V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zrod Černé díry byl dle jejího iniciátora a režiséra Jiřího Havelky nelehký, kdy dokonce bylo nutné v polovině zkoušek nutné vše, co bylo doposud nastudováno, zahodit a začít znovu a zcela od začátku.

Konečná verze tak vlivem vlastní geneze stojí na absurdní kombinaci postav vyňatých z amerických béčkových filmů, které se náhodně setkávají na jedné zapadlé benzínové staničce, a časových přesmyček, kdy se vlivem tzv. horizontu událostí míchá čas s dějovými skoky dopředu, dozadu, ale i vpravo a vlevo tak, že si herci se vzrůstajícím tempem hry mění své postavy, míchá se dějová posloupnost a ve zrychlujícím se závěru se postavy dokonce zdvojují, ztrojují tak, že na samém konci zde máme šest stejných postav.

Fenomén černé díry a horizontu událostí byl v nejrůznějších podobách zpracován již mnohokrát. Čím se však představení Dejvického divadla nad ostatní variace vysoce vytyčuje, je způsob jakým bylo toto rádoby vědecké téma nastudováno. Obvyklý cíl zmatení logiky diváka tak, že je schopen přistoupit na sebeabsurdnější dějovou linii, se v této inscenaci stal pouhým východiskem pro další divadelní exhibici s maximálním důrazem na hereckou složku, gradaci i vtip celého představení.

Není tedy asi žádnou náhodou, že Dejvické divadlo bývá považováno za jednu nejprogresivnějších divadelních scén současnosti, které do značné míry určuje krok celé české scény.