V noci jsem snil, že jsem motýlem

Divadlo Činoherní klub se v letošní sezóně rozhodlo oživit hru Před západem slunce dnes již poněkud polozapomenutého dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1912, Gerharta Hauptmanna. Rozhodnutí uvést tohoto německého dramatika, jenž svého tvůrčího vrcholu dosáhl v poslední dekádě 19. století, kdy navíc jeho drama Před západem slunce z roku 1932, rozhodně nepatří mezi jeho nejzdařilejší díla a do značné míry v něm jen vykrádá svou vlastní prvotinu Před východem slunce z roku 1889, bylo rozhodnutí minimálně odvážné, a ohodnotím-li samotné provedení inscenace, tak i neuvážené. - Hauptmannovo drama neodolalo zubu času, pro dnešního diváka je vyčpělé a zdlouhavé tak, že režisér Ladislav Smoček musel při přípravě libreta sáhnout k mnoha škrtům a převést vyznění původního psychologického dramatu do roviny nenáročné komedie. Ale i přes tyto zásahy působí hra velmi nudným dojmem s řadou hluchých míst i zbytečných postav, kterých je ve hře i po vyškrtání devatenáct!. Zejména pak působí příliš prvoplánovitě, líbivě, bez momentu překvapení a v souladu se Smočkovým převodem významu hry z tragédie na komedii končí hra happy endem tak, že jako celek ztratila jakýkoliv hlubší smysl.

Na straně druhé se tato inscenace nijak nevyděluje ze současné koncepce Činoherního klubu, jakožto divadla s velmi slavnou minulostí, divadla, ve kterém působila celá řada velmi slavných herců i režisérů, avšak současně divadla, které v posledních dvou dekádách žije především ze svého někdejšího jména, produkuje jen průměrná představení a láká diváka na kombinaci vesměs nenáročných komedií a herců známých z televize, dabingu a filmu.

Drama Před západem slunce pojednává o sedmdesátiletém průmyslníku Matouši Clausenovi, mužem mnoha morálních zásad, jenž se zamiluje do o půlstoletí mladší dívky Inken. Rozvíjí se tak psychologické drama, kdy proti otci v zájmu dalšího nedělení rodinného majetku povstanou tři z jeho čtyř dětí, a když otec odmítne odstoupit od svého rozhodnutí si Inken vzít za manželku, děti zahájí řízení o zbavení jeho svéprávnosti. Zde existují dvě verze původního Hauptmannova dramatu - v té častější, v níž Hauptmann při premiéře své hry v Berlíně roku 1932 ustoupil požadavkům režiséra a herců a vyškrtl závěrečné páté dějství, hra končí Clausenovou mrtvicí. V druhé verzi pak Clausen spáchá sebevraždu otravou cyankálií. Ladislav Smoček však nakonec zvolil ještě třetí verzi a to, že Clausen sebevraždu jen předstírá, a uteče, na zlost svých dětí, s Inken do Švýcarska. Hra tak končí happy endem a završuje tak Smočkovu koncepci, kdy původní srdceryvné drama převedl do podoby lehké komedie.

Je-li samotné nastudování inscenace Před východem slunce krok odvážný či spíše neuvážený, potom o to nepochopitelnější je režijní koncepce Ladislava Smočka, jenž společně s dramaturgem Jaroslavem Vostrým Činoherní klub v roce 1965 zakládal a minimálně v 60. letech patřil mezi ikony českého absurdního divadla. - V představení se střídají scény plné patosu, deklamací, přehrávání a herecké hysterie, se scénami plnými předstírané rozšafnosti.

A v nejednoznačné režijní koncepci se pak ztrácejí i samotní herci. - Hlavním hercem, na kterém celé představení stojí, je Petr Nárožný v roli otce rodiny. A Nárožný podal asi svůj standardní výkon, jaký bychom od něj čekali v žánru lehkovážné komedie. Ale nic víc. Druhou hlavní osobou, která v představení dostala nejvíce prostoru, byla Zuzana Stavná v roli Inken. Lze si představit několik poloh, jak tuto roli ztvárnit - asi nejvíce by postavě slušelo lehce cynické vyznění - ale snad se Stavná bála jakéhokoliv přesahu, snad to bylo režijním příkazem, ale její role se nesla čistě v rovině starcovy panenky na hraní. Sluší se dodat, že její role byla tou nejnáročnější a v Smočkově pojetí inscenace tou nejméně záviděníhodnou.

Jako pouzí necharakteroví přicmrdávači pak působily postavy Dr. Steynitze v podání Michala Pavlaty, Geigera v podání Stanislava Zindulky, ale ostatně i všech ostatních. Nijak velký dojem nezanechal ani Ondřej Vetchý v čistě negativní roli Ericha Klamrotha, ba nemohl jsem se zbavit dojmu, že Vetchého inscenace vyloženě nebaví a hraje ji jen z povinnosti. Dobrý herecký dojem tak ve mne zanechal jen Pavel Kikinčuk jakožto Clausenův syn a zejména pak Jaromír Dulava v roli justičního rady Hanefelda, o němž se jako snad o jediném dá říci, že v představení svou roli opravdu hrál a ne ji pouze s větší či menší dávkou úsilí odříkával.