchaně se jí zeptal: »Ale jsi moje opravdická maminka viď?« Řekla mu: »Ty hlupáčku,« a ptala se, jestli už to brzy bude. Od toho dne byl Lucien přesvědčen, že hraje komedii, a už jí nikdy neřekl, že se s ní ožení, až bude veliký. Nevěděl však dobře, co je to za komedii: možná že té tunelové noci ukradli zloději tatínka a maminku z postele a dali tam místo nich tyhle dva. Nebo to opravdu je maminka a tatínek, ale ve dne hrají jakousi roli a v noci jsou docela jiní. Luciena ani moc nepřekvapilo, když se o Štědrém večeru najednou probudil a viděl je, jak dávají do krbu hračky. Druhý den povídali něco o Ježíškovi a Lucien dělal, jako že jim věří: domníval se, že to patří k jejich úloze; patrně ty hračky ukradli. V únoru dostal spálu a měl při tom velkou zábavu.

Když se uzdravil, začal si hrávat na sirotka. Sedl si pod kaštan doprostřed trávníku, nabral do rukou hlínu a myslel si: »Jako jsem sirotek, budu se jmenovat Ludvíček. Jako jsem šest dní nejedl.« Služka Germaine ho zavolala k obědu a u stolu pokračoval ve hře; tatínek ani maminka nic nepozorovali. Ujali se ho zloději a chtějí z něho udělat kapsáře. Až se naobědvá, uteče a půjde je udat. Jedl a pil velmi málo; četl v Hospodě u Anděla strážce, že první jídlo vyhladovělého člověka má být lehké. Bylo to zábavné, protože všichni hráli. Maminka a tatínek hráli, že jsou maminka a tatínek; maminka dělala, jako že se trápí, protože její zlatíčko tak málo jí, tatínek dělal, jako že čte noviny a jako že občas zašermuje prstem Lucienovi před nosem a řekne:

»Bambuláku, sněhuláku!« A Lucien také hrál, ale nakonec už dobře nevěděl, na co si vlastně hraje. Že je sirotek? Nebo že je Lucien? Podíval se na karafu. Ve vodě tančilo na dně takové červené světýlko a člověk by přísahal, že tatínkova ruka je uvnitř karafy, celá osvětlená a obrovská, s černými chloupky na prstech. Lucien měl najednou dojem, že karafa si hraje na to, že je karafou. Výsledek byl, že se sotva dotkl jídla a odpoledne dostal takový hlad, že musel ukradnout půl tuctu švestek a skoro si zkazil žaludek. Pomyslil si, že už toho má dost, hrát si na Luciena. Nemohl si to však odvyknout a zdálo se mu, že pořád vlastně hraje. Přál si být jako pan Bouffardier, takový ošklivý a vážný. Když přišel pan Bouffardier na večeři, sklonil se nad maminčinu ruku a řekl:

»Služebník, madame,« a Lucien si stoupl doprostřed salónu a obdivně si ho prohlížel. Ale nic z toho, co potkávalo Luciena, nebylo nikdy vážné. Když upadl a udělal si bouli, zarazil se uprostřed pláče a uvažoval: »Bolí to doopravdy?« To se cítil ještě smutnější a začal plakat tím víc. Když políbil mamince ruku a řekl přitom: »Služebník, madame,« maminka mu rozcuchala vlasy a řekla: »To není hezké, myško moje, nemáš si dělat legraci z dospělých lidí,« a Lucien byl celý skleslý. Jistou důležitost pociťoval jedině první a třetí pátek v měsíci. V tyto dny přicházely maminku navštívit různé paní a mezi nimi byly vždycky dvě nebo tři ve smutku; Lucien měl rád paní ve smutku, hlavně když měly velké nohy. Celkem vzato byl rád mezi dospělými, protože jsou tak důstojní - a člověka ani nenapadne, aby si o nich myslel, že se v posteli zapomínají a dělají všelijaké věci jako malí kluci; mají na těle tolik šatů, a tak tmavých, že si člověk nemůže představovat, co mají pod nimi. Když jsou pohromadě, jedí všechno možné, povídají si, a dokonce i jejich smích zní vážně, je to krásné jako při mši. Dámy jednaly s Lucienem jako s osobností. Paní Couffinová brávala Luciena na klín, poplácávala ho po lýtkách a prohlašovala: »Tohle je nejrozkošnější drobek, jakého jsem kdy viděla.« Potom se ho vyptávala na jeho záliby, líbala ho a chtěla vědět, čím bude, až vyroste. Někdy odpovídal, že bude velkým vojevůdcem jako Panna orleánská a že dobude na Němcích zpátky Alsasko-Lotrinsko, jindy zase, že chce být misionářem. Když to povídal, věřil tomu, co říká. Paní Bessová byla velká a silná žena s malým knírkem. Chytila někdy Luciena, lechtala ho, a říkala mu: »Moje panenko.« Lucienovi se to velmi líbilo, smál se radostí a kroutil se pod lechtajícími prsty; představoval si, že je panenka, rozkošná panenka pro dospělé, a byl by chtěl, aby ho paní Bessová svlékla a umyla a dala hajat do docela malinké kolébky jako gumové miminko. A někdy paní Bessová říkala: »Jestlipak umí má panenka mluvit« a stiskla mu trochu břicho. A Lucien předstíral, že je panenka s mluvicím mechanismem, přiškrceně řekl: »Kvík,« a oba se tomu smáli.

Pan farář, který k nim chodil každou sobotu na oběd, se ho ptal, jestli má maminku rád. Lucien svou hezkou maminku a tatínka, který je tak silný a tak hodný, zbožňoval. Odpověděl: »Mám,« a díval se panu faráři do očí s trochu furiantským výrazem, který všechny rozesmál. Pan farář měl hlavu jako malina, červenou a uhrovitou, z každého zrnka trčel chlup. Řekl Lucienovi, že je to dobře, že maminku musí mít člověk vždycky moc rád, a potom se Luciena ptal, jestli má radši maminku nebo pánbíčka. Lucien nedovedl hned uhodnout odpověď, a tak začal potřásat kadeřemi, kopat do vzduchu a křičet: »Bum ratata bum,« a dospělí pokračovali v rozmluvě, jako by Lucien neexistoval. Běžel na zahradu a vyklouzl ven zadní brankou měl s sebou svou rákosovou hůlku. Lucien ovšem nikdy nesměl ze zahrady ven, to bylo zakázané; obvykle byl hodný chlapeček, ale toho dne měl chuť neposlechnout. Podíval se vyzývavě na porost kopřiv; hned bylo vidět, že je to zakázané místo: zeď byla zčernalá, kopřivy jsou zlý a ošklivý plevel, a zrovna pod nimi nějaký pes něco utrousil; páchlo to tu kopřivami, psím výkalem a horkým vínem. Lucien práskal hůlkou do kopřiv a křičel: »Mám rád maminku, mám rád maminku.« Viděl polámané kopřivy, uboze visely dolů a tekla z nich bílá šťáva, bělavé a chlupaté krky se jim roztřepily, když se zlomily; slyšel slabý osamělý hlásek křičet: »Mám rád maminku, mám rád maminku,« kolem bzučela tlustá modrá moucha; byla to masařka. Lucien se jí bál - a pach něčeho zakázaného, mocný, hnilobný a poklidný pach mu naplňoval nozdry. Opakoval: »Mám rád maminku,« ale vlastní hlas mu připadal divný, dostal strašný strach a běžel rovnou do salónu. Od toho dne Lucien pochopil, že maminku rád nemá. Necítil žádnou vinu, ale byl dvojnásob roztomilý, protože se domníval, že každý musí celý život dělat, jako že má své rodiče rád, jinak je ošklivý chlapeček. Paní Fleurierové připadal Lucien čím dál něžnější, a právě to léto vypukla válka a tatínek odjel na frontu a maminka byla ve svém zármutku tak ráda, že je Lucien tak pozorný; odpoledne, když v lehátku odpočívala na zahradě, protože byla tak nešťastná, běžel jí pro polštář a vsunul jí ho pod hlavu nebo jí přikrýval nohy pokrývkou, a ona se se smíchem bránila: »Vždy mi bude horko, ty můj chlapečku, jaký ty jsi hodný!« Vroucně ji líbal, celý udýchaný jí říkal: »Ty jsi má maminka, moje maminka!« a pak se šel posadit ke kmeni kaštanu.

Řekl: »Kaštane!« a čekal. Ale nic se nestalo. Maminka ležela pod verandou, docela malinká uprostřed dusného těžkého ticha. Vonělo to zahřátou trávou, dalo se tu hrát na badatele v pralese, ale Lucien už neměl chuť si hrát. Nad červeným hřebenem zdi se chvěl vzduch a slunce dělalo palčivé skvrny na zemi a Lucienovi na rukou.

»Kaštane!« Byl to otřes; když Lucien řekl mamince: »Moje pěkná, hezká maminko,« maminka se usmála, a když řekl Germaině, že je stará škatule, Germaine plakala a žalovala to mamince. Ale když se řeklo: »Kaštane,« nestalo se vůbec nic. Ucedil mezi zuby: »Ošklivej strome,« a nebyl přitom docela klidný, ale když se strom ani nepohnul, opakoval hlasitěji: »Ošklivej strome, ošklivej kaštane, počkej, já ti dám, jen počkej!« a kopal do něho. Ale strom zůstal klidný, úplně klidný, jako by byl ze dřeva. U večeře řekl Lucien mamince: »Víš, maminko, stromy jsou opravdu ze dřeva,« a dělal přitom ten svůj udivený obličejík, který se mamince tak líbil. Ale paní Fleurierová nedostala polední poštou žádný dopis. Řekla suše: »Nedělej ze sebe hlupáka.« Z Luciena se stal malý kazisvět. Rozbíjel všechny hračky, aby poznal, jak jsou udělané; rozřezal opěradlo lenošky starou tatínkovou břitvou, shodil tanagrovou sošku v salóně, aby se přesvědčil, jestli je dutá a jestli v ní něco je; na procházce srážel rostlinám a květinám hlavy: pokaždé byl hluboce zklamaný, věci jsou hloupé, vlastně doopravdy neexistují.

Maminka mu často ukazovala květiny nebo stromy a ptala se ho: »Jakpak se to jmenuje?« A Lucien vrtěl hlavou a odpovídal: »To vůbec nic není, to se nejmenuje nijak.« Nic z toho nestálo za to, aby si toho člověk všímal. Mnohem zábavnější bylo vytrhávat nožičky kobylkám, protože ty se vám v ruce kroutí jako káča, a když se jim zmáčkne bříško, vystříkne z něho taková žlutá hustá šťáva. Ale kobylky nekřičí. Lucien by byl rád trápil nějaké zvíře, které křičí, když má bolest, třeba slepici, ale k těm se netroufal přiblížit. Pan Fleurier se v březnu vrátil, protože byl majitelem továrny a generál mu řekl, že prokáže vlasti víc služeb v čele své továrny než někde v zákopech jako každý druhý. Shledal, že se Lucien velmi změnil a řekl, že svého kloučka nepoznává. Lucien upadl do jakési ospalosti; odpovídal ochable, pořád si strkal prst do nosu nebo si foukal na prsty a pak k nim čichal; museli ho prosit, aby šel na velkou stranu. Teď už chodil na ono místečko sám; musel jen nechat pootevřené dveře a maminka nebo Germaine ho občas chodily povzbuzovat. Trůnil tam celé hodiny a jednou se tak nudil, že tam nakonec usnul. Lékař řekl, že příliš rychle roste, a předepsal posilňující léky. Maminka chtěla Luciena naučit hrát nové hry, ale Lucien soudil, že už toho takhle umí dost a že koneckonců všechny hry jsou stejné, je to pořád totéž. Často trucoval: to byla taky hra, ale docela zábavná. Člověk potrápí maminku, dostane se do takové smutné a zatrpklé nálady, jako by tak trochu ohluchl, ústa jsou pevně stažená a oči plné mlhy; a uvnitř je člověku tak vlhko a teploučko, jako když si večer zaleze do peřin a cítí svou vlastní vůni; je na světě sám. Lucien už z trucování nevycházel, a když mu tatínek výsměšným hlasem říkal: »Náš trucmajstr,« Lucien se válel po zemi a vzlykal. Ještě chodíval do salónu, když maminka přijímala návštěvy, ale od té doby, co mu ustřihli kadeře, dospělí si ho už tolik nevšímali anebo mu dělali kázání a vyprávěli poučné příběhy. Když kvůli bombardování přijel do Férolles jeho bratránek Riri se svou hezkou maminkou, tetou Berthou, měl Lucien velkou radost a snažil se ho naučit svým hrám. Ale Riri byl příliš zaujatý svou nenávistí k Němčourům a kromě toho byl ještě moc dětinský, ačkoli byl o půl roku starší než Lucien; na obličeji měl pihy a nebyl příliš chápavý. Právě jemu však Lucien svěřil, že je náměsíčný. Někteří lidé v noci mluví a chodí ve spánku: Lucien se o tom dočetl v Malém badateli a pomyslil si, že možná existuje nějaký skutečný Lucien, který v noci chodí, mluví a má opravdu rád své rodiče; jenomže do rána to všechno zapomene a musí zase znova dělat, jako že je Lucien. Zprvu věřil Lucien této historce jenom napůl, ale jednou šli ke kopřivám a Riri ukázal Lucienovi čuráček a řekl: »Koukej, jak je velikej, já už jsem velkej kluk. Až bude docela velikej, bude ze mě chlap, a pak budu v zákopech bojovat s Němčourama.« Lucienovi připadal Riri hrozně legrační a dostal záchvat bláznivého smíchu. »Ukaž tvůj,« řekl Riri. Srovnávali a Lucienův byl menší; ale Riri švindloval, povytahoval si ho, aby byl delší. »Já mám většího,« řekl Riri. - »Já jsem zas…náměsíčný,« řekl Lucien klidně. Riri nevěděl, co to náměsíčný je, a Lucien mu to musel vysvětlit. Když skončil, pomyslil si: »Tak je to tedy pravda, jsem náměsíčný,« a měl hroznou chuť se dát do pláče. Spali spolu v jedné posteli a tak se dohodli, že Riri zůstane příští noc vzhůru a bude dávat pozor, až Lucien vstane, a zapamatuje si všechno, co Lucien řekne. »Pak mě za chvíli vzbuď,« řekl Lucien, »jestli si vzpomenu, co jsem dělal.« Večer nemohl Lucien usnout; slyšel hlasité chrápání a musel Ririho vzbudit. »Zanzibar,« řekl Riri. »Vzbuď se Riri, musíš se dívat, až vstanu.« - »Nech mě spát,« řekl Riri rozespalým hlasem. Lucien s ním zatřásl a štípl ho pod košilí, a Riri se začal vrtět a zůstal vzhůru s otevřenýma očima a divně se usmíval. Lucien myslel na kolo, které mu tatínek má koupit, slyšel zapískat nějakou lokomotivu, a potom najednou vešla služebná a roztáhla záclony, bylo osm hodin ráno. Lucien se nikdy nedověděl, co v noci dělal. Pánbůh to věděl, protože Pánbůh vidí všechno. Lucien poklekal na klekátko a snažil se být hodný, aby ho maminka pochválila, až půjde ze mše, ale nenáviděl Pánaboha: Pánbůh toho ví o Lucienovi víc, než toho ví Lucien sám o sobě. Ví, že Lucien nemá rád maminku ani tatínka a že jenom předstírá, že je hodný, a že si večer v posteli sahá na čuráček. Naštěstí si to Pánbůh všechno nemůže pamatovat, protože na světě je tolik malých kluků. Když si Lucien zaklepe na čelo a řekne: »Žejdlíček!«, Pánbůh v tu ránu zapomene, co viděl. Lucien také začal Pánaboha přesvědčovat, že má svou maminku rád. Občas si v duchu říkal: »Já mám tak rád svou drahou maminku!« Vždycky v něm zůstával kousíček, který nebyl tak docela přesvědčený, a Pánbůh ovšem ten kousíček viděl. V tom případě vyhrával On. Ale někdy se člověk úplně ponořil do toho, co říkal. Řekněte rychle »ó, jak mám rád svou maminku«, zřetelně to vyslovíte, představujete si maminčin obličej, a najednou cítíte záplavu něhy, napadne vás jen tak zběžně, jen docela zběžně, že se na vás Pánbůh dívá, a pak už se nemyslí ani na to, pak už se celí topíte v něze a v uších vám tančí slova: maminka, MAMINKA, maminka. To ovšem trvá jenom chvilku, jako když se Lucien snaží udržet židli v rovnováze na dvou nohách. Ale když se zrovna v tom okamžiku vysloví slovo »Žumila«, tak je Pánbůh převezený: viděl jenom Dobro a to, co viděl, se navždy vryje do Jeho paměti. Ale Luciena tahle hra omrzela, protože se na ni muselo vynaložit příliš velké úsilí, a pak nakonec člověk ani nevěděl, jestli Pánbůh vlastně vyhrál nebo prohrál. Lucien se o Pánaboha přestal starat. Když šel k prvnímu přijímání, řekl pan farář, že je to nejhodnější a nejzbožnější chlapeček z celého katechismu. Lucien rychle chápal a měl dobru pam컝, ale měl hlavu plnou mlhy.

V neděli se vyjasňovalo. Mlha se protrhávala, když chodil s tatínkem na procházku po pařížské silnici. Měl na sobě svůj krásný námořnický obleček a potkávali tatínkovy dělníky, kteří zdravili tatínka i Luciena. Tatínek k nim přistupoval a oni říkali:

»Dobrý den, pane Fleuriere,« a taky »Dobrý den, mladý pane«. Lucien měl dělníky rád, protože to byli dospělí lidé, ale ne takoví jako druzí. Předně mu říkali: pane. A pak, nosili čepice a měli velké ruce s krátce ostříhanými nehty, a ty ruce vypadaly vždycky bolavé a popraskané. Byli si vědomi své zodpovědnosti a byli uctiví. Nebylo možné zatahat otce Boulignarda za kníry, to by mu tatínek vyhuboval. Ale když otec Boulignard mluvil s tatínkem, smekal čepici, kdežto tatínek a Lucien si nechávali klobouk na hlavě, a tatínek mluvil zvučným a bodrým hlasem: »Tak co, otče Boulignarde, čekáme synátora, že, kdypak nám přijede na dovolenou?« - »Koncem měsíce, pane Fleuriere, děkuju, pane Fleuriere.« Otec Boulignard vypadal celý šťastný a nebyl by si dovolil Luciena plácnout přes zadek a říci mu Žabče!, jak to udělal pan Bouffardier. Lucien pana Bouffardiera nenáviděl, protože byl tak ošklivý . Ale když viděl otce Boulignarda, cítil se dojatý a měl chuť být hodný. Jednou, když se vrátili z procházky, vzal si tatínek Luciena na klín a vykládal mu, jaké je to, když je člověk šéf.

Lucien chtěl vědět, jak tatínek mluví s dělníky, když je v továrně, a tatínek mu ukázal, jak se to má dělat, a měl hlas docela změněný. »Bude ze mě taky šéf?« zeptal se Lucien. »No ovšem, kloučku, proto tě přece mám.« - »A komu budu poroučet?« -

»No, až budu mrtvý, budeš majitelem mé továrny a budeš poroučet mým dělníkům.«

- »Ale oni budou taky mrtví.« - »No tak budeš poroučet jejich dětem, a budeš muset jednat tak, aby tě poslouchali a aby tě měli rádi.« - »A jak to udělám, aby mě měli rádi, tatínku?« Tatínek chvíli přemýšlel, a pak řekl: »Předně je musíš všechny znát jménem.« Na Luciena to udělalo hluboký dojem, a když k nim přišel syn mistra Morela oznámit, že jeho otci to uřízlo dva prsty, Lucien s ním vážně a laskavě promlouval, pohlížel mu přímo do očí a oslovoval ho Morele. Maminka řekla, že je pyšná, že má tak dobrého a citlivého chlapečka. Potom bylo příměří, tatínek četl každý večer nahlas noviny, všichni mluvili o Rusech a o německé vládě a o reparacích a tatínek ukazoval Lucienovi různé země na mapě: Lucien prožil nejnudnější rok svého života; i za války to bylo stokrát lepší, teď se zdálo, že nikdo nemá co dělat, a světla, která bylo vídat v očích paní Coffinové, pohasla. V říjnu 1919 ho paní Fleurierová začala posílat jako externistu do školy Saint-Joseph.

V pracovně abbého Gerometa bylo horko. Lucien stál u křesla pana abbého, ruce si držel za zády a hluboce se nudil. »Což maminka ještě nepůjde?« Ale paní Fleurierová ještě na odchod nepomýšlela. Seděla na krajíčku zeleného křesla a nakláněla své mohutné poprsí k panu abbému; mluvila rychle tím hudebním hlasem, jaký mívala, když byla rozzlobená a nechtěla to dát najevo. Pan abbé mluvil pomalu a slova v jeho ústech se zdála mnohem delší než u jiných lidí, jako by je trochu ocucal, jako karamelu, než je vypustí z úst. Vykládal mamince, že Lucien je hodný a pracovitý hoch, ale že je ke všemu strašně lhostejný, a paní Fleurierová říkala, že ji to velmi rmoutí, protože doufala, že mu změna prostředí prospěje. Ptala se, jestli si aspoň o přestávkách hraje. »Bohužel, madame,« řekl dobrý duchovní, »zdá se, že ho dokonce ani hry příliš nebaví. Někdy bývá prudký, dokonce divoký, ale všechno ho brzy omrzí; myslím, že mu chybí vytrvalost.« Lucien si pomyslel: »To mluví o mně.« Jsou to dvě dospělé osoby a předmětem jejich hovoru je on, docela tak jako válka nebo německá vláda nebo pan Poincaré; vypadají vážně a rozebírají jeho případ. Ale ani ta myšlenka mu neudělala radost. Měl uši plné malých, zpěvavých slov své matky a ocucaných, lepkavých slov pana abbého, bylo mu do pláče. Naštěstí zazvonilo, a tak mu vrátili svobodu. Ale při hodině zeměpisu byl pořád ještě velmi nervózní a požádal abbého Jacquina, aby ho pustil na záchod, protože se potřeboval trochu hýbat.

