V noci jsem snil, že jsem motýlem

Tato nová komedie začala mne zaměstnávati asi před třemi nebo čtyřmi roky, tedy ještě před RUR; tehdy ovšem tanula mi na mysli jako román. Patří tedy látkově k věcem, které bych chtěl mít už za sebou; ještě jeden takový úkol mi zbývá, abych se zbavil starých zásob. Podnětem k ní byla teorie tuším prof. Mečnikova, že stárnutí je autointoxikace organismu.

Tyto dvě okolnosti předesílám proto, že letos v zimě vyšlo nové dílo Bernarda Shawa Zpět k Metuzalémovi, které znám dotud jen z výtahu a jež se – v míře patrně mnohem grandióznější – rovněž zabývá otázkou dlouhověkosti. Tato látková shoda je zcela nahodilá, a jak se zdá podle výtahu, je také jen povrchní, neboť Bernard Shaw dochází k závěrům právě opačným. Pokud mohu soudit, pan Shaw vidí v možnosti žít několik set let ideální stav lidstva, jakýsi budoucí ráj. Jak čtenář pozná, v této knížce se líčí dlouhověkost zcela jinak, jako stav velmi málo ideální, a dokonce velmi málo žádoucí. Je těžko říci, co je správnější; na obou stranách se nedostává bohužel vlastní zkušenosti. Ale snad je možno předvídat aspoň to, že teze Shawova bude platit za klasický případ optim ismu a teze této knížky za beznadějný případ pesimismu. Nuže můj osobní život nebude patrně ani šťastnější, ani smutnější, budu-li nazván pesimistou nebo optimistou; avšak “býti pesimistou” zahrnuje, jak se zdá, jistou veřejnou odpovědnost, cosi jako tichou výtku za špatné chování vůči světu a lidem. Prohlašuj i tedy veřejně, že se v tom směru necítím vinen; že jsem se nedopustil žádného pesimismu, a jestli ano, tedy bezděky a velmi nerad. V této komedii jsem měl naopak úmysl říci lidem něco útěšného a optimistického. Nevím, je-li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let je dobré; myslím jen, že prohlásit šedesátiletý (průměrně) život za přiměřený a dosti dobrý není zrovna zločinným pesimismem. Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemocí ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus; ale říci, že tento dnešní život plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je – co vlastně? pesimismus? Myslím že ne. Snad je dvojí optim ismus: jeden, který se od špatných věcí odvrací k čemusi lepšímu, třeba vysněnému; druhý, který hledá v samotných špatných věcech něco aspoň trochu lepšího, třeba jen vysněného. Ten první hledá rovnou ráj: není krásnějšího směru pro lidskou duši. Ten druhý hledá tuhle a tamhle aspoň drobty relativního dobra: snad ani tento pokus není docela bezcenný. Není-li to optimismus, najděte pro to jiné slovo.

Tím nemluvím jenom za tuto hru, kterou bych nerad zvlášť podtrhoval; je to nenáročná věc, k níž jsem se vrátil jaksi z pořádkumilovnosti. Myslím zde zvláště na Život hmyzu, jenž mému spoluautorovi i mně vynesl Kainovo znamení pesimismu. Zajisté je velmi pesimistické přirovnávat lidskou společnost k hmyzu; ale není ani trochu pesimistické přirovnávat jedince-člověka k Tulákovi; a ti, kdo vytkli autorům, že svým Hmyzem ostouzejí člověčenstvo, zapomněli, že svým Tulákem míní člověka a mluví k člověku. Věřte, je jediný skutečný pesimismus, a to je ten, který skládá ruce; řekl bych etický defétismus. Člověk, který pracuje, hledá a realizuje, není a nemůže býti pesimistou. Každá snažná činnost znamená důvěru, třeba bez verbálního zdůvodňování. Taková Kassandra mohla být pesimistou, protože nic nedělala; kdyby bojovala za Tróju, nebyla by jím.

Krom toho je jistá pesimistická literatura: to je ta, ve které se život jeví jako beznadějně nezajímavý a člověk i společnost jako cosi složitě a problematicky nudného. Tento vražedný pesimismus je však trpěn.

Solicitátorův pokoj u dr. Kolenatého. V pozadí dveře ven, vlevo do kanceláře. Při zadní stěně vysoká registratura s nesčetnými příhradami abecedně značenými; při ní žebříček. Vlevo stůl solicitátorův, uprostřed dvojitý stůl písařský, vpravo několik křesel pro čekající klienty. Na stěnách různé tarify, vyhlášky, kalendář atd. a telefon. Všude plno listin, knih, fasciklů a aktů.

(Vejde Emilia Marty, za ní Vítek.)

(Emilia vrtí hlavou.)

(Pauza.)

(Gregor mlčky krčí rameny.)

(Vejde rychle dr. Kolenatý a za ním Prus.)

Opona

Jeviště velkého divadla, prázdné, jen trochu nepořádku po včerejším představení: nějaké praktikáhly, stočené dekorace, osvětlovací tělesa, celý holý a pustý rub divadla. Vpředu divadelní trůn na pódiu.

(Prus vejde.)

(Gregor vejde s kyticí.)

(Janek odejde.)

(Emilia mlčky kývne.)

(Emilia pravidelně a slyšitelně chrápe.)

(Poklízečka stojí opodál, varovně a přísně zakašle.)

(Pauza. Ze zákulisí vystoupí Janek, zastaví se na deset kroků a obrátí se na Emilii.)

Opona

Hotelový pokoj. Vlevo okno, vpravo dveře na chodbu. Ve středu vchod do ložnice Emiliiny, oddělené závěsem.

Emilia vychází z ložnice v peignoiru. Za ní Prus ve smokingu, ale bez límce. Prus usedne mlčky vpravo. Emilia jde k oknu a vytáhne roletu. Slabý ranní úsvit.

(Prus mlčky vytáhne z náprsní kapsy koženou tobolku, z ní vyjme zapečetěnou obálku a beze slova ji hodí na stolek.)

(Prus vrací se z chodby, v ruce neotevřený list, jejž mechanicky uhlazuje.)

(Prus hledá rukou židli a usedá.)

(Komorná odejde.)

(Emilia dělá si manikúru.)

(Hauk-Šendorf vejde.)

(Vejde Gregor, Kolenatý, Kristina a Vítek.)

(Mlčení.)

Opona

Týž pokoj, ale upravený za soudní síň. Stoly, pohovka, židle atd. potaženy černým suknem. Na větším stole vlevo krucifix, bible, hořící svíce a lebka; za stolem Kolenatý jako předseda soudu a Vítek jako zapisovatel, Gregor u menšího stolku ve středu jako veřejný žalobce. Na pohovce Prus, Hauk a Kristina jako votanti. Vpravo prázdná židle.

(Vítek zaklepe u ložnice a vejde.)

(Vítek přivádí Emilii ve velké toaletě, s lahví a sklenicí v ruce.)

(Komorná odejde.)

(Gregor se vrací, s rukou obtočenou šátkem.)

(Komorná vejde s kávou.)

(Kristina s kávou do ložnice, Komorná ven.)

(Komorná odejde. Kolenatý klepe u ložnice.)

(Kristina mlčky dá listinu nad hořící svíčku.)

Opona