V noci jsem snil, že jsem motýlem

Václav Hrabě bývá snad pro jeho setkání s Allenem Ginsbergem v roce 1965 charakterizován jako český beatnik. Jistě, vliv a inspirace beatniky lze sice v jeho díle vysledovat, avšak na skutečnou českou beat generation jsme si museli počkat přinejmenším do 80. let. A tak není-li Hrabě beatnikem, lze jej s přehledem označit jako autora kultovního, jehož dílo bylo až do roku 1990 šířeno mezi nadšenci jen v ručně psaných opisech (de facto poprvé byly jeho básně kompletně vydány až ve sbírce Blues pro bláznivou holku v roku 1991).

Až na několik básní otisknutých časopisecky (Univerzita Karlova, vojenský Zápisník či Tvář) v rozmezí let 1962-65 Hrabě našel své čtenáře až po svém tragické smrti ve svých pětadvaceti letech v roce 1965. - Ať již v poetickém pásmu Stop-time litvínovského Docela malého divadla v letech 1965-67 (v roce 1967 vyšlo Stop-time i knižně), tak v repertoáru Vladimíra Mišíka, jenž několik Hrabětových textů zhudebnil (oficiálně až na desce Pár tónů, které přebývají v roce 1989), ale zejména zmíněnými opisy či veřejným čtením na pololegálních folkových festivalech. Jediný uchovaný prozaický útvar, novela Horečka, se zachovala díky svému vydání v revue Divoké víno z roku 1967.

Nicméně stala-li se Hrabětova poezie kultovní záležitostí, o to slabším počinem se jeví infantilní Horečka, jež svou podstatou plně zapadá do romantismu počátku 19. století tak, že našla-li si svého čtenáře, pak jedině pro hlad po dalších střípcích Hrabětova díla, kdy Horečka, nebýt jména svého autora v tiráži, by byla snadno zaměnitelná s výtvorem literárně poblouzněného gymnazisty. Nic více a nic méně.