Zprvu ho svěží chládek, samota a příjemné ovzduší místečka v ústraní uklidnily. Pro klid svědomí si sedl a přikrčil se, ale nechtělo se mu: zdvihl hlavu a začal číst nápisy, kterých byly plné dveře. Bylo tam modrou tužkou napsáno: »Bartaud je mrňavá štěnice.« Lucien se usmál: je to pravda, Bartaud je štěnice, je docela mrňavý a říkalo se, že trochu vyroste, ale moc ne, jeho tatínek je docela malý, skoro trpaslík. Lucien uvažoval, jestli Bartaud ten nápis četl, a usoudil, že ne, jinak by ho smazal. Bartaud by si naslinil prst a třel by písmena tak dlouho, až by zmizela. Luciena trochu těšilo pomyšlení, že Bartaud půjde ve čtyři hodiny na záchod, spustí si sametové kalhotky a přečte si: »Bartaud je mrňavá štěnice.« Třeba si nikdy neuvědomil, že je tak malý.

Lucien si předsevzal, že mu hned zítra o přestávce řekne štěnice. Vstal a četl vpravo na zdi jiný nápis, načrtnutý stejným modrým písmem: »Lucien Flerié je dlouhá mrkef.« Pečlivě nápis smazal a vrátil se do třídy. »Pravda,« pomyslel si, když se podíval na kamarády, »všichni jsou menší než já.« A cítil se nesvůj. »Dlouhá mrkef.« Seděl u svého psacího stolku z exotického dřeva. Germaine byla v kuchyni, maminka se ještě nevrátila. Napsal »dlouhá mrkev« na bílý list, aby opravil pravopisnou chybu. Ale slova mu připadala příliš známá a už na něj nepůsobila. Zavolal: »Germaino, milá Germaino!« »Copak zase chcete,« zeptala se Germaine. »Chtěl bych, Germaino, abyste na tenhle papír napsala: Lucien Fleurier je dlouhá mrkev.« »Zbláznil jste se, pane Luciene?« Objal ji kolem krku: »Germainko, Germainečko, buďte tak hodná!« Germaine se dala do smíchu a otřela si mastné prsty o zástěru. Nedíval se na ni, dokud psala, ale potom si odnesl list do svého pokoje a dlouze ho pozoroval. Germaine měla špičaté písmo, Lucienovi se zdálo, jako by mu suchý hlas říkal do ucha: »Dlouhá mrkev!« Pomyslil si: Jsem velký. Byl zdrcený hanbou: je velký, jako je Bartaud mrňavý - a ti druzí se mu za zády posmívají. Jako kdyby mu to najednou vyšlo v kostkách: až dosud mu připadalo přirozené, že se dívá na kamarády seshora dolů. Ale teď se mu zdálo, jako kdyby ho byli najednou odsoudili, aby byl po celý zbytek života velký. Večer se zeptal otce, jestli se člověk může zmenšit, když si to ze všech sil přeje. Pan Fleurier řekl, že ne: všichni Fleurierové vždycky byli velcí a silní a Lucien ještě vyroste. Lucien byl zoufalý. Když ho matka uložila, vstal z postele a šel se na sebe podívat do zrcadla. »Jsem veliký.« Ale a se prohlížel sebevíc, nebylo to na něm vidět, nevypadal ani velký, ani malý. Nadzdvihl si trochu košili a uviděl své nohy; představoval si, jak Costil říká Hébrardovi: »Hele, podívej se, jaké má mrkev dlouhé nohy,« a bylo mu divně. Bylo chladno, Lucien se otřásl a někdo řekl: »Mrkev má husí kůži!« Lucien si zdvihl podolek košile hodně vysoko a všichni mu viděli pupík a všechno, potom běžel k posteli a vklouzl do ní. Když si strčil ruku pod košili, pomyslil si, že ho Costil vidí a říká: »Podívejte se, co dlouhá mrkev provádí.« Vrtěl a kroutil se v posteli, šeptal:

»Dlouhá mrkev! Dlouhá mrkev!« až si pod prsty vyčaroval malinké nakyslé svrbění.

V následujících dnech měl chuť požádat pana abbého, aby mu dovolil sednout si dozadu. To kvůli Boissetovi, Costilovi a Winckelmannovi, kteří seděli za ním a mohli se mu dívat na zátylek. Lucien zátylek cítil, ale neviděl ho a dokonce na něj často zapomínal. Ale zatímco odpovídal panu abbému a přednášel tirádu Dona Diega, ti druzí byli za ním a dívali se mu vzadu na krk a mohli se pochechtávat při myšlence:

»Ten ho má hubený, má na krku dva provazy.« Lucien se snažil mluvit nadneseným hlasem a vyjádřit Diegovo pokoření. S hlasem si dělal, co chtěl, ale zátylek byl pořád stejně poklidný a nevýrazný, jako když někdo odpočívá, a Boisset ho viděl. Lucien si netroufal přesednout, protože poslední lavice byla »oslovská« ale celou dobu ho svrběl krk a lopatky a musel se pořád drbat. Lucien si vymyslel novou hru: ráno, když se sám koupal v koupelně jako dospělý, představoval si, že ho někdo pozoruje klíčovou dírkou, někdy Costil, jindy otec Boulignard nebo Germaine. Začal se všelijak kroutit, aby ho viděli ze všech stran, a někdy se natočil zadkem ke dveřím, spustil se na všechny čtyři, aby byl hodně vyšpulený a směšný; pan Bouffardier se k němu plížil, aby mu dal klystýr. Jednou, když byl na záchodě, zaslechl praskání; to Germaine leštila na chodbě příborník. Srdce se mu zastavilo potichu otevřel dveře a vyšel ven se spuštěnými kalhotami a s košilí omotanou kolem beder. Musel dělat drobné skoky, aby se dostal kupředu a neztratil rovnováhu. Germaine se na něj klidně zadívala: »To zkoušíte závody v pytli?« zeptala se. Vztekle si vytáhl kalhoty a utíkal sebou praštit na postel. Paní Fleurierová byla nešťastná, často říkala manželovi: »Býval přece tak půvabný, dokud byl malý, a podívej se, jak teď vypadá neohrabaně; jestli to není škoda!« Pan Fleurier se roztržitě podíval po Lucienovi a odpověděl: »To je tím věkem!« Lucien nevěděl, co si počít se svým tělem; a podnikal cokoli, měl pořád dojem, že se to tělo neptá a existuje si na všech stranách najednou. Lucien si rád představoval, že je neviditelný, a později si navykl dívat se klíčovými dírkami, aby se pomstil a aby se podíval, jak vypadají ti druzí. Viděl matku, když se myla. Seděla na bidetu, vypadala jako by spala, a určitě na své tělo docela zapomněla, dokonce i na svůj obličej, protože si myslela, že ji nikdo nevidí. Houba se pohybovala jako sama od sebe po nevnímavém těle a vypadalo to, že se najednou uprostřed cesty zastaví. Maminka si namydlila žínku a ruka jí zmizela mezi nohama. Obličej měla uvolněný, skoro smutný, jistě myslela na něco jiného, na Lucienovu výchovu nebo na pana Poincarého. Ale byla v té chvíli tou kyprou růžovou masou, tím mohutným tělem rozvaleným na kameninovém bidetu. Jindy si zase Lucien zul boty a vylezl až do podkroví. Uviděl Germainu. Měla na sobě dlouhou zelenou košili, která jí sahala až k patám, česala se před kulatým zrcátkem a měkce se usmívala na svůj obraz. Lucien se dal do bláznivého smíchu a musel rychle sejít dolů. Potom se často na sebe usmíval před zrcadlem v salóně nebo na sebe dělal všelijaké obličeje, což mu po chvíli nahánělo hrozný strach.

Nakonec Lucien usnul, ale nikdo si toho nevšiml, jen paní Coffinová, která mu říkala »můj Šípkový Růžánek«; velký chuchvalec vzduchu, který nemohl ani spolknout, ani vyplivnout, mu pořád udržoval pootevřená ústa; to bylo jeho zívání; když byl sám, chuchvalec narůstal a měkce mu hladil patro a jazyk; ústa se otevírala dokořán a po tvářích mu tekly slzy: byly to velice příjemné okamžiky. Na záchodě ho to už tak moc nebavilo jako dřív, ale zato velmi rád kýchal; probouzelo ho to, chviličku se pobaveně kolem sebe díval, a potom zase otupěl. Naučil se rozeznávat různé druhy spánku: v zimě si sedal před krb a natahoval hlavu k ohni; když hodně zčervenala a připekla se, bylo v ní najednou prázdno: říkal tomu »usínat hlavou«. V neděli ráno naopak usínal nohama: vlezl do vany, pomalu si sedal a spánek se šplíchavě rozléval do nohou a boků. Nad dřímajícím bílým tělem, nataženým na dně vany a připomínajícím vařenou slepici, trůnila drobná světlovlasá hlava, plná učených slov, templum, templi, templo, seizmograf, ikonoklast. Ve škole byl spánek bílý protrhávaný blesky: »Co mohl dělat proti třem?« Nejlepší: Lucien Fleurier. »Co je to Třetí stav: nic.« Nejlepší: Lucien Fleurier. Druhý: Winckelmann. Pellereau byl nejlepší v algebře, měl jen jedno varle, druhé se nevyvinulo; žádal deset centimů za ukázání a padesát za sáhnutí. Lucien dal padesát centimů, zaváhal, natáhl ruku a odešel, aniž si sáhl, ale potom toho tak litoval, že někdy celou hodinu vydržel nespat. V geologii byl o něco méně dobrý než v dějepisu. První: Winckelmann, druhý: Fleurier. V neděli jezdíval s Costilem a Winckelmannem na kole. Kola klouzala v měkkém prachu narudlou krajinou, spalovanou vedrem; Lucien měl nohy svalnaté a hbité, ale ospalá vůně silnic mu stoupala do hlavy, nakláněl se nad řídítky, oči mu růžověly a zpola se zavíraly. Třikrát za sebou dostal ve škole první cenu. Dali mu Fabiolu aneb Církev v katakombách, Génia křesťanství a Život kardinála Lavigerie. Když se Costil vrátil z prázdnin, naučil všechny De profundis morpionibus a Dělostřelce z Met. Lucien se rozhodl, že udělá víc, a prostudoval si v tatínkově lékařském Laroussovi heslo Děloha; potom spolužákům vysvětlil, jak vypadá žena, dokonce jim na tabuli udělal náčrtek a Costil prohlásil, že je to sranda; ale potom nemohli slyšet slovo »lůno«, aby se nedali do smíchu, a Lucien si s uspokojením pomyslel, že v celé Francii by se sotva našel žák v septimě nebo dokonce v oktávě, který by tak dobře znal ženské ústrojí jako on.

Když se Fleurierovi přestěhovali do Paříže, bylo to jako magnéziový blesk. Lucien už nemohl spát kvůli autům, biografům a ulicím. Naučil se rozeznávat simcu od packarda a hispano-suizu od rolls-royce; občas hovořil o aerodynamické linii; už přes rok nosil dlouhé kalhoty. Za úspěch při první části maturity ho otec poslal do Anglie; Lucien spatřil louky nasáté vodou a bílé útesy, boxoval s Joe Latimerem a naučil se overarmstroke, ale jednoho krásného rána se probudil spící, už ho to chytilo znovu; do Paříže se vrátil celý mátožný. Ve třídě elementární matematiky na gymnáziu Condorcet bylo třicet sedm žáků. Osm z nich o sobě prohlašovalo, že jsou ostřílení mazáci, a říkali ostatním neviňátka. Mazáci pohrdali Lucienem až do 1. listopadu, ale o Všech svatých šel Lucien na procházku s Garrym, největším ze všech mazáků, a podal jen jako mimochodem důkaz o takových anatomických znalostech, že byl Garry ohromen, Lucien se ke skupině mazáků nepřipojil, protože ho rodiče večer nepouštěli ven, ale stýkal se s nimi jako rovný s rovnými.

Ve čtvrtek k nim chodívala do ulice Raynouard obědvat teta Bertha s Ririm. Nesmírně zmohutněla a posmutněla a stále jen vzdychala; ple však měla pořád velmi jemnou a bílou a Lucien by si ji byl přál vidět nahou Myslíval na to večer v posteli; bylo by to v zimě v Bouloňském lesíku, objevili by ji nahou na pasece, ruce by měla zkřížené přes prsa, třásla by se a měla by husí kůži. Představoval si, že by se jí nějaký krátkozraký kolemjdoucí dotkl koncem hole a řekl by: »Co to tady je?« Lucien si s bratrancem moc dobře nerozuměl: z Ririho se stal hezký, až příliš dobře oblečený mladík; studoval na Lakanalu filozofii a matematice vůbec nerozuměl. Lucien se nemohl ubránit vzpomínce na to, jak se Riri, když mu bylo sedm let, ještě podělával do kalhot a jak potom chodil s nohama roztaženýma jako kachna a díval se na svou maminku nevinnýma očima a říkal: »Ne, já to neudělal, opravdu ne.« A podával Ririmu ruku s jistým odporem. Přece však k němu byl velmi milý a vykládal mu matematiku; někdy se musel velmi ovládat, protože Riri nebyl moc chápavý. Lucien se však nikdy nerozzlobil a vždycky si zachoval vyrovnaný a velice klidný hlas. Paní Fleurierová soudila, že Lucien je úžasně taktní, ale teta Bertha nejevila žádnou vděčnost. Když Lucien Ririmu navrhoval, aby se spolu učili, teta Bertha trochu zrudla, zavrtěla se na židli a řekla: »Ale ne, jsi moc hodný, drahý Luciene, ale Riri už je velký chlapec. Však on by to svedl, kdyby chtěl; člověk si nemá zvykat, aby spoléhal na cizí pomoc.« Jednou večer řekla neočekávaně paní Fleurierová Lucienovi: »Myslíš si snad, že je ti Riri vděčný za to, co pro něho děláš? Tak abys věděl, hochu: říká, že prý se vytahuješ, povídala mi to teta Bertha.« Měla zase ten svůj hudební hlas a dobromyslný výraz; Lucienovi bylo jasné, že kypí zlostí. Pocítil neurčitý zájem a nevěděl, co by odpověděl. Druhý a třetí den měl hodně práce a ta historka se mu vykouřila z hlavy.

V neděli ráno najednou prudce odložil pero a uvažoval: »Vytahuju se?« Bylo jedenáct hodin; Lucien seděl u psacího stolu a prohlížel si růžové postavičky na kretonových závěsech na stěnách; na levé tváři cítil suché a prašné teplo prvního dubnového slunce, na pravé tváři těžké a dusné horko ústředního topení. »Vytahuju se?« Těžko odpovědět. Lucien se nejdřív snažil vybavit si poslední rozhovor s Ririm a nestranně posoudit svůj postoj. Naklonil se tenkrát k Ririmu, usmál se na něho a řekl: »Jasný? Jestli ti to jasný není, neboj se to říct, kamaráde, podíváme se na to znova.« Po chvíli se sám zmýlil v nějaké složité úvaze a řekl vesele: »Renonc, Fleuriere, zpět!« Pochytil ten výraz od pana Fleuriera a bavil ho. »Vytahoval jsem se, když jsem to říkal?« Jak usilovně uvažoval, vynořilo se mu něco bílého, kulatého, měkkého jako kousek mraku: byla to jeho tehdejší myšlenka. Řekl tenkrát »Jasný« a tohle měl v hlavě, ale nedalo se to popsat. Lucien se zoufale snažil dívat se na ten kus mraku a najednou cítil, že do něho po hlavě padá, octl se najednou uprostřed bílé páry a sám se proměnil v páru, nezbylo z něho nic než bílé a vlhké horko, které bylo cítit prádlem. Chtěl se z té páry vytrhnout a získat odstup, ale šla za ním. Pomyslil si: »To jsem já, Lucien Fleurier, jsem u sebe v pokoji a dělám příklad z fyziky, je neděle.« Ale myšlenky splývaly v jakési mlze, bílé na bílém. Otřásl se a začal si upřesňovat postavičky na kretonu, dvě pastýřky, dva pastýři a Amorek. Potom si najednou řekl: »Já jsem…« a jako by cvakla nějaká spoušť: probudil se ze své dlouhé mátožnosti. Nebylo to nic příjemného: pastýři ustoupili do pozadí, Lucienovi připadalo, že je vidí, jako by se díval opačnou stranou kukátka. Místo té tupé malátnosti, která mu byla tak příjemná a která se měkce rozplývala sama v sobě, objevila se tu najednou jakási bezradná úzkost, velice čilá, která se tázala: »Kdo jsem?«

»Kdo jsem? Dívám se na psací stůl, dívám se na sešit. Jmenuju se Lucien Fleurier, to je jenom jméno. Vytahuju se. Nevytahuju se. Nevím, nemá to žádný smysl.

Jsem dobrý žák. Ne. To je jen přetvářka: dobrý žák pracuje, já ne. Mám dobré známky, neučím se rád. Taky se neučím nerad, je mi to prostě fuk. Všechno je mně fuk. Nikdy ze mne nebude vůdce.« Pomyslil si úzkostně: »Ale co vlastně ze mne bude?« Uběhla chvíle; podrbal se na tváři a přivřel oko, protože ho oslepovalo slunce:

»Co vlastně jsem já?« Zas tu byla ta mlha, neurčitá, stočená sama do sebe. »Já!« Podíval se do dálky; to slovo mu znělo v hlavě; jako by se dalo vytušit něco jakousi temnou špičkou pyramidy, jejíž strany ubíhaly a ztrácely se do mlhy. Lucien se zachvěl a ruce se mu třásly. »Už je to tak,« pomyslil si, »už je to tak: já neexistuju.«

V následujících měsících se Lucien pokoušel znovu upadnout do spánku, ale nepodařilo se mu to: spal pravidelně devět hodin každou noc, ale zbytek času byl čilý a čím dál zmatenější. Jeho rodiče říkali, že nikdy tak dobře nevypadal. Když si někdy pomyslel, že není z lidí, z nichž se stávají šéfové, měl romantické pocity a byl by se rád procházel celé hodiny za měsíčního svitu; ale rodiče mu ještě nedovolovali chodit večer ven. Často se natáhl na postel a měřil si teplotu: teploměr ukazoval 37,5 nebo 37,6 a on si s trpkým zadostiučiněním pomyslel, že rodiče tvrdí, že dobře vypadá. »Já neexistuju.« Zavíral oči a nechával se unášet: existence je iluze, vím přece, že neexistuju, tak stačí, když si zacpu uši, když nebudu na nic myslet a rozplynu se vniveč. Ale iluze bytí je vytrvalá. Alespoň měl nad ostatními lidmi škodolibou převahu tajemství. Tak například Garry neexistoval o nic víc než Lucien. Stačilo ho však vidět, jak se důležitě natřásá mezi svými obdivovateli: člověk hned věděl, že věří nabeton ve svou existenci. Pan Fleurier také neexistuje - jako neexistuje Riri ani kdo jiný - svět je komedie bez herců. Luciena, který dostal výbornou známku za své pojednání o »mravnosti a vědě«, napadl, že by mohl napsat Pojednání o nicotě, a představoval si, že až by to lidé dočetli, jeden po druhém by se rozplývali jako strašidla při zakokrhání kohouta. Než začal pojednání psát, chtěl se poradit s Paviánem, svým profesorem filozofie. »Prosím, pane profesore,« řekl mu jednou po hodině, »je možné zastávat tezi, že neexistujeme?« Pavián řekl, že ne. »Cogito, ergo sum. Existujete, když pochybujete o své existenci.« Luciena to nepřesvědčilo, ale vzdal se nápadu napsat to dílo. V červenci udělal bez velké slávy závěrečné zkoušky z matematiky a odjel s rodiči do Férolles. Zmatek trval stále: bylo to, jako když se chce člověku kýchnout.

Otec Bouligaud byl mrtvý a mentalita dělníků pana Fleuriera se velmi změnila. Měli teď velké příjmy a jejich ženy si kupovaly hedvábné punčochy. Paní Bouffardierová o tom vykládala paní Fleurierové zarážející podrobnosti. »Naše služka mi říkala, že včera viděla u řezníka tu malou Ansiaumovou, víte, to je dcera jednoho z dělníků vašeho muže a my jsme se o ni starali, když ztratila matku. Vzala si nějakého montéra z Beaupertuis. No a představte si, kupovala si kuře za dvacet franků! A ta arogance! Nic jim není dost dobré, všechno chtějí mít jako my.« Když se teď Lucien šel v neděli s otcem trochu projít, dělníci se sotva dotkli čepice, když je viděli, a někteří dokonce přešli na druhou stranu, aby je nemuseli zdravit. Jednou potkal Lucien mladého Bouligauda, který dělal, jako by ho nepoznával. Luciena to vzrušilo: tohle je příležitost, aby si dokázal, že je rodilým šéfem. Upřel na Julesa Bouligauda orlí pohled a pokročil k němu s rukama za zády. Bouligauda to však zřejmě nezastrašilo: podíval se na Luciena prázdnýma očima a pohvizdoval si, když šel kolem něho. »Nepoznal mě,« řekl si Lucien. Hluboce ho to však rozladilo a v následujících dnech byl víc než kdy jindy přesvědčen, že svět neexistuje.

