„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

de Merteuil - Valmont - de Sade

15. Prosinec 2008

aneb krátké poučení o tom, jak nebezpečné mohou být známosti

Valmont je jako divadelní námět již poněkud vyčpělé téma, zvlášť, když vše, co se z tohoto svého času velmi skandálního románu dalo vyzískat, uplatnil již Miloš Forman ve svém velkofilmu Nebezpečné známosti, se kterým nelze soupeřit ani na divadelních prknech, a proto se zdá, že přidání nové postavy v podobě nikoho menšího než Markýze de Sade, dá původnímu příběhu Choderlose de Laclos zcela nové možnosti.
Sade však v příběhu hraje jen velmi okrajovou roli a hra se plně odvíjí ve stopách své literární předlohy. Markýz de Sade samotný je autorkami hry interpretován v romanticko-oslavném duchu tak, jak jej pro 20. století vytvořil znovuobjevitel Sadeho Guillaume Apollinaire a u nás do širšího podvědomí zavedl zejména Jindřich Štýrský. Podrobnější životopisné údaje a zejména pak podpříběh o Damiensovi, kterým Sade Valmontovi ospravedlňuje svou zhýralost a současně útočí na amoralitu vyšších společenských kruhů, pak vycházejí zejména ze Sadeho biografie Donalda Thomase.
„Dovol abych ti připomněl popravu Damiensovu
po jeho nezdařeném atentátu
na nebožtíka patnáctého Ludvíka
Jak mírná je naše sekera proti mukám
která po čtyři hodiny snášel Damiens
zatímco lid se tím kochal
a zatímco Casanova nahoře za oknem
sahal pod sukně dámě která se s ním dívala
Rozpárali mu paže hruď a stehna
a do ran mu lili roztavené olovo
polévali ho vroucím olejem hořící smolou voskem a sírou
paži mu pálili v ohni
na klouby mu přivázali lana
a přitáhli k nim čtyři koně a popohnali je
a koně nezvyklí na tuto práci vláčeli ho po celou hodinu
aniž ho roztrhli
pak mu kati nařízli ramena a kyčle
tak pozbyl prvé paže a pak druhé
a přihlížel tomu co se s ním tropí a obracel se na nás
a svým hlasem nám dával najevo že žije
a když mu vyrvali jednu nohu a pak druhou
pořád ještě žil jen slaběji mluvil
a posléze visel jako krvavý pahýl s klátící se hlavou
a už jen stínal a zíral na krucifix
který mu nastavoval zpovědník“[1]
Hra samotná se nese v duchu interpretace svých autorek tak, že nejen Sade ale i Valmont hrají jen okrajovou úlohu a poslední slova Valmonta: „Všichni jsme jen loutky markýzy de Merteuil“ lze parafrázovat na loutkové divadlo autorek scénáře.
Ale zdánlivě velmi originální nápad spojit v podtextu společenské kritiky a cynismu velmi podobné postavy, jež jsou navíc spojeny i časem svého vzniku - první vydání Nebezpečných známostí pochází z roku 1782, tedy v době, kdy Sade napsal svá největší díla: 120 dnů Sodomy, Nová Justina, Julietta a Filozofie v budoáru, skončil ve svém výsledku velmi ploše a nebýt excelentních výkonů Jiřího Vyorálka v roli Sadeho a Luboše Veselého v roli Valmonta, kterým zdatně sekunduje i Iva Pazderková jako markýza de Merteuil, hra by byla nekonečnou nudou, už proto, že autorky jako Sadeho tak postavy Valmonta a Merteuil přeceňují v jejich skutečném významu - jak Sade tak Laclos svým velmi originálním způsobem kritizují vyšší společnost 2. pol. 18. stol., nicméně neřekli nic nového, co by již dávno neřekl Voltaire, jež ostatně sám nebyl originálním myslitelem, ale jen kompilátor s velkým nadáním pro ironii.
námět a scénář: Bronislava Krchňáková, Hana Mikolášková podle románu díla Choderlose de Laclose s použitím díla Donatiena Alponse Francoise de Sade, Heinera Mullera, Henriha Sansona, Vladimíra Šindeláře, Jindřicha Štýrského, Gilberta Lelyho, Donalda Thomase, Petera Weisse a Jukio Mišimy
režie: Hana Mikolášková
dramaturgie: Bronislava Krchňáková
hrají:
de Merteuil - Iva Pazderková, Valmont - Luboš P. Veselý, de sade - Jiří Vyorálek
Divadlo v 7 a půl, Brno

Použitá literatura:

  1. Donald Thomas, Markýz de Sade, Jota: Brno, 1997.
  2. Jindřich Štyrský, Život markýze de Sade, Kra: Praha, 1995.
  3. Donatien-Alphonse-François markýz de Sade, Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade, Větrné mlýny: Brno, 2000.
[1] Sade, Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata, s. 31.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (2 hlasy)