V noci jsem snil, že jsem motýlem

Již úvodem se sluší zdůraznit, že jsem laický, ba prostý divák, jenž balet dokáže vnímat a chápat jen svou intuicí, a tedy není schopen rozlišit natož ocenit mnoho technických detailů, ba více než byť mistrně provedené baletní prvky vyhledává hudbu samotnou, potažmo symbiózu taneční choreografie s hudebním doprovodem tak, že baletní kvality oceňuje v kontextu originality taneční režie, výstavby příběhu či sdělení svého autora. Ba co více, klasický balet, do značné míry považuje za do značné míry archaickou záležitost a preferuje taneční koncepci s dobře vystavěnou dramatickou složkou. Tedy tak trochu opak baletu, na kterém stojí koncepce jak brněnského Národního divadla, tak českého baletu jako takového.

Plně v souladu s předchozími větami se nejen já, ale i případný vášnivý čtenář musí oprávněně ptát, jaký smysl má psát, potažmo číst, jakousi variaci na směs recenze, kritiky a subjektivní reflexe baletního představení, když jeho autor nedisponuje ani tím nejmenším teoretickým potenciálem tak, že přinejmenším svého čtenáře ohrožuje značnou dávkou mystifikace, ne-li bludu. - Nejsa teoreticky vzdělán, jsem odkázán na čistě subjektivní pocit nadání rozlišit, ale i pochopit umělecké sdělení, které ač snad půjdu proti obecnému názoru, chápu jako zcela univerzální a prvoplánově srozumitelné i hlouběji nezasvěcenému diváku. Tedy ač cítím, že mé, řekněme, baletní reflexe, jsou velmi povrchního rázu více založené na bezprostředních emocích, mohu přinejmenším doufat, že mé ignorantství vybudí některou povolanější osobnost tak, aby se přinejmenším brněnská baletní scéna dostala do širšího povědomí či dokonce spektra zájmů některého z čtenářů.

A byť asi není nic náročnějšího než po tomto sebeshazovačném úvodu opětovně navázat na důvěru, kterou mi vášnivý čtenář zabloudivší na tuto stránku projevil, pokusím se o to.

 

Koncepce Baletního večera na hudbu českých skladatelů je založena na hudbě českých skladatelů 20. století (s výjimkou Larga z IX. symfonie e moll Z nového světa Antonína Dvořáka), choreografická složka pak do značné míry předesílá o dva roky později nastudovaný Baletní večer na hudbu skladatelů XX. století. (Vzhledem k opačnému pořadí ale i poměrně krátkému časovému rozestupu, ve kterém jsem oba Baletní večery shlédl se nemohu obránit evokujícímu pocitu opakování se na straně choreografů Zdeňka Prokeše a Petra Zusky.) A ačkoliv byl dramatický záměr celého představení postaven na vzestupné tendenci kvality jednotlivých částí v pořadí Symfonické fantazie na hudbu Bohuslava Martinů 2. a 3. věta z VI. symfonie s choreografií Hany Litterové, Partita s hudbou Vítězslavy Kaprálové a choreografií Zdeňka Prokeše a D. M. J 1953 - 1977 na hudbu Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, nemohu se ubránit, avšak za baletní vrchol večera jednoznačně považuji hned část první, kdy sice byla ze všech tří částí znát snaha o reflexi moderního baletu s posunem od důrazu na technicky čisté provedení k dramatickému sdělení, což právě jen a pouze Hana Litterová zvládla nejen s velkým nadhledem a šarmem, ale současně dokázala využít i němé hry nahých těl.

Avšak neocenit též nelze Zdeňka Prokeše a jeho Partitu pojatou takřka na pomezí mezi tancem a pantomimou, ve které ztvárnil manželskou hádku na malé ploše místnosti se sporákem, stolem, dvěma židlemi a postelí, ze které muž ve spánku uniká do svého světa snů plném krásných nymf plných žádostí ale i pochopení, které nemůže nalézt u své manželky.