Malý revolver paní Fleurierové byl schovaný v levé zásuvce jejího prádelníku. Pan Fleurier jí ho daroval v září 1914, než odjel na frontu. Lucien ho vzal a dlouho ho otáčel mezi prsty: byla to ozdobná věcička s pozlacenou hlavní a s rukojetí vykládanou perletí. Nedá se počítat s tím, že by filozofické pojednání přesvědčilo lidi o tom, že neexistují. Čeho je zapotřebí, to čin, zoufalý čin, který by překonal iluzi a ukázal nicotu světa v plném světle. Výstřel, mladé tělo zakrvácené na koberci, několik slov naškrabaných na listu papíru: »Zabíjím se, protože neexistuji, ani vy, drazí bratři, nejste nic než nicota.« Lidé by četli ranní noviny, viděli by: »Mladý člověk měl tu odvahu!« A každý by byl nesmírně rozrušený a tázal by se sám sebe: »A co já? Existuju?« Takové případy jsou známé, tak například po vydání Werthera docházelo k podobným epidemiím sebevražd; Lucien si pomyslel, že »martyr« řecky znamená »svědek«. Je příliš citlivý, aby z něho byl vůdce, ale může z něho být mučedník. Potom často chodíval do matčina pokoje, díval se na revolver a dostával se do stavu mučivého vzrušení. Stalo se dokonce, že kousal do pozlacené hlavně a vší silou svíral prsty rukojeť. Jinak byl spíš veselý, protože myslel na to, že všichni opravdoví vůdcové poznali někdy v životě pokušení sebevraždy. Například Napoleon. Lucien si neskrýval, že se dotýká až samého dna beznaděje, ale doufal, že z této krize vyjde se zocelenou duší, a se zájmem si přečetl Zápisky ze Sv. Heleny. Bylo však třeba se rozhodnout. Lucien si stanovil 30. září jako nejzazší lhůtu svého váhání. Poslední dny byly nesmírně těžké: jistě byla ta krize blahodárná, ale vyžadovala na Lucienovi tak úporné napětí, až měl strach, že jednoho dne pukne jako sklo. Netroufal si už sáhnout na revolver, stačilo mu, když otevřel zásuvku, nadzdvihl trochu matčina kombiné a dlouze pozoroval tu chladnou a hlavatou malou nestvůru spočívající na růžovém hedvábí. Přece však, když se rozhodl pro život, pocítil ostré zklamání a nevěděl, co se sebou počít. Naštěstí ho plně zaujaly četné starosti spojené se začátkem školního roku: rodiče ho poslali do gymnázia Saint-Louis, kde se žáci připravovali ke studiu na École Centrale.

Nosil červeně lemovanou čepici s odznakem a zpíval: »Písty pohánějí mašiny, písty pohánějí vozy.« Nová hodnost »pístu«, jak si říkali studenti École Centrale a jejích přípravek, naplňovala Luciena hrdostí; a jeho třída se také nepodobala ostatním: měla své tradice a obřady; byla to mocnost. Bylo například zvykem, že čtvrt hodiny před skončením francouzštiny se jeden hlas zeptal: »Co je saintcyrák?« a všichni tiše odpověděli: »Blbec.« Načež se ozval hlas znovu: »Co je hnojař?« a poněkud hlasitější odpověď: »Blbec.« Tehdy pan Béthune, který byl skoro slepý a nosil černé brýle, říkával znaveně: »Ale, pánové, prosím vás!« Chvilku bylo ticho a potom někdo zvolal:

»Co je píst?« a celá třída zařvala: »Prima kluk!« V takových okamžicích si Lucien připadal jako elektrizovaný. Večer podrobně vykládal rodičům, co se za celý den přihodilo, a když říkal: »…a to se začala celá třída chechtat…« nebo »celá třída se rozhodla, že bude Meyrineze bojkotovat…,« hřála ho pronášená slova v ústech jako alkohol. První měsíce však byly hodně těžké: Lucien měl špatně testy z matematiky a fyziky, spolužáci nebyli moc příjemní: byli to stipendisté, většinou dříči, nečistí a obhroublí. »Není mezi nimi ani jeden,« řekl Lucien otci, »se kterým bych se chtěl spřátelit.« »Stipendisté,« řekl pan Fleurier zasněně, »představují intelektuální elitu, a přece z nich bývají špatní šéfové. Přeskočili jedno stadium.« Když Lucien slyšel o »špatných šéfech«, pocítil nepříjemné bodnutí u srdce a několik týdnů potom pomýšlel zase na to, že se zabije; neměl však už to nadšení jako o prázdninách. V lednu přišel nový žák jménem Berliac a pohoršoval celou třídu: nosil zeleně nebo fialově lemovaná saka podle poslední módy, malé kulaté límce a kalhoty jako z krejčovských žurnálů, tak úzké, že se člověk divil, jak je vůbec natáhne. Ihned se zařadil na poslední místo v matematice. »To je mi fuk,« prohlásil, »já jsem literát, matiku dělám, jen abych se umrtvoval.« Do měsíce si všechny získal: rozdával pašované cigarety, vykládal, že má ženy, a ukazoval dopisy, které mu posílají. Celá třída usoudila, že je to prima kluk a že mu všichni mají dát pokoj. Lucien velmi obdivoval jeho eleganci a chování, ale Berliac s Lucienem jednal povýšeně a říkal mu »chlapeček z bohaté rodiny«.

»Koneckonců,« řekl mu jednou Lucien, »je to pořád lepší než být chlapeček z chudé rodiny.« Berliac se usmál, »I ty jeden cyniku!« poznamenal a druhý den mu dal přečíst jednu ze svých básní: »Caruso polykal syrové oči každý večer, jinak byl střízlivý jako dromedár. Jedna paní uvila kytici z očí celé své rodiny a hodila mu ji na jeviště. Všichni obdivují toto příkladné gesto. Leč nezapomínejte, že její hodina slávy trvala jen třicet sedm minut: přesně od prvního zatleskání až do zhasnutí velkého lustru v Opeře (pak musela vést na šňůře manžela, vítěze několika konkursů, který si růžové důlky po očích zacpal dvěma válečnými kříži). Mějte na paměti: ti z nás, kteří jedí příliš mnoho konzervovaného lidského masa, zajdou na kurděje.« - »To je moc dobré,« řekl Lucien vyvedený z rovnováhy. »Dělám je novou technikou,« řekl Berliac nonšalantně, »jmenuje se to automatické psaní.« Nějaký čas nato dostal Lucien prudkou chuť se zabít a rozhodl se, že se poradí s Berliakem. »Co mám dělat?« zeptal se, když mu vyložil svůj případ. Berliac mu pozorně naslouchal; měl ve zvyku cucat si prsty a potom si naslinit uhry na tváři, takže se mu místy kůže leskla jako silnice po dešti. »Dělej, jak chceš,« řekl nakonec, »na tom vůbec nezáleží.« Chvilku uvažoval a pak dodal s důrazem: »Nikdy nezáleží vůbec na ničem.« Lucien byl trochu zklamaný, ale poznal, že to na Berliaka hluboce zapůsobilo, nebo ho příští čtvrtek pozval ke své matce na svačinu. Paní Berliaková byla velmi milá; měla bradavice a na levé tváři červenou skvrnu. »Víš,« řekl Berliac Lucienovi, »pravé oběti války jsme vlastně my.« To si myslil Lucien také a dohodli se, že patří oba k obětované generaci. Stmívalo se; Berliac si lehl na postel s rukama za hlavou. Kouřili anglické cigarety, přehrávali si gramofonové desky a Lucien slyšel hlas Sophie Tuckerové a AI Johnsona. Dostali se do velmi melancholické nálady a Lucien si pomyslil, že Berliac je jeho nejlepší přítel. Berliac se ho zeptal, jestli zná psychoanalýzu; měl vážný hlas a vážně se na Luciena díval. »Toužil jsem po své matce až do patnácti let,« svěřoval mu. Lucienovi bylo nepříjemně; bál se, že se začervená, vzpomněl si také na bradavice paní Berliakové a nechápal dobře, jak po ní může někdo toužit. Když jim však potom přinesla topinky, byl trochu vzrušený a snažil se představit si její prsa pod žlutým svetrem, který měla na sobě. Když zase vyšla ven, řekl Berliac hlasem, který nepřipouštěl pochyb: »Ty jsi pochopitelně taky měl chuť spát se svou matkou.« Neptal se, konstatoval. Lucien pokrčil rameny: »Pochopitelně,« řekl. Druhý den měl obavy, aby Berliac nikomu neřekl, o čem spolu mluvili. Ale rychle se uklidnil: »Když se to tak vezme,« pomyslil si, »on se kompromitoval víc než já.« Velice ho lákal vědecký nádech, který měly jejich důvěrné rozhovory, a příští čtvrtek si v knihovničce Sainte-Genevičve přečetl Freudovo dílo o snech. Byl to objev. »Tak tohle to je,« říkal si Lucien, když se procházel nazdařbůh ulicemi, »tohle tedy je ono!« Později si koupil Úvod do psychoanalýzy a Psychopatologii každodenního života, všechno mu najednou bylo jasné. Ten podivný pocit, že neexistuje, ta prázdnota, kterou tak dlouho cítil ve svém vědomí, ta ospalá malátnost, ten bezradný údiv, ty marné pokusy, aby poznal sám sebe, které narážely vždycky jen na clonu bílé mlhy…»No ovšem,« pomyslel si, »mám komplex.« Vyprávěl Berliakovi, jak si jako dítě namlouval, že je náměsíčný, a jak mu věci nepřipadaly nikdy úplně skutečné: »Musím mít nějaký komplex,« usoudil. »Zrovna jako já,« řekl Berliac, »máme komplex domu.« Zvykli si vykládat sny, i ta nejmenší hnutí mysli; Berliac měl vždycky tolik historek, že ho Lucien trochu podezíral, že si je vymýšlí nebo alespoň přikrašluje. Ale rozuměli si velmi dobře a mluvili objektivně i o nejchoulostivějších předmětech; přiznali se, že nosí masku veselosti, aby zmátli své okolí, ale že se ve skutečnosti strašně sžírají. Lucien se zbavil svých úzkostí. Dychtivě se vrhl na psychoanalýzu, protože pochopil, že v ní najde to, co potřebuje, a cítil se teď pevnější; nepotřeboval se už trápit a neustále hledat ve svém vědomí hmatatelné projevy své povahy. Skutečný Lucien byl hluboce zasutý v podvědomí; člověk o něm smí jen snít, aniž ho kdy spatří, jako o někom drahém, kdo odešel. Lucien myslil celý den na své komplexy a hrdě si představoval ten temný, krutý a násilný svět, který se zmítá pod mlžnými parami jeho vědomí. »Rozumíš,« říkal Berliakovi, »zdánlivě jsem byl ospalý a lhostejný kluk, někdo docela obyčejný. A i zevnitř, víš, to tak vypadalo, skoro jsem se na to nachytal. Ale věděl jsem, že je tu něco jiného.« - »Vždycky je něco jiného,« odpovídal Berliac. A s pýchou se na sebe usmívali. Lucien napsal báseň nazvanou Až se protrhnou mlhy a Berliac usoudil, že je báječná, jenom Lucienovi vytýkal, že ji napsal v pravidelných verších. Přesto se ji oba naučili nazpam읻, a když chtěli hovořit o svém libidu, s oblibou říkali:

»Velicí krabi schoulení pod pláštěm mlhy« a později jenom »krabi« a přimhouřili přitom oko. Ale po čase to začalo Lucienovi připadat trochu děsivé, hlavně večer a když byl sám. Netroufal si už pohlédnout matce do očí, a když ji šel políbit na dobrou noc, měl obavy, aby nějaká temná mocnost nenechala políbení dopadnout paní Fleurierové na rty; bylo to, jako by v sobě nosil sopku. Lucien jednal sám se sebou opatrně, aby neznásilňoval tu nádhernou a pochmurnou duši, kterou v sobě objevil. Znal nyní její plnou cenu a obával se jejího strašlivého probuzení. »Mám ze sebe strach,« říkal si. Už před půl rokem přestal se svými nočními zábavami, protože ho omrzely a protože měl moc práce, ale zase se k nim vrátil: každý musí následovat svou přirozenost a Freudovy knihy byly plné nešťastných mladíků, kteří dostali neurotické záchvaty, protože příliš náhle skoncovali se svými zvyky. »Nezešílíme nakonec?« ptal se Berliaka. A opravdu, někdy ve čtvrtek jim bývalo tak divně: do Berliakova pokoje se nepozorovaně vkradlo šero, vykouřili celé balíčky cigaret, ve kterých bylo trochu opia, ruce se jim třásly. Pak se jeden z nich beze slova zdvihl, plíživě došel ke dveřím a otočil vypínačem. Pokoj zaplavilo žluté světlo a oba na sebe pohlíželi plni nedůvěry.

Netrvalo dlouho a Lucien pozoroval, že jeho přátelství s Berliakem spočívá na nedorozumění: jistě nikdo nemohl citlivěji než Lucien vnímat patetickou krásu oidipovského komplexu, ale viděl v něm spíš důkaz silné vášně, kterou později hodlá zaměřit k jiným cílům. Berliac naproti tomu jako by si ve svém stavu liboval a jako by se z něho nechtěl ani dostat. »My dva jsme vyřízení,« říkal pyšně, »my jsme ztroskotanci. Nikdy nic nedokážeme.« - »Nikdy nic,« odpovídal Lucien jako ozvěna. Ale měl vztek. Když se vrátili z velikonočních prázdnin, vykládal mu Berliac, že v hotelu v Dijonu spal s matkou v jednom pokoji; jednou časně ráno vstal, přistoupil k posteli, kde jeho matka ještě spala, a opatrně odhrnul pokrývku. »Měla vyhrnutou košili,« zasmál se. Když to Lucien slyšel, neubránil se, aby Berliakem trochu nepohrdal, a cítil se velmi osamělý. Mít komplexy je moc hezké, ale člověk se jich musí umět včas zbavit: jak by mohl chlap převzít své povinnosti a vést lidi, když si zachová infantilní sexualitu? Luciena to začalo vážně znepokojovat: rád by se byl poradil s někým, kdo o tom víc ví, ale nevěděl, na koho se obrátit. Berliac mu často vyprávěl o jakémsi surrealistovi jménem Bergère, který se prý výborně vyzná v psychoanalýze a který na něho zřejmě má velký vliv; ale nikdy Lucienovi nenabídl, že mu ho představí. Lucien byl zklamaný také proto, že spoléhal na Berliaka, že mu sežene nějaké ženy; soudil, že hezká milenka by ho přirozeně přivedla na jině myšlenky. Ale Berliac už nikdy o svých krásných přítelkyních nehovořil. Chodili někdy po bulvárech a sledovali ženské, ale netroufali si na ně promluvit: »Co se dá dělat, kamaráde,« říkal Berliac, »my nejsme z toho těsta, co se líbí ženským. Ženy v nás cítí něco, co jim nahání strach.« Lucien neodpovídal; Berliac mu začínal jít na nervy. Často dělal velmi nevkusné vtipy na Lucienovy rodiče, říkal jim pan a paní Paďourovi. Lucien chápal, že surrealista pohrdá měšťáctvem jakožto takovým, ale paní Fleurierová několikráte Berliaka pozvala a chovala se k němu přátelsky a důvěřivě; když už necítil žádnou vděčnost, alespoň z pouhé slušnosti se o ní neměl vyjadřovat takovým tónem. A kromě toho měl Berliac hrozný zvyk, že si vypůjčoval peníze, které nevracel: v autobuse nikdy neměl drobné a muselo se za něho platit; v kavárně se dal čtyřikrát hostit a teprve popáté zaplatil útratu sám. Lucien mu jednou řekl do očí, že tomu nerozumí a že mezi kamarády je zvykem, aby se o útraty dělili. Berliac se na něj uvážlivě zadíval a řekl: »Já to tušil: jsi anální typ.« A vysvětlil mu freudovský vztah: fekálie = zlato a freudovskou teorii lakoty. »Rád bych věděl jednu věc,« řekl. »Do kolika let tě matka vytírala?« Skoro se pohádali.

Od začátku května se Berliac ulejval z gymnázia: Lucien za ním po vyučování chodil do baru v ulici Petits-Champs, kde popíjeli vermut. Jednou v úterý odpoledne našel Lucien Berliaka u stolu před prázdnou sklenicí. »Tak jsi tu,« řekl Berliac. »Poslyš, musím si odskočit, jsem v pět hodin objednaný u zubaře. Počkej na mne, bydlí tady vedle a nebudu tam víc než půl hodiny.« »O. K.,« odpověděl Lucien a svezl se na židli. »François, přineste mi jeden bílý vermut.« V tom okamžiku vešel do baru jakýsi muž a překvapeně se usmál, když je uviděl. Berliac zrudl a rychle vstal. »Kdo to asi je?« uvažoval Lucien. Berliac tiskl neznámému ruku a postavil se přitom tak, aby mu zakrýval pohled na Luciena; mluvil tiše a rychle, muž mu odpovídal jasným hlasem.

»Kdepak; kamarádíčku, ty budeš vždycky jenom šašek.« Zároveň se vytahoval na špičky a s klidnou samozřejmostí si prohlížel Luciena nad Berliakovou hlavou. Mohlo mu být asi pětatřicet; měl bledý obličej a nádherné bílé vlasy: »To bude určitě Bergère,« pomyslil si Lucien a srdce se mu rozbušilo, »jaký je to krásný člověk!«

Berliac vzal muže s bílými vlasy za loket; bylo to zároveň plaché a naléhavé gesto:

»Pojďte se mnou,« řekl, »jdu k zubaři, je to hned vedle.«

»Ale myslím, že jsi tady s přítelem,« odpověděl muž, a nespustil přitom oči z Luciena, »měl bys nás představit?«

Lucien s úsměvem vstal. »Dobře ti tak!« pomyslil si; tváře mu hořely. Berliac vtáhl krk mezi ramena a Lucien si na chvíli pomyslel, že odmítne. »No tak mě představ,« řekl mu vesele. Jakmile však promluvil, nahrnula se mu krev do tváří; byl by se nejradši někam schoval. Berliac udělal čelem vzad a zamumlal, nedívaje se na nikoho:

»Lucien Fleurier, spolužák z gymnázia, pan Achille Bergère.«

»Obdivuji vaše díla, pane,« řekl Lucien slabým hlasem. Bergère mu sevřel ruku dlouhýma jemnýma rukama a přiměl ho, aby se zase posadil. Nastalo ticho; Bergère objímal Luciena teplým a něžným pohledem; stále ho ještě držel za ruku: »Je ve vás neklid?« zeptal se laskavě.

Lucien si trochu odkašlal a vrátil Bergèrovi přímý pohled:

»Je« řekl zřetelně. Zdálo se mu, jako by právě prošel zkouškami zasvěcení. Berliac chvíli váhal, a potom se vztekle posadil na své místo; klobouk odhodil na stůl. Lucien hořel touhou vyprávět Bergèrovi svůj pokus o sebevraždu; Bergère byl člověk, se kterým se musí o věcech mluvit rovnou a bez příprav. Netroufal si však nic říct kvůli Berliakovi; nenáviděl Berliaka.

»Máte arak?« zeptal se Bergère číšníka.

»Ne, nemají,« řekl Berliac horlivě; »je to rozkošný lokálek, ale k pití tu nemají nic než vermut.«

»Co je to žluté, co máte tamhle v láhvi?« zeptal se Bergère s lenivou nenuceností.

»To je bílý Krucifix,« odpověděl číšník.

»Tak mi to dejte.«

Berliac se kroutil na židli; zdálo se, že se zmítá mezi touhou pochlubit se svými přáteli a obavou, aby Lucien příliš vedle něho nevynikl. Konečně chmurně a hrdě prohlásil: »On se chtěl zabít.«

»No ovšem,« řekl Bergère, »to doufám.«

Nastalo nové ticho: Lucien skromně sklopil oči, ale v duchu uvažoval, kdy už Berliac konečně vypadne. Bergère se najednou podíval na hodinky:

»A co tvůj zubař?« Berliac neochotně vstal.

»Pojďte se mnou, Bergère,« prosil, »je to hned vedle.«

»Ale ne, vždy se vrátíš. Pobavím se zatím s tvým kamarádem.« Berliac ještě váhal, přešlapoval z nohy na nohu.

»No tak maž,« řekl Bergère rozkazovačně, »počkáme tu na tebe.«

Když Berliac odešel, Bergère vstal a šel se bez okolků posadit vedle Luciena. Lucien mu dlouze vykládal o své sebevraždě; pověděl mu také, že toužil po své matce a že je sadisticko-anální typ a že nic vlastně nemiluje doopravdy a že všechno v něm je komedie. Bergère mu beze slova naslouchal, jenom se na něho zaujatě díval, a Lucienovi připadalo nádherné, že ho někdo chápe. Když skončil, Bergère mu důvěrně položil paži kolem ramen a Lucien vdechl vůni kolínské vody a anglického tabáku.

»Víte, Luciene, jak říkám vašemu stavu?«

Lucien nadějně pohlédl na Bergèra: nezklamal ho.

»Říkám mu Chaos.«

Chaos - slovo, ve kterém »ao« má kovový zvuk jako lesní roh.

