V noci jsem snil, že jsem motýlem

Dramatizace Podzemníků měla ve svém původním smyslu nahradit jedno z nejlegendárnějších představení Divadla v 7 a půl, rovněž na námět Jacka Kerouaca, Na cestě, a nelze tedy obě představení neporovnat: byla-li sálavá atmosféra Na cestě dána jednak výbornou kombinací herců v čele s Lubošem Veselým, Daliborem Přecechtělem, Jiřím Vyorálkem a Bárou Milotovou, ale i hudebním doprovodem živým jazzem, bez kterého si ani nelze Jacka Kerouaca představit, ale i scénářem a režií Pavla Šimáka, jenž neváhal původní literární námět rozbít na kusy a opět pospojovat do zcela ojedinělého dramatického útvaru v podobě jízdy na divadelních prknech, pak Podzemníci v podání obměněného hereckého souboru i uměleckého ansámblu vydolovali z Kerouaca mnohem slabší odvar, což lze sice do značné osvětlit i kvalitami samotného textu, který je vydáván i čten snad jen pro jméno svého autora.

Jako divák jsem nicméně očekával určité prohloubení Kerouacova autobiografického příběhu o ty aspekty, které mu Kerouac, ať již v průběhu svého vzplanutí k černé krásce Mardou Fox, nebo při svém psaní pod vlivem benzedrinu, nebyl schopen dát sám.

Ostatně z knižní podoby Podzemníků nelze nezachytit pachuť Kerouacova opakování se i účelovosti samotného vztahu s Mardou Fox, kdy přes veškeré dodatečné pokusy o psychologizaci svého počínání nelze ubránit dojmu, že pro Kerouaca bylo jeho vzplanutí od počátku motivováno získáním námětu pro svou knihu, což potvrzuje i de facto absence jakéhokoliv vztahu, který by alespoň vzdálené připomínal asociace s láskou. Ba naopak, sám Kerouac nijak nezakrýval, že více než Mardou je proň důležitější nejen psaní, ale i jeho matka.

Vendula Borůvková a Ondřej Elbel se tedy coby autoři dramatizace hozené rukavice neujali a jediná dějová i významová rovina tak byla postavena pouze na osobě Mardou, jíž se velmi věrně zhostila Bára Milotová tak, že zejména její zásluhou jsou Podzemníci o něčem více, než o večírcích, chlastu a lehké vůni konopí.