V noci jsem snil, že jsem motýlem

Cirk La Putyka je jediným českým souborem, který se profesionálně věnuje současnému fenoménu světového divadla, žánru Nový cirkus. - Již od svého založení, respektive prvního představením, kterým byla v roce 2009 akrobatická variace na českou hospodu La Putyka, vzbuzuje u českých diváků schizofrenní kombinaci pocitů naprostého nadšení a kritiky, že soubor Cirku La Putyky je příliš tuzemský a nemůže se vyrovnat svým zahraničním vzorům, kterými se dle některých škarohlídů inspiruje až za hranicí kopírování. - Je asi jasné, že čtyři roky je příliš krátká doba na to, vybudovat z ničeho repertoár na úrovni světové špičky, na straně druhé La Putyka se neuzavírá v mantinelech malého českého rybníčku, ale pravidelně se zúčastní mnoha světových festivalů a přehlídek a zve si i se nechává se konfrontovat se zahraničními tvůrci. A na principu mezinárodní spolupráce tří evropských souborů Nového cirkusu vzniklo i poslední představení La Putyky pod názvem Risk, na kterém se v rámci dlouhodobého projektu Lacrimae podílel švédský Cirkus Cirkör, český Cirk La Putyka a francouzský Cahin Caha.

Legendární inscenace Homo `06 byla poprvé uvedena v roce 2006 na půdě studentského divadla Disk a to společně s další inscenací Soumrak bodů v rámci celovečerního představení Mužské záležitosti. V roce 2008 bylo Homo `06 znovuuvedeno na půdě divadla A Studio Rubín. A konečně do třetice hru v roce 2013 v obnovené premiéře a v nezměněném hereckém složení - Vojtěch Dyk, Lukáš Příkazký a Pavla Beretová - uvedlo divadlo La Fabrika. Inscenace tak za uplynulých sedm let prošla třemi divadly. O to delší cestu však vykonali samotní herci - Vojtěch Dyk se nyní hereckou i hudební celebritou, Pavla Beretová je členkou činoherního souboru Národního divadla a Lukáš Příkazký je v angažmá ve Vinohradské divadle.

Divadlo Činoherní klub se v letošní sezóně rozhodlo oživit hru Před západem slunce dnes již poněkud polozapomenutého dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1912, Gerharta Hauptmanna. Rozhodnutí uvést tohoto německého dramatika, jenž svého tvůrčího vrcholu dosáhl v poslední dekádě 19. století, kdy navíc jeho drama Před západem slunce z roku 1932, rozhodně nepatří mezi jeho nejzdařilejší díla a do značné míry v něm jen vykrádá svou vlastní prvotinu Před východem slunce z roku 1889, bylo rozhodnutí minimálně odvážné, a ohodnotím-li samotné provedení inscenace, tak i neuvážené. - Hauptmannovo drama neodolalo zubu času, pro dnešního diváka je vyčpělé a zdlouhavé tak, že režisér Ladislav Smoček musel při přípravě libreta sáhnout k mnoha škrtům a převést vyznění původního psychologického dramatu do roviny nenáročné komedie. Ale i přes tyto zásahy působí hra velmi nudným dojmem s řadou hluchých míst i zbytečných postav, kterých je ve hře i po vyškrtání devatenáct!. Zejména pak působí příliš prvoplánovitě, líbivě, bez momentu překvapení a v souladu se Smočkovým převodem významu hry z tragédie na komedii končí hra happy endem tak, že jako celek ztratila jakýkoliv hlubší smysl.