»Chaos...,« řekl Lucien.

Cítil se vážný a znepokojený jako tehdy, když řekl Ririmu, že je náměsíčný. V baru bylo šero, ale dveře byly dokořán otevřené do svítivého a plavého jarního oparu; pod pěstěnou vůní, která vanula z Bergèra, vnímal Lucien těžký pach temné místnosti, pach červeného vína a vlhkého dřeva. »Chaos…,« pomyslil si, »k čemu mne to povede?« Nevěděl dobře, jestli to u něho byla objevena nová zásluha nebo nová nemoc; viděl blízko svých očí hbité Bergèrovy rty, které bez přestání odkrývaly a zakrývaly lesk zlatého zubu.

»Mám rád lidi, kteří žijí v chaosu,« říkal Bergère, »a myslím, že máte mimořádné štěstí. Vždy vám to bylo koneckonců dáno. Vidíte všechny tyhle tupce? To jsou usedlí zabydlenci. Měli by je předhodit červeným mravencům, aby je trochu pocuchali. Víte, co ta svědomitá zvířátka dělají?«

»Požírají lidi.«

»Ano, zbavují kostry jejich lidského masa.«

»Rozumím,« řekl Lucien. A dodal: »A co já? Co mám dělat?«

»Nic, proboha,« řekl Bergère s komickým zděšením. »A hlavně se nesmíte usadit, leda,« dodal se smíchem, »na kůl. Četl jste Rimbauda?«

»Ne,« řekl Lucien.

»Půjčím vám Iluminace. Poslyšte, musíme se zase sejít. Máte-li ve čtvrtek volno, zajděte ke mně kolem třetí hodiny. Bydlím na Montparnassu, ulice Campagne-Premičre číslo 9.«

Příští čtvrtek šel Lucien k Bergèrovi a chodil tam v květnu skoro každý den.

Dohodli se, že Berliakovi řeknou, že se scházejí jednou za týden, protože k němu chtěli být upřímní, ale zároveň ho nechtěli zarmoutit. Berliac reagoval naprosto nevhodně; řekl s úšklebkem: »Tak je to láska na první pohled? On to na tebe zahrál s „neklidem” a ty jsi to na něho zahrál se sebevraždou!« Lucien se bránil: »Snad si vzpomeneš,« řekl a zrudl přitom, »že o mé sebevraždě jsi první mluvil ty…« - »To jen abych ti ušetřil trapnost, že bys to udělal sám.« Stýkali se méně než dřív. »Všechno, co se mi na něm líbilo,« řekl Lucien jednou Bergèrovi, »má od vás, teď si to uvědomuji.«

- »Berliac je opice,« řekl Bergère se smíchem, »to mě právě k němu vždycky táhlo.

Víte, že jeho babička z matčiny strany byla židovka? To vysvětluje hodně.« - »To je pravda,« řekl Lucien. Po chvíli dodal: »On je ostatně moc milý.« Bergèrův byt byl plný podivných a směšných předmětů: byly tam taburety, jejichž červené sametové sedadlo spočívalo na ženských nohách z malovaného dřeva, černošské sošky, pás cudnosti z kovaného železa s ostny, sádrová ňadra, do kterých byly zastrčeny malé lžičky; na psacím stole ležely jako těžítka obrovská bronzová veš a lebka mnicha, ukradená z kostnice. Stěny byly polepeny spoustou parte, oznamujících, že umřel surrealista Bergère. Přes to všechno působil byt dojmem inteligentního pohodlí a Lucien rád odpočíval na hluboké pohovce v kuřáckém pokoji. Nejvíc ho udivovalo obrovské množství různých atrap a předmětů pro kanadské žertíky, které Bergère nashromáždil na jedné poličce: kýchací prášek, ledová vodička, svědící prášek, cukr, který plave, ďáblovo lejno, nevěstin podvazek. Bergère mluvil a přitom bral ďáblovo lejno mezi prsty a vážně si je prohlížel: »Tyhle atrapy,« říkal, »mají revoluční hodnotu: zneklidňují. Je v nich větší ničivá síla než v Leninových sebraných spisech.« Lucien, udivený a nadšený, pozoroval střídavě Bergèrův neklidný obličej s vpadlýma očima a dlouhé jemné prsty, v kterých držel půvabně dokonalou napodobeninu lidského výmětu.

Bergère s ním často mluvil o Rimbaudovi a o soustavném uvolňování všech smyslů.

»Až půjdete po náměstí Svornosti a budete schopen tam podle libosti a zřetelně vidět černošku, olizující obelisk, pak si můžete říci, že jste se zbavil konvence, a pak jste zachráněný.« Půjčil mu Iluminace, Zpěvy Maldororovy a díla markýze de Sade. Lucien se tomu svědomitě snažil porozumět, ale mnoho věcí mu unikalo a byl pohoršen, že Rimbaud byl pederast. Řekl to Bergèrovi, a ten se dal do smíchu: »Ale proč, chlapečku?« Lucien byl ve velkých rozpacích. Zrudl a asi minutu Bergèra z celé duše nenáviděl; ovládl se však, zdvihl hlavu a řekl s prostou upřímností: »Řekl jsem volovinu.« Bergère mu pohladil vlasy; vypadal dojatě: »Ty velké oči, plné zmatku,« řekl, »ty oči laně…Ano, Luciene, řekl jste volovinu. Rimbaudova pederastie, to je právě prvotní a geniální uvolnění jeho vnímavosti. Právě jí vděčíme za jeho básně. Přesvědčení, že existují specifické předměty pohlavní touhy a že to jsou jenom ženy, protože mají mezi nohama díru, v tom je právě ohavný a vědomý omyl m칝ťáků. Podívejte se!« vytáhl z psacího stolu tucet zažloutlých fotografií a hodil je Lucienovi na klín. Lucien viděl ohyzdné nahé prostitutky, smějící se bezzubými ústy, s nohama rozchlípenýma a jakýmsi chlupatým jazykem mezi stehny. »Tuhle sbírku jsem si koupil za tři franky v Bou-Saada,« řekl Bergère. »Když takovýmhle ženským líbáte zadek, pak jste synáček z dobré rodiny a všichni řeknou, že vedete mládenecký život. Jen proto, že jsou to ženy, víte? Já vám říkám, že si nejdřív musíte vštípit do mozku, že předmětem pohlavní touhy může být všechno, třeba šicí stroj, zkumavka, kůň nebo střevíc. Já,« řekl s úsměvem, »já jsem se miloval s mouchami. Znal jsem jednoho námořního pěšáka, který souložil s kachnami. Strčil jim hlavu do zásuvky, držel je pevně za nohy a to byste viděl!« Bergère roztržitě štípl Luciena do ucha a zakončil:

»Kachna z toho pošla, a rota ji snědla.« Lucien odcházel po takových rozhovorech s rozpálenou hlavou, myslil si, že Bergère je génius, ale stávalo se mu, že se v noci probouzel zalitý potem, s hlavou plnou ohavných a nechutných představ, a uvažoval, zda na něho má Bergère dobrý vliv: »Být takhle sám!« naříkal, »nemít nikoho, kdo by mi poradil, kdo by mi řekl, jestli jsem na správné cestě!« Půjde-li v tom dál, bude-li tak dál uvolňovat všechny své smysly, neztratí půdu pod nohama a neutopí se? Jednou, když mu Bergère dlouze vyprávěl o André Bretonovi, zamumlal Lucien jako ve snu:

»No dobře, ale co když se potom nebudu moci vrátit zpátky« Bergère sebou trhl:

»Vrátit zpátky? Kdo mluví o návratu? Přijdete-li o rozum, tím líp. Potom, jak říká Rimbaud, přijdou jiní hrozní pracovníci.« - »To jsem si právě myslel,« řekl Lucien smutně. Všiml si, že ty dlouhé hovory na něho mají opačný účinek, než jaký by si přál Bergère: jakmile začal Lucien mít nějaké rafinovanější pocity, jakmile zakoušel nějaký nezvyklý dojem, roztřásl se: »Už to začíná,« pomyslil si vždycky. Byl by si přál, aby jeho vjemy byly co nejbanálnější a nejtupější; cítil se ve své kůži už jedině večer s rodiči: to bylo jeho útočiště. Mluvili o Briandovi, o neochotě Němců, o porodech sestřenice Jeanne a o tom, jak je draho; Lucien s nimi s potěšením vedl řeči vyjadřující hrubou a rozumnou přízemnost. Jednou, když vešel do svého pokoje po návštěvě u Bergèra, automaticky zamkl dveře na klíč a zavřel zástrčku. Když si toho všiml, pokusil se tomu zasmát, ale v noci nemohl spát: pochopil, že se bojí.

Přesto by se za nic na světě nepřestal s Bergèrem stýkat. »Fascinuje mě,« říkal si. A kromě toho oceňoval jemné a zvláštní kamarádství, které Bergère dovedl mezi nimi vytvořit. Aniž zanechal mužného, až drsného tónu, Bergère uměl Lucienovi dát pocítit, skoro až nahmatat svou náklonnost: tak například mu opravoval uzel na kravatě a huboval ho, že si ho neumí uvázat, nebo ho česal zlatým hřebenem, který byl až z Kambodže. Objevil Lucienovi jeho vlastní tělo a vykládal mu o strohé patetické kráse Mládí: »Vy jste Rimbaud,« říkával mu, »když přijel do Paříže za Verlainem, měl velké ruce jako vy, i ten růžový obličej zdravého venkovana a útlé tělo jako plavovlasá dívenka.« Nutil Luciena, aby si rozepnul límec a rozhalil košili, potom ho celého rozpačitého vodil před zrcadlo a učil ho obdivovat půvabný soulad růžových tváří a bílého hrdla; zlehka se dotýkal Lucienových boků a smutně dodával: »Člověk by se měl ve dvaceti zabít.« Teď se Lucien často díval do zrcadla a učil se oceňovat svůj mladý, neohrabaný půvab. »Jsem Rimbaud,« myslíval si večer, když si měkkými pohyby svlékal šaty, a začínal věřit, že bude mít krátký a tragický život příliš krásné květiny. V takových okamžicích mu připadalo, že podobné pocity zakoušel už kdysi dávno, a vybavovala se mu absurdní představa; viděl se jako docela malé dítě v dlouhých modrých šatech, s gázovými křídly, jak na nějakém dobročinném večírku rozdává květiny. Díval se na své dlouhé nohy. »Je to pravda, že mám tak jemnou kůži?« uvažoval pobaveně. A jednou si jel rty od zápěstí až k loketní jamce podél roztomilé modré žilky.

Když jednoho dne přišel k Bergèrovi, čekalo ho nemilé překvapení: byl tam Berliac, zabýval se tím, že nožíkem odděloval kousky jakési načernalé hmoty, která vypadala jako hrouda hlíny. Oba mladíci se už deset dní neviděli: chladně si stiskli ruce. »Vidíš,« řekl Berliac, »tohle je hašiš. Dáme si to do lulky mezi dvě vrstvy světlého tabáku, má to překvapivý účinek. Pro tebe je tu taky, « dodal. »Děkuji,« řekl Lucien, »já o to nestojím.« Oba muži se dali do smíchu a Berliac zlomyslně naléhal:

»Neblbni, kamaráde, přece si vezmeš; nedovedeš si ani představit, jak je to příjemné.«

- »Povídám ti, že ne,« řekl Lucien. Berliac neodpověděl, spokojil se povýšeným úsměvem a Lucien viděl, že se usmívá i Bergère. Dupl a řekl: »Nechci to, nechci se zhuntovat, připadá mi pitomé, cpát se věcmi, které člověka otupují.« Ujelo mu to, aniž chtěl, ale když pochopil dosah toho, co řekl, a když si představil, co si o něm Bergère pomyslí, měl chuť Berliaka zabít a ucítil slzy v očích. »Jsi buržoust,« řekl mu Berliac a pokrčil rameny, »děláš, jako když plaveš, ale bojíš se odlepit od dna.« -

»Nechci si zvyknout na drogy,« řekl Lucien klidněji, »je to otroctví jako každé jiné, a já chci zůstat volný.« - »Řekni radši, že se bojíš angažovat se,« odpověděl prudce Berliac. Lucien mu už chtěl dát pár facek, když uslyšel Bergèrův rozkazovačný hlas.

»Dej mu pokoj, Charlesi,« říkal Berliakovi, »pravdu má on. Jeho strach angažovat se, to taky je chaos.« Oba kouřili, rozloženi na pohovce, a pokojem zavanula vůně arménského tabáku. Lucien se posadil na taburet z červeného plyše a mlčky je pozoroval. Berliac po chvíli zvrátil hlavu dozadu a s blaženým úsměvem přivřel oči. Lucien se na něho záštiplně díval a cítil se pokořený. Konečně Berliac vstal a váhavě odešel z místnosti: na rtech mu stále utkvíval ten podivný ospalý a rozkošnický úsměv.

»Dejte mi dýmku,« řekl Lucien chraplavým hlasem. Bergère se dal do smíchu. »Není třeba,« řekl. »Nic si z toho kvůli Berliakovi nedělej. Víš, co teď dělá?« - »Mně je to fuk,« řekl Lucien. »No dobře, ale přece jen bys to měl vědět: zvrací,« řekl klidně Bergère.

»To je jediný účinek, který na něho hašiš kdy měl. To ostatní je jen komedie, ale já mu ho někdy dávám kouřit, protože mě chce ohromit a protože mě to baví.« Druhý den přišel Berliac do školy a chtěl s Lucienem mluvit svrchu. »Ty nastoupíš do vlaku,« řekl mu, »ale pečlivě si vybereš takový vagón, co zůstane na nádraží.« Ale na Luciena si nepřišel. »A ty zase se vytahuješ,« odpověděl mu Lucien, »myslíš snad, že nevím, co jsi včera dělal v koupelně? Blil jsi, kamaráde!« Berliac zbledl. »To ti řekl Bergère?«

- »Kdo jiný?« - »No dobře,« vykoktal Berliac, »ale nikdy bych si nebyl myslel, že Bergère je takový, aby se pro nového kamaráda vykašlal na starého.« Luciena to trochu znepokojilo, slíbil Bergèrovi, že o tom nebude mluvit. »Ale jdi,« řekl, »on se na tebe nevykašlal, on mi chtěl jen ukázat, že to nezabírá.« Ale Berliac se k němu obrátil zády a nepodal mu ruku na rozloučenou. Lucien nebyl na sebe moc hrdý, když zase přišel k Bergèrovi. »Co jste říkal Berliakovi?« zeptal se ho Bergère lhostejně. Lucien sklopil hlavu a neodpověděl; byl hluboce zahanbený. Najednou však ucítil Bergèrovu ruku na šíji: »Na tom vůbec nezáleží, chlapečku. Muselo už to tak jako tak skončit: komedianti mě nikdy moc dlouho nebaví.« Lucienovi to dodalo trochu odvahy; zdvihl hlavu a usmál se: »Ale já jsem taky komediant,« řekl a zamrkal víčky.

»Ano, ale ty jsi hezký,« odpověděl Bergère a přitáhl ho k sobě. Lucien se nebránil; cítil se měkký jako děvče a v očích měl slzy. Bergère ho políbil na tváře a něžně ho kousal do ucha; říkal mu střídavě »ty můj hezký sprosťáčku«, a »můj malý bratříčku«, a Lucien soudil, že je příjemné mít tak shovívavého a chápavého staršího bratra. Pan a paní Fleurierovi si přáli poznat toho Bergèra, o kterém Lucien tolik vyprávěl, a pozvali ho na večeři. Všem připadal rozkošný, dokonce i Germaině, která v životě neviděla tak krásného člověka; pan Fleurier znal generála Nizana, Bergèrova strýce, a dlouze o něm vykládal. Však také paní Fleurierová byla přešťastná, když mohla Luciena svěřit o svatodušních svátcích Bergèrovi. Jeli spolu autem do Rouenu; Lucien se chtěl podívat na katedrálu a na radnici, ale Bergère bryskně odmítl: »Na takové pitomosti?« zeptal se arogantně. Nakonec strávili dvě hodiny v bordelu v ulici des Cordeliers a Bergère byl náramný: všem flundrám říkal »slečno« a kopal přitom Luciena pod stolem kolenem; potom se uvolil, že s jednou z nich půjde na pokoj, ale po pěti minutách se vrátil: »Zmizme,« zašeptal, »nebo si to vypijeme.« Rychle zaplatili a odešli. Na ulici Bergère pověděl, co se stalo: využil toho, když byla žena odvrácená, a nasypal do postele plnou hrst svědicího prášku, potom prohlásil, že je impotentní, a sešel dolů. Lucien měl v sobě dvě whisky a byl trochu rozdováděný; zpíval Dělostřelce z Met a De profundis Morpionibus; připadalo mu báječné, že Bergère je zároveň tak hluboký a tak uličnický.

»Zamluvil jsem jenom jeden pokoj,« řekl Bergère, když přišli do hotelu, »ale je tam velká koupelna.« Luciena to nepřekvapilo: během cesty ho napadlo, že asi bude s Bergèrem sdílet pokoj, ale nijak zvlášť o tom nepřemýšlel. Teď, když už nešlo couvnout, mu to připadalo trochu nepříjemné, hlavně proto, že neměl čisté nohy. Když jim vynášeli nahoru zavazadla, představoval si, že mu Bergère řekne: »Ty jsi ale špinavý, vždy umažeš prostěradlo,« a on že mu odsekne: »To máte o čistotě hodně m칝ťácké názory.« Ale Bergère ho i s kufříkem strčil do koupelny a řekl mu: »Zařiď se tady, já se převléknu v pokoji.« Lucien si umyl nohy a udělal si sedací koupel. Chtělo se mu na záchod, ale netroufal si jít, a tak se jen vymočil do umyvadla; potom si oblékl noční košili, obul si trepky, které mu půjčila matka (jeho byly celé děravé), a zaklepal: »Už jste hotový?« zeptal se. »Ano, ano, jen pojď.« Bergère si oblékl černý župan přes blankytně modré pyžamo. Pokoj voněl kolínskou vodou. »To je tu jen jedna postel?« tázal se Lucien. Bergère neodpověděl; díval se ohromeně na Luciena a nakonec vybuchl smíchy: »Ale vždy ty jsi v košili! Kdepak máš noční čepec? No ne, ty vypadáš tak směšně, měl by ses vidět.« - »Už dva roky,« řekl Lucien velice podrážděně, »žádám matku, aby mi koupila pyžamo.« Bergère k němu přistoupil: »Tak z toho honem vylez,« řekl tónem, který nepřipouštěl odmluvy, »dám ti jedno ze svých. Bude ti trochu velké, ale je to pořád lepší než tohle.« Lucien zůstal stát jako přibitý uprostřed místnosti, s očima upřenýma na červené a zelené kosočtverce na tapetách. Byl by se chtěl vrátit do koupelny, ale bál se, aby nevypadal jako hlupák, a tak si prudce stáhl košili přes hlavu. Nastalo chvíli ticho: Bergère se s úsměvem na Luciena díval a Lucien si uvědomil, že stojí uprostřed pokoje úplně nahý a že má na nohou matčiny pantofle s bambulkami. Pohlédl na ruce - na ty velké rimbaudovské ruce -, měl chu si je přitisknout na břicho a přikrýt aspoň to, ale ovládl se a hrdinně si je dal za záda. Na stěnách mezi řadami kosočtverců byl občas fialový čtvereček. »Na mou duši,« řekl Bergère, »on je cudný jako panna: podívej se do zrcadla, Luciene, zrudl jsi až po prsa. Ale takhle vypadáš rozhodně líp než v košili.« - »Ano,« řekl Lucien s námahou, »ale člověk nikdy nevypadá moc důstojně, když je nahý. Podejte mi rychle pyžama.« Bergère mu hodil hedvábné pyžama, které vonělo levandulí, a natáhli se do postele.

