V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zatím poslední premiérové představení Divadla v 7 a půl v Brně, Thelma a Louise, je velmi těžké hodnotit, zvlášť pro ty, kdo snad viděli její filmovou předlohu ve výborné režii Ridleyho Scotta a vynikajícími Susan Sarandon a Geena Davis v hlavních rolích (ostatně první dobrou filmovou roli si zde střihl i Brad Pitt), jíž byla divadelní podoba až příliš věrnou kopií.

Při mém prvním setkání na mne Divadlo v 7 a půl zapůsobilo doslova jako hojivý balzám poté, co jsem byl nucen zhlédnout několik představení v širokých středostavovských vrstvách mnohými adorovaným Městským divadlem Brno, které předvádělo vše, co se nedalo nazvat dobrým divadlem, natož pak uměním. A toto dobré, ba nejlepší mínění, kdy jej, co do kvality řadím 7 a půl mezi triumvirát nejlepších brněnských divadel, což ostatně potvrzuje i úspěch představení Nora, které posbíralo mnoho ovací i ze strany divadelní kritiky (mimo jiné i Cenu Sazky a Společnosti pro divadelní noviny, třetí nejlepší hra dle ankety Divadelních novin), nicméně koncepce divadla, jež sází, vzhledem k omezeným možnostem jak technickým tak finančním, zejména na menší dramatické útvary, kde je pompéznost kulis i kostýmů nahrazena osobním nasazením, tvůrčí originalitou i zinscenováváním zcela nedramatizovatelných námětů (mimo jiné Satanských veršů Salmana Rushdieho či ještě náročnější připravovaná premiéra 100 roků samoty a 1 minuta na námět Gabriela Garcíi Marquéze).

Avšak to, co pokulhává za často skvělými hereckými výkony (pro ilustraci Dana Růžičková byla byla nominována na Cenu Thálie a umístila se na 2. místě Ceny Alfréda Radoka, ale nad mnohé talentovaní jsou i Dalibor Přecechtěl a Jan Grundman, jež patřili mezi nejlepší z absolventů činohry JAMU, Bára Milotová, Kamila Kalousová - nyní HaDivadlo ale i další) je mnohdy nenápaditá režie a dramaturgie, což ostatně ilustruje právě představení Thelma a Louise, které se plně svezlo na úspěchu své filmové předlohy a nenabídlo, krom výborné Světlany Kašpárkové, jíž role Thelmy padla do její noty, takřka nic, pro co by stálo tuto hru shlédnout.

Ostatně obrovský potenciál Divadla v 7 a půl vedeného pod pevnou režijní taktovkou se jasně rýsuje například ve srovnání zmíněné Nory s Rosmersholmem v podání Mahenova divadla, které krom autorství Henrika Ibsena spojuje i režie J.A. Pitínského, avšak byla-li Nora jedno z nejlepších představení české divadelní sezóny, pak Rosmersholm skončil ne-li jako propadák, jenž nevyužil nic z psychologického pozadí, které je obsaženo v jeho předloze, pak jako průměrná šeď, pro kterou je Mahenovo divadlo již charakteristické.

Tedy, představení Thelma a Louise nevadí ani tak slavný filmový originál, kdy se naskýtá paralela například s Rodinnou oslavou s předlohou ve filmu dánského režiséra Thomase Vinterberga, který byl nejen zcela excelentně převeden do dramatické podoby s atmosférou, jež by se dala při představení doslova krájet a kdy si v něm hlavní roli střihl právě Jan Grundman, který vystupuje i v Thelmě a Louise, ale co obě inscenace diametrálně odlišuje, je právě kvalita režie a dramaturgie.