V noci jsem snil, že jsem motýlem

Hans Holbein namaloval v letech 1521-1552 Ježíše Krista nikoli jako Boha či obětního beránka trpícího na kříži pro spásu lidstva, ale v podobě mrtvého a umučeného lidského těla s nezaměnitelnou maskou smrti ve tváři, ochablými údy, purpurovými prsty na rukou i nohou, jenž je navíc situováno do omezeného prostoru pohřební niky tak, že v diváku vyvolává krom oněch emocí spojených s Ježíšovou ztraceností i osamělostí, hlubokou meditativní úctu k něčemu, co člověka v mnohém převyšuje. A režisér Vladimír Morávek se v cyklu divadla Husa na provázku Sto roků kobry pokusil o dramatizaci Dostojevského ústředních děl, Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi, tak, že jejich děj, podtext, význam, poselství, nebetyčné výšiny i propastné hlubiny zhustil do jejich hlavních hrdinů Rakolnikova, Myškina, Stavrogina a bří Karamazových, a vrátil tak Dostojevského zpět k jeho původnímu čistě lidskému rozměru. Paralela mezi Holbeinovým Tělem mrtvého Krista a Morávkovou interpretací Dostojevského ve Sto rocích kobry tedy není náhodná a krom symbolu přítomného v podobě kulis ve všech částech této tetralogie, je i klíčem k jejímu pochopení.

S podtitulu představení Hvězdy nad Baltimore - Smrt a smích krále komiků Vlasty Buriana by mohlo vyplynout klamné zdání, že se Divadlo Husa na provázku rozhodlo do dramatické podoby převést některý z Burianových slavných filmů. Ještě více zavádějícím by pak mohlo být obsazení hlavní role Bolkem Polívkou. Představení je sice o Vlastovi Burianovi a Bolek Polívka v něm vystupuje jako persona primera, ale skutečný význam i důvody, proč bylo představení vůbec nastudováno a proč se jeho taktovky zhostil právě J. A. Pitínský, jež je vedle Vladimíra Morávka nejlepším divadelním režisérem současnosti, je skryt v interpretaci fenoménu Vlasty Buriana.

Novela Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče patří mezi nejcharakterističtější díla 20. století. Od svého prvního vydání v roce 1962 ! v časopise Novyj Mir zaznamenala již na stovky dalších vydání tak, že se celý svět mohl poprvé blíže seznámit (přes notnou dávku autocenzury) s poměry ruských pracovních táborů ale i atmosféry strachu 50. let. Avšak přes autorovu genialitu s níž popisným způsobem bez náznaku moralizování či kritiky přiblížil každodenní vězeňskou realitu a boj o přežití, je to literární forma, již nelze dále zpracovávat a podat jiným způsobem uměleckého vyjádření. Tedy alespoň donedávna, kdy Jeden den Ivana Děnisoviče nastudoval soubor brněnského Divadla v 7 a půl.

Drama Nora, též uváděné pod titulem Domov loutek, norského dramatika Henrika Ibsena asi netřeba blíže představovat, protože více než o jedno z nejlepších i celosvětově nejhranějších představení se již od svého prvního uvedení v roce 1879 jedná o divadelní legendu, která patří do základních osnov nejen činohry ale i divadelních věd.

Divadlo Husa na provázku se po poněkud bezvýrazném několikaletém období odhodlala k projektu Sto roků kobry, ve kterém v období dvou let zdramatizuje čtyři klíčová díla Fjodora Michajloviče Dostojevského: Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi. Fakt, že je Dostojevského dílo vrcholem novodobé lidské éry a jeho podstata i vliv zdaleka přesahují hranice literatury, ale sahají až k nejvyšším cílům filozofie, není zapotřebí nijak dál rozebírat. Před jeho interprety tedy stojí nesnadný úkol dílo dramatizovat tak, aby divák nejen pochopil dostojevského poselství, ale i s jeho myšlenkami rezonoval obdobně jako při čtení originálu, a na straně druhé se vyvaroval patosu či dokonce kýče, jak tomu u dramatiků s nedostatečným talentem i absencí duchovních výšin nezřídka bývá.