Nastalo těžké ticho: »Mně je mizerně,« řekl Lucien, »chce se mi blít.« Bergère neodpověděl: Lucien říhl a cítil v ústech whisky. »On se mnou bude spát,« řekl si. A kosočtverce na stěně se točily a dusivá vůně kolínské vody mu svírala hrdlo. »Neměl jsem přijímat pozvání na tenhle výlet.« Měl smůlu; poslední dobou byl už často jen na krůček od poznání, co po něm Bergère vlastně chce, a pokaždé jako naschvál se stalo něco, co odvrátilo jeho myšlenky jinam. A teď tu je u toho chlapa v posteli a čeká, co se mu uráčí. »Vezmu si polštář a půjdu spát do koupelny.« Neodvážil se toho však: myslel na Bergèrův ironický pohled. Dal se do smíchu: »Myslím na tu štětku z bordelu,« řekl, »ta se asi teď zrovna drbe.« Bergère pořád neodpovídal; Lucien na něj po očku pohlédl: ležel na zádech s rukama za hlavou a tvářil se nevinně. Luciena popadl prudký vztek, vztyčil se na lokti a řekl mu: »Nač teda čekáte? To jste mě sem přivedl, abychom si tu navlíkali korálky?«

Bylo pozdě litovat toho, co řekl: Bergère se k němu obrátil a pobaveně si ho prohlížel: »Jen se podívejte na tu malou kurvu s andělskou tvářičkou. Tak vidíš, miminko, já jsem ti to do úst nevložil: počítáš se mnou, abych ti rozdováděl ty tvé smyslečky.« Ještě chvíli se na něj díval, potom ho vzal do náručí a hladil mu prsa pod pyžamovým kabátkem. Nebylo to nepříjemné, trochu to lechtalo, jenomže Bergère byl děsný: měl idiotský výraz a namáhavě opakoval: »Že se nestydíš, ty čuňátko, že se nestydíš, ty čuňátko!« jako gramofonová deska, která na nádraží oznamuje odjezd vlaku. Bergèrova ruka naproti tomu, hbitá a lehká, Lucienovi připadala jako člověk. Zlehka se dotýkala hrotů Lucienových prsou, bylo to jako pohlazení teplé vody, když se člověk koupe. Lucien by byl chtěl tu ruku chytit, odtrhnout ji a zkroutit, ale Bergère by se smál: podívejte na toho panice! Ruka mu pomalu klouzala podél břicha a zastavila se, aby rozdělala uzel na šnůře u kalhot. Nechal ho: byl těžký a měkký jako houba nasátá vodou a měl strašný strach. Bergère odhrnul pokrývky, položil hlavu Lucienovi na prsa a vypadal, jako by ho vyšetřoval. Lucien si dvakrát za sebou kysele říhl a dostal strach, aby nezačal zvracet na ty krásné stříbrné vlasy, které vypadaly tak důstojně. »Tlačíte mi žaludek,« řekl. Bergère se trochu nadzdvihl a vsunul ruku Lucienovi kolem boků; druhá ruka už nehladila, hnětla. »Máš hezký zadeček,« řekl najednou Bergère. Lucienovi to připadalo jako noční můra: »Líbí se vám?« zeptal se koketně. Ale Bergère ho najednou pustil a hněvivě zdvihl hlavu. »Zatracený podfukáři,« řekl vztekle, »hraje si to na Rimbauda a už hodinu se tu s ním morduju a ne a ne ho rozdovádět.« Lucienovi stouply rozčilením do očí slzy a vší silou Bergèra odstrčil:

»Já za to nemůžu,« řekl písklavým hlasem, »neměl jste mi dávat tolik pít, chce se mi blinkat.« »Tak jdi, no jdi,« řekl Bergère, »a nespěchej s tím.« Dodal ještě mezi zuby:

»Rozkošný večer.« Lucien si natáhl kalhoty, přehodil černý župan a vyšel z pokoje.

Když za sebou na záchodě zavřel dveře, cítil se tak osamělý a tak bezradný, že se dal do pláče. V kapse županu nebyl kapesník, utřel si tedy oči a nos do toaletního papíru. I když si strkal prsty do krku, nepodařilo se mu zvracet. Spustil si tedy kalhoty a posadil se, cvakaje zuby. »Ten prasák,« pomyslel si, »ten prasák!« Byl krutě pokořený, nebyl si však jist, jestli proto, že strpěl Bergèrovo hlazení, nebo proto, že ho to nevzrušilo. Z druhé strany dveří na chodbě zapraskaly parkety a Lucien se při každém zapraskání otřásl, ale nemohl se odhodlat, aby se vrátil do pokoje: »Jít tam ale musím,« uvažoval, »prostě musím, jinak si ze mě bude dělat blázny - s Berliakem!« a už zpola vstával, ale hned si zas představil Bergèrův obličej a jeho pitomý výraz, slyšel ho, jak říká: »Že se nestydíš, ty čuňátko!« Zoufale zase klesl zpátky. Po chvíli dostal prudký průjem, který mu trochu ulevil: »Jde to spodem,« pomyslel si, »to je mi milejší.« Opravdu už se mu nechtělo zvracet. »Udělá mi bolest,« pomyslil si najednou a měl dojem, že omdlí. Nakonec mu byla taková zima, že cvakal zuby: pomyslil si, že z toho onemocní, a vstal. Když se vrátil, Bergère se na něj rozpačitě podíval; kouřil, měl rozepnuté pyžama a bylo mu vidět hubený trup. Lucien pomalu svlékl župan a pantofle a beze slova vklouzl pod pokrývku: »Už je to lepší?« zeptal se Bergère. »Je mi zima.«

- »Mám tě zahřát?« - »Zkusit to můžete.« V tom okamžiku cítil, jak ho drtí nesmírná tíha. Vlahá a měkká ústa se přisála na jeho jako syrový biftek. Lucien už nic nechápal, nevěděl už, kde je, a trochu se dusil, ale byl spokojený, protože mu bylo teplo. Vzpomněl si na paní Bessovou, která mu dávala ruku na břicho a říkala mu »má malá panenko«, a na Hébrarda, který mu říkal »dlouhá mrkef«, a na ranní koupele, při kterých si představoval, že přijde pan Bouffardier a dá mu klystýr, a řekl si »jsem jeho panenka«. V tom okamžiku Bergère vítězoslavně vykřikl. »No konečně,« zvolal, »konečně ses rozjel. Počkej,« dodal šeptem, »však z tebe něco uděláme.« Lucien trval na tom, že si sám svlékne pyžama.

Druhý den se probudili v poledne. Číšník jim přinesl snídani do postele a Lucienovi připadalo, že se tváří arogantně. »Pokládá mě za teplouše,« pomyslel si a otřásl se nevolí. Bergère byl velice milý, oblékl se první, šel si zakouřit na náměstí, zatímco se Lucien koupal. »Fakt je,« uvažoval Lucien, svědomitě se přitom drhl drsnou žínkou, »že je to otrava.« Když pominula první chvíle hrůzy a když zjistil, že to nebolí tak, jak se obával, upadl do pochmurné nudy. Neustále doufal, že už to skončí, ale Bergère mu nedal pokoj až do čtyř do rána. »Budu přece muset dodělat ten úkol z trigonometrie,« říkal si. A snažil se nemyslet na nic jiného než na svou práci. Den byl dlouhý. Bergère mu vykládal o Lautréamontově životě, ale Lucien ho moc pozorně neposlouchal; šel mu trochu na nervy. Večer přespali v Caudebeku a Bergère ovšem Luciena otravoval hezkou dobu, ale okolo jedné hodiny mu Lucien otevřeně řekl, že je ospalý, a Bergère mu dal pokoj, ani se nezlobil. Vrátili se do Paříže pozdě odpoledne. Celkem vzato nebyl Lucien sám se sebou nespokojený.

Rodiče ho uvítali s otevřenou náručí: »Doufám, že jsi panu Bergèrovi aspoň hezky poděkoval?« zeptala se matka. Chvilku si s nimi povídal o normandské krajině a šel brzy spát. Spal jako dudek, ale ráno, když se probudil, měl pocit, jako by se uvnitř třásl. Vstal a dlouze se pozoroval v zrcadle. »Jsem pederast,« řekl si. A celý se zhroutil.

»Vstávej, Luciene,« zavolala matka za dveřmi, »jdeš dnes do školy.« - »Ano, maminko,« odpověděl Lucien povolně, ale klesl na postel a upřel oči na prsty u nohou.

»To je příliš nespravedlivé, já jsem si to neuvědomil, já přece nemám žádné zkušenosti.« Tyhle prsty bral jeden po druhém do úst muž. Lucien prudce odvrátil hlavu: »On to věděl. To, k čemu mě přinutil, má jméno, říká se tomu spát s chlapcem a on to věděl. To je legrační,« - Lucien se trpce usmál - celé dny se mohl člověk ptát: jsem inteligentní? vytahuju se? pořád ne a ne se rozhodnout. A jednoho krásného rána na vás nastrčí všelijaké nálepky a ty musíte nosit celý život: tak třeba Lucien je velký a světlovlasý, podobá se otci, je jedináček a od včerejška je pederast. Budou o něm říkat: »Fleurier, víte, ten velký blonďák, co má rád mužské.« A lidé budou odpovídat: »Aha. Ten velký teplouš. Už vím, který to je.«

Oblékl se a vyšel ven, ale neměl odvahu jít do gymnázia. Sešel po avenue Lamballe až dolů k Seině a dal se po nábřežích. Nebe bylo jasné, ulice voněly zeleným listím, dehtem a anglickým tabákem. Vysněný čas, kdy si člověk oblékne nové šaty na pěkně umyté tělo a kdy má docela novou duši. Všichni lidé měli mravopočestný výraz; jen Lucien si připadal kalný, nezapadal do okolního jara. »To je ta osudná šikmá plocha,« uvažoval, »začal jsem s oidipovským komplexem, potom se ze mne stal anální sadista a teď jsem tomu dal korunu: jsem pederast; kde se vůbec zastavím?« Jeho případ zřejmě ještě není příliš vážný: moc velké potěšení z Bergèrova mazlení neměl. »Ale co jestli si na to zvyknu,« pomyslil si úzkostně. »Nebudu bez toho moct být, bude to jako morfium!« Stane se z něho poznamenaný člověk, nikdo se s ním nebude chtít stýkat, až dá dělníkům svého otce nějaký rozkaz, budou se pošklebovat. Lucien si s velkým zaujetím představoval svůj strašný osud. Viděl se, jak vypadá v pětatřiceti letech afektovaný a nalíčený a jakýsi vousatý pán s Řádem Čestné legie třímá s hrozivým výrazem hůl: »Vaše přítomnost, pane, je urážkou mých dcer!« Náhle si přestal hrát a zapotácel se: vzpomněl si právě na něco, co mu řekl Bergère. V Caudebeku v noci. Bergère mu řekl: »Ale, ale, chlapče! Ty tomu začínáš přicházet na chu.« Co tím chtěl říct? No ovšem, Lucien přece není ze dřeva, a když ho tak dlouho hecoval…»To nic nedokazuje,« řekl si znepokojeně. Ale tihle lidé prý mají úžasný čich na stejně založené partnery, něco jako šestý smysl. Lucien si dlouze prohlížel jakéhosi městského strážníka, který řídil dopravu před Jenským mostem. »Jestlipak by mě tenhle strážník dovedl vzrušit?« Upřeně pozoroval strážníkovy modré kalhoty, představoval si svalnatá a chlupatá stehna: »Působí to na mě nějak?« Velmi se mu ulehčilo a šel dál. Dělal stejnou zkoušku se všemi muži, kteří šli proti němu, a výsledek byl pokaždé negativní. »Uf,« pomyslel si, »to jsem se zapotil.« Byla to jen výstraha a nic víc. Nesmí se to opakovat, musí se co nejrychleji vyléčit ze svých komplexů. Rozhodl se, že se podrobí psychoanalýze u nějakého odborníka, aniž o tom co řekne rodičům. Potom si najde milenku a stane se mužem, jako jsou ostatní.

Lucien se už začínal uklidňovat, když si najednou vzpomněl na Bergèra: »teď v tomto okamžiku existuje někde v Paříži Bergère, nadšený sám sebou a s hlavou plnou vzpomínek. Ví, jak vypadám, zná moje ústa, řekl mi: „Ty máš vůni, na kterou nezapomenu;” půjde se pochlubit přátelům, řekne jim: „Měl jsem ho,” jako bych byl ženská. Zrovna v téhle chvíli možná vykládá o svých nocích třeba…« Lucienovi přestalo bít srdce - »Berliakovi! Jestli to udělá, zabiju ho. Berliac mě nenávidí, bude to vykládat celé třídě, jsem vyřízený, kluci mi ani nepodají ruku. Řeknu, že to není pravda, pomyslil si Lucien rozčileně, budu ho žalovat řeknu, že mě znásilnil! Lucien nenáviděl Bergèra z celého srdce: nebýt jeho, nebýt jeho skandálního a nenapravitelného vědění, dalo by se to všechno urovnat, nikdo by se nic nedověděl a Lucien by na to sám nakonec zapomněl. Kdyby náhle umřel! »Prosím tě, panebože, dej, a dnes v noci umře, aniž by někomu co řekl. Panebože, dej, a je celá ta věc pohřbená, přece nemůžeš chtít, aby ze mě byl pederast! Rozhodně mě má v hrsti!« pomyslil si Lucien zuřivě.

»Budu se k němu muset vrátit a dělat to, co chce, a říkat mu, že ho mám rád, jinak jsem ztracený!« Udělal ještě několik kroků a dodal pro jistotu: »Panebože, dej, a Berliac umře taky.«

Lucien se nemohl odhodlat za Bergèrem jít. V následujících týdnech měl dojem, že ho potkává na každém kroku, a když pracoval ve svém pokoji, trhal sebou při každém zvonění; v noci měl hrozné sny: Bergère ho znásilňoval na dvoře gymnázia, všichni »písti« byli u toho a chechtali se. Bergère se však nepokusil znovu ho vyhledat a nedával o sobě vůbec vědět. »Stál jenom o mou kůži,« pomyslil si Lucien rozzlobeně. Také Berliac zmizel a Guigard, který s ním někdy v neděli chodil na dostihy, tvrdil, že odjel z Paříže, protože prodělal nějakou nervovou depresi. Lucien se pozvolna uklidňoval: výlet do Rouenu mu připadal jako nějaký temný a groteskní sen, který s ničím nesouvisí; zapomněl téměř na všechny podrobnosti, utkvěla mu jen vzpomínka na těžkou vůni těla a kolínské vody a pocit nesnesitelné nudy. Pan Fleurier se několikrát ptal, co je s přítelem Bergèrem: »Budeme ho muset pozvat do Férolles, abychom se revanšovali.« - »Odjel do New Yorku,« odpověděl nakonec Lucien. Několikrát si šel s Guigardem a jeho sestrou zaveslovat na Marnu a Guigard ho naučil tančit. »Probouzím se,« pomyslil si, »začínám znova žít.« Přesto však ještě často cítil na zádech jakési břemeno, které ho tížilo: své komplexy. Uvažoval, jestli by neměl jít do Vídně vyhledat Freuda: »Půjdu bez peněz, třeba pěšky, bude-li to nutné, řeknu mu: nemám ani floka, ale jsem případ pro vás.« Jednoho teplého červnového odpoledne potkal na bulváru Saint-Michel Paviána, svého bývalého profesora filozofie.

»Tak co, Fleuriere,« řekl Pavián, »připravujete se na inženýrství?« - »Ano, prosím« řekl Lucien. - »Mohl jste se zaměřit na literární studia,« řekl Pavián. »Býval jste dobrý ve filozofii.« »Já jsem filozofie nenechal,« řekl Lucien. »Letos jsem dost četl. Třeba Freuda. Vlastně bych se vás rád zeptal, pane profesore: co si myslíte o psychoanalýze?« Pavián se dal do smíchu: »To je jen móda,« řekl, »to přejde. To, co je ve Freudovi nejlepší, to najdete už v Platónovi. A co se týče ostatního,« dodal tónem, který nepřipouštěl námitky, »řeknu vám, že na takové plytkosti nedám. Udělal byste líp, kdybyste si přečetl Spinozu.« Lucien pocítil, jak z něho spadla obrovská tíha, vrátil se domů pěšky a hvízdal si: »Byla to noční můra,« pomyslil si, »ale teď už je po ní.« Slunce bylo tvrdé a palčivé toho dne, ale Lucien zdvihl hlavu a podíval se na ně, ani nezamrkal: je to slunce pro všechny a Lucien má právo dívat se mu rovnou do tváře: je zachráněný! »Plytkosti,« pomyslil si, »byly to plytkosti! Snažili se, aby mě zmátli, ale nedostali mě.« Vlastně jsem jim nikdy nepřestával odolávat: Bergère ho zaplétal do svých argumentů, ale Lucien dobře cítil, že například Rimbaudova pederastie je něco nesprávného, a když ho ta štěnice Berliac chtěl přimět, aby kouřil hašiš, Lucien ho poslal do háje: »Skoro jsem se dal zkazit, ale uchránilo mě mé mravní zdraví!« Večer u stolu se sympatiemi pohlédl na otce. Pan Fleurier měl široká ramena, těžké a pomalé pohyby sedláka, a byl na něm znát dobrý rod; měl šedé, kovové a chladné oči člověka, který vede druhé. »Jsem mu podobný,« pomyslil si Lucien. Vzpomněl si, že Fleurierové byli už po čtyři generace, z otce na syna, průmyslovými podnikateli: »A si říká kdo chce co chce, rodina, to existuje!« A s hrdostí uvažoval o mravním zdraví Fleurierů.

Lucien se toho roku ke konkursu do École Centrale nepřihlásil a Fleurierovi velmi brzy odjeli do Férolles. Byl nadšený, když se zase shledal s domem, zahradou, továrnou, s klidným a vyrovnaným městečkem. Byl to jiný svět; rozhodl se, že bude vstávat časně ráno a podnikat velké výlety po okolí. »Chci si naplnit plíce čerstvým vzduchem,« řekl otci, »a načerpat zdraví do zásoby na příští rok, než strčím hlavu do chomoutu.« Doprovázel matku k Bouffardierovým a k Bessovým a všichni usoudili, že se z něho stal rozumný a vyrovnaný velký chlapec. Hébrard a Winckelmann, kteří v Paříži studovali práva, se vrátili o prázdninách do Férolles. Lucien si s nimi několikrát vyšel a povídali si o legracích, které prováděli abbému Jacquemartovi, o toulkách na kole, a zazpívali si trojhlasně Dělostřelce z Met. Lucien oceňoval drsnou upřímnost a solidnost svých bývalých spolužáků a vyčítal si, že je zanedbával. Přiznal Hébrardovi, že o Paříž moc nestojí, ale tomu Hébrard nemohl rozumět: rodiče ho svěřili jakémusi abbému a byl držen zkrátka; byl ještě celý nadšený svými návštěvami Louvru a představením, které viděl v Opeře. Lucien byl takovou prostotou dojat; připadal si jako starší bratr Hébrarda a Winckelmanna a začal si říkat, že toho nelituje, že měl tak pohnutý život: získal zkušenosti. Vykládal jim o Freudovi a o psychoanalýze a trochu ho bavilo je pohoršovat. Prudce kritizovali teorii komplexů, ale jejich námitky byly naivní, a Lucien jim to dokázal, potom dodal, že z filozofického hlediska je možné snadno Freudovy omyly vyvrátit. Velmi ho obdivovali, ale Lucien dělal, že si toho není vědom.

Pan Fleurier Lucienovi vyložil, jak funguje továrna. Provedl ho ústředními budovami a Lucien dlouho pozoroval práci dělníků. »Kdybych umřel,« řekl pan Fleurier, »budeš se muset přes noc začít starat o všechny zakázky továrny.« Lucien mu domlouval a řekl: »Tatínku, přestaň o takových věcech mluvit!« Ale několik dní byl vážný a přemýšlel o zodpovědnosti, která mu dřív nebo později připadne. Měli dlouhé rozhovory o povinnostech šéfa a pan Fleurier mu ukázal, že vlastnictví není právo, nýbrž povinnost: »A nám dají pokoj s jejich třídním bojem,« řekl, »jako by zájmy majitelů a zájmy dělníků byly v protikladu! Vezmi můj případ, Luciene. Já jsem malý podnikatel, podle pařížského slangu kramář. No vidíš, a živím sto dělníků s rodinami. Když dělám dobré obchody, oni první z toho mají prospěch. Ale kdybych musel továrnu zavřít, octnou se na dlažbě. Já prostě nemám právo,« dodal přesvědčivě, »dělat špatné obchody. Tomu já říkám solidarita mezi třídami.«

Asi tři neděle bylo všechno v nejlepším pořádku; Lucien si na Bergèra téměř ani nevzpomněl; odpustil mu, doufal jen, že už ho v životě neuvidí. Někdy, když si převlékal košili, přistupoval k zrcadlu a udiveně na sebe pohlížel: »Po tomhle těle toužil muž.« Pomalu si přejížděl rukama po nohou a myslel si: »Tyhle nohy kohosi vzrušily.« Dotýkal se boků a litoval, že není někdo jiný, aby si mohl hladit vlastní tělo jako hedvábnou látku. Někdy se mu stávalo, že zalitoval svých komplexů: byly pořádné, těžké a jejich ohromná zhoubná váha ho zatěžovala. Nyní to bylo pryč, Lucien už na ně nevěřil a cítil se trapně lehký. Nebylo to ostatně ani tak nepříjemné, spíš jakési nesnesitelné rozčarování, trochu nechutné, které by člověk v krajním případě mohl považovat za nudu. »Nejsem nic, ale to proto, že mě nic neušpinilo. Berliac, ten se špinavě angažoval. Musím snést trochu té nejistoty, je to cena za čistotu.«

Jednou na procházce si sedl na svah a přemýšlel: »Šest let jsem spal, a pak jsem se jednoho dne vylíhl z kukly.« Celý ožil a přívětivě se zadíval na krajinu. »Jsem zrozen pro činnost!« řekl si. Ale myšlenky na slávu hned rozbředly do neurčita. Řekl polohlasně: »Jen a počkají a uvidí, co ve mně je.« Řekl to důrazně, ale slova se od něho odkutálela jako prázdné skořápky. »Co to se mnou je?« Nechtěl si připustit ten podivný neklid, kdysi kvůli němu příliš zkusil. Pomyslil si: »To je tím tichem…tím krajem…« Ani živá duše, jen cvrčci namáhavě vlekli prachem žlutočerná bříška. Lucien cvrčky nenáviděl, protože vždycky vypadali, jako by byli napůl chcíplí. Na druhé straně silnice se táhl až k řece, našedlý, povadlý suchopár plný puklin. Nikdo Luciena neviděl, nikdo ho neslyšel; jedním skokem se postavil a měl dojem, že jeho pohyby nenalézají žádný odpor, ani ne zemskou tíži. Stál teď pod záclonou šedivých mraků; jako by existoval v prázdnu. »To ticho…« Bylo to víc než ticho, byla to nicota. Kolem Luciena byla krajina nesmírně klidná a měkká, nelidská: jako by se celá choulila a zatajovala dech, aby ho nevyrušovala. »Když se vrátil k posádce své dělostřelec z Met« Zvuk mu pohasl na rtech jako plamen ve vzduchoprázdnu: Lucien byl sám beze stínu, bez ozvěny uprostřed příliš diskrétní, nic nevážící přírody. Otřásl se a snažil se navázat na své myšlenky. »Jsem zrozen pro činnost. Především mám zdravé jádro, třeba dělám hlouposti, ale nikdy to nezajde příliš daleko, protože si to včas uvědomím.« Uvažoval:

»Jsem mravně zdravý.« Ihned se však zarazil a znechuceně ušklíbl: připadalo mu absurdní mluvit o »mravním zdraví« na téhle bílé silnici, po které lezl skomírající hmyz. Ze vzteku šlápl na jednoho cvrčka; ucítil pod podrážkou pružnou kuličku, a když zdvihl nohu, cvrček ještě žil: Lucien na něj plivl. »Jsem zmatený. Jsem zmatený. Jako loni.« Myslel na Winckelmanna, který mu říkal »eso všech es«, na pana Fleuriera, který s ním jednal jako s dospělým, na paní Bessovou, která mu řekla: »Tak tomuhle velkému chlapci jsem říkala, že je moje panenka! Dnes bych se neodvážila mu tykat, jsem z něho celá rozpačitá.« Ale ti všichni byli daleko, velice daleko, a zdálo se, že pravý Lucien se ztratil, že zbyla jenom bílá a zmatená larva. »Co vlastně jsem?« Kilometry a kilometry suchopáru, rovná a rozpukaná půda bez rostlin, bez vůně, a z téhle šedivé kůry najednou trčí on, mrkev, a tak sem nezapadá, že nemá ani stín.

