V noci jsem snil, že jsem motýlem

Středověká pověst o Modrouvosovi má svůj prapůvod v bretaňském baronu, rytíři a maršálovi Gilles de Rais (byl popraven v roce 1440), jenž více než jako velitel vítězného vojska ve francouzsko-anglické stoleté válce, proslul tím, že v rámci svých okultních praktik sodomizoval a následně zavraždil několik desítek až stovek dětí, z drtivé většiny chlapců. Příběh o Modrouvosovi již ve značně folklorní ba pohádkové podobě poprvé písemně zaznamenal Charles Perrault v roce 1697, kdy již postava Modrovouse neměla znaky pedofilního sadistky, ale v pohádce Modrouvous vraždil své manželky a to proto, že vkročili do zakázané komnaty. Tato pohádka poté inspirovala celou řadu dalších autorů, z nichž nejznámnější je verze od bratří Grimmů z 1. poloviny 19. století. V druhé polovině 20. století pak začala být pohádka interpretována ve smyslu mužského šovinismu, tedy v teorii o domnělé mužské víře v nadřazenost svého pohlaví. - Z Modrovouse sadisty, pedofila a vraha se tak legenda o Modrovousovi přes postavu krutého manžela vyvinula do podoby principu, v němž se mužské pohlaví instinktivně snaží ovládat pohlaví ženské.

Pro tvůrčí duo, režisérku Petru Tejnorovou a dramaturga Karla Tománka, ale byla Modrovousovská legenda jen odrazovým můstek k důkladné revizi vztahu mezi mužským a ženským elementem, který již dávno nenaplňuje obvyklé kliše, existovala-li kdy skutečně v reélném životě, s mužem jakožto násilníkem a vládcem, a ženou jako květinou i poslušnou obětí. A tuto revizi postavili do roviny komedie, kdy se muž - Modrovous střídavě snaží vymanit a poté padnout do náruče tří žen. Příběh je vyprávěn napřeskáčku, v několika časových rovinách a zejména se v něm prolínají činoherní - mluvené a taneční - pantomimické sekvence, jež ve svém celku znázorňují širokou škálu možného vztahu mezi mužem a ženou. Původně dominantní mužská postava s předobrazem Modrovouse je postavena zcela do pozadí a namísto toho v činoherních pasážích dominují ženy a to v polohách, kdy žena slepě podléhá módním vlnám s svůj vztah s mužem řeší přes dobíjení energetických center a snahou o dosažení harmonie mezi tělem a duší, poté zase jako nymfomanka svádějícího muže či jako hysterická žena, jež vztah zničuje svou žárlivostí i pěstovanými předsudky proti mužům.

Činoherní část stojí zejména na Jaroslavu Pleslovi, jenž oproti svým dvěma partnerkám vyřazuje přec jen hmatatelnější charisma a jeho postava tak má přesah k charakterní postavě, zatímco Vanda Hybnerová, jež alternovala Simonu Babčákovou, a Pavla Beretová alternující Marthu Issovou, nepřekročily rovinu komediální frašky. Představení ale stojí zejména na kombinaci činoherních a tanečních sekvencí, kdy taneční části, skvěle zprostředkované dvojicí Lucia Kašiarová a Jakub Gottwald, dodávají incenaci emoční rovinu ať již v podobě chtíče, nežnosti, nenávisti či agresi.