„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Sezóna 2003-2004

26. Prosinec 2008
Gazdina roba

Gazdina roba

Plné docenění literárních, psychologických i sociologických hlubin Gazdiny roby Gabriely Preissové není pro dnešního čtenáře příliš snadným a ani lákavým soustem, snad pro její zkreslení a zbanálnění v školních interpretacích, snad pro její zdánlivou archaičnost, kdy se její námět pro mnohé zcela míjí se současnou zkušeností. V tomto kontextu pak lze mistrovské představení Gazdina roba v podání Divadla Na zábradlí brát nejen jako její rehabilitaci ale i jako poctu dílu, jež v plném světle popisuje i dnes pro mnohé a nejen ty starší generace zakázané téma tak, že v představení Gazdina roba se snoubí duch doby svého vzniku se současným moderním divadlem jaké, bohužel, lze vidět jen na nemálo českých divadelních scénách.
Hans Holbein: Tělo mrtvého Krista

Hans Holbein: Tělo mrtvého Krista

Hans Holbein namaloval v letech 1521-1552 Ježíše Krista nikoli jako Boha či obětního beránka trpícího na kříži pro spásu lidstva, ale v podobě mrtvého a umučeného lidského těla s nezaměnitelnou maskou smrti ve tváři, ochablými údy, purpurovými prsty na rukou i nohou, jenž je navíc situováno do omezeného prostoru pohřební niky tak, že v diváku vyvolává krom oněch emocí spojených s Ježíšovou ztraceností i osamělostí, hlubokou meditativní úctu k něčemu, co člověka v mnohém převyšuje. A režisér Vladimír Morávek se v cyklu divadla Husa na provázku Sto roků kobry pokusil o dramatizaci Dostojevského ústředních děl, Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi, tak, že jejich děj, podtext, význam, poselství, nebetyčné výšiny i propastné hlubiny zhustil do jejich hlavních hrdinů Rakolnikova, Myškina, Stavrogina a bří Karamazových, a vrátil tak Dostojevského zpět k jeho původnímu čistě lidskému rozměru. Paralela mezi Holbeinovým Tělem mrtvého Krista a Morávkovou interpretací Dostojevského ve Sto rocích kobry tedy není náhodná a krom symbolu přítomného v podobě kulis ve všech částech této tetralogie, je i klíčem k jejímu pochopení.
22. Prosinec 2008
Inscenace brněnského Hadivadla Incident si sice do svého vínku, kdy dramatizuje vynikající film Larry Peerceho z roku 1967, přinesla všechny předpoklady pro vznik hry mimořádné úrovně, nicméně výsledek zdaleka nevyužil svých možností a skončil hluboce pod úrovní své filmové předlohy.
17. Prosinec 2008

Smrt a smích krále komiků Vlasty Buriana

J. A . Pitínský: Hvězdy nad Baltimore

J. A . Pitínský: Hvězdy nad Baltimore

S podtitulu představení Hvězdy nad Baltimore - Smrt a smích krále komiků Vlasty Buriana by mohlo vyplynout klamné zdání, že se Divadlo Husa na provázku rozhodlo do dramatické podoby převést některý z Burianových slavných filmů. Ještě více zavádějícím by pak mohlo být obsazení hlavní role Bolkem Polívkou. Představení je sice o Vlastovi Burianovi a Bolek Polívka v něm vystupuje jako persona primera, ale skutečný význam i důvody, proč bylo představení vůbec nastudováno a proč se jeho taktovky zhostil právě J. A. Pitínský, jež je vedle Vladimíra Morávka nejlepším divadelním režisérem současnosti, je skryt v interpretaci fenoménu Vlasty Buriana.
Husa na provázku: Baletky

Husa na provázku: Baletky

Ženy mají své sny. A téměř každá žena sní o tom stát se baletkou, vznášet se a zatančit umírající labuť.

„sedm statečných“

Novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče patří mezi nejcharakterističtější díla 20. století. Od svého prvního vydání v roce 1962 ! v časopise Novyj Mir zaznamenala již na stovky dalších vydání tak, že se celý svět mohl poprvé blíže seznámit (přes notnou dávku autocenzury) s poměry ruských pracovních táborů ale i atmosféry strachu 50. let. Avšak přes autorovu genialitu s níž popisným způsobem bez náznaku moralizování či kritiky přiblížil každodenní vězeňskou realitu a boj o přežití, je to literární forma, již nelze dále zpracovávat a podat jiným způsobem uměleckého vyjádření. Tedy alespoň donedávna, kdy Jeden den Ivana Děnisoviče nastudoval soubor brněnského Divadla v 7 a půl.
Cult Fiction I

Cult Fiction I

Divadlo Husa na provázku se v několikadílném (tento měsíc měl premiéru druhý díl, nad díly dalšími visí zatím otazník) projektu Cult Fiction pokusilo o divadelní ztvárnění díla undergroundových ale dnes již kultovních spisovatelů, a je volně inspirován knihou „Cult Fiction“ - „Průvodce po kultovním románu“. Díl první, s podtitulem Rybí hudba, diváka provádí dramatizovanými povídkami z tvorby Charlese Bukowského, Irvina Welsha a Richarda Brautigana.
28. Květen 2008
Drama Nora, též uváděné pod titulem Domov loutek, norského dramatika Henrika Ibsena asi netřeba blíže představovat, protože více než o jedno z nejlepších i celosvětově nejhranějších představení se již od svého prvního uvedení v roce 1879 jedná o divadelní legendu, která patří do základních osnov nejen činohry ale i divadelních věd.

…a režisér Morávek je taky idiot

Kníže Myškin je idiot

Kníže Myškin je idiot

Je-li ti teskno, zajdi na některé představení z cyklu Sto roků kobry a projdeš si peklem.
Koncepce obnažit Dostojevského, herce i diváka až do morku kostí, totální herecké nasazení, psychodelická hudba, postmodernistická scéna - to vše útočí na křehkou divákovu rovnováhu mezi šílenstvím a maskou normálnosti tak, že si každý návštěvník projde očistcem, kde chtě, nechtě, zpytuje svou černou duši.
Husa na provázku
Divadlo Husa na provázku se po poněkud bezvýrazném několikaletém období odhodlala k projektu Sto roků kobry, ve kterém v období dvou let zdramatizuje čtyři klíčová díla Fjodora Michajloviče Dostojevského: Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi. Fakt, že je Dostojevského dílo vrcholem novodobé lidské éry a jeho podstata i vliv zdaleka přesahují hranice literatury, ale sahají až k nejvyšším cílům filozofie, není zapotřebí nijak dál rozebírat. Před jeho interprety tedy stojí nesnadný úkol dílo dramatizovat tak, aby divák nejen pochopil dostojevského poselství, ale i s jeho myšlenkami rezonoval obdobně jako při čtení originálu, a na straně druhé se vyvaroval patosu či dokonce kýče, jak tomu u dramatiků s nedostatečným talentem i absencí duchovních výšin nezřídka bývá.

Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho

Miluji absurdní náměty, snad proto, že jsou pro mne novodobými bajkami - pro diváka mohou zůstat jen na úrovni kafkovské hříčky, anebo v nich může nalézt paralelu pro všechno lidské konání, protože to, co se zdát být nejsmysluplnější, je často jen útěkem před pravdou, jež má zůstat utajena.