»Co vlastně jsem?« Otázka se od loňských prázdnin nezměnila, člověk by řekl, že na Luciena čekala přesně na tom místě, kde ji zanechal; nebo to spíš nebyla otázka, ale stav. Lucien pokrčil rameny. »Jsem příliš svědomitý; moc se analyzuju.«

Ve dnech, které následovaly, usiloval o to, aby se už nepitval, chtěl se upnout na věci, zevrubně pozoroval kalíšky na vajíčka, kolečka na ubrouscích, stromy a výklady; velmi polichotil matce, když ji poprosil, aby mu ukázala rodinné stříbro. Ale zatímco si prohlížel stříbro, myslel na to, že si prohlíží stříbro, a za jeho pohledem se prudce škubala živoucí malá mlha. A Lucien se nadarmo snažil upínat pozornost na rozhovor s panem Fleurierem, tahle hustá a jemná mlha, jejíž neprůhledná nehmotnost se falešně podobala světlu, se vkrádala za pozornost, kterou věnoval otcovým slovům; ta mlha, to byl on sám. Občas Lucien podrážděně přestal poslouchat, obracel se, snažil se mlhu zachytit a podívat se jí do tváře: pokaždé našel jen prázdnotu, mlha byla opět vzadu za ní.

Za paní Fleurierovou přišla uplakaná Germaine: její bratr dostal zápal plic. »To vás lituju, Germaino,« řekla paní Fleurierová, »a vy jste přece vždycky říkávala, jaký má zdravý kořínek!« Dala jí měsíc volna a místo ní si vzala domů malou Bertu Mozellovou, sedmnáctiletou dceru jednoho dělníka z továrny. Byla malá a měla okolo hlavy zatočené světlé copy; nepatrně kulhala. Protože pocházela z Bretaně, požádala ji paní Fleurierová, aby nosila krajkový čepeček: »Bude to tak roztomilejší.« Hned od prvních dnů se v jejích velkých modrých očích zračil pokorný a vášnivý obdiv, kdykoli potkala Luciena, a Lucien pochopil, že ho zbožňuje. Kamarádsky s ní hovoříval a několikrát se jí zeptal: »Líbí se vám u nás?« Bavil se tím, že se k ní na chodbě občas trochu přitočil, aby viděl, jak to na ni působí. Avšak probouzela v něm něžné city a čerpal z této lásky velké posilnění; často myslíval trochu dojatě na to, jakou si Berta o něm asi dělá představu. »Já se opravdu nepodobám mladým dělníkům, se kterými se stýká.« Pod nějakou záminkou zavedl Winckelmanna do přípravny a Winckelmann usoudil, že má tělo jaksepatří: »Máš kliku,« řekl, »na tvém místě bych si to s ní zkusil.« Lucien však váhal: byla cítit potem a černou blůzku měla v podpaží vyrudlou. Jednoho deštivého odpoledne se paní Fleurierová dala zavézt autem do Paříže a Lucien zůstal sám ve svém pokoji. Natáhl se na postel a začal zívat. Připadal si jako vrtošivý a prchavý mrak, stále stejný a stále jiný, kterému se neustále kraje rozplývají do vzduchu.

»Rád bych věděl, proč vlastně existuju?« Tady je, zažívá, zívá, slyší, jak d隝 bije do okenních skel, v hlavě se mu cupuje ta bílá mlha: a dál? Jeho existence je nesmysl a úkoly, které na sebe později vezme, ji sotva postačí ospravedlnit. »Koneckonců jsem se neprosil o to, abych se vůbec narodil,« řekl si. A pocítil soucit sám se sebou:

Vzpomněl si na neklid, který prožíval v dětství, na svou dlouhou malátnost, a viděl je v novém světle: vlastně se nikdy nezbavil rozpaků, co počít s vlastním životem, tím náročným a zbytečným darem, který nosil v náručí; nevěděl, co s ním, ani kam ho odložit. »Trávil jsem čas litováním, že jsem se narodil.« Byl však příliš deprimovaný, než aby v těchto myšlenkách pokračoval; vstal, zapálil si cigaretu a sešel dolů do kuchyně, aby Bertu požádal o trochu čaje.

Neslyšela ho vejít. Vzal ji za rameno a ona sebou prudce trhla. »Polekal jsem vás?« zeptal se. Zděšeně se na něj zadívala a opřela se oběma rukama o stůl; prudce oddechovala; po chvíli se usmála a řekla: »To jsem se vylekala, myslela jsem, že tu nikdo není.« Lucien se na ni shovívavě usmál a řekl: »Byla byste tak hodná a udělala mi trochu čaje?« - »Hned, pane Lucien,« odpověděla dívka a odběhla ke svému sporáku: Lucienova přítomnost jí zřejmě byla nepříjemná. Lucien postával na prahu.

»Tak co,« zeptal se otcovsky, »líbí se vám u nás?« Berta k němu byla obrácená zády a natáčela u kohoutku vodu do hrnku. Zvuk tekoucí vody překryl její odpověď. Lucien chvíli čekal, a když hrnek postavila na plynový sporák, začal znovu: »Už jste někdy kouřila?« - »Kolikrát,« odpověděla nedůvěřivě. Otevřel balíček cigareta podal jí ho. Nebyl sám se sebou moc spokojený: připadalo mu, že se kompromituje; neměl ji do kouření nutit. »Vy chcete…, abych kouřila?« řekla překvapeně. »Proč ne?« - »Madame mě bude hubovat.« Lucien měl nepříjemný pocit spoluviny. Dal se do smíchu a řekl:

»Nepovíme jí o tom.« Berta se zarděla, vzala si konečky prstů cigaretu a strčila ji do úst. »Mám jí připálit? To by nebylo správné.« Řekl: »Tak co, nezapálíte si?« Trochu mu šla na nervy, stála tu se strnulýma rukama, zrudlá a povolná, rty, sešpulené jako slepičí zadeček, svíraly cigaretu; jako by držela v puse teploměr. Konečně vzala z plechové krabice zápalku se sírovou hlavičkou, škrtla, několikrát vtáhla kouř přivírajíc přitom oči, potom rychle cigaretu vyndala z úst a sevřela ji nešikovně všemi pěti prsty.

»Rozená obě,« pomyslil si Lucien. Přece však trochu roztála, když se jí zeptal, jestli má ráda Bretaň, popisovala mu různé druhy bretaňských čepečků a dokonce mu něžným a falešným hlasem zazpívala písničku z Rospordenu. Lucien ji dobrácky škádlil, ale ona nerozuměla žertu a dívala se na něj vyděšeným pohledem. V takových okamžicích se podobala králíčkovi. Seděl na stoličce a nebyl ani trochu na rozpacích:

»Tak se přece posaďte,« řekl jí. »To ne, pane Lucien, když je tu pan Lucien, tak ne.« Vzal ji pod paží a přitáhl si ji na klín: »A takhle?« otázal se. Nebránila se a jen s podivným přízvukem šeptala: »Vám na klín!« Tvářila se jako v extázi a zároveň vyčítavě a Lucien si mrzutě pomyslel: »Moc se angažuju, nikdy jsem to neměl nechat dojít takhle daleko.« Odmlčel se: seděla mu na klíně, teplá, klidná, ale Lucien cítil, jak jí tluče srdce. »Visí na mně tělem a duší,« pomyslel si, »můžu si s ní dělat, co chci.« Pustil ji, vzal čajovou konvici a odešel nahoru do svého pokoje. Berta se ani nepohnula, aby ho zadržela. Než začal pít čaj, umyl si ruce matčiným voňavým mýdlem, protože byly cítit potem.

»Budu s ní spát?« Tento malý problém Luciena v následujících dnech velice zaměstnával; Berta se mu neustále pletla do cesty a dívala se na něho smutnýma očima loveckého psa. Mravnost zvítězila: Lucien pochopil, že by jí mohl udělat dítě, protože nemá dost zkušeností (ve Férolles bylo nemožné, aby si koupil prezervativ, příliš dobře ho všude znali), a že by panu Fleurierovi způsobil velké nepříjemnosti. Řekl si také, že by jednou měl v továrně menší autoritu, kdyby se dcera jednoho z jeho dělníků mohla chlubit, že s ním spala. Dával pozor, aby se v posledních zářijových dnech neoctl s Bertou o samotě. »Na co, prosím tě, čekáš?« řekl mu Winckelmann. »Nehraju,« řekl suše Lucien, »nestojím o lásku v čeledníku.« Winckelmann, který tenhle výraz slyšel poprvé, si jen krátce hvízdl a už nic neřekl.

Lucien byl velice spokojený sám se sebou: zachoval se jako správný chlap a to napravilo mnohé omyly. »Stačilo ji utrhnout,« říkal si s jistou lítostí. Když to však uvážil, řekl si: »Je to, jako bych ji byl měl: nabízela se a já ji nechtěl.« A od té doby už se nepovažoval za panice. Toto drobné uspokojení ho několik dní zaměstnávalo, potom se však také rozplynulo do mlhy. Když se v říjnu vracel do školy, cítil se stejně zasmušilý jako začátkem minulého školního roku.

Berliac se už nevrátil a nikdo o něm nic nevěděl. Lucien si povšiml několika neznámých obličejů: jeho soused vpravo, jménem Lemordant, studoval v Poitiers matematiku. Byl ještě vyšší než Lucien a se svým černým knírem vypadal už jako muž. Lucien neměl ze shledání se spolužáky žádné potěšení; připadali mu dětinští a naivně hluční: seminaristé. Účastnil se ještě jejich společných podniků, ale lhostejně, jak mu to ostatně dovolovala jeho hodnost staršího žáka. Lemordant by ho byl přitahoval víc, protože byl zralý - ale nezdálo se, že by si tu zralost byl získal jako Lucien četnými a namáhavými zkušenostmi: Lemordant byl dospělý od narození. Lucien často s plným uspokojením pozoroval tu mohutnou a zamyšlenou hlavu bez šíje, posazenou šikmo mezi rameny, zdálo se nemožné, aby se do ní něco dostalo, ani ušima, ani čínskýma, trochu růžovýma a skelnýma očima: »Tohle je člověk, který má zásady,« uvažoval Lucien a cítil k němu úctu. Často s určitou závistí přemýšlel, jaká asi jistota dává Lemordantovi takové úplné sebevědomí. »Takový bych chtěl být: jako skála.« Přece jen ho trochu udivovalo, že by Lemordant byl typ na matematiku: pan Husson ho však uklidnil, když vracel první práce; Lucien byl sedmý, kdežto Lemordant dostal jednu z nejhorších známek a byl na sedmdesátém osmém místě; všechno bylo v pořádku. Lemordanta to nerozčililo; zřejmě byl připraven na nejhorší a jeho drobná ústa a velké žluté tváře nebyly uzpůsobeny k vyjadřování pocitů; byl jako Buddha. Rozzlobeného ho viděli jenom jednou, když do něho v šatně vrazil malý Loewy. Lemordant nejdřív ze sebe vyrazil řadu ostrých zvuků a prudce mrkal víčky: »Do Polska!« řekl konečně, »táhni do Polska, špinavej židáku, a nechoď nás otravovat sem!« Postavou značně Loewyho převyšoval a široký trup se mu kymácel na vysokých nohách. Nakonec mu dal pár facek a malý Loewy se mu omluvil; tím celá věc skončila.

Čtvrtky trávil Lucien s Guigardem, který ho vodil tancovat k přítelkyním své sestry. Guigard však nakonec přiznal, že ho to skákání otravuje. »Mám přítelkyni,« svěřil mu, »je vedoucí u Plisnierů v ulici Royale. Má kamarádku, která zrovna s nikým nechodí; měl bys s námi v sobotu večer jít.« Lucien udělal rodičům výstup a vymohl si, že smí každou sobotu chodit ven; klíč mu budou nechávat pod rohožkou. Setkal se s Guigardem v baru v ulici Saint-Honoré. »Uvidíš,« řekl Guigard, »Fanny je roztomilá a prima je, že se dovede oblíknout.« - »A co ta moje?« - »Tu neznám; vím jen, že právě přijela do Paříže, je z Angoulême. Abych nezapomněl,« dodal, »ne aby ses přeřekl. Já jsem Pierre Daurat. Ty jsi blonďák, tak jsem řekl, že v sobě máš anglickou krev, to bude lepší. Jmenuješ se Lucien Bonničres.« - »Ale proč?« zeptal se Lucien nechápavě. »Ze zásady, kamaráde,« odpověděl Guigard. »S takovými holkami si můžeš dělat, co chceš, ale nikdy jim nesmíš říci své jméno.« - »No dobře,« řekl Lucien, »a čím jako jsme?« - »Můžeš říct, že jsi student, to je lepší, rozumíš, dělá jim to dobře, a pak, taky je nemusíš tak draze hostit. Útraty si ovšem rozdělíme na polovic: ale dnes večer mě necháš zaplatit, vím už co a jak; v pondělí ti pak řeknu, kolik mi máš dát.« Lucien si ihned pomyslel, že se Guigard na tom snaží trochu vydělat: »Jak jsem se stal nedůvěřivý!« uvažoval pobaveně. Hned nato vešla Fanny: byla to vysoká a hubená černovláska s dlouhými stehny a silně nalíčeným obličejem. Lucienovi trochu naháněla strach. »Tohle je Bonničres, o kterém jsem ti povídal,« řekl Guigard. »Moc mě těší,« řekla Fanny s krátkozrakým výrazem. »Tohle je moje přítelkyně Maud.« Lucien spatřil jakousi ženušku neurčitého věku: na hlavě měla něco jako převrácený květináč. Nebyla namalovaná a působila vedle oslňující Fanny šedivě. Lucien byl trpce zklamán, ale všiml si, že má pěkná ústa - a potom, před ní se nemusel ostýchat. Guigard obezřetně zaplatil dvě piva předem, takže teď mohl využít všeobecného rozruchu, aby obě dívky vesele vyprovodil ke dveřím, aniž jim dal čas něco si objednat. Lucien mu za to byl vděčný. Pan Fleurier mu dával jenom sto pětadvacet franků měsíčně a z toho si ještě musel platit jízdné. Byl to velice zábavný večer: šli si zatančit do Latinské čtvrti, do teplé a růžové malé místnosti se stinnými zákoutími, kde koktajl stál pět franků. Bylo tam hodně studentů se ženami Fannyina druhu, ale ne tak pěknými. Fanny byla skvělá: podívala se do očí nějakému tlustému vousáčovi, který kouřil dýmku, a řekla velice nahlas: »Mně jsou protivní lidi, co kouří v tanečním lokále dýmku.« Chlap celý zrudl a strčil si zapálenou dýmku do kapsy. Chovala se ke Guigardovi a k Lucienovi s jistou blahosklonností a několikrát jim s mateřským a milým výrazem řekla: »Jste oškliví kluci.« Lucien se cítil nenucený a příjemně naladěný; řekl Fanny několik zábavných poznámek a usmíval se, když jí je říkal. Nakonec už ho úsměv neopouštěl a dovedl si najít duchaplný tón s jistou příměsí ledabylosti, zdvořilé něžnosti a letmé ironie. Fanny s ním však moc nemluvila; brala do rukou Guigardovu bradu, svírala mu spodek tváří, aby vystoupila ústa: když byly rty našpulené a trochu vlhké, jako šťavnaté ovoce nebo jako slimáci, olizovala je drobnými polibky a říkala přitom »bejby«. Lucien byl na strašných rozpacích a Guigard mu připadal směšný: měl stopy rtěnky kolem rtů a na tvářích mu byly vidět stisky prstů. Ostatní dvojice se však chovaly ještě nenuceněji; všichni se líbali; občas prošla šatnářka s košíčkem, házela papírové serpentiny a barevné kuličky a volala: »Jen se bavte, d컝átka, jen se smějte!« a všichni se smáli. Konečně si Lucien uvědomil existenci Maud a řekl jí s úsměvem: »Jen se podívejte na ty dvě hrdličky!« Ukázal na Guigarda a Fanny a dodal: »To my vznešení starci…« Nedokončil větu, ale usmál se tak směšně, že se Maud usmála také. Odložila klobouk a Lucien s potěšením zjistil, že vlastně vypadá lépe než ostatní ženy v lokále; poprosil ji tedy o tanec a vykládal jí, co prováděl kantorům v roce, kdy maturoval. Tančila dobře, měla černé vážné oči a chytrý výraz - Lucien jí vyprávěl o Bertě a řekl jí, že má výčitky svědomí. »Takhle to však bylo pro ni lepší,« dodal. Maud připadala historka s Bertou poetická a smutná, zeptala se, kolik Berta u Lucienových rodičů vydělávala. »Není to pro děvče lehké,« dodala, »když musí do služby.« Guigard a Fanny se už o ně nestarali, hladili se a Guigard měl obličej celý mokrý. Lucien občas opakoval: »Jen se podívejte na ty hrdličky, no jen se na ně podívejte!« a měl připravenou větu: »Hned bych to dělal podle nich.« Ale netroufal si ji vyslovit a spokojil se tím, že se usmíval, potom předstíral, že on a Maud jsou staří kamarádi, kteří láskou pohrdají; říkal jí »kamaráde« a dělal, jako by jí poklepával na rameno. Najednou Fanny otočila hlavu a překvapeně řekla: »Tak co děláte, mrňata? No tak se polibte, vždy jste na to celí žhaví!« Lucien vzal Maud do náručí; byl trochu rozpačitý, protože Fanny se na ně dívala: chtěl, aby to byl dlouhý a podařený polibek, ale nevěděl, jak to lidé dělají, že přitom mohou dýchat. Nakonec to nebylo tak těžké, jak si myslel, stačilo líbat ze strany, aby byl nos volný. Slyšel Guigarda, jak počítá »jedna, dvě, tři…čtyři…« a pustil Maud při padesáti dvou. »Na začátek to nebylo špatné,« řekl Guigard, »ale já udělám víc.« Lucien se díval na náramkové hodinky, a teď musel počítat zase on: Guigard se odlepil od Fannyiných rtů po sto padesáti devíti vteřinách. Lucien měl vztek a shledal, že takové závodění je pitomé.

»Pustil jsem Maud ze slušnosti,« pomyslil si, »ale nic na tom není, jakmile se při tom umí dýchat, dá se pokračovat do nekonečna.« Navrhl druhé kolo a vyhrál. Když skončili, řekla mu Maud vážně: »Líbáte dobře.« Lucien zrudl radostí. »K službám,« řekl a uklonil se. Přece však by byl raději líbal Fanny. Rozloučili se o půl jedné, kdy jelo poslední metro. Lucien měl velkou radost; skákal a tancoval po ulici a pomyslil si: »Je to v suchu.« Koutky úst ho bolely od toho, jak se stále usmíval.

Zvykl si scházet se s Maud ve čtvrtek v šest hodin a v sobotu večer. Nechávala se líbat, ale nechtěla být jeho. Lucien si stěžoval Guigardovi, a ten ho uklidnil: »Nic si z toho nedělej, Fanny tvrdí, že Maud dá; jenomže je mladá a měla teprve dva milence; Fanny ti radí, abys k ní byl hodně něžný.« - »Něžný?« řekl Lucien. »To si piš!« Oba se zasmáli a Guigard prohlásil: »Když je to nutné, je to nutné, kamaráde.« Lucien byl velice něžný. Často Maud líbal a říkal jí, že ji miluje, ale po čase to bylo trochu jednotvárné a pak, nebyl na ni moc pyšný, když ji někam vzal; byl by jí poradil, jak se má oblékat, ale Maud měla plno předsudků a snadno se rozzlobila. Mezi líbáním mlčeli, upírali na sebe oči a drželi se za ruce. »Bůhví, o čem s těma přísnýma očima přemýšlí.« Lucien naproti tomu přemýšlel vždycky jen o jedné věci, o své bezvýznamné, smutné a neurčité existenci, a říkal si v duchu: »Chtěl bych být jako Lemordant, to je člověk, který našel svou cestu.« V takových okamžicích se viděl, jako kdyby byl někdo jiný, jak tu sedí ruku v ruce vedle ženy, která ho miluje, se rty ještě vlhkými od jejích polibků, a jak odmítá nenáročné štěstí, které ona nabízí: sám. Tu svíral a tiskl prsty malé Maud a do očí mu stoupaly slzy: byl by ji chtěl udělat šťastnou.

