V noci jsem snil, že jsem motýlem

Novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče patří mezi nejcharakterističtější díla 20. století. Od svého prvního vydání v roce 1962 ! v časopise Novyj Mir zaznamenala již na stovky dalších vydání tak, že se celý svět mohl poprvé blíže seznámit (přes notnou dávku autocenzury) s poměry ruských pracovních táborů ale i atmosféry strachu 50. let. Avšak přes autorovu genialitu s níž popisným způsobem bez náznaku moralizování či kritiky přiblížil každodenní vězeňskou realitu a boj o přežití, je to literární forma, již nelze dále zpracovávat a podat jiným způsobem uměleckého vyjádření. Tedy alespoň donedávna, kdy Jeden den Ivana Děnisoviče nastudoval soubor brněnského Divadla v 7 a půl.

Dramatizace se stejně jako původní povídka nepouští do žádných lidských či politických soudů, ale svému diváku předvádí absurdnost podmínek ruských pracovních táborů, které měly ve svém smyslu člověka zničit a udělat z něj zvíře, avšak přes „zvířecí“ podmínky zůstávají vězni nejen lidmi, ale naopak měli to, co chybělo jejich věznitelům a trýznitelům - duchovní výši, civilizovanost a důstojnost. Jejich smysl života je pak naplněn přátelstvím, solidaritou a touhou po svobodě.

Představení samotné, jež pro jeho kvality doporučuji nejen Soleženicynovým čtenářům, byť bude pro neznalé velmi obtížné představení plně pochopit, je pak uváděno jako podpora výzvy S komunisty se nemluví.