„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Činoherní klub

Milan Kundera: Ptákovina

Milan Kundera: Ptákovina

Milan Kundera je krom své aureoly vynikajícího světové spisovatele i znám jako literární perfekcionalista a pedant, který cenzuruje i zakazuje nová vydání svých starších děl z 50. a 60. let tak, že mnoho jeho textů - ať již jeho stalinistická milostná poezie nebo satirické milostné povídky - lze dnes sehnat jen prostřednictvím antikvariátů. A nejinak je tomu s jeho čtveřicí divadelních her, kdy Kundera „vzal na milost“ jen své drama z roku 1971 Jakub a jeho pán, jednoaktovky Majitelé klíčů z roku 1962 a Dvě uši, dvě svatby z roku 1968 nechal zcela upadnout do zapomnění, a komediální frašku Ptákovina z roku 1966 zachránil před stejným osudem jen dramatik a režisér Ladislav Smoček, jenž v roce 2008 na základě dlouholetého přátelství Kunderu přesvědčil, aby mu dovolil nechat Ptákovinu po dlouhých 40 letech oživit na prknech Činoherního klubu.
Před západem slunce

Před západem slunce

Divadlo Činoherní klub se v letošní sezóně rozhodlo oživit hru Před západem slunce dnes již poněkud polozapomenutého dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1912, Gerharta Hauptmanna. Rozhodnutí uvést tohoto německého dramatika, jenž svého tvůrčího vrcholu dosáhl v poslední dekádě 19. století, kdy navíc jeho drama Před západem slunce z roku 1932, rozhodně nepatří mezi jeho nejzdařilejší díla a do značné míry v něm jen vykrádá svou vlastní prvotinu Před východem slunce z roku 1889, bylo rozhodnutí minimálně odvážné, a ohodnotím-li samotné provedení inscenace, tak i neuvážené. - Hauptmannovo drama neodolalo zubu času, pro dnešního diváka je vyčpělé a zdlouhavé tak, že režisér Ladislav Smoček musel při přípravě libreta sáhnout k mnoha škrtům a převést vyznění původního psychologického dramatu do roviny nenáročné komedie. Ale i přes tyto zásahy působí hra velmi nudným dojmem s řadou hluchých míst i zbytečných postav, kterých je ve hře i po vyškrtání devatenáct!. Zejména pak působí příliš prvoplánovitě, líbivě, bez momentu překvapení a v souladu se Smočkovým převodem významu hry z tragédie na komedii končí hra happy endem tak, že jako celek ztratila jakýkoliv hlubší smysl.