Jednoho prosincového rána přišel k Lucienovi Lemordant; v ruce měl nějaký papír. »Chceš podepsat?« zeptal se. »Co je to?« - »Je to kvůli těm židákům z Normale; poslali do Oeuvre žvást proti povinné vojenské přípravě, mají dvě stě podpisů. My proti tomu protestujeme; potřebujeme nejmíň tisíc jmen: dáme to klukům ze Saint-Cyru, z námořnické, ze zemědělské, zkrátka celé elitě.« Lucienovi to zalichotilo; zeptal se: »Vyjde to?« - »V Action určitě. Možná taky v Écho de Paris.« Lucien měl chuť to okamžitě podepsat, domníval se však, že by to nebylo správné. Vzal list a pozorně si jej přečetl. Lemordant dodal: »Ty se, myslím, o politiku nestaráš; to je tvá věc; ale jsi Francouz a máš právo říct své slovo.« Když Lucien uslyšel »máš právo říct své slovo«, pocítil nevysvětlitelné a náhlé potěšení. Podepsal. Druhý den si koupil Action française, ale prohlášení tam nebylo. Vyšlo teprve ve čtvrtek, Lucien je našel na druhé straně pod titulkem: Francouzská mládež zasazuje tvrdou ránu do tváře mezinárodního židovstva. Stálo tam jeho jméno, černé na bílém, ne příliš daleko od jména Lemordantova, téměř stejně cizí jako jméno Flèche a Flipot, mezi kterými bylo vklíněné; vypadalo upraveně. »Lucien Fleurier,« pomyslil si, »jméno sedláka, jméno začínající na F, a když přišlo na řadu jeho vlastní, vyslovil je, předstíraje, že je nepoznává. Potom si strčil noviny do kapsy a celý rozradostněný se vrátil domů.

Po několika dnech šel sám za Lemordantem. »Ty děláš do politiky?« zeptal se ho. »Jsem v Lize vlastenců,« řekl Lemordant. »Čteš někdy Action?« - »Moc často ne,« přiznal se Lucien, »zatím mě to nezajímalo, ale myslím, že se se mnou děje změna.« Lemordant na něho pohlížel bez zvědavosti, měl ten svůj neproniknutelný výraz. Lucien mu v hrubých obrysech vyprávěl o tom, co Bergère nazval jeho »chaosem«. - »Odkud jsi?« zeptal se Lemordant. - »Z Férolles. Otec tam má továrnu.«

- »Jak dlouho jsi tam žil?« - »Až do septimy.« - »Aha,« řekl Lemordant, »to je docela prosté, jsi vykořeněný. Četl jsi Barrčse?« - »Četl jsem Koletu Baudocheovou.« - »To není ono,« řekl Lemordant netrpělivě. »Odpoledne ti přinesu Vykořeněné: to je tvůj příběh. Najdeš tam, co ti schází, i jak to léčit.« Kniha byla vázaná v zelené kůži. Na první straně upoutávalo pozornost »Ex libris André Lemordant«, napsané švabachem.

Lucien byl překvapený: nikdy ho nenapadlo, že by Lemordant mohl mít křestní jméno.

Začal číst s velkou nedůvěrou: tolikrát už ho chtěli zařadit, tolikrát už mu půjčili knihy s poznámkou: »To si přečti, to jsi celý ty.« Lucien si se smutným úsměvem pomyslel, že není člověk, který se dá tak snadno, v několika větách rozebrat. Oidipovský komplex, »chaos«, jaké dětinství, a jak už je to daleko za ním! Ale hned první stránky si ho získaly: předně to nebyla žádná psychologie - Lucien měl psychologie až po krk -, mladí lidé, o kterých Barrès psal, nebyli žádní abstraktní tvorové, žádní vyvrženci jako Rimbaud nebo Verlaine, ani to nebyly nemocné osoby, jako všechny ty zahálčivé Vídeňačky, které chodily k Freudovi na psychoanalýzu. Barrés je nejdřív zasadil do jejich prostředí, do rodiny: byli dobře vychovaní v duchu solidních venkovských tradic; Lucienovi připadalo, že se mu Sturel podobá. »Vždy je to pravda,« řekl si, »vždy já jsem vykořeněný.« Myslil na mravní zdraví Fleurierů, zdraví, které se získává jen na venkově, na jejich tělesnou sílu (Lucienův dědeček ohnul bronzový p읻ák mezi prsty); dojatě vzpomínal na časné jitro ve Férrolles, kdy vstával, tiše sestupoval dolů, aby neprobudil rodiče, sedal na kolo,- a líbezná krajina Ile-de- France ho nevtíravě objala do náruče. »Vždycky jsem nenáviděl Paříž,« pomyslil si s přesvědčením. Četl také Zahradu Bereničinu a občas přerušoval četbu a přemýšlel s pohledem upřeným do prázdna: tak zde se mu tedy znovu nabízí určitý charakter a určitý osud, možnost, jak uniknout nevyčerpatelnému tlachání svého svědomí, jak se určit a ocenit. Oč vítanější mu však proti Freudovým ohavným a chlípným zvířatům bylo to nevědomí, plné zemitých vůní, které mu dával darem Barrés. Aby je zachytil, stačí, aby se odvrátil od neplodného a nebezpečného pozorování sama sebe: je třeba jen zkoumat půdu ve Férolles a to, co je pod ní, rozluštit smysl zvlněných vrchů, které se svažují až k Sernette, je třeba zaměřit se na lidský zeměpis a na dějiny. Anebo se musí jednoduše vrátit do Férolles a žít tam; tam najde smysl u svých nohou, neškodný a plodný, prostupující férolleskou krajinu, spjatý s lesy, studánkami, s trávou, jako živnou půdu, ze které konečně načerpá sílu k tomu, aby se stal vůdcem. Lucien se z takového dlouhého snění probíral celý nadšený a někdy míval dokonce dojem, že svou cestu našel. Když teď mlčky sedal vedle Maud s paží ovinutou okolo jejího pasu, napadala ho slova, útržky vět, jako: »obnovit tradici«, »země a mrtví«, hluboká a neprůhledná, nevyčerpatelná slova. »Jak je to lákavé,« myslíval si. Přece však si tomu netroufal věřit: byl už příliš často zklamán. Svěřil se se svými obavami Lemordantovi: »Bylo by to příliš krásné.« - »Kamaráde,« odpověděl Lemordant, »člověk nemůže hned věřit tomu, co chce: musí se cvičit.« Uvažoval chvíli a dodal:

»Měl bys jít k nám.« Lucien s velkou radostí svolil, ale zdůraznil, že si chce zachovat svobodu: »Přijdu,« řekl, »ale k ničemu se nezavazuju. Chci vidět a uvažovat.«

Lucien byl nadšený přívětivostí mladých »králových kamelotů«; uvítali ho srdečně a prostě a hned se mezi nimi cítil jako doma. Brzy poznal Lemordantovu »partu«, asi dvacet studentů, kteří skoro všichni nosili sametový baret. Scházeli se v prvním patře hospody Polder, kde hráli bridž a biliár. Lucien tam za nimi často chodil a brzy pocítil, že ho přijali za svého; vždycky ho vítali pokřikem: »Tady je ten nejhezčí!« nebo »Tu je náš sekáč Fleurier!« Ale ze všeho nejvíc působila na Luciena jejich dobrá nálada: nic pedantského, nic strohého; málo politických hovorů. Smáli se, zpívali, to bylo všechno, skandovali různá hesla nebo tleskali na počest studentské mládeže. Dokonce i Lemordant, aniž si kdy zadal na autoritě, kterou by si mu nikdo netroufal upřít, se trochu uvolňoval, šel tak daleko, že se i usmíval. Lucien nejčastěji mlčel, bloudil pohledem po těch hlučných a svalnatých mladících: »Je v nich síla,« myslíval si. Objevoval mezi nimi pozvolna skutečný smysl mládí: ten nespočíval v afektované líbeznosti, jakou oceňuje nějaký Bergère: mládí, to je budoucnost Francie.

Lemordantovi kamarádi ostatně neměli nic z nevyhraněného půvabu mladistvých:

byli to dospělí lidé a mnozí z nich nosili vousy. Když se na ně člověk dobře podíval, shledal, že mají všichni něco příbuzného: skoncovali s tápáním a nejistotou svého věku, neměli se už čemu učit, byli hotoví. Zprvu jejich lehkomyslné a kruté žertování Luciena trochu pohoršovalo; jako by si nebyli vědomi toho, co říkají. Když jim Rémy oznámil, že paní Dubusové, ženě radikálního předáka, rozdrtilo nákladní auto obě nohy, očekával Lucien zprvu, že projeví nešťastnému protivníkovi trochu úcty. Oni se však dali do smíchu a poplácávali se po stehnech: »Ta stará mrcha!« - »A žije šofér toho náklaďáku!« Lucienovi to bylo trochu nepříjemné, ale náhle pochopil, že ten velký očistný smích je vlastně odmítnutí: zvětřili nebezpečí, nechtěli podlehnout zbabělému soucitu a uzavřeli se. Lucien se rozesmál také. Jejich uličnictví se mu pozvolna objevovalo v pravém světle: rozpustile vypadalo jenom zvenku; ve skutečnosti to bylo prohlášení práva: jejich přesvědčení bylo tak hluboké, tak nábožné, že jim dávalo právo, aby se zdáli rozpustilí, aby poslali slovem, vtipem do háje všechno, co není podstatné. Mezi ledovým humorem Charlese Maurrase a vtipy Desperreauovými (nosil například po kapsách kus starého prezervativu, kterému říkal Blumova předkožka) byl jenom rozdíl stupně. V lednu ohlásila Univerzita slavnostní zasedání, na kterém měl být udělen čestný doktorát dvěma švédským mineralogům.

»Uvidíš pěkný rambajz,« řekl Lemordant Lucienovi, když mu dával pozvánku. Velká aula byla přeplněná. Když Lucien viděl, jak za zvuků Marseillaisy vstupuje prezident republiky a rektor, začalo mu prudce bít srdce, měl strach o kamarády. Hned nato povstalo na tribuně několik mladíků a začalo křičet. Lucien se sympatiemi poznal Rémyho, rudého jako rajské jablíčko, zmítal se mezi dvěma muži, kteří ho tahali za kabát, a křičel: »Francie Francouzům!« Ale zejména se Lucienovi líbil jakýsi starší pán, který s výrazem »enfant terrible« foukal do malé trumpety; »jak je to zdravé,« pomyslel si. Velice oceňoval svéráznou směs umíněné vážnosti a divokosti, která dodávala těm nejmladším zralý výraz a i těm nejstarším vzezření ďáblíků. Lucien se brzy také pokusil dělat vtipy. Měl několikrát úspěch a když říkal o Herriotovi: »Jestli ten umře v posteli, tak už není žádný Pánbůh,« cítil, jak v něm roste svatá zuřivost. Stiskl zuby a na chvilku se cítil stejně přesvědčený, stejně omezený, stejně mocný jako Rémy nebo Desperreau. »Lemordant má pravdu,« pomyslil si, »člověk se musí cvičit, v tom je celý vtip.« Naučil se také odmítat debatu: Guigard, který byl jenom republikán, ho zavaloval námitkami. Lucien ho snášenlivě poslouchal, ale po chvíli se uzavíral. Guigard pořád mluvil, ale Lucien se už na něho ani nedíval: upravoval si puky na kalhotách, dělal kolečka z cigaretového kouře a prohlížel si ženy. Přece jen tak trochu slyšel Guigardovy námitky, ale ztrácely svou váhu a klouzaly po něm, jak byly lehké a malicherné. Guigard nakonec umlkal a dělalo to na něho veliký dojem. Lucien vyprávěl o svých nových přátelích rodičům a pan Fleurier chtěl vědět, jestli se stane kamelotem. Lucien zaváhal a vážně odpověděl: »Láká mě to, opravdu mě to láká.« - »Prosím tě, Luciene, nedělej to,« řekla matka. »Oni jsou hrozně divocí a tak rychle se může přihodit neštěstí. Představ si, že tě ztlučou nebo že tě zavřou! Stejně jsi na politiku ještě moc mladý.« Lucien jí odpověděl jenom pevným úsměvem a pan Fleurier zasáhl: »Nech ho, drahoušku,« řekl něžně, »nech ho, a jedná podle svého přesvědčení; člověk to musí prodělat.« Od toho dne se Lucienovi zdálo, že s ním rodiče jednají s určitým respektem. Přece však se stále nemohl rozhodnout; během těch několika týdnů se hodně naučil: představoval si střídavě otcovu sympatizující zvědavost, matčiny obavy, vzrůstající úctu Guigardovu, Lemordantovo naléhání a Rémyho netrpělivost, a říkal si potřásaje hlavou: »To není žádná maličkost.« Měl dlouhý pohovor s Lemordantem a Lemordant úplně pochopil jeho důvody a řekl mu, aby nespěchal. Lucien ještě míval svá období splínu: občas se cítíval jako průhledný rosol, který se třese na lavičce v kavárně, a hlučná činnost kamelotů mu připadala absurdní. Jindy se však cítil tvrdý a těžký jako kámen a byl téměř šťastný.

Byl čím dál víc zadobře s celou partou. Zazpíval jim Když se Rebeka vdávala - naučil ho to Hébrard o minulých prázdninách - a všichni prohlásili, že je hrozně zábavný. Lucien se dostal do ráže a řekl několik kousavých poznámek o židech a povídal jim o Berliakovi, jak byl strašně lakomý: »Vždycky jsem si říkal; ale proč je takový škudla, přece není možné, aby člověk takhle škrtil. A pak jsem to jednoho dne pochopil: byl z národa vyvolených.« Všichni se dali do smíchu a Luciena se zmocnilo jakési vytržení; opravdu cítil nenávist vůči židům a vzpomínka na Berliaka mu byla hluboce nepříjemná. Lemordant se mu zadíval do očí a řekl mu: »Ty jsi rovnej chlap.« Potom často Luciena žádali: »Fleuriere, pověz nám nějakou pěknou o žiďácích,« a Lucien vyprávěl židovské historky, které znal od otce; stačilo začít určitým tónem:

»Thak jednou phan Khón potká Bluma…,« aby své přátele rozveselil. Jednou vyprávěli Rémy a Patenôtre, že na nábřeží Seiny narazili na nějakého alžírského Žida a že mu nahnali děsný strach, když proti němu zamířili, jako by ho chtěli hodit do vody. »Říkal jsem si,« dodal Rémy, »jaká škoda, že tu s námi není Fleurier.« - »Možná bylo lepší, že tam nebyl,« přerušil ho Desperreau, »protože ten by byl Žida do té vody hodil doopravdy!«

Nikdo se Lucienovi nevyrovnal v tom, jak dovedl poznat Žida podle tváře. Když chodili s Guigardem, upozorňoval ho loktem: »Neotáčej se hned: ten malý tlustý za námi, to je taky jeden.« - »Na tohle leda máš nos,« říkal Guigard. Fanny také nemohla Židy ani cítit: jednou ve čtvrtek šli všichni k Maud a Lucien zazpíval Když se Rebeka vdávala, Fanny byla bezmocná smíchy, opakovala: »Přestaňte, přestaňte, nebo se počurám.« A když skončil, vrhla po něm šastným, téměř něžným pohledem. V hospodě Polder si na něho vymysleli chyták. Vždycky se našel někdo, kdo nedbale prohlásil: »Fleurier, který má tolik rád Židy...« nebo »Léon Blum, velký přítel Fleurierův…« a ostatní s otevřenými ústy napjatě čekali, ani nedýchali. Lucien celý zrudl, bouchl do stolu a křičel: »Zatracenej…« a všichni se dali do smíchu a říkali:

»Zbaštil to! Zbaštil to i s chlupama!«

Často s nimi chodil na politické schůze a slyšel mluvit profesora Clauda a Maxima Reala del Sarte. Jeho školní práce trochu těmito novými povinnostmi trpěla, ale protože tak jako tak nemohl letos počítat s úspěchem při konkursu na École Centrale, projevil pan Fleurier shovívavost: »Musí se přece naučit být chlapem,« řekl o Lucienovi své ženě. Když se vraceli z takových schůzí, bývali Lucien i jeho přátelé celí rozohnění a prováděli různé klukoviny. Jednou jich bylo asi deset a potkali jakéhosi mužíka s olivovou pletí; přecházel ulici Saint-André-des-Arts a četl přitom Humanité. Přitiskli ho ke zdi a Rémy mu poručil: »Zahoď ty noviny.« Chlapík chtěl dělat drahoty, ale Desperreau vklouzl za něho a držel ho, zatímco mu Lemordant mohutnou pěstí noviny vytrhával. Bylo to velice zábavné. Mužík zuřil, kopal do prázdna a křičel: »Puste mě, puste mě!« s takovým legračním přízvukem, a Lemordant s naprostým klidem trhal noviny. Ale když chtěl Desperreau chlapíka pustit, začalo se všechno kazit: chlap se vrhl na Lemordanta a byl by ho uhodil, kdyby mu byl Rémy včas nevrazil jednu pořádnou za ucho. Chlap narazil na zeď a díval se na ně zlým pohledem: »Francouzský prasata!« - »Řekni to ještě jednou,« řekl chladně Marchesseau. Lucien věděl, že z toho bude ošklivá mela: Marchesseau neznal legraci, když šlo o Francii. »Francouzský prasata!« řekl cizinec. Dostal obrovskou facku a vrhl se na ně se skloněnou hlavou: »Francouzský prasata, hnusný buržousti, nenávidím vás, přál bych vám, abyste všichni pochcípali, všichni!« a následoval proud tak sprostých a zuřivých nadávek, jaké si Lucien ani nedovedl představit. To už ztratili trpělivost a museli se do toho pustit tak trochu všichni a dát mu pořádný výprask. Po chvíli ho pustili a chlap se opřel o zeď; třásl se, pravé oko měl zavřené od rány pěstí; všichni stáli kolem něho, unavení ranami, které mu dali, a čekali, až upadne. Chlap zkřivil ústa a vyplivl: »Francouzský prasata!« - »Chceš dostat znovu?« zeptal se udýchaně Desperreau. Muž jako by neslyšel; vyzývavě se na ně díval levým okem a opakoval: »Prasata, francouzský prasata!« Nastala chvilka váhání a Lucien pochopil, že toho už kamarádi nechají. Bylo to silnější než on, vyskočil dopředu a udeřil vší silou. Slyšel, jak něco praská, malý mužík se na něho překvapeně a tupě zadíval:

»Francouzský...,« zakoktal. Ale zasažené oko vychlípilo rudou bulvu bez zornice; klesl na kolena a nedořekl. »Zmizme odtud,« zašeptal Rémy. Běželi a nezastavili se dřív než na náměstí Saint-Michel: nikdo je nepronásledoval. Upravili si kravaty a jeden druhého oprášili dlaní.

Večer uběhl, aniž kdo udělal narážku na prožité dobrodružství, a všichni k sobě byli obzvláště milí; odložili onu cudnou hrubost, která jim obyčejně pomáhala zakrývat city. Mluvili na sebe zdvořile a Lucien si pomyslel, že se poprvé projevují takoví, jací asi jsou doma u rodiny; sám byl velice rozčilený: neměl ve zvyku prát se na ulici s lumpy. S něhou vzpomínal na Maud a Fanny.

Nemohl usnout. »Nemůžu s nimi takhle chodit dál jako amatér,« uvažoval.

»Teď už je to všechno uvážené, prostě se musím angažovat.« Měl vážné, skoro nábožné pocity, když oznamoval Lemordantovi dobrou zprávu. »Rozhodl jsem se,« řekl mu, »jdu s vámi.« Lemordant mu poklepal na rameno a parta oslavila událost několika lahvemi. Už zase nasadili hrubý a veselý tón a bavili se o včerejší události. Když se loučili, Marchesseau řekl Lucienovi jen: »Máš báječnej direkt!« a Lucien odpověděl:

»Byl to žid!«

Den nato šel Lucien za Maud a měl velkou rákosovou hůl, kterou si koupil na bulváru Saint-Michel. Maud hned porozuměla: podívala se na hůl a řekla: »Tak už je to tady« - »Už to je,« odpověděl s úsměvem. Maud to zřejmě lichotilo: osobně sympatizovala spíš s levicovými myšlenkami, ale byla velkorysá. »Myslím,« říkala, »že v každé straně je něco dobrého.« Během večera ho několikrát podrbala na krku a říkala mu ty můj malý kamelote. Brzy nato, jednou v sobotu večer, se Maud cítila unavená: »Myslím, že půjdu domů,« řekla, »ale jestli budeš hodný, můžeš jít se mnou: budeš mě držet za ruku a budeš milý ke své Maudičce, budeš jí povídat!« Lucien nebyl nadšený; Maudin pokoj ho skličoval svou úpravnou chudobností; vypadal jako pokoj služky. Ale bylo by trestuhodné nechat si ujít takovou příležitost. Sotva Maud vešla do pokoje, natáhla se na lůžko: »Uff! To je mi dobře!« potom zmlkla a dívala se Lucienovi do očí, špulíc rty. Natáhl se vedle ní a ona si položila jeho ruku na oči, roztahovala mu prsty a volala dětským hlasem: »Kuku, Luciene, já tě vidím, vidím tě!« Cítil se těžký a ochablý, dala mu prsty do úst on je sál, potom na ni něžně mluvil, říkal jí: »Maudička je nemocná, ta má ale smůlu, chudinka Maudička!« a hladil ji po celém těle; měla zavřené oči a tajuplně se usmívala. Po chvíli jí vyhrnul sukni a najednou shledal, že se spolu milují; pomyslil si: »Mám talent.« - »No ne,« řekla Maud, když skončili, »jestlipak jsem něco takového čekala!« Zadívala se na Luciena s něžnou výčitkou: »Ty jeden ošklivej, já myslela, že budeš dělat dobrotu!« Lucien prohlásil, že ho to překvapilo stejně jako ji: »Přišlo to samo.« Maud chvíli uvažovala a potom řekla vážně: »Já ničeho nelituju. Předtím to snad bylo čistší, ale nebylo to tak úplné.«

»Mám milenku,« uvažoval Lucien v podzemní dráze. Byl prázdný a unavený, prostoupený vůní absintu a čerstvých ryb; posadil se strnule, aby nepocítil dotek propocené košile; připadalo mu, že má celé tělo jako zkyslé mléko. Opakoval si přesvědčivě: »Mám milenku,« ale cítil se neuspokojený: ještě včera na Maud chtěl ten její úzký, uzavřený obličej, který vypadal tak upraveně, její útlou postavu, důstojný vzhled, její pověst slušné dívky, její pohrdání mužským pohlavím - všechno to, co z ní dělalo cizího člověka, někoho opravdu jiného, tvrdého a určitého a nezasažitelného, někoho, kdo má své vlastní malé myšlenky, svůj ostych, své hedvábné punčochy, své krepdešínové šaty, svou trvalou ondulaci. A v jeho objetí se celý ten nátěr rozpustil, zůstalo jen tělo, přiblížil rty k obličeji bez očí, nahému jako břicho; zmocnil se velkého květu vlhkého masa. Znovu si představil to slepé zvíře, které se s šumivými nárazy a rousnatým zíváním zmítalo na lůžku a pomyslil si: to jsme byli my dva. Splynuli v jedno, nemohl rozeznat vlastní tělo od Maudina; nikdo mu nikdy nenavodil takový pocit nechutné intimity, leda snad Riri, když mu za křovím ukazoval čuráček, nebo když se zapomněl a pak ležel na břiše s nahým zadkem a klátil nohama, zatímco mu sušili kalhoty. Luciena trochu povzbudilo, když si vzpomněl na Guigarda; zítra mu řekne: »Tak, už jsem se s Maud vyspal: je to prima ženská, kamaráde, ta to má v krvi.« Byl však nesvůj; v prašném vedru podzemní dráhy si připadal nahý, nahý pod tenkou vrstvičkou šatů, strnulý a nahý vedle nějakého kněze, proti dvěma postarším paním, podobný velké poskvrněné mrkvi. Guigard mu srdečně blahopřál. Jeho samotného už přestávala Fanny bavit: »Má opravdu hroznou povahu. Včera mi dělala kázání celý večer.« V té věci se shodovali: takové ženy člověk sice potřebuje, není přece možné zůstat panicem až do svatby, a tyhle nejsou ani zištné, ani nemocné, ale byla by chyba se k nim připoutávat. Guigard hovořil velice jemně o skutečných dívkách a Lucien se ho zeptal, jak se daří jeho sestře. »Dobře, kamaráde; říká, že jsi nás nechal plavat. Rozumíš,« dodal s určitou nonšalancí, »jsem docela rád, že mám sestru: jinak by si člověk určité věci neuvědomil.« Lucien mu rozuměl úplně dobře. Potom často hovořívali o dívkách a cítili se plni poezie. Guigard rád citoval výrok jednoho ze svých strýců, který míval hodně úspěchů u žen: »Snad jsem v tom svém zatraceném životě nedělal všechno správně, ale jedno mi pánbůh přičte k dobru: radši bych si dal useknout ruce, než bych se dotkl dívky.« Začali zase navštěvovat přítelkyně Pierretty Guigardové, Lucien měl Pierrettu velice rád, mluvil s ní jako velký, trochu škádlivý bratr, a byl jí vděčný za to, že si nedala ustřihnout vlasy. Politická činnost ho velmi zaměstnávala; každou neděli ráno prodával před kostelem v Neuilly Action française. Přes dvě hodiny se Lucien s nehybnou tváří procházel sem a tam. Dívky, které se vracely ze mše, k němu někdy zdvihly upřímné a krásné oči; tehdy se Lucien trochu uvolňoval, cítil se silný a čistý; usmíval se na ně. Vyložil své partě, že má ženy v úctě, a potěšilo ho, že u nich našel porozumění, po kterém toužil. Skoro všichni ostatně měli sestry.

Sedmnáctého dubna pořádali Guigardovi večírek na oslavu Pierrettiných osmnáctin a Luciena pozvali ovšem také. Byl tehdy už s Pierrettou velmi zadobře, nazývala ho svým tanečníkem a on ji podezíral, že je do něho trochu zamilovaná. Paní Guigardová objednala pianistku a všechno nasvědčovalo tomu, že to bude hodně veselé odpoledne. Lucien si několikrát zatančil s Pierrettou, a potom šel za Guigardem, který v kuřáckém salónku vítal přátele. »Nazdar,« řekl Guigard, »myslím, že se všichni znáte: Fleurier, Simon, Vanusse, Ledoux.« Zatímco Guigard říkal jména kamarádů, všiml si Lucien jakéhosi velkého kudrnatého a zrzavého mladíka s mléčnou pletí a tvrdým černým obočím, který se k nim váhavě blížil. Luciena se zmocnil vztek. »Co tu ten chlap dělá,« ptal se v duchu, »Guigard přece ví, že nemůžu židy ani cítit!« Otočil se na podpatku a rychle odešel, aby se vyhnul představování. »Co je to za žida?« zeptal se chvíli nato Pierretty. »To je Weill z vysoké obchodní; bratr se s ním seznámil při šermování.« - »Já židy nesnáším,« řekl Lucien. Pierretta se lehce zasmála.

»Tenhle je docela hodný,« odpověděla. »Doveďte mě přece k bufetu.« Lucien si vzal sklenku šampaňského, ale měl sotva čas ji zase postavit: octl se přímo proti Guigardovi a Weillovi. Zdrtil Guigarda pohledem a udělal čelem vzad, Pierretta ho však chytila za ruku a Guigard ho bezelstně oslovil: »Můj přítel Fleurier, můj přítel Weill - a je to, už se znáte.« Weill mu podával ruku a Lucien se cítil velice nešťastný. Naštěstí si náhle vzpomněl na Desperreaua: »Fleurier by byl žida do té vody hodil doopravdy!« Strčil si ruce do kapes, obrátil se ke Guigardovi zády a šel pryč. »Sem už nebudu moci nikdy vkročit,« uvažoval, když si v šatně bral kabát. Pociťoval, trpkou pýchu. »Takhle do dopadá, když se člověk pevně řídí svými názory: nemůže už žít ve společnosti.« Na ulici se však jeho pýcha rozplynula a Lucien silně zneklidněl. »Guigard asi zuří!« Potřásal hlavou a snažil se sám sebe přesvědčit: »Neměl právo zvát žida, když pozval mne!« Mezitím už ho vztek přešel; viděl před sebou Weillův udivený obličej, jeho napřaženou ruku, a pocítil ochotu ke smíru. »Pierretta si určitě myslí, že jsem sprosťák. Měl jsem mu tu ruku stisknout. To by mě přece nijak nezavazovalo. Zdrženlivě pozdravit a hned potom jít pryč, ano, to jsem měl udělat.« Uvažoval, jestli by ještě nebylo možné se ke Guigardům vrátit. Přistoupil by k Weillovi a řekl by mu: »Promiňte, udělalo se mi nevolno.« Stiskl by mu ruku a chvilku by s ním roztomile povídal. Ale ne, už je pozdě; to gesto se už nedá napravit. »Taky jsem neměl zapotřebí projevovat své názory před lidmi, kteří jim nemohou rozumět!« pomyslil si rozzlobeně. Nervózně pokrčil rameny: je to naprosté fiasko. Právě v tom okamžiku kritizují Guigard a Pierretta jeho chování. Guigard říká: »On se dočista zbláznil.« Lucien sevřel pěsti. »Bože, jak je nenávidím!« pomyslil si zoufale, »jak ty židy nenávidím!« a snažil se načerpat trochu síly v prožívání té obrovské nenávisti. Ta však pod jeho pohledem roztávala, nadarmo myslel na to, že Léon Blum dostává peníze od Němců a že nenávidí Francouze - necítil už nic než chmurnou lhostejnost. Naštěstí našel Maud doma. Řekl jí, že ji miluje, a několikrát se jí s jakousi zuřivostí zmocnil. »Všechno je v sakru,« pomyslil si, »nikdy ze mne nebude někdo.« - »Ne, to ne,« namítala Maud, »přestaň, miláčku, tohle se nesmí!« Nakonec se podvolila; Lucien ji chtěl líbat všude. Cítil se dětinský a perverzní; chtělo se mu plakat.

Druhý den ráno se Lucienovi sevřelo srdce, když v gymnáziu spatřil Guigarda. Guigard se tvářil uzavřeně a dělal, že ho nevidí. Lucien měl takový vztek, že si ani nemohl dělat poznámky. Po vyučování k němu Guigard přistoupil, byl úplně bílý.

»Jestli něco cekne,« pomyslil si Lucien, plný strachu, »vrazím mu pár facek.« Chvilku stáli vedle sebe, každý si prohlížel špičku svých bot. Konečně řekl Guigard změněným hlasem: »Promiň, kamaráde, neměl jsem ti něco takového provést.« Lucien sebou trhl a nedůvěřivě na něho pohlédl, Guigard však zajíkavě pokračoval: »Poznal jsem ho v šermu…víš, my spolu míváme souboje…a on už mě k nim domů pozval, nahlížím ovšem, že jsem to neměl dělat, nevím, jak se to stalo, ale když jsem psal pozvánky, ani mě nenapadlo…« Lucien pořád nic neříkal, protože slova nepřicházela, ale cítil, jak shovívavost nabývá vrchu. Guigard ještě dodal se sklopenou hlavou: »To jsem tedy udělal botu…« - »Ty hlavo skopová,« řekl Lucien a poplácal ho po rameni, »já přece vím, že jsi to neudělal schválně.« Dodal velkoryse: »Vždy já jsem taky nejednal správně. Choval jsem se jako sprosťák. Ale co se dá dělat, je to silnější než já, nemůžu se jich dotknout, je to tělesný odpor, připadá mi, jako by měli na rukou šupiny. Co říkala Pierretta?« - »Smála se jako blázen,« řekl Guigard zkroušeně. »A ten chlap?« - »Pochopil. Snažil jsem se to nějak zamluvit, ale on se po čtvrthodině odporoučel.« Dodal ještě rozpačitě: »Rodiče říkají, že jsi měl pravdu, že jsi nemohl jednat jinak, když máš jednou své přesvědčení.« Lucien vychutnával slovo »přesvědčení«; měl chu Guigarda obejmout: »To nic, člověče, hlavně že zůstáváme kamarádi.« Vracel se po bulváru Saint-Michel ve stavu jakéhosi mimořádného vytržení; připadalo mu, že už není sám sebou. Říkal si: »To je divné, to už nejsem já, já se nepoznávám.« Bylo teplo a příjemně; lidé se potulovali po ulicích a na tvářích měli první udivený úsměv jara; Lucien se do toho měkkého davu zabodával jako ocelový klín. Uvažoval: »To už nejsem já. Ještě včera jsem já byl velký, zmítající se brouk, něco jako cvrčci ve Férolles.« Teď se cítil čistý a jasný jako chronometr. Vstoupil do Source a objednal si pernod. Parta sem nechodila, protože v Source se to hemží přivandrovalci: dnes však nemohli ani cizáci, ani židé přivést Luciena z rovnováhy. Mezi těmi olivovými těly, která ševelila jako ovesné pole ve větru, se cítil odlišný a hrozivý jako nestvůrné, jasně se lesknoucí hodiny opřené o lavičku. Pobavilo ho, když poznal jednoho malého židáčka, kterého v minulém čtvrtletí ztloukli na chodbě právnické fakulty. Ten malý, tlustý a zamyšlený zmetek už na sobě nenesl stopy po ranách; asi měl nějakou dobu boule, a potom zase nabyl své kulaté podoby; byla v něm však jakási nechutná rezignace.

V této chvíli vypadal šťastně: rozkošnicky zívl; sluneční paprsek mu polechtal chřípí, podrbal se na nose a usmál se. Byl to úsměv, nebo spíš jakési lehké začeření, které vzniklo někde mimo, někde v rohu místnosti, a odumírá mu na ústech? Všichni ti cizinci plují v jakési temné a těžké vodě, jejíž vlnění otřásá jejich měkkými těly, zdvihá jim paže, hýbe jejich prsty a hraje si trochu s jejich rty. Chudáci! Lucienovi jich bylo skoro líto. Co pohledávají ve Francii? Jaké mořské proudy je sem zanesly a vyvrhly? I když se slušně oblékají u krejčího na bulváru Saint-Michel, nejsou nic víc než pouhé medúzy. Lucien si pomyslil, že on medúza není, že nepatří k té ponížené živočišné odrůdě, řekl si: »Jsem v proudu!« A potom najednou zapomněl na Source i na přivandrovalce: neviděl nic než čísi záda - široká záda s hrboly svalů, záda, která se vzdalovala s klidnou mohutností, která se lhostejně ztrácela do mlhy. Viděl také Guigarda. Guigard byl bledý, sledoval očima ta záda, říkal neviditelné Pierrettě: »To jsem tedy udělal botu…« Luciena zaplavila radost téměř nesnesitelná: ta mohutná a osamělá záda byla jeho. A ten výstup se odehrával včera! Na chvilku se s vynaložením nesmírného úsilí stal Guigardem, sledoval vlastní záda Guigardovýma očima, zakoušel sám před sebou Guigardovu pokoru a cítil se nádherně zastrašený. »Aspoň si to budou pamatovat!« pomyslil si. Scéna se změnila: odehrává se někdy v budoucnu v Pierrettině pokojíku. Pierretta a Guigard si ukazují s poněkud nejistým výrazem čísi jméno v seznamu hostů. Lucien tam není, ale ti dva jsou pod jeho vlivem. Guigard říká: »Kdepak, toho ne! To by bylo pěkné, když přece přijde Lucien, Lucien, který nesnáší židy« Lucien se zase zapozoroval do sebe, pomyslil si: »Lucien, to jsem já! Někdo, kdo nesnáší židy.« Tuhle větu už vyslovil často, ale dnes to nebylo takové jako jindy. Vůbec ne. Ovšem zdánlivě to je jenom prosté konstatování, jako kdyby se řeklo: »Lucien nemá rád ústřice« nebo »Lucien rád tančí«. Ale tím se člověk nesmí dát mýlit. Třeba by se ukázalo, že i tamhleten židáček rád tančí - to však nemá o nic větší váhu než zachvění medúzy; stačí se na toho zatraceného móricka podívat a hned je jasné, že jeho chutě a nechutě jsou k němu přilepené jako jeho pach, jako záblesky jeho kůže, že s ním zmizí zrovna tak, jako mrkání těžkých víček, jako jeho lepkavě rozkošnické úsměvy. Lucienův antisemitismus je naproti tomu docela jiného zrna: nemilosrdný a čistý, míří z něho ven jako ocelová čepel, napřažená na prsa druhých. »Tohle,« pomyslil si, »to je posvátné!« Vzpomněl si, jak mu matka, když byl malý, někdy říkávala zvláštním tónem: »Tatínek pracuje v kanceláři.« Ta věta byla jako zaklínadlo, které mu uložilo řadu rituálních povinností, jako například že si nesmí hrát s pistolkou, že nesmí křičet »Ratata bum!«; chodíval na chodbách po špičkách, jako by byl v katedrále.

»Teď jsem na řadě já!« pomyslil si s uspokojením. Lidé si šeptají: »Lucien nemá rád židy,« a cítí se ochromení, jako by jim ruce a nohy propíchali bolestivými jehličkami.

»Guigard a Pierrette jsou děti,« uvažoval zjihle. Jednali ovšem velmi špatně, ale stačilo, aby jim Lucien ukázal zuby a hned se káli, mluvili potichu a začali chodit po špičkách.

Lucien pocítil již podruhé úctu sám k sobě. Tentokrát však už nepotřeboval Guigardova pohledu, teď se jevil úctyhodný i vlastním očím - svým očím, které konečně pronikly slupkou jeho tělesnosti, chutí i nechutí, zvyků a nálad. »Tam, kde jsem se hledal, tam jsem se nemohl najít.« Podrobně probíral všechno, čím byl.

»Kdybych měl být jen tím, čím jsem, pak bych nebyl o nic lepší než tenhle židáček.« Když se člověk patlá ve vlastní sliznaté intimitě, co může objevit jiného než smutek z těla, podlou lež o rovnosti a zmatek. »První zásada,« řekl si Lucien, »nesnažit se vidět do sebe; není nebezpečnějšího omylu.« Pravého Luciena - teď už to ví - je třeba hledat v očích druhých lidí, v bázlivé poslušnosti Guigarda a Pierretty, v nadějném očekávání všech těch bytostí, které rostou a zrají pro něho; těch mladých učedníků, ze kterých budou jeho dělníci, těch malých i velkých obyvatel Férolles, jejichž starostou se jednou stane. Lucien měl skoro strach, skoro si připadal příliš velký. Tolik lidí na něho čeká - on je, on vždycky bude to nesmírné očekávání těch druhých. »To tedy je člověk, který vede druhé,« pomyslil si. A znovu se mu vybavila ta svalnatá, hrbolatá záda a hned za nimi katedrála. Byl uvnitř, procházel se tiše v rozptýleném světle, které padalo kostelními okny. »Jenomže tentokrát jsem katedrála já sám!« Upřeně se zadíval na svého souseda, dlouhého Kubánce, hnědého a měkkého jako doutník. Musel za každou cenu najít slova, aby vyjádřil svůj neobyčejný objev. Pomalu a opatrně zdvihl ruku až k čelu, jako zažehnutou voskovici, chvíli se zamyšleně a posvátně soustředil, a slova přišla sama od sebe; zašeptal: »JÁ MÁM PRÁVA!« Práva! něco z rodu trojúhelníků a kruhů: něco tak dokonalého, že to neexistuje, člověk může kružítkem narýsovat tisíc koleček, kruh neudělá ani jeden. Právě tak by mohly celé generace dělníků na slovo poslouchat Lucienovy rozkazy a nikdy by nevyčerpaly jeho právo poroučet: práva, to je něco mimo existenci, něco jako matematické vztahy nebo jako náboženská dogmata. Lucien je právě tohle: obrovský chomáč odpovědností a práv Dlouho se domníval, že existuje jen náhodou, jen jako mimochodem: ale to pouze proto, že o tom dost nepřemýšlel. Dávno předtím, než se narodil, bylo už určeno jeho místo na slunci, ve Férolles. Již tehdy - a dokonce ještě mnohem dřív, před otcovým sňatkem - byl očekáván. Přišel-li na svět, bylo to jen proto, aby toto své místo zaujal: »Existuji, protože mám právo existovat.« A snad poprvé v životě měl ohromující a slavné vidění svého budoucího osudu. Dříve nebo později bude přijat na Centrale (na tom ostatně vůbec nezáleží kdy). Potom se rozejde s Maud (ona s ním chce pořád líhat, je to protivné; jejich spojená těla jsou v úmorných vedrech letošního jara cítit jako moc uleželá zaječí pečeně. »A potom, Maud patří komukoli, dnes mně, zítra jinému, to všechno nemá žádný smysl.«). Odstěhuje se do Férolles. Někde ve Francii žije světlá dívka, která připomíná Pierrettu; venkovanka s očima jako květiny, která si pro něho uchovává cudnost; někdy se pokouší představit si svého budoucího pána, muže hrozivého i něžného - ale nedaří se jí to. Je panna; v nejtajnější hloubi svého těla uznává Lucienovo právo, aby ji měl jen on jediný. Ožení se s ní, bude jeho ženou, nejsladší z jeho práv. Až se večer bude drobnými, obřadnými pohyby svlékat, bude to jako zápalná obě. Vezme ji do náruče, se souhlasem všech, řekne jí: »Jsi moje!« To, co mu odhalí, bude smět odhalit jen jemu, a akt lásky bude rozkošná inventura jeho majetku. Jeho nejsladší právo, nejdůvěrnější právo: právo být respektován dokonce i ve své tělesnosti, právo být poslouchán i v posteli. »Ožením se mladý,« pomyslil si. Umínil si také, že bude mít hodně dětí; potom myslil na otcovo dílo; netrpělivě zatoužil, aby v něm mohl pokračovat, a uvažoval, jestli pan Fleurier už brzy neumře.

Hodiny odbily poledne. Lucien vstal. Přeměna byla dovršená: před hodinou přišel do téhle kavárny půvabný a nejistý mladík; odchází odtud muž, jeden z těch, kteří povedou tento národ. Lucien udělal několik kroků v nádherném světle francouzského poledne. Na rohu ulice Écoles a bulváru Saint-Michel přistoupil k papírnictví a prohlížel se tam v zrcadle: byl by rád na své tváři našel ten neproniknutelný výraz, který obdivoval u Lemordanta. Zrcadlo mu však vrátilo jen obraz hezkého, dychtivého obličejíku, který pořád ještě nevypadal dost hrozivě: »Dám si narůst knír,« rozhodl se.